Nejsilněší parlamentní strana v Iráku, kterou je Sadrovo hnutí, se po říjnových volbách pokoušela sestavit kabinet celých osm měsíců. Neúspěšně. Po politickém patu se nyní prominentní šíitský klerik a vítěz voleb Muktada Sadr rozhodl opustit vládní koalici, čímž by mohl vyvolat nové volby. Další vlna protestů, které započaly na podzim roku 2019, je také jedním z možných scénářů.
Sadrovo hnutí (at-Tajjár as-Sadrí) se chystá na výzvu svého vůdce opustit vládní koalici. Jedná se o nejsilnější stranu parlamentu, která v něm po loňských volbách získala 73 křesel z celkového počtu 329.
Muktada Sadr byl již od protivládních protestů v roce 2019 výraznou postavou v opozici vůči sektářskému iráckému politickému systému a jeho popularita vyvrcholila úspěchem v posledních volbách. Sadrovo hnutí v sobě snoubí (šíitské) islamistické tendence a irácký nacionalismus, čímž se výrazně vymezuje proti cizím vlivům v zemi – zejména proti íránskému a americkému.
Frustrace Sadrova hnutí
Rezignaci iráckého lídra můžeme chápat jako ztrátu důvěry v tamní politický systém, který se jeho hnutí nedaří změnit a získat na něj zásadní vliv. V opozici k at-Tajjár as-Sadrí stojí proíránské šíitské skupiny, které se sdružují v organizaci Irácký koordinační rámec. Nynější politický konflikt tedy můžeme označit jako šíitsko-šíitský. Sunnité a Kurdové v něm nehrají velkou roli, byť svou podporou jedné ze stran mohou měnit situaci v parlamentu.
Vstup Aliance al-Fatah do iráckého parlamentu by znamenal opětovné posílení proíránských tendencí v zemi.
Muktada Sadr, který byl již ikonou odporu proti americké okupaci po roce 2003, reprezentuje irácké šíity dávající důraz na národní suverenitu, zatímco Irácký koordinační rámec zaštiťuje šíitské skupiny, které prosazují úzké napojení na sousední Íránskou islámskou republiku. Nutno říct, že Sadr není odpůrcem Íránu, avšak odmítá íránské vměšování do irácké politiky. Jak Sadrovo hnutí, tak proíránská politická uskupení mají masivní základny svých stoupenců včetně ozbrojených milic, proto by eskalace takového sporu mohla být pro Irák velmi nebezpečná.
Až 73 sadristických poslanců opustí parlament, jejich pozice by podle iráckého volebního zákona měli nahradit poslanci z uskupení, které se ve volbách umístilo za rezignující stranou. To by v nynější situaci znamenalo distribuci těchto křesel mezi zejména proíránské politické strany sdružující se v Alianci al Fatah. Jedná se například o Stranu islámské výzvy (Hizb al-Dawa) bývalého premiéra Núrího al-Málikího, který nechvalně proslul podporou proíránských milic odpovědných za sektářské násilí, jež do jisté míry vehnalo irácké sunnity do náruče Islámského státu.
Členy Aliance al-Fatah jsou také Hnutí Hukúk, na šíitské milice napojená strana Katáib Hizballáh, kterou mají Spojené státy zařazené na svém seznamu teroristických organizací, nebo uskupení šíitského klerika Sajjida Amára al-Hakíma s názvem Hikma. V alianci je i Strana pokroku (Hizb al-Taqaddum), což je naopak sekulární formace pod vedením nynějšího mluvčího iráckého parlamentu Muhammada Halbúsího, a je tam ještě několik dalších menších a nezávislých stran. Nicméně vstup Aliance al-Fatah do iráckého parlamentu by znamenal opětovné posílení proíránských tendencí v zemi.
Muktada Sadr tvrdí, že nebude kandidovat v žádných dalších volbách, pokud se jich zúčastní politici, které považuje za zkorumpované.
Omezení vlivu Teheránu bylo přitom jedním z důležitých požadavků iráckých protestujících během masivních demonstrací v letech 2019 a 2020. Na druhou stranu se proíránské milice, stejně jako vazby na Írán, těší u řady obyvatel Iráku velké úctě, především za jejich roli při porážce Islámského státu.
Íránský vliv, nebo návrat protestů?
Mluvčí parlamentu a lídr Strany pokroku prohlásil v reakci na odstoupení Sadrova hnutí, že Sněmovna reprezentantů bude usilovat o vytvoření vlády na základě říjnových voleb, čili nové volby prý zatím nejsou na pořadu dne. Je však možné, že takovýto krok vyvolá negativní reakci v iráckých ulicích.
Muktada Sadr ovšem tvrdí, že nebude kandidovat v žádných dalších volbách, pokud se jich zúčastní politici, které považuje za zkorumpované. Tím má šíitský klerik na mysli zejména osobnosti podporované Íránem.
Rozpory panují ovšem i uvnitř proíránských skupin, které jsou sjednocení v opozici k Sadrově hnutí. V rámci Strany islámské výzvy spolu soupeří dva bývalí ministři Iráku – Hajdar Abádí a Núrí al-Málikí. Hajdar Abádí je považován za konsenzuálnějšího politika, zatímco Núrí al-Málikí je silně napojen na šíitské milice, a tudíž je s ním spojováno období sektářského násilí, které zemi sužovalo dlouhé roky po ukončení americké okupace.
Hajdar Abádí se stal premiérem poté, co tehdejší americký prezident Barack Obama odmítal výrazněji vojensky pomáhat irácké vládě Núrího al-Málikího. Důvodem byla nedostatečná inkluze ostatních náboženských skupin ve vládě v době, kdy Islámský stát zabral rozlehlé části na severu Iráku. Větší přízeň Washingtonu si tehdy získal Hajdar Abádí.
Již nyní začínají být Iráčané frustrovaní z dlouhého politického patu, a pokud se k moci dostanou opět struktury, proti nimž před více než dvěma lety vyšli lidé do ulic, můžeme očekávat návrat neklidu a protestů. Zatím je však těžké odhadnout, s jakým vývojem Muktada Sadr kalkuluje a co bylo cílem odchodu jeho strany z parlamentu.
