Italská Demokratická strana si poslední únorový víkend v primárkách zvolila do svého čela poprvé v historii ženu. Dokáže 37letá Elly Schlein, která se otevřeně hlásí ke své LGBTQ identitě, zvrátit kurz v zemi, kde momentálně vládne postfašistka Giorgia Meloni?
Spousta mileniálek a mileniálů se možná v kariéře Elly Schlein pozná. Od raného věku patřila mezi studentky s nejlepšími výsledky. V pěti letech uměla hrát na klavír, v patnácti si však tajně koupila elektrickou kytaru. Na univerzitě rok studovala film, ale pak přešla na práva, angažovala se ve studentské samosprávě a pracovala (zdarma) na prestižní zahraniční adrese.
Po škole zkoušela různé cesty – prosadit se ve velké instituci, založit vlastní menší projekt, s ním pak zachránit jednu instituci před fiaskem, aby se ve 37 letech stala její šéfkou. To vše navzdory prostředí, které, eufemisticky řečeno, není ženám dvakrát nakloněné.
Leckdo by vedoucí pozici nejspíš považoval za svého druhu kariérní happy end. To pro Elly Schlein neplatí jednoduše proto, že její osudnou institucí je italská Demokratická strana (Partito Democratico, PD). Ta se právě teď nachází v situaci, při jejímž pojmenování se nešetří přívlastky jako „historická“, „zlomová“, ale také „zoufalá“.
Jsem žena, miluji jinou ženu a nejsem matka. To ale neznamená, že bych byla o něco méně ženou. Nejsme přece chodící dělohy, ale lidi s právy.
Partaj pořád platí za největší opoziční sílu v zemi, ale od prvních voleb po svém vzniku v roce 2005 postupně ztratila více než polovinu voličstva. Vládu i průzkumy mezitím dál vede strana, která se otevřeně hlásící se ke svým postfašistickým kořenům a jejíž představitelé označují stejnopohlavní páry za nenormální. To vše se přitom děje v zemi, která dlouhodobě ekonomicky stagnuje, už dnes pociťuje dopady klimatické krize, každý rok k jejím břehům připlouvají desítky tisíc uprchlíků a každý pátý člověk je ohrožený chudobou.
I proto zářná kariéra mladé političky ostře kontrastuje s realitou většiny jejích skorovrstevníků. Téměř třetina z nich (mladších 35 let) je mimo trh práce i vzdělávací systémy. Polovina lidí mezi 25 a 34 lety zase žije se svými rodiči, přičemž rychlé vysvětlení kulturou „líných synáčků“ nesedí při srovnání se socioekonomickou realitou. Vždyť například migrace za prací do bohatších částí země nebo rovnou za hranice je největší od konce druhé světové války.
Kdo přesně je Elly Schlein a jakou změnu by chtěla Itálii přinést?
Žena, nikoliv matka
Ve zprávách, které po jejím překvapivém zvolení obletěly Evropu, byla Schlein často popisována skrze kontrasty s jejími protivníky. Nejočividnějším kontrastem je pochopitelně premiérka Giorgia Meloni.
S tím v primárkové kampani pracovala i samotná Schlein, která v jednom ze svých projevů přímo parafrázovala kultovní výrok své protivnice. Pokud se předsedkyně vlády označuje jako „matka, Italka a křesťanka“, nová lídryně opozice se stejným zápalem prohlašovala: „Jsem žena, miluji jinou ženu a nejsem matka. To ale neznamená, že bych byla o něco méně ženou. Nejsme přece chodící dělohy, ale lidi s právy.“
Jakkoliv může její identita představovat pro liberálnější část italské společnosti povzbuzení, ani na tomto poli nedostane mladá politička nic zadarmo. Například milánský pravicový deník Libero ve středu zveřejnil komentář, který Schlein označuje za „koncentrovanou esenci komunismu“, což údajně dokládá fakt, že je „miliardářka, bisexuálka a Židovka“, která „nikdy v životě nepracovala“. Jakkoliv jsou lži, a zejména přibližování k antisemitistickým konspiracím odsouzeníhodné, naznačují směr, kterým se může ubírat „identitární kritika“.
Celým jménem Elena Edith Schlein žila až do konce střední školy ve švýcarském Luganu v rodině univerzitních profesorů – matky Italky, otce Američana. Právě on je synem aškenázského Žida, který se narodil na území dnešní Ukrajiny, ale na začátku minulého století odešel za oceán.
Dědeček z matčiny strany byl sice italský antifašistický odbojář, ale je to právě mezinárodní a bezesporu privilegované pozadí, skrze které může pravice hrát tradiční antikomunistickou (dnes volně přenositelnou jako antigenderovou či antienvironmentální) kartu. Na té jsou protivníci vyobrazováni jako přicházející z vnějšku – jak v rámci národa, tak v rámci třídy vzhledem k pracujícímu elektorátu.
Čtěte také: Nová pravice, nebo noví fašisté? Itálie se chystá na vládu Giorgie Meloni
Političčina rivalka Meloni si pak sice vždy zakládala na dětství v rodině matky samoživitelky na římské periferii, ale následnou kariéru výhradně v aktivistických organizacích a partajích už mají podobnou, byť na opačných stranách barikády.
Proti vlastní tradici
Druhou antagonistickou postavu představuje v příběhu Schlein její protikandidát z primárek, Stefano Bonaccini. I v jeho volebních proslovech sice zaznívaly sliby o novém směřování Demokratické strany, ale jen těžko je šlo po volebním fiasku v podzimních volbách chápat jako nevyhnutelnou rétoriku. Koalice, v jejímž čele PD stála, tehdy zaostala za vítěznou pravicovou formací o propastných 17 %. Dosavadní guvernér regionu Emilia-Romagna možná nepatřil mezi hlavní tváře PD, ale představoval nastolený směr, kterým strana kráčela od svého vzniku.
Schleinin protikandidát z primárek Stefano Bonaccini / Foto: Francesco Pierantoni / Flickr / CC BY 2.0
Ten lze shrnout pod pojmy jako důraz na evropskou integraci, (v jejím jméně často prováděné) osekávání veřejných rozpočtů, rétorická obrana demokratických hodnot a státní zásahy do ekonomiky až v čase největší krize. PD tak následovala jiné evropské sociálnědemokratické strany, které se s vizí „třetí cesty“ programově posouvaly směrem k politickému středu, a namísto nízkopříjmových skupin cílila na voliče z městské střední třídy.
V italském případě se tomuto podřídilo i vnitřní fungování strany, do níž se vkládaly naděje, že se stane strojem na vyhrávání voleb, což měly zajistit třeba právě primárky zavedené po americkém vzoru. V nich proti Bonacciniho pragmatičnosti stanula Schlein – mladá politička z aktivistického prostředí, s mnohem ráznějším vystupováním i slovníkem.
Novinář Ben Munster ve své primárkové reportáži upozorňuje na to, že se oba soupeři vymezují vůči prostředí, z něhož vzešli. Pokud se v devadesátkovém Česku vyprávěl vtip, že když utopíte člena ODS, vyplavou špinavé peníze a čistý komunista, v Itálii by mohl u zkratky PD platit stejně tak. Bonaccini je typickým představitelem této trajektorie.
Politickou kariéru začal v 80. letech v italské komunistické straně, která byla až do svého rozpadu po konci SSSR největší v západní Evropě. Po ní fungoval v následnických stranách, které po řadě přejmenování a sloučení skončily jako PD. V primárkách pak Bonaccini neváhal spojit síly s těmi, kteří prosazovali ty nejráznější škrty a privatizace.
V rámci Demokratické strany je obvyklou strategií dosazovat na kandidátky tváře působící levicově, z jejich programu se však takřka nic neprosadí.
Naproti tomu Schlein má sice kořeny spojené s mekkou neoliberalismu – USA. Nejen prostřednictvím rodiny a občanství, ale především skrze dobrovolnické působení v prezidentských kampaních Barracka Obamy, které sama označuje za formativní zkušenost. V primárkách ale rázně prosazovala progresivní zdanění, lepší pracovní podmínky nebo naléhavost klimatické změny, přičemž si získala podporu levicového křídla strany.
Nejvýmluvnější je v tomto ohledu zřejmě její odchod ze strany v roce 2015, který provedla jako protest vůči tehdejšímu lídrovi PD i premiérovi Matteu Renzimu, který tehdy ordinoval Itálii tvrdé neoliberální reformy. „Zejména na mladé lidi a ženy to mělo obrovský dopad. Nemělo to nic společného s levicovou politikou,“ hodnotila Schlein tuto politiku v zářijovém profilu pro Guardian.
Okupovat v mezích zákona
Situace, ve které stranu s krizí identity nečekaně převezme levicová kandidátka, evokuje paralelu s britskou Labour party po zvolení Jeremyho Corbyna. Pokud by ale zklamaní corbynisté nebo jeho zapřisáhlí odpůrci chtěli přesunout svoje naděje či obavy do Itálie, nejspíš by je čekalo zklamání. Levicoví komentátoři upozorňují na předchozí působení Schlein, když v letech 2020–2022 dělala náměstkyni guvernéra právě Bonacinnimu a během této doby se vůči jeho politice nijak výrazněji nevymezovala.
V rámci PD navíc není vůbec neobvyklou strategií dosazovat na kandidátky tváře, které působí levicově, ale z jejich programu se takřka nic neprosadí. „Jasně, mluví o tom, že je třeba získat lidi mimo městská centra. Ale to říkali jiní kandidáti PD už dřív. Problémem zůstává jak to udělat,“ říká pro Euronews Agostino Biondo, 30letý skladník z Říma. „Strana musí oslovit pracující a nezaměstnané, kteří o Elly Schlein nejspíš nikdy neslyšeli.“
Čtěte také: „Fašismus? To už je dávno.“ Reportáž z bašty italské krajní pravice
I kdyby ale neměla nasměrovat stranu do krajně levicových vod, i posun k politice sociálnědemokratického střihu – s odpovídající rétorikou i vizí přednesenou v její loňské knize – může v italském kontextu znamenat zemětřesení. „V posledních dvou dekádách, a zejména po finanční krizi z roku 2008 jsme po celém světě viděli různé podoby reflexe neoliberálního modelu. Itálie jako kdyby byla od těchto debat úplně izolovaná. Buď je ignorujeme, nebo zesměšňujeme,“ vysvětluje filozof a novinář Mario Ricciardi převládající intelektuální klima v zemi.
Dalším argumentem nahrávající ráznější změně kurzu je fakt, že sama Schlein několikrát svojí mateřské straně vzdorovala. Poprvé to bylo v roce 2011, kdy se stala jednou z vůdčích postav mladé aktivistické skupiny v rámci strany OccupyPD (Okupovat PD). Ta protestovala proti vývoji v prezidentské volbě (v Itálii volí obě komory parlamentu – Senát a Poslanecká sněmovna), kdy 101 poslanců PD odmítlo hlasovat pro populárního kandidáta Romana Prodiho, bývalého premiéra a předsedu Evropské komise. Namísto toho začali vyjednávat o společném kandidátovi s Berlusconiho pravicí.
Tato epizoda ilustruje důležitý rys v přístupu Schlein. Na začátku minulé dekády se okupování náměstí stalo jedním z hlavních prostředků, jak finanční krizí zužované obyvatelstvo dávalo najevo svoji nespokojenost s bailouty pro velké banky, přičemž nejviditelnějším příkladem bylo americké Occupy Wall Street. Tehdy 26letá aktivistka pak používala stejnou strategii (aktivistky a aktivisté fyzicky okupovali sídlo strany), pracovala se stejnou energií (zrada 101 poslanců byla vnímána jako zákulisní hra zkorumpované politické elity), ale pořád se snažila o změnu v rámci zavedené instituce, jakou je PD.
Zároveň také poprvé ukázala čich na virální momenty. Fotka, na které předává tričko hnutí neúspěšnému kandidátovi Prodimu, se stala hlavním obrazem symbolizující události těchto dní. Na podobný instinkt bude muset spoléhat i jako lídryně opozice. „Tři čtvrtiny médií půjdou proti ní,“ předvídá Ricciardi.
" OCCUPAI (IL) PD ".
('Futuro anteriore').
Elly Schlein e gli OccupyPd hanno consegnato a Romano Prodi, a Bologna, la maglietta 'Siamo piu' di 101' che è simbolo del movimento, nato all'indomani della mancata elezione del professore alla presidenza della Repubblica.
12 pic.twitter.com/aISmxmTGSj— Blob (@BlobRai3) December 6, 2022
Terorismem proti migraci, se souhlasem politiků
Angažmá v OcuppyPD ji etablovalo jako nadějnou političku a přineslo místo na kandidátce v úspěšných volbách do Evropského parlamentu v roce 2014. Během svého působení v Bruselu pak nejenže opustila PD, ale i většinu poslanecké práce dělala tak trochu straně navzdory. Jejím hlavním tématem totiž byla migrace. Ta v polovině desátých let představovala jedno z hlavních témat a štěpících linií evropské politiky. Schlein se jí ale věnovala už dřív, na práva migrantů a vězňů psala svoji diplomovou práci a podílela se na dokumentu sledujícím migraci z Albánie.
V Itálii právě na migraci vsadil Matteo Salvini před volbami roku 2018, které ho vynesly do křesla ministra vnitra. Země se podle jeho vyprávění octla pod dvojím útokem: Kvůli elitám z Bruselu musela přijímat nebezpečné „mladé muže s iPhony“, přičemž na jejich příchodu vydělávají pašeráci a jim pomáhající zkorumpované neziskové organizace. PD možná nepoužívala Salviniho slovník o invazi, ale v otázce migrace spíše přešlapovala mezi Evropou a převažujícím antiuprchlickým sentimentem. Výmluvná byla v tomto ohledu odpověď na teroristický útok, který se odehrál pouhý měsíc před volbami v roce 2018.
Velká část levicovějšího členstva během 20 let odešla a Demokratická strana dnes nemá žádnou jednotící ideologii, která by ji držela pohromadě.
Útočník ve středoitalském městečku Macerata vyjel autem do ulic, kde střílel na skupinku šesti afrických migrantů, aby následně střelbu obrátil proti místní kanceláři PD. Při zadržení policí se obalil do italské trikolory, předvedl fašistický pozdrav a prohlásil, že chtěl pomstít 18letou ženu, již dříve zavraždil nigerijský neúspěšný žadatel o azyl.
Později přitom vyšlo najevo, že agresor kandidoval v komunálních volbách právě za Salviniho Ligu. Zatímco ten incident, během nějž bylo zraněno šest lidí, rámoval jako důkaz toho, že „invaze migrantů povede k sociálnímu konfliktu“, reakce politiků PD se spíš než na odsouzení fašistického násilí soustředila na „nejistotu“, která k němu vedla. „Itálie musí být chráněna policií, ne ozbrojenci,“ prohlásil premiér Renzi. Ministr vnitra Marco Minniti se zase chlubil, že zastavuje migraci, „aby předešel podobným útokům“.
„Vydrž vteřinku, kamarádko“
Schlein se mezitím v Bruselu věnovala té nejdůležitější části evropské legislativy, která reguluje přidělování azylu – takzvaným Dublinským dohodám. Podle nich tato procedura probíhá na úrovni členských států, přičemž uprchlíci jsou povinni o azyl zažádat v první evropské zemi, do níž dorazí. Z toho vyplývá situace, kdy drtivá většinu žadatelů o azyl zůstává dlouhé roky v táborech na řeckých či právě italských ostrovech. Odborníci přitom dlouhodobě upozorňují na neudržitelnost takového systému, který nefunguje z pohledu (především jižních) států, ani žadatelů o azyl.
Schlein stála v čele komise, která připravila reformu Dublinských dohod – tu se nakonec po dlouhých vyjednáváních podařilo v Evropském parlamentu schválit. Kromě jiného mechanismus měl podpořit také práva migrujících, aby mohli žádat o azyl v zemi, kde mají rodinné příslušníky – což je ostatně v realitě běžná praxe, která ovšem zůstává v ilegalitě. Reforma Schlein ale narazila na limity vlastní instituce. Návrhy Evropského parlamentu musí totiž vždy schválit také hlavy státy členských států, což se nestalo.
Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos
Práci v Evropském parlamentu ale po návratu do Itálie přece jen zužitkovala. V roce 2020 se Schlein stala klíčovou postavou voleb v regionu Emilia-Romagna, který platí za historickou baštu levice, kde Komunistická a následně Demokratická strana vyhrály každé volby od konce druhé světové války. V předchozích parlamentních volbách z roku 2018 ale v regionu výrazně posílila Salviniho Liga, takže regionální volby o dva roky později byly ostře sledované.
Schlein kandidovala s menší formací levicových stran, jejichž hlavním programovým bodem byla ekologická a sociálně spravedlivá transformace, a vzhledem k volebnímu systému vstoupila do koalice s PD, kterou vedl právě Bonaccini. Ta ve volbách nakonec zvítězila, přičemž Schlein dostala nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidujících. Kromě její práce v kampani se analýzy často odkazovaly na další virální moment, který obletěl sociální sítě. Schlein na něm konfrontuje Salviniho, který přijel podpořit kandidáta Ligy.
„Matteo, jsem tvoje bývalá kolegyně z Evropského parlamentu. Proč jsi nepřišel ani na jedno z dvaceti dvou jednání o reformě Dublinských dohod? Je to nejdůležitější reforma pro Itálii z hlediska migrace,“ ptá se Schlein.
„Vydrž vteřinku, kamarádko“, odvětí Salvini a na dobrou minutu a půl se odmlčí. „Chodil jsem na jednání, která byla důležitá,“ vyhrkne po dalším naléhání a odejde.
Finalmente, dopo anni che faccio la stessa domanda a Salvini senza risposte, ieri sera gliel’ho fatta in faccia. Perché a Bruxelles non siete mai venuti alle 22 riunioni di negoziato sulla riforma migratoria più importante per l’Italia?
Giudicate voi la risposta. @CoraggiosaEr pic.twitter.com/0nH3UZDDHA— Elly Schlein (@ellyesse) January 21, 2020
Strana chaosu uvězněná v minulosti
Jakkoliv se bude tento konfrontační talent ve výměnách s vládními politiky jistě hodit, neméně důležité bude také zametení před vlastním prahem. Nová lídryně sice vyhrála primárky, k nimž mohl přijít kdokoliv s registrací „příznivce PD“, ale pokud by se počítaly jen hlasy členů strany, zvítězil by její protivník. To kromě problému s nedostatečnou vnitřní podporou přináší také širší poslání. „Jedním z nejnaléhavějších úkolů Schlein je radikálně změnit způsob, jakým strana diskutuje a rozhoduje,“ tvrdí politolog Antonio Floridia.
Symptomatický je samotný mechanismus primárek. Když byl v polovině nultých let zaváděn, počítalo se se dvěma předpoklady, které dnes neplatí. Tím prvním bylo, že je třeba omezit vliv „starých stranických struktur s levicovou nostalgií“ prostřednictvím „informované veřejnosti“. Volba Schlein ale ukázala přesně opačnou dynamiku.
Velká část levicovějšího členstva totiž během téměř dvaceti let odešla a strana dnes nemá žádnou jednotící ideologii, která by ji držela pohromadě. To mimo jiné vyústilo v situaci, kterou politoložka Paola Bordandini popisuje jako „mnoho důstojníků bez pěšáků“. Do strany se vstupuje především kvůli pozicím ve vedení či na kandidátkách, ale jen málokdo je členem „jenom z přesvědčení“.
Jeden z možných scénářů líčí budoucnost, kdy se Schlein podřídí tlaku zevnitř strany, nic nezmění a stane se novou tváří dalšího volebního fiaska.
Kariérní straníkům pak nejenže chybí jednotící ideologie, ale také sdílená politická kultura. Má se program odvíjet především od rad expertů, a ten pak mají politici prodat voličstvu? Mají směr strany určovat spíš průzkumy veřejného mínění, nebo vnitrostranická demokracie? Stranu za posledních 16 let vedlo osm různých předsedů a jejich představy se dost lišily. K tomu ještě přičtěme fakt, že interní spojenectví se tvořily spíše na personálních konexích, které se přepsaly po každém volebním neúspěchu či skandálu. „Strana je od svého vzniku v nepřetržité organizační krizi,“ shrnuje to Bordandini.
Druhým předpokladem bylo, že PD bude jedinou výraznější silou „nalevo od Berlusconiho“. To dnes ale zdaleka neplatí. V podzimních volbách s PD odmítla kandidovat formace Action – Viva Italia, jejímž čelním představitelem je právě bývalý premiér Matteo Renzi. Ten s obhajobou svých neoliberálních reforem odloupnul PD téměř osm procent hlasů.
Tradičně levicové voliče zase do velké míry přebralo Hnutí 5 hvězd. To po angažmá ve vládách se všemi, které dříve odmítalo (PD i Liga), možná přišlo o punc autentické antiestablishmentové strany, ale hlavě skrze zavedení takzvaného občanského příjmu (de facto podpora v nezaměstnanosti) se mu daří držet přízeň především u nízkopříjmového obyvatelstva. V podzimních volbách dostalo hnutí 15 % hlasů ze všech volících, ale pokud by se počítaly hlasy pouze čtvrtiny nejchudších Italů, s přehledem by zvítězilo s 27 %. Na progresivní levici zase necelé čtyři procenta a milion hlasů – byť v rámci koalice s PD – získala koalice Italské levice a Zelených.
Ellyina volba
S ohledem na politickou mapu pak skeptické hlasy Schlein věští dvě možné cesty. Buď zůstane věrná svojí levicové rétorice z kampaně, což vyústí v rozpad strany. Její pravicovější křídlo by pak mohlo přejít buď k Renzimu, nebo do nového subjektu podobnému křesťanské demokracii. Druhý možný scénář potom líčí budoucnost, kdy se Schlein podřídí tlaku zevnitř strany, nic nezmění a stane se novou tváří dalšího volebního fiaska. Přestože jiné hlasy toto dilema označují buď za falešné, nebo přinejmenším přehnané, manévrovací prostor má nová předsedkyně zúžený od samého počátku.
Čtěte také: Zatčení mafiánského bosse po 30 letech na útěku znamená konec jedné éry, ne však Cosa nostry
Pozitivním signálem pak bezesporu zůstává, že Schlein dokázala k primárkám dostat nové lidi mimo okruh PD. V zemi, kde je volební účast nejnižší od druhé světové války, bude probouzení emocí v doposud zklamaných či apatických lidech stěžejní. Jakkoliv působilo zvolení postfašistky premiérkou oprávněné obavy, při pohledu do statistik zjistíme, že pravicová koalice v celkovém počtu hlasů v letech 2018–2022 zůstala na stejné úrovni, voličstvo pouze přešlo od Salviniho k Meloni. Stranám současné opozice uškodila fragmentace, ale také fakt, že třetina voličů Hnutí 5 hvězd a pětina PD z předchozích voleb v roce 2022 zkrátka zůstala doma.
Elly Schlein bude muset bojovat na několika frontách. I přes veškerou její kompetenci jde ale o bitvy, které nemůže vyhrát sama.
