Násilí v Izraeli a Palestině je po dlouhé době natolik intenzivní, že se na chvíli stává středem pozornosti české veřejnosti. Bohužel mnohá tuzemská média i naši ochránci lidských práv o konfliktu informují černobíle, bez znalosti kontextu. Situaci popisují jinak než novináři v zemích na západ od nás, a dokonce i v samotném Izraeli.
Uveďme si nejdříve jeden příklad. Mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW) přišla letos s poměrně kontroverzním závěrem svého několikaletého prošetřování poměrů, v nichž žijí Palestinci na Izraelem okupovaných územích. Jejich životní podmínky nazvala apartheidem, jenž má na svědomí izraelský stát. Úplně stejně letos nazvala diskriminaci Palestinců rovněž izraelská nevládní organizace B’Tselem.
„V uplynulých 54 letech umožnily izraelské úřady přesun Izraelců na okupovaná palestinská území a přiřkly jim nadřazený status vůči Palestincům žijícím ve stejné lokalitě. Týká se občanských práv, možnosti využívat půdu, svobody pohybu či práva budovat si své domy,“ stojí ve zprávě Human Rights Watch.
To, že v českém veřejném prostoru chybí objektivní obraz situace ve Svaté zemi, deformuje i českou politiku. Především manipulativním pravicovým politikům to umožňuje, aby si na bezpodmínečné podpoře Izraele honili politické body.
Když tato renomovaná organizace chránící lidská práva přišla s takto kontroverzním závěrem, jeden by řekl, že to je přesně to, co mají česká média ráda. Navíc popisuje praxi našeho blízkého spojence, o němž bychom se přece měli dozvídat co nejvíc. Víte, na kolika významnějších domácích zpravodajských serverech se informace o zmíněné zprávě objevila? Na dvou. A z větších lidskoprávních organizací na ni neodkázala žádná. Politiky nemá cenu ani zmiňovat…
Někdy se hodí, jindy ne
Podrobnější popis dlouhodobých poměrů na okupovaných palestinských územích v českém veřejném prostoru zoufale chybí. Mezinárodních organizací, které dlouhodobě upozorňují na porušování lidských práv Palestinců, je přitom spousta. Od Amnesty International přes řadu izraelských nevládek až po instituce spadají pod OSN.
Ve všech případech jde navíc o organizace, jejichž analýzy poměrů v jiných regionech se u nás publikují pravidelně. Přestože o situaci ve Svaté zemi soustavně informují americká, britská a anglicky píšící izraelská média, v Česku se tyto zdroje příliš nevyužívají, řekl bych, že se přímo ignorují.
Čtěte také: Děti revoluce politicky dospěly. Pozdě, ale přece
Vše se změní až ve chvíli, kdy se v Izraeli a Palestině zvedne vlna násilí jako ta současná. Domácí veřejný prostor pak připomíná fotbalové hřiště, na němž rozhodčí pískne do píšťalky. Fanoušci vytáhnou vlajky, píší tweety, statusy na Facebooku, provolávají pokřiky na podporu svého týmu a na zpravodajských serverech se rozjedou on-line přenosy.
Jenže oni Izraelci a Palestinci nehrají fotbal. Oni se vraždí. Ničí si navzájem své životy. A nedělají to jen v době, kdy se na ně upře pohled českých „fanoušků“, ale – byť s menší intenzitou – to dělají nepřetržitě již desítky let.
Vlajky pro apartheid
Na palestinskou diskriminaci upozorňují zahraniční zdroje nejen kvůli ochraně lidských práv, ale i jako varování, že zmíněná situace nevyhnutelně cyklicky přerůstá v intenzivní násilí. A to se děje právě nyní.
Útoky Hamásu jsou odporné. Nelze je omlouvat, nelze je ani zlehčovat. Je však také nutné zkoumat, co je zdrojem radikalizace Palestinců. Velkou roli v ní sehrávají právě systematické a dlouhodobé ničení jejich životů izraelskými úřady a nulové vyhlídky na lepší budoucnost. Absolutní zoufalství způsobené někým druhým vede k nenávisti. A směs těchto dvou emocí je nejlepším palivem radikálních postojů.
„Erupce násilí – jako toho aktuálního – jsou v tomto kontextu součástí systému, ne jeho pouhou nedokonalostí,“ píše například v aktuálním komentáři pro Washington Post Hagai El Aid, šéf izraelské nevládky B‘Tselem.
Jak už jsem zmínil, v Česku se zoufalé postavení Palestinců příliš nereflektuje a naopak převládá jednostranný názor podporující izraelskou vládu. Symbolizuje to i skutečnost, že na našich úřadech, radnicích i na Pražském hradě zavlála na místě určeném pro vlajku Evropské unie vlajka židovského státu. Dokonce jsme si v jejích barvách rozsvítili Petřínskou rozhlednu.
Voda na mlýn manipulantům
Nedostatek soucitu a neznalost širšího kontextu v palestinsko-izraelské otázce připisuji coby obrovské selhání těm, jejichž prací a posláním je o dnešním světě referovat. Tedy médií a organizací, které od svých dárců vybírají miliony korun s příslibem, že budou chránit lidská práva a upozorňovat na jejich porušování.
Jedním z důvodů tohoto selhání je podle mě i to, že se velká většina českých novinářů hlásí k pravicovému vidění světa. V případě zahraniční politiky jsou navíc jejich postoje ještě vyhrocenější a prosazované s větší dávkou aktivismu. Především to platí pro část novinářů vyrostlých na přelomu tisíciletí. Dnes většinou zastávají pozice editorů nebo šéfů redakcí, jsou tedy těmi, kdo má vliv na jejich obsah.
Není pak tak překvapující příhoda, kdy jsem se ptal jedné tehdy začínající novinářky, která pracovala na jednom z mainstreamových zpravodajských serverů, proč jí z článku o palestinských územích vypadlo slovo okupace, jež tam původně měla. „Editorovi se to slovo zdálo příliš tvrdé,“ odpověděla.
Menšina novinářů, kteří si selhání v informování o této problematice uvědomují, pak celkem logicky nemá odvahu nebo prostě jen chuť čelit postojům svých nadřízených. Když už se do toho někdo pustí, musí navíc často čelit obviněním z podpory terorismu nebo ze šíření antisemitských nálad na českých sociálních sítích. Nezřídka i s výzvami na jejich zaměstnavatele, ať je vyhodí.
Tím, kdo by mohl tuto situaci změnit, jsou lidskoprávní organizace, které v Česku mají nezpochybnitelnou tradici a s novináři často spolupracují. Jasným lídrem z hlediska vlivu na diskurz českých zahraničněpolitických postojů a jejich lidskoprávního rozměru je Člověk v tísni. Tato organizace se ale popisu podmínek, v jakých žijí Palestinci pod izraelskou nadvládou, širokým obloukem vyhýbá.
Úplně stejně k tomuto tématu přistupuje česká pobočka jedné z nejvlivnějších nevládek Amnesty International. Zatímco celosvětová AI na porušování lidských práv Palestinců dlouhodobě upozorňuje, česká pobočka si dává velmi záležet, aby z její strany nic podobného nezaznělo.
To, že v českém veřejném prostoru chybí objektivní obraz situace ve Svaté zemi, deformuje i českou politiku. Především manipulativním pravicovým politikům to umožňuje, aby si na bezpodmínečné podpoře Izraele honili politické body. Podobné chování ovšem můžeme vystopovat i mezi politiky, kteří sice disponují progresivnějšími názory, ale mají též ambice v oboru něco dokázat. Například u předsedy Pirátů Ivana Bartoše nebo šéfa odborů a možného prezidentského kandidáta Josefa Středuly.
Zůstala tak jediná výjimka. Karel Schwarzenberg už toho v politice zažil spoustu a ve svých třiaosmdesáti letech asi už po postu premiéra ani prezidenta nepokukuje. Nebojí se mluvit podle svého svědomí a nedokáže ignorovat utrpení druhých proto, aby se snad někomu zalíbil.
Čtěte také: Jednostrannou podporou Izraele by Česko udělalo chybu, za vyhrocení situace může apartheidní režim
„Izraelci musí také pochopit, že není možné udržovat v té či oné formě okupační režim na palestinských územích, které jsou na Izraeli naprosto závislé a Izrael tam má opravdu vždy poslední slovo. S tím je třeba se vypořádat. Dokud nebude existovat rovnoprávný vztah, nemůžeme se divit, že se vždy objeví další teroristé,“ prohlásil bývalý ministr zahraničí v rozhovoru pro CNN Prima News.
Schwarzenberg upozorňuje v posledních letech na poměry Palestinců pod izraelskou okupací pravidelně a prokazuje tím větší rozhled i odvahu než většina českých novinářů, ochránců lidských práv a rozhodně než všichni politici dohromady. Jemu, české politice i veřejné debatě by beze sporu prospělo, kdyby aspoň malý kousek jeho odvahy sebrali i další.
