Jak vypadá výuka v průměrné ruské škole po rozpoutání války na Ukrajině? Odpověď přináší jedinečný snímek Pan Nikdo proti Putinovi, který má premiéru na festivalu Jeden svět. Proč by vám neměl uniknout?
Ruské vlaječky na každém rohu, dopisy vojákům i lekce o hladovějící Evropě. A když ne zrovna o ní, tak třeba o „hrdinech“ ze „speciální vojenské operace“.
Vítejte v hlavní škole městečka Karabaš na jižním Urale. V ošuntělé panelové budově, která má svou slávu dávno za sebou a pod jejími okny se občas pasou zdejší krávy.
Jestli nemiluješ vlast, jsi parazit.
Stísněnost depresivních školních chodeb je však znásobena, pokud vezmete za kliku a odhodláte se vstoupit do třídy v pondělí ráno. Zrovna probíhají takzvané „rozhovory o důležitých věcech“, tedy o všem, co si Kreml přeje vtisknout dětem do hlavy.
„Vlast nemiluješ za to, že pro tebe něco udělala – miluješ ji automaticky jako vlastní matku. Jestli nemiluješ svou vlast, jsi parazit,“ říká s plamenným zápalem před tabulí postarší učitel historie, zatímco ho žáci se zjevným nezájmem poslouchají. Vše mezitím natáčí na kameru Pavel Talankin.
Mladý koordinátor mimoškolních aktivit, jemuž nikdo neřekne jinak než „Paša“, dostal po invazi na Ukrajinu v únoru 2022 od vedení školy neobvyklý úkol: zaznamenávat „vojensko-patriotické“ aktivity. Ty už třetí rok stále citelněji prorůstají do školních osnov.
A Paša poctivě natáčí. Navzdory svému nesouhlasu s válkou i režimem Vladimira Putina.
Čtěte také: A teď si probereme smrt nepřátel. Ruské školy drtí propaganda
V prvních chvílích ještě vůbec netuší, že z jeho materiálu jednou vznikne film. Na kameru zachycuje příchod války do školy, pasivní reakce kolegů, jimž některým dělá problém vyslovit bez přeřeku slova jako „denacifikace“, i těch, kteří se do nové náplně výuky pustili s neobyčejnou vervou.
Jenže atmosféra se postupem času mění. Počáteční šok mizí a válka se nerušeně stává součástí běžné reality a prorůstá do všech koutů školní budovy.
Nová nařízení se už přijímají bez udivených výrazů a školní nástěnky najednou místo dětských výkresů zdobí fotky „hrdinů“ ze zákopů a upatlaná třídní okna velká písmena „Z“.
A především: čím dál méně žáků a čerstvých absolventů proudí do Pašova kabinetu. Právě ten po léta platil za pomyslný ostrůvek svobody, v němž neexistovala žádná zakázaná slova ani věty.
Žáci mohli do kabinetu kdykoliv přijít, zabrnkat si na kytaru, podívat se na film a především zde trávit čas s kamarády. „V mém kabinetu jsem byl mnohokrát svědkem, jak vznikala a vzkvétala přátelství,“ vypráví Talankin.
Zatímco v prvních měsících po invazi za ním starší žáci přicházeli a mnozí z nich se dokonce nebáli o nesmyslnosti válečné propagandy mluvit, postupně jeho kabinet zeje stále větší prázdnotou.
„Kdo by se chtěl bavit s chlapem, který má v téhle době vyvěšenou vlajku svobodného Ruska,“ sdílí na kameru své pocity. Někteří studenti dokonce oblékají vojenské uniformy a nasedají do vlaku směr Ukrajina.
Zda je jejich jízdenka na frontu jednosměrná, Paša netuší. Jejich odjezdu jen smutně přihlíží a nevypíná kameru. Množství sesbíraného materiálu se vrší a s ním i bolestivé osudy jednotlivých protagonistů.
Talankin – známý svým antiválečným postojem – začíná tušit, že se jeho čas v rodném Karabaši krátí. Dostává však neobyčejnou nabídku: o natočené videozáznamy projeví velký zájem dánský režisér David Borenstein.
Paša souhlasí a ještě nějakou dobu pokračuje ve filmování, dokud se kolem něj pomyslná smyčka nestáhne natolik, že se před jeho domem začne objevovat policejní auto.
V průběhu loňského léta Paša raději koupí obousměrnou letenku a opustí z bezpečnostních důvodů Rusko. Matce ještě řekne, že se vrátí za sedm dní. Ve skutečnosti je jeho návrat v nedohlednu.
Z pořízených záběrů David Borenstein sestavil unikátní dokument Pan Nikdo proti Putinovi – a ruským úřadům se vskutku nehodí odkrýt před světem další frontu, na níž Kreml bojuje tentokrát o děti a mládež.
Čtěte také: Zprávy ze ztracené země. Jak kráčelo Rusko k fašismu?
Film není příběhem Pavla Talankina, ale výpovědí o epoše, kterou dnešní Rusko prochází. Několik hodin po jeho zhlédnutí jsem nemohla usnout a dokola přemítala nad absolvovaným zážitkem.
Před očima se mi neustále zobrazoval Talankinův ztracený výraz ve chvíli, kdy část lidí kolem něj propadá do válečné psychózy, zatímco ostatní raději nezúčastněně odvrací zrak…
