Blíží se Vánoce a televizní obrazovky brzy zaplaví desítky českých pohádek. Díváme se na ně odmalička a považujeme je za naprosto neškodnou zábavu. Jenže tyhle příběhy plné kouzel a nadpřirozených sil formují v dětství naši osobnost a promítají se i do chápání světa v dospělosti. Některé jejich stereotypy pak mohou přispět k negativnímu vnímání lidí z Východu.
„Ty mameluku jeden,“ ozývá se například v jedné z pohádek, když se hlavní postava dopustí věci komické a nešikovné. Kdo z nás by ale opravdovému mamelukovi v 13. století do očí řekl, že je komický a nešikovný? Tohle hanlivé označení nešiky používáme v českém jazyce často, přestože jen málokdo ví, že tak byli nazýváni obávaní bojovníci sloužící muslimským vládcům.
Negativní stereotypy o světě arabském i islámském nalézáme v českých pohádkách častěji, než by se mohlo zdát. Vytvářejí v nás obraz tajemného i nebezpečného Orientu, jehož mužských obyvatel je třeba se bát a po těch ženských zase toužit. Poté stačí, aby se objevila příležitost (jako například při migrační vlně v letech 2014–2015), a internet je plný islamobijců, kteří nás před tímto „pradávným nebezpečím“ chtějí chránit.
Ve vedlejší roli a vždy ti špatní Arabové
Bezejmenní Arabové na americkém stříbrném plátně umírají, unášejí blonďaté hrdinky, terorizují města i letadla, chovají se jako hloupí antihrdinové jakéhosi mystického islámského světa. V mnoha amerických filmech jsou zobrazeni v tak negativním až agresivním oparu, že se intelektuálové s arabským původem rozhodli reagovat.
U filmu Reel Bad Arab mi hned v mysli vyskočily pohádky jako Lotrando a Zubejda, Labakan, Tři veteráni, Strakonický dudák a mnohé další.
Prvním byl americký spisovatel s palestinskými kořeny Edward Said. To on přišel s myšlenkou orientalismu, jenž jakýmsi západním zkresleným pohledem odráží Orient do umění, kultury i literatury. Jeho teorie rozvinul a propagoval spisovatel a odborník na stereotypy Jack Shaheen, jenž svou prací Reel Bad Arab rozpoutal vášnivou diskusi o tom, jak hollywoodské filmy zobrazují Araby potažmo muslimy.
Hollywood ze Shaheenova výzkumu nevyšel vůbec dobře a jeho předpojatost i manipulativnost byla až alarmující. Ve stovkách filmů autor identifikoval tři převažující stereotypy, takzvané tři B (bomber, belly dancer, billionaire), tedy v českém kontextu: nevzdělaný pasáček či břišní tanečnice; terorista; bohatý „vilný“ šejch. Když jsem dokument Reel Bad Arab poprvé viděl, hned mi v mysli vyskočily pohádky jako Lotrando a Zubejda, Labakan, Tři veteráni, Strakonický dudák a mnohé další. A napadlo mě: Jak by asi obstály v podobném výzkumu ony?
Břišní tanečnice a pasáček koz
Za posledních sto let vytvořila česká kinematografie ke dvěma stovkám filmových pohádek různých žánrů i kvalit. Přibližně pětina z nich pak v sobě obsahuje určitou formu stereotypů zosobněnou již zmíněnými teroristy, šejky, tanečnicemi a přihlouplými pasáčky ovcí. Jen si sami vzpomeňte, kolik takových postav z pohádek znáte.
Z pohádky Princ a večernice: „Koho nepodřežou, toho prodají Turkům do otroctví.“
Na tomto místě je nutné zdůraznit, že přestože vlastní stereotyp může být problematický, hlavním úskalím je četnost jeho zobrazování a také negativní konotace, které vzbuzuje. Nejde ani tak o to, že by se v jedné pohádce z mnoha objevil stereotyp 3B, ale převážně o to, že jde o opakující se vzorec, jenž se nám postupně může vrýt do mysli a ovlivnit naše smýšlení.
Jde o osoby hloupé, bezmocné, nesvobodné, které většinou zůstávají v příběhu bezejmenné a nedůležité.
Je těžké hledat nějaké příměry, ale s trochou nadsázky by to šlo říct zhruba takto: „Pokud bude v každé televizní detektivce vždy vrahem zahradník, a žádný jiný nevinný zahradník se v příbězích neobjeví, reakce na setkání s ním v reálném světě bude obsahovat pocit strachu. Mohl by být totiž (stejně jako v televizi) vrahem. Tento princip pak lze aplikovat na mnohé menšiny žijící na území ČR, a je jedno jestli půjde o Romy, homosexuály, Ukrajince nebo kněze katolické církve.
Orient je v našich pohádkách často zobrazován jako místo zaostalé i nemoderní, je spojován s určitou smyslností či pudovostí. Zřejmě právě proto podle výsledků mého výzkumu v českých pohádkách převažují stereotypy břišní tanečnice a vesničana s oslem. Oba jsou totiž jednou variantou toho samého. Jde o osoby hloupé, bezmocné, nesvobodné, které většinou zůstávají v příběhu bezejmenné a nedůležité. Když již v pohádce dostanou určitý prostor nebo možnost se projevit, je to nejčastěji formou smyslného tance, davového křiku, vtipného gegu nebo lascivního pohledu.
Nutno podotknout, že na pohádky se v České republice nedívají pouze děti, ale v hojné míře jsou sledovány také dospělými členy společnosti. Například pohádku O Vánoční hvězdě sledovalo o předloňském Štědrém dni 2,68 milionu diváků starších 15 let. Tohle „pohádkové číslo“ vypovídá o tom, jak primárně dětský žánr může ve výsledku ovlivňovat veřejné mínění celé populace.
Lotrando a Zubejda
Jeden, i když rozhodně nikoliv jediný případ za všechny. Jména Hálí, Bélí a Zélí zná asi každý Čech, který alespoň během vánočních svátků sleduje v televizi pohádky. Tito tři vyslanci ze země sultána Sulejmána hrají ústřední roli v pohádce Lotrando a Zubejda a provázejí hlavní postavy cestou z české kotliny až do země sultánovy.
V rámci tohoto díla se ukazují snad všechny stereotypy, na něž poukazuje Jack Shaheen. Máme tu hlupáky s oslem, vilného sultána, břišní tanečnici, teroristy (válečníky) a další. Dalo by se lehce nadneseně dokonce říct, že celá pohádka je souborem stereotypů, které má svět západní o tom arabském, potažmo islámském nebo tureckém.
Vzorce vytvořené českými pohádkami a jejich množství napomáhají ke stereotypnímu vnímání Orientu.
Na tomto zjednodušování je vlastně postavena velká část humoru samotného příběhu – činí ho srozumitelným, zábavným a pochopitelným široké veřejnosti. Právě tím, že apeluje na hojně rozšířené mýty, stereotypy nebo nepravdy o muslimském, arabském či tureckém světě, působí skutečně, přirozeně a je lehké mu porozumět. Zřejmě i to pak stojí za jeho oblíbeností a komerčním úspěchem.
Rád bych však zdůraznil, že pohádka Lotrando a Zubejda není špatná či škodlivá sama o sobě, a pokud by stála osamoceně, neměl bych žádný závažný důvod ji zmiňovat. V kontextu vzorců vytvořených českými pohádkami, a jejich množství, je ale jednou z těch, které ke stereotypnímu vnímání Orientu napomáhají.
Češi a muslimové
Země Koruny české měly historicky jen velmi malou zkušenost s muslimskými státními útvary. Většina těchto styků vyplynula z „válek s Turkem“ (osmansko-habsburské války v letech 1526–1791), kde byli muslimové nepřáteli. Právě tato absence osobní zkušenosti stojí za řadou stereotypů v pohádkách lidových, které se pak přenášejí i do pohádek filmových. Turecké nájezdy na Moravu skončily v 17. století. V bojích první světové války už ale bojovali osmanští a čeští vojáci bok po boku na Blízkém východě, ale i na jiných bojištích. Přesto obraz Turka jako zaostalého, krutého a vilného válečníka v české společnosti přetrvává, a to i v 21. století.
Z pohádky Kovář z podlesí: „Turecká vojska se blížila z jedné strana císařská z druhé. (…) Turci se však zachovali proradně a zaútočili dříve, než měli naši vykopáno.“
Jelikož pohádky jako Tři veteráni, Labakan nebo Lotrando a Zubejda sledujeme již od dětských let, jistě se obrazy v nich prezentované odrážejí na našem vnímání reality i v dospělém věku. Po dlouhá desetiletí jsme na našem území neměli mnoho možností pro setkávání se s islámskou (arabskou nebo tureckou) kulturou nebo jejími zástupci. Ještě před několika málo desetiletími cestování nepatřilo k běžným kratochvílím a nebylo opravdu pro každého. Výpravy do dalekých zemí byly spojeny s nebezpečím a značnými finančními náklady.
Do Českých zemí ani nemířily davy Turků, Arabů nebo jakýchkoli muslimů. Do Evropy sice z Orientu putovalo zboží, ale lidé v nijak velké míře. S vyslanci, členy různých delegací, nebo s jejich doprovodem, se obyčejní lidé setkávali jen opravdu zřídka.
Mnoho argumentů zmiňovaných novodobými ,turkobijci‘ je stejných jako před několika staletími, kdy osmanští bojovníci obléhali Vídeň.
Tato zkušenost s muslimy nebo islámem obecně se pro velkou část obyvatelstva České republiky nezměnila ani na počátku 21. století. Krajiny obývané muslimy ležely mimo oblast hlavního zájmu širší veřejnosti po mnohá desetiletí. Hodně změnila až migrační krize vrcholící v roce 2015. S očekávaným příchodem „tisíců migrantů“ z Afriky a Blízkého východu se opět vynořilo velké množství stereotypů spojených s „věčným nepřítelem křesťanství a judaismu“, tedy islámem.
Mnoho argumentů zmiňovaných novodobými „turkobijci“ je stejných jako před několika staletími, kdy osmanští bojovníci obléhali Vídeň. Informace o barbarských, násilnických a hrubých nájezdnících se opět objevují v tisku, televizi, ale hlavně na internetu. Širší veřejnost, pokud názory přímo nepřijímá a nešíří je, proti nim minimálně nevystupuje. Přitom je vnímá se stejnou váhou jako argumenty expertů na dané téma, jejichž hlasy v našem mediálním prostředí prakticky zanikají.
Čtěte také: „Horší než vězení.“ 40 dní strádání Egypťana Ahmeda v české detenci
V českých pohádkách ale najdeme i mnoho dalších stereotypů, třeba genderové či ty spojené s komunistickým viděním světa – v minulém režimu procházely jen ideologicky nezávadné scénáře. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Arabové a muslimové nejsou tak jedinými oběťmi stereotypizace v příbězích pro děti. Avšak v rámci kontextu událostí na Blízkém východě a na hranicích s EU, zvláště pak díky reakcím mnohých našich obyvatel, politiků i jiných známých osobností, je nutné se ptát, odkud ta nenávist k Palestincům, Afgáncům či Iráčanům pochází. Zvláště když za nynější situaci zrovna těchto tří skupin neseme i my (jako stát i společnost) částečnou zodpovědnost.
Česká armáda, respektive její část, se účastnila operací jak v Afghánistánu, tak v Iráku. Podílela se na okupaci obou těchto území, na snaze o jejich obnovu, také však spoluvytvářela zárodky korupce, sektářského násilí, nedůvěry a atmosféry strachu. V obou zemích pak po odchodu spojeneckých vojsk vypukla nestabilita a násilí.
Čtěte také: Česko už není sexy vůbec pro nikoho. Migranti k nám nepůjdou, ani kdybychom je chtěli
S Palestinci je to trochu složitější. Česko jako stát sice nedělá nic, co by jim přímo ubližovalo, ale naše prakticky absolutní podpora státu Izrael (v rámci EU, Nato i OSN) a jeho aktivit, často (společně s vetem USA) zabraňuje změnám na okupovaných palestinských územích. Když například v roce 2012 usilovala Palestina o status nečlenského pozorovatelského státu při OSN, proti hlasovalo jen devět států (pro 138): Kanada, Česká republika, Izrael, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Nauru, Panama, Palau, Spojené státy americké.
Stereotypy v českých pohádkách jsou, deformují náš pohled na celý Orient a rozhodně nejenom na něj. Měli bychom je proto přestat sledovat? To určitě ne. Pouze bychom k nim měli přistupovat se zdravou mírou kritičnosti, stejně jako ke všemu, co tvoří mediální prostředí kolem nás.
