Jak střední třída zabila písečnou kosu na jihu Indie a já na tom nesu svůj podíl

Deset let zpět, začátek léta 2012. Ráno se několikrát pokouším vzbudit kamaráda a lákám ho na výlet do Dhanuškódí. Po poledni to po minimálně pěti pokusech vzdávám. Na jeho tvrzení, že si asi uhnal úžeh, možná něco bude. Minimálně výraz jeho znechucené tváře vykukující zpod deky tomu nasvědčuje. Oproti normálu ji navíc zdobí houstnoucí knír, pěstovaný kvůli plánované návštěvě impozantního chrámu Rámanáthasvámí, kam je nehinduistům přístup přísně zakázán.

Černé vlasy, tmavé oči a dobře se opalující snědá kůže, bude-li podpořena nezbytnými proprietami indického muže, mu, jak doufá, umožní obelstít bdělé oko chrámových stráží. Ti ho před pár dny snadno odhalili a zdvořile, nicméně rezolutně ho nasměrovali zpět ven z chrámu. Tmavý knír pod nosem už vypadá docela přesvědčivě, na bavlněnou košili a tesilky s puky mu včera vzal míru místní krejčí. I páskové sandály už má koupené.

O pár dní později se mu opravdu podaří projít dovnitř, aniž by vzbudil pozornost, a na vlastní oči uvidí legendární barevné chrámové chodby podepřené více než tisícovkou pilířů. Jsme v Raméšvaramu, poutním městě u jižní špičky obrovského poloostrova Přední Indie, v místech, kde se jí téměř dotýká ostrovní Šrí Lanka.

Adamův most neboli Rámův most

Do 15. století se dalo přejít z Indie na Šrí Lanku suchou nohou. Mezi subkontinentem a ostrovem se táhl více než 50 kilometrů dlouhý nepřerušený pás písku a skalisek. V roce 1480 oblast postihl cyklón, který souvislý úsek nestabilní země proměnil v řetězec osamělých atolů, písčin a skal vyčnívajících z vody, nebo naopak nacházejících se jen nehluboko pod hladinou.

V atlasech tuto lokalitu najdeme nejčastěji pod názvem Adamův most, část muslimů a křesťanů věří, že právě tudy prošel první Bohem stvořený člověk Adam. Mezi hinduisty se místo nazývá Ráma Sétu neboli Rámův most.

Podle starověkého indického eposu Rámájana most vybudovala armáda opičího boha Hanumána, který pomáhal Rámovi vydobýt zpět manželku Sítu, kterou unesl desetihlavý a dvacetiruký démon a král Rávana.

V době britského koloniálního panství plánovali inženýři spojit Indii se Šrí Lankou železnicí přes soustavu mostů právě tudy. Z celého projektu ale zůstala jen trať vedoucí z indické pevniny do Dhanuškódí. Tamní městečko, nádraží a katolický kostel vybudovaný Portugalci zničil navíc v roce 1964 cyklón a místo už zůstalo neosídleno.

Neuspěl ani projekt indických inženýrů z počátku tohoto tisíciletí, kteří hodlali pás ostrůvků a mělčin prorazit, aby skrz něj mohly proplouvat lodě, křižující mezi východoindickým přístavem Čennaí a hlavním městem Šrí Lanky Kolombem. Ty by vznikem nového průplavu ušetřily několik desítek hodin cesty.

Projekt ale narazil na odpor hinduistické ultrapravice, která odmítala zničení díla, za nímž stáli bohové. Kauza se v roce 2007 dostala až k soudu a vedla mimo jiné i k tomu, že ministryně kultury následně zařídila vyhazov z práce dvěma geologům, kteří ve znaleckém posudku označili Adamův most za přírodní výtvor.

Ten minimalistický vizuál mě na mořských kosách tolik fascinuje. Jen nebe a písek z obou stran omývaný mořem. Poslední výspa pevniny.

I tak se dá mluvit o vzácném případu, kdy čím dál silnější lobby politického hinduistického nacionalismu sehrála v konečném důsledku pozitivní roli, když zabránila zničení unikátního výtvoru přírody. Hindutva – politický hinduistický nacionalismus a šovinismus, zejména od nástupu premiéra Naréndry Módího a jeho Indické lidové strany (BJP) k moci v roce 2014 –, hraje čím dál větší roli v tamní politice. Nejen prostřednicím nevědeckých záměn historie s náboženstvím nebo mytologií zasahuje do školství, územní správy, ale například i do archeologie.

Podvečer na kose

Když jsem definitivně rezignoval na ambici vytáhnout kamaráda na výlet, jdu se nejdřív naobědvat. Bohatost chutí tamilské kuchyně, kde krom obligátní rýže a placek dostane člověk na stůl mističky někdy až s dvaceti druhy různých omáček, salát, moučník a polévku, vede k tomu, že jako obvykle sním mnohem víc, než bych k uspokojení hladu potřeboval. To vše je navíc podpořeno vědomím nedostupnosti jihoindické kuchyně v Praze. Co nesním teď, už nemám kde dohnat, jedině při další návštěvě jihu Indie nebo míst s tamilskou diasporou, jako je Malajsie.

Čtěte také: Rozkročená Indie mezi výročími: Zvítězí hinduistická většina, nebo jednota v rozmanitosti?

Než najdu autobusové nádraží a zjistím správnou linku, která mě šnečí rychlostí dopraví do Dhanuškódí, je už téměř podvečer. V ruinách nádraží a kostela zasvěceného sv. Františkovi táboří několik rodin prodávajících mušle. Skupinka Indů, která se mnou jela autobusem, využívá nabídky svést se na korbě malého terénního náklaďáčku, který vozí lidi na konec písčité kosy táhnoucí se ke Šrí Lance. Dál navazují už jen roztroušené atoly a skaliska Adamova mostu.

Cesta je delší, než jsem čekal. Ačkoli střídám rychlou chůzi s během po okraji moře a místy klopýtám v hlubokém písku, trvá mi pět kilometrů na konec písčiny víc než hodinu. Cestou mě provází jen minimalistický vizuál, který mě na mořských kosách tolik fascinuje. Jen nebe a písek z obou stran omývaný mořem. Poslední výspa pevniny, která postupně přestává být pevninou a je zcela podřízena okolnímu moři, aby se v něm nakonec zcela rozpustila. Tvar, který není stálý, ale mění se podle proměnlivé intenzity přílivu nebo vzdutí při opakujících se cyklónech.

Na konci si chvíli brouzdám ve vodě, pozoruji nejbližší z pásu ostrůvků táhnoucího se ke Šrí Lance a lehce se bavím představou Hanumánovy opičí armády, jak by dnes musela úžinu zdolávat pomocí stovek metrů dlouhých skoků.

Na zpáteční cestě na mě mává řidič terénního náklaďáčku a popohání mě, ať si naskočím na korbu. Prý, že mi ujede autobus. Považuji to sice za jeho úskok, jímž si chce přilepšit, ačkoli jih Indie je pro turistu z bohatého Západu, co se týče všemožných tlaků a triků mířících na peněženku, mnohem komfortnější než třeba severozápad. Nakonec naskakuji a u autobusu se řidiči, který ostatně ani žádné peníze nechce, v duchu omlouvám, protože za pár minut skutečně odjíždí poslední spoj do Raméšvaramu. Opravdu se jednalo sbírání ojedinělých opozdilců, kteří by jinak na kose při pikniku nebo brouzdání ve vlnách uvázli.

Jak zabít kosu a vlastně téměř cokoli

Mořské kosy vyhledávám, kdykoli se mi taková možnost naskytne. Tuhle už ale nikdy nenavštívím. Ačkoli přežila cyklóny i nápady britských a posléze i indických inženýrů s betonem, ocelí a dynamitem, nepřežila vznik masy indické střední třídy.

Hospodářský vzestup země, zejména v jejích bohatších regionech, zásadně proměnil. Výrazně ubylo hor odpadků, které dotvářely kolorit měst i venkova. Kdysi epidemický rozsah bezdomovectví se minimálně na první pohled výrazně zredukoval. Při vjezdu do měst vás v některých vítají billboardy, na kterých se místní představitelé chlubí lokálním zákazem používání plastových obalů, přičemž se toto nařízení zjevně uplatňuje a má pozitivní dopad na čistotu ulic.

Z písečné kosy se stal výletní cíl piknikujících a odpadky odhazujících davů indické střední třídy. Vozí ji sem desítky autobusů a taxíků.

Jedním z mnoha projevů ekonomického růstu je i vznik střední třídy a masové vnitrostátní turistiky. V Himálaji můžete dnes potkat skupiny Indů a Indek v klasickém barevném outdoorovém oblečení a zaznamenat i pozoruhodný jev, kdy si nechávají krosny vynést na mezcích nebo terénními automobily, aby se s nimi pak na kopcích fotili.

Neutuchající příliv příslušníků nové sociální vrstvy a nových nároků na trávení volného času se samozřejmě projevuje i ve vzniku infrastruktury sloužící k uspokojení potřeb lidí, kteří objevují dosud jen velmi málo dotčené kouty vlastní země.

Pláže v Goa, které zažily na přelomu 60. a 70. let invazi hippies, kteří tam tehdy nalezli téměř ničím neomezenou svobodu, jsou dnes obsypány hotelovými komplexy plnými místních a ruských turistů a turistek. Na Andamanské ostrovy uprostřed moře na půli cesty mezi Indií a Thajskem se ještě poměrně nedávno jezdilo převážně několikadenní plavbou lodí z indické pevniny a platily za jeden z nejodlehlejších koutů Starého světa. S rozšířením letiště v Port Blair je uchvátily hotely a masová turistika. Ta se během několika málo let začala projevovat zničujícím dopadem na místní přírodu i zbytky domorodé populace příbuzné původním obyvatelům Austrálie.

Čtěte také: Jóga není starověká ani indická. Populární exportní artikl v Indii nepraktikuje skoro nikdo

V roce 2017 vybudovaly místní úřady na konec kosy táhnoucí se od Dhanuškódí několik kilometrů dlouhou silnici zakončenou velkým kruhovým parkovištěm. Z místa, kam dříve bylo nutné dojet rozvrzanou autobusovou linkou z Raméšvaramu a pak pokračovat pěšky nebo zaplatit za svezení na pendlujícím náklaďáčku, se stal výletní cíl piknikujících a odpadky odhazujících davů indické střední třídy. Vozí ji sem desítky autobusů a taxíků. Zpevnění boku silnice valem z kamene zcela umrtvilo proměnlivost nestálého tvaru písčiny v jejích nejužších místech. A tam, kde postupně přecházel písek do vlnícího se moře, stojí banální betonem obehnaný kruhový objezd.

Nevyhnutelný a tolikrát viděný proces, na kterém nese svůj díl viny prakticky každý výletník, lhostejno na zemi původu. V případě řady lokalit v Indii díky donedávna slabé domácí poptávce jsou změny vyvolané masivní turistikou jen o to rychlejší. Tím, jak hledáme nová a nová zajímavá místa s pokud možno co nejmenším počtem nám podobných, ničíme další a další lokality, abychom zas hledali nové, ještě nezničené.

Už 25 let provozuji individuální turistiku mimo hojně navštěvovaná místa. Vidím, jak se mnoho lokalit, jež jsem poznal jako téměř nedotčené a idylické, radikálně proměnilo, a rozhodně ne vždy k dobrému. Na opuštěné pláži vyroste první hotel. Z míst autentické náboženské víry se stávají turistické atrakce se vstupným. Korálové útesy, které pamatuji jako životem kypící podmořské zahrady, hynou. Místní komunity se propadají do závislosti na příjmu z cestovního ruchu, rozevírají se sociální nůžky a na domácí populaci orientovaná infrastruktura je nahrazovaná turistickou.

A i já na tom nesu svůj díl zodpovědnosti.