Kniha vydaná minulý rok aspiruje na manifest nového směru klimatických hnutí. Vypráví příběhy demonstrací už od první Konference OSN o změně klimatu a doporučuje, že by se měly „odklonit od nenásilí“. To totiž nefunguje. Důležité je, že sabotáže směrují na majetek, ne na životy. Co tvrdí autor Andreas Malm a kde má jeho vize nedostatky?
Někdo se oné tiché švédské noci šel projít se psem, jiný již spal. Skupina mladých mužů a žen se ale nepozorovaně plížila ve stínech bohaté čtvrti Östermalm ve Stockholmu. Jejich cílem byly robustní vozy místních obyvatel. Poté, co jim vypustily pneumatiky, dali za čelní sklo vzkaz. V něm mimo jiné stálo: „Veškerý benzín, který spálíte při jízdě se svým SUV v ulicích města, má pro ostatní zničující následky.“
Jedním ze sabotérů byl i mladý muž jménem Andreas Malm. A od roku 2007, kdy vypouštěl cizí kola, nelenil. Obdržel doktorát s disertační prací o historii fosilního průmyslu, studoval vzestup hladiny moří v deltě Nigeru, vyšetřoval nepokoje v Íránu a Palestině, získal lektorskou pozici na Lundské univerzitě a publikoval mnoho článků a knih. Podtrženo, sečteno, stal se z něho uznávaný i nenáviděný spisovatel a aktivista.
Kdy eskalujeme? Kdy dojdeme k závěru, že nastal čas zkusit něco jiného? Kdy začneme fyzicky napadat věci, které stravují naši planetu?
Stále se snaží stíhat nejrůznější protesty proti klimatickým hrozbám, ale víceméně se jeho směr ubral především akademičtějším směrem a největší zbraní je teď pro něj pero. A tak ve své nejnovější knize How to Blow Up a Pipeline (Jak vyhodit do povětří potrubí) čerpá ze všech svých zkušeností, aby dokázal, že klimatické hnutí musí eskalovat a změnit taktiku svého boje.
Nic se nezměnilo
Otázku, která vedla k napsání knihy, představuje na jejím začátku Malm tím, že popisuje události z roku 1995. Tehdy se v Berlíně konal první klimatický summit COP. Minulý rok byl už jeho 26 ročník a scény z knihy jsou podobné těm, které jsme mohli vidět v Glasgow. „Už žádné bla, bla, bla… Jednejme nyní!“ křičely stovky aktivistů již před 27 lety.
A Malm se ptá: „Kdy eskalujeme? Kdy dojdeme k závěru, že nastal čas zkusit něco jiného? Kdy začneme fyzicky napadat věci, které stravují naši planetu, a ničit je vlastníma rukama?“ S odkazy na vzestup emisí CO2 se pak snaží dokázat, že čekání na eskalaci trvá příliš dlouho.
Jako základ myšlenky mu slouží esej, kterou britský novinář a romanopisec John Lenchester napsal ve stejné době, kdy Malm vypouštěl ve Švédsku pneumatiky. „Je zvláštní a zarážející, že se klimatičtí aktivisté nedopustili žádných teroristických činů,“ přemítal Lanchester. Malm proto svůj teoretický základ nazývá „Lanchesterovým paradoxem“ a popisuje tři fáze klimatického aktivismu.
První se odehrála v letech 2006–2009 v severní Evropě, kde se organizovaly „klimatické kempy“. Druhá vypukla v USA a trvala od roku 2011 do roku 2016. Obamova administrativa tehdy nesplnila slib a schválila nové projekty plynovodů a ropovodů, a zbrzdila tím klimatická opatření v mezinárodním měřítku. Skončilo to zvolením Donalda Trumpa, který ropovody Keystone XL a Dakota Access schválil.
Čtěte také: Příběh dekád lhaní o klimatické změně: Největší ropné společnosti odmítají přestat lobbovat proti vědě
Třetí fázi, tvrdí Malm, zahájila uprostřed rekordních veder mladá dívka jménem Greta Thunberg. „Obraz zranitelnosti a vzdoru,“ popisuje ji. Zhruba ve stejnou dobu britští aktivisté zahájili Extinction Rebellion a uzavřeli centrum Londýna ukázkou občanské neposlušnosti. A všechny tři fáze sdílejí podle Malma stejné rysy – všechny zastavily před použitím síly. „Vládnoucí vrstvy opravdu nebudou vtaženy do akce mluvením,“ komentuje tuto skutečnost.
Lehce nastiňuje i svou vizi thunbergovské generace. Představuje si, že se jednou všichni probudí a uvědomí si, že vše je jako dříve, že byznys normálně jede. „Dojde jim i nám, že jediná věc je naučit se zemřít? (…) Nebo je zde další fáze za mírumilovnými protesty?“ ptá se.
Vyšší princip
Samozřejmě, že autor vzpomíná na veškeré jiné přístupy a jejich argumenty, ale dělá to jen proto, aby je mohl zavrhnout. Strategický pacifismus označuje za nedokonalý, protože se podle něj nedívá na veškeré aspekty problému. Proto například uvádí citát Nelsona Mandely, který zní: „Vyzýval jsem k nenásilnému protestu tak dlouho, dokud to bylo účinné.“ Jasné sdělení tedy je, že pokud nenásilí přestane fungovat, musí se něco změnit.
Zcela ale zapomíná na bariéry, které brání zapojení se do takových akcí. Připomíná dvě aktivistky, které mohly skončit na doživotí ve vězení, a říká, že je to přijatelná oběť, ale nepřemýšlí nad samotným životem stráveným za mřížemi.
Jako alternativu nabízí myšlenky svého kolegy Roye Scrantona, jehož výroky shrnují věty, že „jsme v prdeli“ nebo že „je příliš pozdě na záchranu – je příliš pozdě zastavit apokalyptické globální oteplování“. Malm namítá, že není pozdě a pozdě nebude, dokud bude lidská rasa existovat. I proto je podle něj nutné bojovat.
Racionální reakcí na dnešní stav světa by podle Malma mělo být obsazení tras potrubí, zřízení táborů v uhelných dolech nebo ničení plotů elektráren.
Ukazuje to na příkladech, jako jsou otroctví nebo krvavá vláda diktátorů, což může být i slabinou jeho knihy. Každopádně obhajuje si to tím, že klimatická krize je ještě mnohem větším strašákem. Zklamáním také může být nevyužitý Malmův potenciál, který nabral v zemích mimo Evropu a USA.
Přestože má autor velké znalosti o Íránu nebo okupovaných palestinských územích, takovýmto částem světa se příliš nevěnuje. Hodně prostoru dostávají skupiny Ende Gelände či Extinction Rebellion. Důvodem může být to, že obě často figurují v titulcích nebo obava, že více příkladů z globálního Jihu by podkopalo jeho tři fáze aktivismu.
Je lehčí zničit planetu než kapitalismus
Nutné je upřesnit, že v knize autor neschvaluje násilí člověka proti člověku, ale člověka proti věcem. Nevybízí tak k vraždění zaměstnanců ropných společností, ale k likvidaci majetku těchto velkých korporací. Racionální reakcí na dnešní stav světa by podle Malma mělo být obsazení tras potrubí, zřízení táborů v uhelných dolech nebo ničení plotů elektráren.
Čtěte také: Jak zničit online tržiště s lidmi? Maggy Krell bojovala 15 let za práva zneužívaných dívek
Označuje to jako „inteligentní sabotáž“. Za další cíl připomíná i něco, co klimatická hnutí již nepřijímají tak jednomyslně jako dříve. A totiž životní styl bohatých. Tvrdí, že emise několika málo lidí činí tento svět neobyvatelným pro mnohé. A nebojí se přitom kritizovat mainstreamová klimatická hnutí za přílišnou úctu k majetku.
Proto tedy podle Malma bude nutná změna myšlení. Ilustruje ji na vzájemně propojených absurditách, které jsou v klimatické krizi zakořeněny. „Je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu, nebo záměrný a rozsáhlý zásah do klimatického systému než zásah do ekonomiky.“ Předložené paradoxy potom dovozuje až do situace, kdy pro některé bude jednodušší zemřít než bojovat.
Bojovným stylem psaní autor přitáhne pozornost snad každého, kdo knihu vezme do rukou.
A tak na stránkách, kde si za vzor bere sufražetky, radí, abychom stroje vylučující CO2 „rozebírali, ničili, pálili je, vyhazovali do povětří“. A nelze se dle něj omezit pouze na nová zařízení, „nutné je zničit také již existující“. Ghándího doba je podle autora pryč.
To nejspíš ano, ale problém s násilím, byť pouze ve formě ničení „fosilního kapitálu“, spočívá v tom, že je nakonec nemožné ho kontrolovat. I pro tento argument bychom mohli hledat opěrné body v historii, stejně jako to dělá Malm pro vybízení k boji.
Pravdou je, že kniha s podtitulem „Učení boje ve světě v plamenech“ návod nenabízí. Jak vyhodit do povětří ropovod či plynovod se nedozvíme. Umět budeme pouze vypustit pneumatiku. Přesto je to velmi kontroverzní kniha, která může mnohé znamenat.
V předmluvě, kde Malm reaguje na koronavirovou krizi, protože knihu napsal před pandemií, se zmiňuje o pozastavení protestů a celkovém utlumení hnutí. Přichází ale i s novou výzvou: když mohl covid přimět státy k mnohdy drakonickým opatřením, proč by to nedokázala klimatická krize? „Je nepravděpodobné, že by se snížila potřeba bojovnosti,“ píše.
Andreas Malm ve své knize, která by se mohla stát manifestem, vynalézavě snoubí některé své příhody, radikální marxismus a vědecké poznatky. Bojovným stylem psaní potom přitáhne pozornost snad každého, kdo knihu vezme do rukou. Čtenář ji může zcela zavrhnout, autorově myšlence podlehnout nebo si odnést témata k temperamentní debatě.
Andreas Malm: How to Blow Up a Pipeline; nakladatelství Verso, 200 stran, 2021
