Jak zkrotit vysoké ceny elektřiny? Příčiny a možná řešení současné krize

Zatímco na konci loňského srpna se jedna megawatthodina (MWh) elektřiny prodávala za necelých 90 eur, o rok později již byla atakována hranice 1000 eur. Vzhledem k extrémní volatilitě byl současně překonán rekord ve výši mezidenního nárůstu cen, kdy elektřina nejprve poprvé v historii zdražila v průběhu 24 hodin o více než 100 eur, aby o několik dní později stoupla její cena o dalších 340 eur.

Od té doby se sice ceny opět propadly o stovky eur, nicméně situace zůstává stále napjatá. Co vedlo k těmto mimořádným výkyvům a co bude cenu elektřiny dále ovlivňovat?

Sucho, koroze a trhliny

Mezi hlavní příčiny současného vývoje cen elektřiny patří zejména její nedostatek v některých evropských zemích a vysoká cena zemního plynu.

Na tomto místě je vhodné si připomenout, že vzhledem k propojení jednotlivých trhů jsou velkoobchodní ceny elektřiny velmi podobné v regionu, který je ze západu ohraničen Francií a z východu Rumunskem. Právě situace ve Francii, kde je nyní odstavena více než polovina z 56 jaderných reaktorů, významně přispívá ke zmíněnému nedostatku.

Problém s cenami vzniká v okamžiku, kdy se pro nedostatečnou výrobu z provozně levných zdrojů dostávají ke slovu plynové elektrárny.

Zatímco některé z elektráren procházejí plánovanou údržbou, u části z nich se jedná o problém s korozí a trhlinami na potrubí v jejich primárním okruhu. Opravu tak nelze provést bez přerušení provozu. Ve výsledku se Francie, která byla dlouhé roky největším evropským exportérem elektřiny, dostává do situace, kdy musí elektřinu dovážet ze zahraničí, především ze sousedního Německa.

Na nedostatečné výrobě elektřiny se negativně podepsalo i sucho, které zasáhlo velkou část Evropy. To způsobilo nízký průtok mnohých řek, který komplikoval chlazení části uhelných i jaderných bloků. Kromě toho byla suchem ovlivněna i výroba ve vodních elektrárnách nebo říční doprava importovaného uhlí do německých elektráren.

Kombinace těchto faktorů pak způsobila, že jsou stále častěji využívány provozně drahé plynové elektrárny, které stojí za velkou částí cenového nárůstu. Jak vlastně cenotvorný proces funguje?

Merit order mechanismus

Obchodování na burze probíhá tak, že zdroje, nutné k uspokojení zákaznické poptávky pro definovaný časový okamžik, se řadí od provozně nejlevnějšího po ten nejdražší (na grafu níže zleva doprava). Tento způsob řazení bývá nazýván merit order. Výsledná cena elektřiny je poté dána nabídkou posledního (a tedy nejdražšího) zdroje, který je nutné zapojit pro pokrytí poptávky. Fungování tohoto mechanismu detailně popisuje tematický explainer, připravený v rámci projektu Fakta o klimatu.

Popsaný tržní mechanismus fungoval efektivně řadu let, přičemž umožňoval ziskový provoz zdrojů s nízkými provozními náklady. Tím měl motivovat provozovatele těchto zdrojů k investicím do jejich dalšího rozvoje.

Problém nastává v okamžiku, kdy se vlivem nedostatečné výroby z provozně levných zdrojů dostávají ke slovu plynové elektrárny. Většinu z jejich provozních nákladů tvoří náklady na palivo, respektive nákup zemního plynu, jehož cena v poslední době výrazně vzrostla. Vzniklá situace sice přináší nebývalé zisky provozovatelům ostatních elektráren, ale současně ohrožuje vysokými cenami všechny spotřebitele, kteří navíc nemají žádnou možnost to jakkoli ovlivnit.

Méně, zato za vyšší cenu

Problematikou omezení dodávek ruského zemního plynu do Evropy se mimo jiné zabýval článek Voxpotu z konce července. Import ruského plynu do Evropy je sice výrazně nižší než v minulých letech, přesto na něm díky vysokým cenám dokáže Rusko vydělávat. Podle vyjádření Mezinárodní energetické agentury se v posledních měsících ruský zisk z prodeje zemního plynu a ropy v porovnání s předchozími lety dokonce zdvojnásobil. Nastalá situace tedy Rusku v podstatě vyhovuje.

Tato skutečnost společně s nejistotami ohledně znovuzprovoznění francouzských jaderných elektráren přispívá k vysoké rizikové přirážce na dlouhodobé kontrakty.

Očekávanou změnu by mohl přinést až postupný náběh dodávek zemního plynu z alternativních zdrojů, především ve zkapalněné formě (LNG) dopravované po moři. Například pouze samotné Německo v této souvislosti hodlá do konce roku zprovoznit celkem pět plovoucích terminálů pro přijímání tankerů s LNG. Za povšimnutí stojí, že ještě na jaře se předpokládalo, že zprovoznění LNG terminálu zabere něco mezi třemi až pěti lety.

Čtěte také: Co bude, až nebude plyn z Ruska? Máme několik silných karet, vyložit je ale musíme najednou

Určitý vliv bude mít i rozhodnutí německé vlády dočasně si ponechat v rezervě pro případ nouze dvě ze tří stávajících jaderných elektráren.

V delším časovém horizontu se předpokládá, že v rámci balíčku Fit for 55 a plánu REPowerEU budou současné dodávky plynu do Evropy nahrazeny nejen zásobováním z alternativních zdrojů, ale hlavně kombinací možných úspor a výstavbou nových obnovitelných zdrojů energie.

Mezitím nás ovšem čeká několik těžkých let, během kterých hrozí, že ceny elektřiny budou opět šplhat vzhůru. Růst cen na burze se poté s určitým zpožděním promítá i do cen pro koncové spotřebitele, z nichž mnozí se již nyní dostávají do existenčních potíží.

Možná východiska

Způsobů jak snížit dopady na koncové spotřebitele je celá řada, přičemž každé z řešení má své výhody a nevýhody. Jednoduché univerzální řešení neexistuje, navíc ďábel se často skrývá v detailu. To, co už někde funguje, nemusí být snadno přenositelné jinam – kvůli odlišným podmínkám na trzích, v legislativě nebo pro jiné specifické místní faktory.

O sektorové dani vláda uvažuje nejen v souvislosti s oblastí energetiky, ale i bankovnictví nebo výroby a distribuce pohonných hmot.

V obecné rovině lze mluvit o řešeních zachovávajících současný trh, nebo řešeních, která jsou spojena s jeho redesignem, případně určitými netržními zásahy. Ty poté mohou být krátko- i dlouhodobého charakteru. Některá z navržených řešení lze vzájemně kombinovat, jiná se naopak z principu vylučují. Při jejich hodnocení by měly být v každém případě brány v úvahu i časový horizont blížící se zimní sezony, tenčící se finanční rezervy koncových zákazníků i naše schopnost navržená opatření efektivně převést do praxe.

Možných kroků ke zlepšení současné situace tedy máme mnoho, ale jaké jsou ty základní více či méně schůdné cesty ze současné krize.

Řešení na národní úrovni

Jedním ze záchranných opatření může být snížení, případně zrušení DPH z elektřiny. Cena elektřiny dodávané koncovým spotřebitelům se skládá z několika částí. V dobách relativně stabilních a nízkých cen byla „silová elektřina“ nakupovaná na burze často až druhou nejvyšší položkou, viz ilustrační příklad níže. Pokud nedošlo k předchozí fixaci, je nyní tato část výsledné ceny výrazně vyšší než v minulých letech. Proto klesá i relativní podíl většiny ostatních položek s výjimkou DPH, která je v tomto případě stále 21 %.

Česká vláda už rozhodla o zrušení účtování příspěvku na podporované zdroje energie. Ten by měl od října a po celý příští rok hradit stát, přičemž ročně toto opatření vyjde na zhruba 45 miliard korun.

Stejně tak by bylo možné snížit či rovnou zrušit DPH z elektřiny, podobně jako tomu bylo v posledních dvou měsících loňského roku. V té době vyšlo veřejné rozpočty prominutí DPH na elektřinu a plyn na přibližně 5,4 miliardy korun.

Problémů s tímto opatřením je vícero. V souladu s právem EU by neměla být sazba DPH na elektřinu nižší než 10 %. Byť by v tomto případě nejspíš EU udělila výjimku, jde i tak o opatření, které neřeší podstatu problému, respektive příčiny současných vysokých cen. Lze si ho tak představit spíš jako možný doplněk některého z dalších návrhů.

Obdobná omezení se týkají mimo jiné i případného snížení nebo zrušení daně z elektřiny.

Dalším opatřením může být zvýšení dividendy z ČEZ. Letos má tato společnost vyplácet svým akcionářům dividendu ve výši 48 korun na akcii. Celkově tak má být vyplaceno přibližně 26 miliard korun. Stát má přitom v ČEZ podíl necelých 70 %.

Vzhledem k rostoucím cenám elektřiny rostou i provozní zisky, proto lze do budoucna očekávat nárůst vyplácených dividend. V souvislosti s probíhající krizí tak zazněly návrhy na výrazné zvýšení vyplacené dividendy už v letošním roce. Skloňována přitom byla částka 70 miliard korun. Takto získaný výnos by stát následně mohl použít k podpoře ohrožených zákazníků.

Někteří ekonomové upřednostňují tuto variantu před níže zmíněnou sektorovou daní, protože nepředstavuje dodatečný zásah do daňové soustavy.

Obecný problém se týká spíše využití takto získaných prostředků. Ty mohou být rozděleny buď formou plošné, nebo cílené podpory. Ta první má výhodu v tom, že jí lze realizovat relativně rychle, což dává smysl s ohledem na omezenou institucionální kapacitu státu i rychle se tenčící rezervy mnohých domácností a firem. Na druhou stranu by podpora mířila i k těm, kteří ji tolik nepotřebují. Například u nejbohatších domácností jsou výdaje na elektřinu a teplo násobně nižší než u těch nejchudších.

Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál

Alternativu pak představuje cílená podpora ohrožených skupin. Výzvou je zde stanovit podmínky jejího čerpání tak, aby tato pomoc byla zaměřená na ty, kteří ji potřebují nejvíce, a současně by bylo relativně snadné ověřit splnění těchto kritérií. Vždy bude navíc existovat určité procento zákazníků nacházejících se těsně „pod čarou“ zmíněných podmínek.

V úvahu přichází také zavedení sektorové daně, ať už trvalé, či dočasné. V tom případě by se jednalo o obdobu takzvané windfall tax neboli daně z mimořádných zisků (z anglického originálu doslova daň ze zisků, které „přivál vítr“). Ty jsou v daném případě generovány na základě výše popsaného fungování trhu na burze, respektive merit order mechanismu, který výrazně zvyšuje provozní zisky ze všech elektráren, vyjma těch plynových.

Vládní zástupci už dříve oznámili, že o takové dani uvažují nejen v souvislosti se sektorem energetiky, ale i bankovnictví nebo oblastí výroby a distribuce pohonných hmot.

V každém případě platí to stejné, co v předchozím bodě – klíčové je především to, jak by bylo s dodatečnými zisky do státního rozpočtu naloženo.

Omezení obchodování české elektřiny v zahraničí by bylo porušením pravidel volného trhu i špatným signálem pro další komodity.

Řešení by mohla přinést také restrukturalizace ČEZ. Důvodem, proč firma nemůže prodávat elektřinu ohroženým zákazníkům za zvýhodněných podmínek „napřímo“ (respektive přes státem určeného/vytvořeného obchodníka), je skutečnost, že kromě státního podílu musí brát v potaz také minoritní akcionáře. Vůči nim se musí chovat s péčí řádného hospodáře, což je v rozporu s prodejem elektřiny za nižší než tržní ceny. Tuto překážku by mohly vyřešit například kompenzace pro tyto akcionáře, případně rovnou zestátnění celé společnosti.

Lze ale také rozdělit ČEZ na státní a soukromou část. V tom případě je však otázkou, co konkrétně by připadlo státu, a co minoritním akcionářům. Sám ČEZ v minulosti představil celkem šest možných variant svého rozdělení. Jednou z nich je scénář, v němž by si stát ponechal fosilní a jaderné elektrárny, zatímco sekce obnovitelných zdrojů by se dostala do soukromých rukou. Tento konkrétní návrh se dokonce projednával už v roce 2017, nicméně v té době byl zamítnut tehdejším premiérem Andrejem Babišem.

Nevýhodou tohoto řešení je, že jeho realizace by mohla být poněkud zdlouhavá. Regulované ceny pro ohrožené zákazníky by tak pro některé z nich mohly přijít příliš pozdě.

Omezení obchodování na lipské energetické burze, například ve formě zavedení exportního poplatku, nebo rovnou vystoupení z ní pak představuje jedno z diskutovaných, leč zcestných řešení. Opuštění burzy by totiž samo o sobě nižší ceny nepřineslo. Funguje pouze jako nástroj, který umožňuje propojit nabídku s poptávkou a stanovit tak tržní cenu. Ta je také uplatňována i při mimoburzovních transakcích.

Čtěte také: Jásot nad zařazením jádra a plynu mezi udržitelné zdroje může rychle zhořknout

Současně například ČEZ jakožto největší výrobce elektřiny v Česku tímto způsobem obchoduje pouze velmi malou část svojí výroby. Podle dřívějších vyjádření jeho představitelů je 95 % z jeho produkce obchodováno v České republice, zatímco přebytky jsou nabízeny v zahraničí až ve chvíli, kdy je nelze prodat na domácím trhu.

Omezení obchodování české elektřiny v zahraničí by nejenže znamenalo porušení pravidel volného trhu, ale zároveň by bylo nežádoucím signálem v době možných problémů s dalšími komoditami. Zatímco elektřiny vyvážíme zhruba 10 TWh ročně, v plynu dovážíme ekvivalent 80 TWh a v ropě dokonce 100 TWh. Pokud by došlo k omezení dodávek těchto surovin do Evropy, jen stěží bychom se mohli dovolávat evropské solidarity, pokud bychom předtím sami takto omezili svůj vývoz.

Řešení na evropské úrovni

Snížení cen plynu a ve výsledku i elektřiny by mohly přinést společné nákupy zemního plynu a sdílení zásob mezi jednotlivými členskými státy.

Mechanismus je založen na úspoře z rozsahu i skutečnosti, že při společných nákupech si jednotlivé národní trhy přestávají konkurovat. Skupina států má poté vždy lepší vyjednávací pozici než jednotlivé země.

Za tímto účelem byla v Praze na konci června založena středoevropská pobočka Energetické platformy pro EU. Stejně jako u dalších opatření platí, že bude fungovat tím lépe, čím více států se do něj zapojí.

Oddělení ceny elektřiny od ceny plynu – v poslední době hojně diskutovaná takzvaná iberská výjimka nebo také španělská cesta – spočívá v zastropování cen plynu určeného pro plynové elektrárny. Tím umožňuje výrazně levnější produkci ze zdrojů, které mají vliv na výslednou cenu elektřiny (viz popis mechanismu merit order).

Důležitou otázkou je, kdo bude ve výsledku platit rozdíl mezi určeným stropem a tržní cenou zemního plynu. Možností je opět vícero. Jednou z nich je úhrada ze státního rozpočtu. V tom případě je ale důležité, který stát, respektive státy budou tyto náklady hradit. Aby bylo opatření účinné, je nutné ho zavést v zemích, které se nejvíce podílejí svojí zdrojovou základnou na cenách v daném regionu. Pokud by ovšem bylo zavedeno pouze v některých z těchto států, hrozí situace, že ty pak budou dotovat spotřebu svých sousedů.

Ve finále nebude záležet ani tak na tom, jaká konkrétní opatření budou přijata, ale spíš jak rychle a efektivně se je podaří uvést do praxe.

Další variantou „španělské cesty“ je poplatek, který by se účtoval k ceně elektřiny pro koncové spotřebitele. Z něj by byl následně hrazen rozdíl mezi cenovým stropem a tržní cenou plynu spalovaného v plynových elektrárnách. Ve výsledku by ale byla celková cena elektřiny i tak nižší než před přijetím tohoto opatření. Tímto způsobem však může docházet například ke znevýhodnění těch spotřebitelů, kteří mají ceny elektřiny již z dřívějška fixované.

Kritici tohoto opatření poukazují nejen na specifické podmínky zemí, v nichž již byla výjimka zavedena (Španělsko a Portugalsko), ale i na riziko zvýšení spotřeby plynu pro výrobu elektřiny, který by následně mohl chybět v dalších sektorech.

Výhodou tohoto opatření může být to, že v případě konsensu dotčených zemí ho lze zavést relativně rychle, přičemž zachovává stávající tržní mechanismy. Tím může poskytnout čas pro případný hlubší redesign mechanismu obchodování s elektřinou.

Oddělení ceny elektřiny od ceny plynu lze realizovat i vyjmutím plynových elektráren z burzovního obchodování tak, jak to například navrhují české ekologické organizace. Toto řešení je samozřejmě možné, ale už představuje výraznější zásah do fungování trhu, a tím pádem vyžaduje i více času na vlastní realizaci.

Zastropování tržeb z jiných než plynových zdrojů je cestou, kterou navrhuje Brusel s podporou Německa. Spočívá v určení specifických cenových stropů pro každý ze zapojených zdrojů s výjimkou plynových elektráren. Ty by tak i nadále určovaly výslednou cenu elektřiny na burze, jenže většina z tržeb všech ostatních zdrojů by v tomto případě připadla státu.

Výhodou tohoto řešení je, že na rozdíl od iberské výjimky by nedošlo ke zvýšení poptávky, a tedy i spotřeby zemního plynu v daném sektoru.

Stejně jako u „windfall tax“ nebo zvýšené dividendy z ČEZ opět záleží na tom, jak budou získané prostředky dále využity.

Východiskem z krize může být i koordinované snížení poptávky. Z logiky věci vyplývá, že sníží-li se poptávka po elektřině, sníží se také pravděpodobnost, že se ke slovu dostanou provozně drahé plynové elektrárny.

Podobně jako se členské země nedávno zavázaly ke snížení spotřeby zemního plynu nejméně o 15 % oproti průměru z posledních pěti let, mohlo by nyní přijít na řadu také snížení spotřeby elektřiny. Plošné snížení by mohlo být doplněno o takzvaný demand side management, v rámci kterého může docházet k přesouvání odběrových špiček tak, aby se docílilo rovnoměrnějšího zatížení soustavy, a tím pádem i omezení zapojení špičkových plynových zdrojů.

Problémem je, že nadcházející zimní sezona bude vytvářet naopak tlak na vyšší využití elektřiny, ať už prostřednictvím elektrických přímotopů nebo nově instalovaných tepelných čerpadel, která by měla nahradit importovaný plyn určený k vytápění.

Čtěte také: Němci berou jádro na milost, aspoň dočasně. Do energetické minulosti však investovat nechtějí

Nástin možných cest vedoucích ke snížení cen za elektřinu můžeme uzavřít návrhy na omezení, nebo dokonce opuštění systému obchodování s emisními povolenkami. Ty se objevují opakovaně, v nedávné době pak s touto variantou přišli zástupci Polska. Jejich požadavek spočívá v dočasném pozastavení systému, než pomine současná situace.

Takové opatření by jistě přineslo snížení cen elektřiny, otázkou je spíš o kolik. Podle vyjádření předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen se v době cenových rekordů emisní povolenky podílely na výsledné ceně jen asi ze šesti procent. Konečný efekt takového kroku by pro koncového spotřebitele byl po započítání dalších složek ceny elektřiny ještě nižší.

Na druhou stranu výnosy z emisních povolenek mají sloužit primárně k financování energetických úspor a rozvoje obnovitelných zdrojů (to, že v případě České republiky tomu tak není, je věc jiná). Jejich opuštění by nám tedy cestu ze současné krize spíše zkomplikovalo, než ulehčilo.

Některá z výše zmíněných opatření jsou detailně rozebírána v nedávno zveřejněném non-paperu z dílny Evropské komise. Jak už jsem ale zmínil, ve finále nebude záležet ani tak na tom, jaká konkrétní opatření budou přijata, ale spíš jak rychle efektivně se nám je podaří uvést do praxe.