Česko by mělo být pevně zakotveno v EU, ale ta se musí proměnit. Ve sjednocenou, spravedlivou a prosperující Evropu. Novou, jedinečnou roli v ní může nalézt i náš stát. Když dokážeme využít historických zkušeností a naučíme se řešit spory dohodou, můžeme se stát prostředníky a mírotvorci v řadě konfliktů.
Česká zahraniční politika je často poněkud nesrozumitelná. Po roce 1989, kdy jsme se vymanili ze sovětského orbitu, bylo jasné, že hlavním cílem je směřování do EU a do NATO. To se podařilo a toto zakotvení nebylo dosud nijak zpochybněno. To je bezesporu naší silnou stránkou.
Mezi slabší stránky patří relativně častá nejednotnost v přístupu k některým zahraničním problémům mezi hlavními představiteli státu, tj. prezidentem, premiérem, ministrem zahraničí a předsedy obou komor Parlamentu. Za příklady bych mohl uvést rozdílné vnímání Evropské unie mezi Václavem Klausem a dalšími předními politiky, rozdílný postoj k řešení izraelsko-palestinského konfliktu mezi prezidentem Milošem Zemanem a ostatními, odlišný postoj k Taiwanu mezi předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a dalšími reprezentanty, odlišný postoj ke vztahům s Ruskou federací mezi Milošem Zemanem s Václavem Klausem a mnohými ostatními, odlišný postoj k bombardování Srbska mezi tehdejším premiérem Zemanem, mnou na pozici ministra zahraničí a na druhé straně prezidentem Václavem Havlem, odlišné vnímání invaze do Iráku v roce 2003 tehdejším prezidentem Václavem Havlem s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a na druhé straně premiérem Vladimírem Špidlou (i mě na pozici předsedy Valného shromáždění OSN) a o dva měsíce později mezi prezidentem Václavem Klausem a předsedou vlády Vladimírem Špidlou. Další rozpory občas vyplynou na povrch například v postojích k některým aspektům respektování lidských práv, v přístupu k Číně, či dokonce k problematice jaderných zbraní.
Po roce 1989 byla naše zahraniční politika důsledně prozápadní a orientovaná na našeho největšího spojence – Spojené státy americké. To odpovídalo i přesvědčení naprosté většiny všech českých aktérů v oblasti zahraniční politiky. Menší třecí plochy vyvolal jen Jiří Dientsbier, ale ne v době, kdy byl československým ministrem zahraničí, ale později, kdy byl v letech 1998–2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, a prosazoval odlišný postoj ke kosovským událostem, než si přála například jeho přítelkyně ministryně Madeleine Albrightová. Ve stejné době došlo i k větším rozporům s USA. Tehdy jsem byl ministrem zahraničí a šlo o bombardování Srbska, česko-řeckou mírovou iniciativu, plošné sankce proti Kubě, postoj k invazi do Iráku, podporu českého exportu pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr apod. Petr Uhl nazval mou zahraniční politiku „politikou všech azimutů“, což bylo do jisté míry mírným zjednodušením.
Hodnocení české zahraniční politiky je pochopitelně ovlivněno nejen daným mezinárodním kontextem, ale především osobními zkušenostmi a politickým přesvědčením pozorovatele. Jediné, co tedy mohu váženým čtenářům nabídnout, je můj subjektivní pohled na události, které se mne nějakým způsobem přímo dotkly.
V tehdejší ČSSD byla silná skupina prosazující jak uspořádání referenda o vstupu do NATO, tak i statut bezjaderného členství, které má Norsko. Tento postoj mi byl poměrně blízký.
Vstup do NATO
Dne 12. března 1999 jsem jménem České republiky v Knihovně Harryho S. Trumana ve městě Independence nedaleko Kansas City podepisoval ratifikační listiny, spolu s polským ministrem a mým přítelem z doby disentu Bronislawem Geremkem a maďarským ministrem zahraničí Jánosem Martonyim.
Nezpochybnitelný zájem o členství v NATO projevil již první polistopadový československý ministr zahraničí Jiří Dientsbier a na jeho úsilí navázali i čeští ministři Jozef Zieleniec a během svého krátkého působení na ministerstvu zahraničí i Jaroslav Šedivý. Pro úspěšný vstup do Aliance byla pochopitelně nutná dobrá spolupráce mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem obrany. Záležitostmi vstupu do NATO se tam často zabývali náměstci ministra. Dobře si pamatuji na spolehlivou práci Jaromíra Novotného, který se mnou jel i do Kansas City v březnu 1999.
Někdy na začátku roku 1999 přiletěl do Prahy tehdejší britský ministr obrany George Robertson (nyní Lord George Robertson of Port Ellen), který byl o několik měsíců později jmenován generálním tajemníkem NATO. Znal jsem ho dobře z doby mého členství v britské Labouristické straně. George mi upřímně sdělil, že plně podporuje členství ČR v NATO a že jsme nepochybně splnili všechny politické předpoklady pro členství, ale že jak Pentagon, tak i NATO mají obavy z jisté vojenské nepřipravenosti České republiky. Dodal, že jeho rozhovory s vedením našeho ministerstva obrany ho nijak nepřesvědčily o tom, že by tyto obavy byly neoprávněné, a požádal mne, abych to sdělil tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi a zajistil mu přijetí, což jsem pochopitelně obratem učinil. Pokud vím, tak Miloš Zeman Robertsona ujistil, že zajistí nápravu, která se brzo promítne i do změny na postu ministra obrany.
Podpora veřejnosti pro vstup do NATO rostla pomalu od 36 % až k nejvyššímu počtu 56 % v roce 1999. V tehdejší vládní ČSSD byla poměrně silná skupina, která prosazovala jak uspořádání referenda o vstupu do NATO, tak i statut bezjaderného členství, které si vyjednalo Norsko. Přiznám se, že mi byl tento postoj poměrně blízký. Proti referendu ostře vystoupil tehdejší prezident Václav Havel. A zástupci NATO jednoznačně odmítli i jen hovořit o „norském“ statutu. To rozhodlo.
V historii České republiky budu tedy navždy spojován se vstupem do NATO, ale více zásluh o tento úspěch patří jiným. Mimochodem, daleko úspěšnější jsem byl v úsilí o členství ČR v EU, neboť jako ministr zahraničních věcí jsem byl zodpovědný za úspěšné uzavření 29 kapitol z předepsaných 31. Ovšem poslední kapitolu ČR uzavřela již v době, kdy mne na ministerstvu vystřídal Cyril Svoboda.
Bombardování bývalé Jugoslávie
Přesně týden poté, co jsme vstoupili do NATO, mi v noci volal jeho tehdejší generální tajemník Javier Solana, kterého jsem znal z minulosti, kdy byl španělským mírovým aktivistou, a informoval mne, že po víkendu bude NATO bombardovat bývalou Jugoslávii, neboť Miloševič ignoroval ultimátum, které mu NATO sdělilo v prosinci 1998, kdy ČR ještě nebyla členkou Aliance. Javier vyslovil pochopení pro složitou situaci, v níž se tři nováčci nyní ocitají, ale dodal, že v praxi nemáme jinou možnost než akci NATO odsouhlasit. A letadla jsou již na letištní ploše.
Ihned jsem zprávu telefonoval Miloši Zemanovi, který urychleně svolal vládu. O tomto jednání, které skončilo v časných ranních hodinách, toho bylo napsáno již dost. Atmosféra byla napjatá, a pochopitelně se nikomu nelíbilo, že jsme byli postaveni před hotovou věc, na jejímž vzniku jsme se nepodíleli, a nyní jako nováček Aliance budeme spoluodpovědní za bombardování Srbska, které bylo historicky jedním z našich nejvěrnějších spojenců.
V Bruselu se čekalo jen na nás. Pokud si pamatuji, tak s výjimkou jednoho člena vlády měli všichni s navrženým usnesením problémy, ale někteří větší než jiní. Malá ochota zařadit se rychle do šiku vedla spojence ke kritice, kterou nasměrovali především na předsedu vlády Miloše Zemana. A místopředseda vlády Vladimír Špidla soustředil svou kritiku především na mne.
Na rozdíl od souhlasu, který premiér Zeman nakonec podepsal, se často opomíjí skutečnost, že Miloš Zeman ihned souhlasil s mým návrhem zkusit najít mezi ministry zahraničí členských zemí NATO potenciální spojence pro naše úsilí brzy ukončit bombardování, dohodnout příměří a zaměnit vojáky za diplomaty, kteří by prosadili dlouhodobé mírové řešení. Hovořil jsem s řadou ministrů, včetně Joschky Fischera (Německo), kterého jsem znal ještě ze studentských let, či mého přítele britského ministra zahraničí Robina Cooka. Občas jsem se setkal s jistým porozuměním, které však bylo vždy spojeno s jednoznačným odmítnutím jakékoliv konfrontace s USA. Nakonec jsem našel vstřícnost a pochopení jen u řeckého ministra zahraničí Jorgose Papandrea.
K podepsání česko-řecké mírové iniciativy došlo na našem velvyslanectví v Pekingu. Toho zneužil Michael Žantovský k jízlivému komentáři, že šlo o pekingskou kachnu.
Jorgos měl v Bělehradě řadu přátel a brzy s nimi zahájil jednání. O mírovém řešení jednal ale i s Viktorem Černomyrdinem, tehdejším předsedou vlády Ruské federace, a s náměstkem americké ministryně zahraničí Strobem Talbottem. Musím přiznat, že někteří úředníci, a to jak českého, tak i řeckého ministerstva zahraničí, se nám pokoušeli házet klacky pod nohy, čímž se jednání značně zpomalilo. Mně na MZV tenkrát nejvíce pomáhali poradce Miroslav Had a velvyslanec Ivan Bušniak.
Díky zmíněným obstrukcím jsem domluvený text česko-řecké mírové iniciativy podepsal s Jorgosem Papandreem až 23. května 1999. Využili jsme k tomu skutečnost, že jsme v té době byli oba na oficiální návštěvě Číny, a tak ke slavnostnímu podpisu došlo na našem velvyslanectví v Pekingu. Toho zneužil například Michael Žantovský k jízlivému komentáři, že šlo o „pekingskou kachnu“.
Text jsme předali generálnímu tajemníkovi NATO Javieru Solanovi, velvyslancům spojeneckých zemí i tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN Kofimu Annanovi. V našem úsilí jsme vycházeli nejen z faktu, že kosovská krize byla největší výzvou, které Aliance čelila od konce studené války, a že vzniklo nebezpečí ohrožující mír, demokracii, smíření a proces obnovy v celém regionu, ale i z historických pout mezi národy Jugoslávie, Čechy a Řeky.
V dokumentu jsme zdůraznili nutnost zaručit práva kosovských Albánců, poskytnout provincii širokou autonomii v rámci SRJ a zajistit práva ostatních etnických komunit pokojně žít v multietnickém, multikulturním Kosovu. Mimochodem, tento princip se nám později podařilo prosadit i do Rezoluce RB OSN č. 1244, která je dodnes porušována.
Vycházeli jsme z nutnosti respektovat zásady suverenity a územní celistvosti Svazové republiky Jugoslávie. Aktům pomsty, etnické nenávisti a mezi-etnického nepřátelství měla zabránit přítomnost civilních a bezpečnostních složek OSN, které měly poskytnout uprchlíkům záruky bezpečí a též vynutit odzbrojení polovojenských skupin, včetně Kosovské osvobozenecké armády (KOA).
V části dokumentu, která se týkala obdobím po konfliktu, jsme se zabývali takovou úpravou Paktu stability, schváleným EU, která zajišťovala hospodářský rozvoj balkánského regionu i jeho demokratizaci a vytvořila podmínky pro postupnou integraci oblasti do EU. Pochopitelně jsme odmítli všechny pokusy založit existenci státu na etnické čistotě.
Řada našich myšlenek se promítla do Dohody o příměří, do Paktu stability pro Balkán, a jak jsem již uvedl, do klíčové rezoluce RB OSN č. 1244, která stanovila principy autonomie Kosova v rámci jugoslávské federace. Pozdější vyhlášení samostatnosti Kosova tuto rezoluci porušilo. Ostatně, prezident Miloš Zeman odtržení Kosova od Srbska nikdy nepodpořil právě s odvoláním na tuto rezoluci RB OSN. Pozdější český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg sice ve vládě prosadil uznání samostatnosti Kosova, ale Česká republika dodnes nemá zastoupení v Prištině na úrovni velvyslance.
Je pravda, že česko-řeckou mírovou iniciativu jednoznačně odmítly Spojené státy, především tehdejší ministryně Madeleine Albrightová. Je současně pravda, že řada myšlenek tohoto plánu se ukázala nosnými a přispěla k ukončení bombardování, k příměří a k jednání o Paktu stability pro Balkán. To vyzdvihl i srbský prezident Vojislav Koštunica, který po ukončení bojů pozval do Bělehradu Jorgose Papandrea i mě. Mimochodem, za iniciativu mi poděkoval později i tehdejší norský ministr zahraničí Thorbjörn Jagland (později předseda norského parlamentu, generální tajemník Rady Evropy i předseda Nobelova výboru).
Vývoj po 11. září 2001 a invaze do Iráku
Zpráva o útoku na newyorkská „dvojčata“ a na Pentagon, při němž v troskách mrakodrapů zahynulo téměř 3000 lidí (dvě oběti byly českého původu), mne zastihla na ministerstvu zahraničních věcí. Až na 55 vojáků ze 125 obětí, které zemřely v Pentagonu, byli oběťmi civilisté pocházející celkem z 90 zemí. V naprostém šoku jsem sledoval televizní záběry nárazu druhého letadla do Obchodního centra i následné zhroucení budov. Od našich služeb jsem se dozvěděl, že únosců bylo celkem 19 a vedl je Muhammad Atta, který předtím navštívil Českou republiku. Složitě jsme zjišťovali detaily jeho pobytu a jeho kontakty.
Mezi devatenácti únosci bylo čtrnáct teroristů ze Saúdské Arábie, dva ze Spojených arabských emirátů a po jednom z Libanonu a z Egypta. Údajně byli všichni členy teroristické organizace Al-Káida. Nikdo z únosců nebyl Afghánec, ale hlavním argumentem pro rozhodnutí vlády USA následující měsíc zahájit invazi do Afghánistánu byl fakt, že se na jeho území nacházely výcvikové tábory Al-Káidy. Solidaritu s USA vyjádřila naprostá většina států světa, samozřejmě včetně České republiky, ale boj proti Tálibánu podpořilo i Rusko v čele s prezidentem Putinem. Česká zahraniční politika podpořila aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy a brzy poté se bojů v Afghánistánu účastnili i čeští vojáci. Poslední se vrátili domů až v červnu 2021. Zbývající američtí vojáci mají ze země odejít nejpozději v září na výročí tohoto odsouzeníhodného atentátu.
V červenci 2002 jsem byl zvolen předsedou Valného shromáždění OSN, jehož podzimní zasedání jsem formálně zahájil 10. září 2002. Dva dny poté za mnou do OSN přišel prezident George W. Bush s ministrem zahraničí Colinem Powellem, poradkyní Condoleezzou Riceovou a velvyslancem Johnem Negropontem. Na straně českého předsednictví byla se mnou i Helena Opolecká, ředitelka mé kanceláře, její zástupkyně Jana Simonová a velvyslanec Hynek Kmoníček.
Prezident Bush zdůraznil nutnost boje proti iráckému diktátoru Saddámu Husajnovi, kterého přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Rovněž vyjádřil svůj názor, že Liga národů umožnila druhou světovou válku svým appeasementem vůči Hitlerovi, a zdůraznil svou naději, že OSN se nezachová podobně, neboť jinak by prý ztratila smysl a důvod ke své existenci. Podotkl jsem, že slabost Ligy národů nebyla dána jen jejím postojem k tehdejšímu Německu, ale i absencí USA mezi jejími členy, čímž se značně lišila od dnešní OSN. Pak jsme se shodli na tom, že země jako Česká republika, se svou zkušeností s předválečnou mnichovskou smlouvou a související porážkou demokracie, plně chápe nebezpečí appeasementu a je si jasně vědoma, že „nečinnost není volbou“.
Prezident Bush odkázal na bombardování Jugoslávie. Zamrazilo mne, neboť jsem v té chvíli pochopil, že k válce s Irákem pravděpodobně dojde i proti vůli OSN.
Brzy jsme však narazili na náš zcela rozdílný názor na to, co by mělo být alternativou „nečinnosti“ a appeasementu. Podtrhl jsem, že dávám přednost politickému a diplomatickému řešení, a vyjádřil jsem naději, že se OSN a USA dohodnou na společném postupu vůči Iráku. Prezident Bush dal jasně najevo, že pokud by OSN nepodpořila vojenskou akci proti Iráku, tak se USA rozhodnou pro jiný postup, a odkázal na bombardování bývalé Jugoslávie, k němuž došlo bez mandátu RB OSN. Zamrazilo mne, neboť jsem v té chvíli pochopil, že k válce s Irákem pravděpodobně dojde i proti vůli OSN.
Ve svém projevu před Valným shromážděním OSN prezident Bush jasně varoval, že USA zůstanou s OSN na stejné dálnici pouze tehdy, pokud se po ní pojede rychle ve směru, který si prezident bude přát: „(…) Budeme spolupracovat s Radou bezpečnosti OSN pro potřebné rezoluce, ale cíle USA nelze zpochybnit. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN budou realizovány, spravedlivé požadavky míru a bezpečnosti budou splněny. V opačném případě se akce stane nevyhnutelnou a režim, který již ztratil svou legitimitu, bude zbaven i své moci.“
Z hlediska historie byl vývoj ve vztazích mezi USA a OSN až do vypuknutí války s Irákem v březnu 2003 nesmírně zajímavý, ale netýká se české zahraniční politiky, a tak se mu nebudu věnovat. Stačí jen připomenout, že invaze do Iráku nezískala mandát RB OSN. USA počítaly nejen s ruským a čínským vetem, ale i s francouzským. Usilovaly ovšem o tzv. morální většinu, tedy většinu hlasů nestálých členů RB OSN. Ani to se jim však nepodařilo.
Robin Cook, který kvůli Iráku rezignoval na svůj post ministra zahraničí, tenkrát ironicky poznamenal, že „dějiny budou zmateně hloubat nad tím, proč britská vláda v sobě nenašla stejného nezávislého ducha, jaký předvedly vlády Mexika a Kamerunu“. Připomenulo mi to otázku mexické diplomatky, proč český ministr zahraničí Cyril Svoboda v sobě nenašel tolik odvahy jako Mexiko, které je „daleko od Boha, ale blízko k USA, a přesto odmítlo souhlasit s invazí“. Ministr Svoboda prohlásil, že jsme samozřejmě na straně tzv. koalice ochotných, „protože to je koalice demokratických států, a konstatujeme, že Irák dlouhodobě neplní své závazky, má zbraně hromadného ničení, zbraně chemické, biologické, bakteriologické (sic!)…“. Tehdejší premiér Vladimír Špidla však tento názor nesdílel a vysvětlil, že „vláda není součástí válečné koalice, vláda ovšem poskytuje podporu USA, stejně jako třeba SRN nebo Francie, na základě odhlasování parlamentem přelety, průjezdy a pobyty“.
K tomu bych jen dodal, že když jsem 28. března seznamoval prezidenta Klause s naší prací v OSN, poznamenal, že „demokracii nelze vyvážet na tancích“. Pozdější vývoj v Iráku mu dal za pravdu.
Čtěte také: Gabriela Svárovská: Lidskoprávní minimum pro pragmatiky
Krátce poté jsem odjel na sjezd tehdy vládní ČSSD. Tam premiér Vladimír Špidla podporoval rezoluci předloženou Liborem Roučkem, která vyjadřovala značné pochopení jak pro opatrný a nejednoznačný postoj české vlády, tak i pro iniciativu USA. To odmítla naprostá většina delegátů, která pak vyjádřila svůj nesouhlas s „válkou zahájenou bez souhlasu OSN a v rozporu s mezinárodním právem“. Sjezd rovněž odsoudil „nelidský režim Saddáma Husajna“ a vyjádřil přesvědčení, že bylo možné jej odzbrojit „mírovými prostředky“. Tehdejší velvyslanec USA v Praze Craig R. Stapleton tuto rezoluci ostře zkritizoval.
Česká vláda nabídla poslat do Iráku svou polní nemocnici. Někteří vládní poslanci vyjádřili své pochyby. Místopředseda KDU-ČSL Jan Kasal poukázal na skutečnost, že „polní nemocnice je součástí logistických útvarů jakékoliv armády. Zařazení polní nemocnice znamená připojení se k válce“. Prezident Václav Klaus navrhl, že by nemocnice mohla do Iráku dorazit až po skončení bojů. Kasalův stranický kolega ministr Cyril Svoboda to naopak vnímal odlišně, neboť podle něj prý bylo pochopitelné, že polní nemocnici musí doprovázet vojenský oddíl, aby ji poskytl příslušnou ochranu.
Jako „ani ryba, ani rak“ popsal rozpolcenost vládních stran v debatách o polní nemocnici český novinář Adam Drda. Závažnější byla skutečnost, že podobně by se dal popsat dojem, který v zahraničí vytvářel postoj české vlády k irácké válce. Colin Powell brzy po zahájení invaze zařadil ČR do koalice ochotných států, které podpořily americkou vojenskou akci. Z české strany nikdo neprotestoval, i když to neodpovídalo oficiálnímu postoji vlády ČR, natož parlamentu.
V OSN měl složitější situaci velvyslanec Hynek Kmoníček, neboť ten, na rozdíl ode mne, zastupoval Českou republiku.
Dovolte mi historku pro ilustraci. Velvyslanec USA John Negroponte, který o našem zařazení do koalice ochotných nepochyboval, požádal Kmoníčka, aby vystoupil na RB OSN a USA otevřeně podpořil. Ministr Svoboda Kmoníčkovi vzkázal, že by měl splnit americké přání. Premiér Špidla se naopak domníval, že nejlepší by bylo, aby se Kmoníček schůze zúčastnil, ale mlčel. A prezident Klaus byl přesvědčen, že nejlepší by bylo, kdyby tam český velvyslanec vůbec nešel. Rozporuplné instrukce přesně ilustrovaly nejednotu a zmatek, s nímž tehdejší česká reprezentace reagovala na iráckou válku.
Každé politické rozhodnutí je potenciálně konfliktní, ale v zahraniční politice je třeba spory řešit dohodou. Nalezení výhodného kompromisu má patřit k umění diplomata.
Velvyslanec Kmoníček se nechal zapsat jako první řečník do diskuse v Radě bezpečnosti. Jakmile se to dozvěděli velvyslanci jiných ochotných států, tak se asi dvacet z nich okamžitě zapsalo do stejného seznamu. Na poslední chvíli se Kmoníček nechal ze seznamu vyškrtnout a na schůzi nepřišel. Ostatní řečníci ovšem vystoupili a poskytli USA přesně tu podporu, kterou si Američané přáli. Na Kmoníčka se američtí diplomaté nezlobili, neboť pochopili, že jim ty řečníky vlastně zajistil on. Vzhledem ke spokojenosti Američanů byl spokojen i ministr Svoboda, ale spokojen byl rovněž i premiér Špidla, neboť nikdo jménem ČR nic neřekl, a i prezident Klaus, neboť se Kmoníček schůze nezúčastnil. Chytrá horákyně v podání českého diplomata slavila úspěch. A americkým novinářům Kmoníček vysvětlil, že Česká republika není příliš ochotnou členkou koalice ochotných. („Czech Republic is not that much willing member of the coalition of the willing“). Bonmot hodný jednoho z našich nejzkušenějších diplomatů.
Omezené možnosti české zahraniční politiky
Čeští diplomaté a politici si především musejí být vědomi našich omezených možností daných naší velikostí a také geografickou polohou uprostřed evropského kontinentu. To samozřejmě neznamená, že by se při své práci měli vzdávat svého politického přesvědčení nebo jej jakkoliv upozaďovat. To ani není možné, neboť jde o základní hodnoty a vnímání světa, kvůli kterým se stali aktéry veřejného života (nemám na mysli profesionální úředníky). Takže například od levicového ministra zahraničí bych očekával podporu principu solidarity a odmítání nespravedlivých válek, agrese, anexe a okupace cizího území nebo extrémně nacionalistických či populistických postojů.
Současně je však nutné nevzdat úsilí o otupení všech hrotů hrozících rozporů. Každé politické rozhodnutí je potenciálně konfliktní, ale obzvláště v zahraniční politice by se protichůdné postoje měly řešit vzájemnou dohodou. Nalezení výhodného kompromisu by mělo být uměním každého diplomata. Prioritou naší zahraniční politiky musí být začlenění státu do struktur, které zaručují stabilitu. V našem případě jde nepochybně o Evropskou unii. Měli bychom pragmaticky postupovat krok za krokem směrem ke „sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropě bez napětí, Evropě svobodných občanů a spolupracujících regionů“ (z Koncepce zahraniční politiky ČR z února 1999).
V rámci takovéto Evropy musíme hájit vlastní národní zájmy, ale přitom respektovat mantinely společných hodnot. Stejně tak by Evropa neměla ztrácet ze zřetele vlastní ekonomické, politické i bezpečnostní zájmy, i když v rámci transatlantických vztahů. To samozřejmě uznal i takový atlantista, jakým byl brilantní expert profesor Otto Pick, který se nebál někdy poukázat i na nepřijatelnou politiku USA. A byl to právě můj bývalý náměstek prof. Pick, který zdůraznil, že „jedním z prvních předpokladů úspěšné zahraniční politiky je upevnění dobrých vztahů se sousedy a v regionu vůbec.“
Byli bychom směšní, kdybychom poučovali jiné, co mají dělat, nebo se dokonce pokoušeli jim něco vnucovat. Na druhé straně ovšem budeme vzbuzovat respekt, pokud nebudeme zbytečně ustupovat nátlaku či přímo nějaké zlovůli mocných.
Považuji za správné citlivě využívat našich historických zkušeností. Můžeme tak nejen pomáhat jiným státům v transformaci z totality k demokratičtějšímu uspořádání společnosti, ale můžeme například i přispět k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Oběma stranám jsme v jisté fázi naší minulosti nesmírně pomohli, a tak, i když ze zcela rozdílných důvodů, by nás obě strany mohly respektovat jako zprostředkovatele vzájemného dialogu. A zprostředkovaný dialog je potřebný, neboť bylo prolito tolik krve, že vysoká vzájemná nedůvěra činí přímý dialog dost obtížným.
Pokud bychom byli pevně zakotveni v Evropské unii, nevylučuji, že bychom mohli využít našich zkušeností a znalostí Ruska i ke zprostředkování kvalitnějšího dialogu s Ruskem, neboť snížení napětí a zlepšení vztahů je nepochybně v našem zájmu.
Pochopitelně vnímám, že za současné „povrbětické“ situace se taková myšlenka může leckomu zdát poněkud absurdní. Dobří diplomaté by to však mohli zvládnout. Na druhé straně uznávám, že by pomohlo, kdyby v EU došlo aspoň k takové reformě, která by významně snížila současnou obrovskou moc nezvolených elit, například německých bank. A to by zas pomohlo k transformaci v myšlení českých občanů, v chápání významu „evropanství“ v dnešní době.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.
