Jaká bude konečná podoba taxonomie udržitelnosti, kterou se chce Evropská komise vypořádat s cíli v oblasti změny klimatu a s ní spojenou energetikou? Situace je značně nepřehledná: Německo odmítá jádro, ale částečně bere na milost plyn, Švédsko jádro podporuje, ne však plyn, Španělsko odmítá obojí, zatímco Češi se Slováci chtějí pro tato paliva co nejměkčí podmínky.
Diskuse o zařazení jádra a plynu mezi udržitelné zdroje energie zaměstnala na přelomu roku celé spektrum politiků a političek. Mnozí z nich pak u Evropské komise lobbovali, aby tyto dva zdroje dostaly „zelenou“. Když se tak v návrhu zveřejněném poslední den roku 2021 stalo, neváhal si za to následně nejeden český politik připsat zásluhy. Teprve podrobný pohled ale prozradil, že to s českou radostí nad jádrem a plynem zdaleka nebude tak jednoznačné.
Pravidla udržitelnosti
O co vlastně v dokumentu známém jako „taxonomie“ vlastně jde? Pro splnění cílů EU v oblasti klimatu a energetiky je nezbytné, aby finanční investice směřovaly do udržitelných projektů a činností. Ještě předtím je však zapotřebí shodnout se na společném jazyku a jasné definici toho, co je „udržitelné“. Proto takzvaný European green deal obsahuje vytvoření společného klasifikačního systému pro udržitelné hospodářské činnosti neboli „taxonomie EU“.
Evropská komise uznala jádro a plyn jako udržitelné zdroje. Podařilo se nám tak mj. prosadit jádro jak na národní, tak evropské úrovni. Velkému vítězství Česka předcházela náročná jednání, která jsme zahájili v roce 2019.
— Karel Havlíček (@KarelHavlicek_) January 1, 2022
K čemu taková taxonomie v praxi je? Už mnoho let firmy musejí vykazovat například své finanční výsledky podle předem daných pravidel, aby bylo možné je porovnávat nebo hodnotit rizika jejich ekonomického zdraví. Taxonomie udržitelnosti umožňuje vykazovat, jak moc udržitelná, nebo naopak škodlivá je činnost firmy ve vztahu k životnímu prostředí a klimatu. Investoři, kteří si uvědomují rizika plynoucí ze změn klimatu – jichž je v tuto chvíli stále více – pak budou vkládat finance do takových činností, které jsou opravdu udržitelné. A naopak: klimatu škodlivé činnosti budou mít větší problémy získat potřebné investice, například jim banky půjčí za vyšší úrok. Ekonomickým nástrojem tak dokážeme podpořit udržitelnost.
Česko má mít úložiště jaderného odpadu do roku 2050 – o 15 let dříve, než plánuje. To je vzhledem k odporu lidí ve zvažovaných lokalitách docela oříšek.
Primárně je tedy taxonomie nástrojem pro finanční trhy. Z toho ale vyplývá, že musí být založena na opravdu relevantním a vědecky podloženém hodnocení každé jednotlivé aktivity. Pokud by se totiž pod vlivem politického lobbingu za „udržitelnou“ označila aktivita, která ve skutečnosti přírodě škodí, investoři by celou taxonomii odmítli jako nedůvěryhodnou a pozbyla by smyslu, protože by jejich investice ohrozila.
Sekundárně je možné, že taxonomii budou orgány EU nebo jednotlivé členské země využívat pro své vlastní hodnocení ekonomických aktivit, například při rozdělování dotací nebo schvalování státní podpory. Na dotace na klimatickou transformaci ekonomiky mohou tedy mít nárok jen ty činnosti, které jsou dle taxonomie transparentně označeny jako udržitelné. V tuto chvíli ale zdaleka není jasné, v jakém rozsahu k takovému využití dojte, a už vůbec není možné automaticky předpokládat, že na všechny činnosti označené v taxonomii za udržitelné bude EU automaticky poskytovat dotace.
S takovou představou žijí i někteří vysoce postavení čeští ekonomové. Guvernér ČNB Jiří Rusnok na debatě Barometr českého průmyslu 2021 uvedl, že by „bylo nejlepší, pokud by EU zařadila jádro mezi zelené zdroje a dostali bychom část dotací na výstavbu nových jaderných elektráren“. Je iluzorní si představit, že daňový poplatník v Německu nebo v Rakousku bude jakkoli souhlasit s tím, že jeho peníze půjdou na stavbu jaderných elektráren v Česku.
Čtěte také: Jsme jen pár kroků od pohromy, státy na klimatickém summitu bojují o desetiny stupně Celsia
Do jisté míry ale může českým jaderným snahám zařazení jádra do taxonomie pomoci. Je pravděpodobné, že potřebné financování stavby nové elektrárny by bylo v takovém případě zatíženo nižším úrokem, než pokud by jádro v taxonomii nebylo. Je to ale pouze jeden z mnoha parametrů, které mají na budoucnost jádra v Česku vliv. Fakt, že stavby jaderných elektráren mají v EU chronická zpoždění a provází je mnohonásobné předražování, je obecně známý. A tato předražování a prodlužování ani zařazení do udržitelné taxonomie nevyřeší. A už vůbec není možné očekávat, že nové bloky, jejichž příprava může trvat 15 i více let, jakkoli pomohou s náhradou uhelných elektráren, ke které musí z klimatického i ekonomického hlediska dojít mnohem dříve.
České sny o jádru? V cestě stojí odpad
Přesto, je aktuální návrh taxonomie pro české jaderné plány pozitivní? Nedá se říct. Evropská komise představila návrh taxonomie včetně podrobných podmínek, za jakých je možné stavbu či renovace jaderných zdrojů považovat v souladu s cíli taxonomie. Kromě takzvané sunset clause, tedy stanovení nejpozdějšího termínu, do kdy taková stavba musí získat povolení (2040, resp. 2045), a podmínky, že jaderná energie nahradí fosilní zdroje, je nejzávažnějším nutným požadavkem existence trvalého úložiště jaderného odpadu do roku 2050.
Radioaktivní odpad je totiž hlavním argumentem odpůrců zařazení jádra do udržitelné taxonomie. A s ním má Česko dlouhodobě problém: v aktuální platné koncepci nakládání s radioaktivnímu odpady počítá s tím, že hlubinné úložiště bude připraveno v roce 2065. Česko by tak muselo takové úložiště připravit o 15 let dříve, což je vzhledem k velkému odporu obyvatel ve zvažovaných lokalitách opravdu oříšek.
Francie, k níž se upínaly české naděje jako k hlavnímu spojenci v tažení za „zelené“ jádro, sice zatím permanentní úložiště vyhořelého jaderného paliva také nemá, počítá však s jeho vybudováním v severovýchodní části země u vesnice Bure po roce 2025. I zde nejsou občané nadšeni, a zpoždění a protesty se dají očekávat, ale Francie si zřejmě věří, že problém trvalého uložení do roku 2050 vyřeší.
Zařazení jádra do taxonomie představuje hlavní politický střet v současné EU. Na jedné straně stojí Německo, Rakousko, Lucembursko, Španělsko, Dánsko a Portugalsko, které jádro odmítají a není to zdaleka jen proto, že ministerstva životního prostředí prvních tří jmenovaných zemí aktuálně obsazují místní Zelení. Konsensus nad odmítnutím jádra jde v Německu nebo Rakousku napříč společností a Rakousko už se nechalo slyšet, že jádro v taxonomii napadne u soudu.
Zemní plyn musí být do roku 2026 nejméně z 30 % nahrazen obnovitelnými či nízkoemisními plyny, do konce roku 2035 má být nahrazen zcela.
Na druhé straně pak vedle Francie a Česka stojí další východoevropské země jako Slovensko nebo Maďarsko, ale také Švédsko či Finsko. Z těchto zemí jsou to ovšem pouze Finové, kteří mají reálný plán na trvalé úložiště jaderného odpadu a zařízení v lokalitě Onkalo plánují zprovoznit v roce 2023.
Německo a jeho protijaderní spojenci v tuto chvíli nemají páky na to, aby zařazení jádra do taxonomie zastavili jinak než soudně. Návrh Komise může odmítnout buď nadpoloviční většinou Evropský parlament, nebo takzvaná kvalifikovaná většina členských zemí v Radě. To v současnosti znamená 20 zemí s více než 65 % obyvatel EU, a takové množství odpůrci dohromady nedají.
Leda že jim k tomu pomůže plyn. Ale i o něm popořádku.
Plyn jako udržitelná chytrá horákyně
Druhou a velmi diskutovanou části taxonomie je zařazení spalování fosilního plynu. Zatímco u jádra i jeho odpůrci uznávají, že produkuje energii za nízkých emisí skleníkových plynů a argumenty proti jsou v oblasti bezpečnosti a vlivu na životní prostředí, u plynu to neplatí. Jeho podíl na skleníkovém efektu, ať už emisemi při přímém spalování nebo úniky metanu při jeho těžbě, je neoddiskutovatelný fakt.
Přesto je plyn považován za přechodové řešení pro ústup od uhlí, a proto o jeho zařazení do udržitelné taxonomie mnohé země usilovaly, jakkoli je jazykově dost nelogické označit cokoli za „přechodové„ a „udržitelné“ najednou.
Jeden ze zásadních problémů zařazení plynu je ten, že se otázka udržitelnosti mísí s jinými motivacemi. Investice může mít smysl z důvodů, které přesahují udržitelnost (například zabezpečení dodávek). Nedělá to ale fosilní plyn v žádném případě udržitelným. Tuto skutečnost bylo možné řešit separátně, třeba časově omezenou státní podporou přechodových subjektů, nikoli jeho zařazením do komplexní taxonomie.
Kritiku zařazení plynu se Evropská komise snažila vyřešit tím, že pro něj stanovila přísné podmínky. Jde zejména o to, že zemní plyn musí být již do roku 2026 nejméně z 30 % nahrazen obnovitelnými nebo nízkoemisními plyny, například biometanem nebo vodíkem vyrobeným z obnovitelných zdrojů. Do roku 2030 pak nejméně z 55 % a do konce roku 2035 má být nahrazen zcela. Jen tak je možné zajistit, aby byly splněny další podmínky taxonomie jako například omezení rizika fosilního lock-inu, tedy „uzamčení“ investic do škodlivé fosilní infrastruktury na dlouhou dobu dopředu.
Podívejte se také na naši reportáž o těžbě uhlí v Německu:
České teplárenské sdružení, které je jedním z hlavních proponentů spalování plynu u nás, už reagovalo vyjádřením, že tyto podmínky jsou z jejich pohledu naprosto nesplnitelné. O termínech a specifikacích podmínek se jistě v nejbližších dnech povede velká lobbistická bitva, ale podobně jako u požadavků pro jádro se opět nedá čekat, že by Evropská komise měla nějaký zásadní prostor je měnit.
Návrh na stanovení konkrétních termínů na přechod na obnovitelné nebo bezemisní plyny předvídal už červnový dokument, který si Evropská komise nechala zpracovat u Florence School of Regulation, odborného orgánu European University Institute. Ten doporučoval stanovit parametry pro rok 2030 a následně pro každých pět let, což skýtá zjevný prostor pro další vyjednávání. Termíny 2026, 30 a 35 se tak mohou posunout maximálně o pět let, aby byl rok 2040 v souladu s jinými plány na ukončení využívání fosilního plynu.
Z politického vítězství zastánců plynu je tak implementační noční můra. Nelze nezmínit, že ani takto podmíněné využívání fosilního plynu není v souladu s cíli Pařížské dohody, a logicky tak dále snižuje kredibilitu celé taxonomie – která se právě ke klimatickým cílům vztahuje.
Koalice zastánců a odpůrců obou technologií mají ale odlišné složení. Německo odmítá jádro, ale částečně bere na milost plyn, Švédsko jádro podporuje, ne však plyn, Španělsko odmítá obojí, zatímco Česko nebo Slovensko chtějí pro tato paliva co nejměkčí podmínky. Hledat tak koalice, které by měly sílu prosadit jakoukoli zásadní změnu, tak nebude nijak jednoduché.
Vedle drobných parametrických změn se dají očekávat jen dvě možnosti: buď se zastánci plynu i jádra shodnou na tom, že nastavení podmínek je natolik špatné, že má smysl celý návrh odmítnout. S tím rizikem, že hrozí další měsíce a roky vyjednávání o jeho nové podobě, která by zcela jistě znamenala i odložení vstupu této části taxonomie v platnost.
Anebo dojdou k poznání, že lepší je špatný kompromis než vůbec žádný, a návrh podpoří. Situaci české energetiky to v takovém případě nijak nevyřeší, a novoroční oslavné tweety českých politiků patřičně zhořknou. A životní prostředí? To zůstane – jako už mnohokrát – obětí politického kompromisu.
Autor je spolupředseda Strany zelených a člen předsednictva European Green Party
