Je Ajmán al-Zavahrí opravdu mrtvý? A kdo bude případně novým emírem al-Káidy?

Poslední červencový den roku 2022 zasáhla raketa vypálená z amerického dronu MQ-9 Reaper vilu v diplomatické čtvrti v centru Kábulu. Jejím vlastníkem byl tálibánský ministr vnitra Siradžuddín Hakkání a cílem nikdo menší než emír globální teroristické sítě al-Káidy.

Následující den americký prezident oznamuje Zavahrího smrt. „Spravedlnost byla vykonána. Tento teroristický vůdce už není,“ pronesl Joe Biden ve večerním projevu z Bílého domu. „Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat, nezáleží na tom, kde se skrýváte – pokud jste hrozbou pro náš lid, Spojené státy vás najdou a odstraní.“

Spekulovalo se, že potvrzení Zavahrího smrti a oznámení nového vůdce al-Káidy může být odloženo na 11. září, den útoku na Dvojčata.

Podle zveřejněných a všeobecně akceptovaných tvrzení se Ajmán al-Zavahrí po pádu Kábulu do rukou Tálibánu v létě 2021 přesunul do honosné vilky z úkrytu v hornatých a těžce přístupných oblastech na pomezí Pákistánu a Afghánistánu. Tam měl žít pod ochranou klanu Hakkání už od doby, kdy v roce 2001 Američany vedená invaze rozprášila výcvikové tábory a zázemí al-Káidy v zemi i tehdejší vládu Tálibánu.

Šest týdnů mlčení

Od vypálení americké rakety na kábulskou vilu, na jejímž balkonu měl Zavahrí trávit čas, pozorovat život a užívat si čerstvého vzduchu po 20 letech života v úkrytu, uplynulo již šest týdnů. Během nich al-Káida smrt svého velitele ani nepotvrdila, ani nevyvrátila.

Tento časový odstup poměrně výrazně kontrastuje se smrtí jeho předchůdce Usámy bin Ládina. Tehdy následovalo oficiální prohlášení potvrzující jeho smrt ze strany al-Káidy čtyři dny poté, co byl zabit výsadkem amerických speciálních sil v pákistánském Abbottábádu. Pobočka al-Káidy na Arabském poloostrově ve svém prohlášení jeho smrt potvrdila dokonce ještě o dva dny dříve.

Čtěte také: Ajmán al-Zavahrí, emír globální al-Káidy, je po smrti. Co to ale znamená?

Spekulovalo se, že potvrzení jeho smrti a zároveň oznámení nového vůdce al-Káidy může být odloženo na 11. září, den výročí teroristického útoku na newyorská Dvojčata. V ten den opravdu As-Sahab Media, mediální agentura globálního velení al-Káidy, vydala hned čtyři dokumenty:

• Osmistránkové prohlášení oslavující výročí útoku.
• Knihu o pozadí tohoto teroristického útoku (271 stran). Jejím autorem je údajně Abú Muhammad al-Masrí, jeden z vojenských velitelů al-Káidy, o kterém Izrael tvrdí, že ho jeho agenti zabili koncem roku 2020 v íránském Teheránu.
• Čtvrté číslo anglicky psaného časopisu One Ummah.
• Prohlášení o tom, že další mediální výstup bude brzy následovat.

Ani jeden z těchto dokumentů však nepřinesl nové světlo do spekulací o osudu Zavahrího nebo otázky jeho nástupce.

Následující den opravdu As-Sahab Media vydala další dokument, a to sedmé pokračování Zavahírího politicko-teologické videonahrávky „Dohoda století, křižáci napříč staletími“. V nich svým typicky nezáživným způsobem rozebírá střet Západu s islámem – od křížových výprav po „Dohodu století“, jak nazýval Donald Trump v roce 2020 svůj blízkovýchodní mírový plán, jenž vyvolal značné rozpaky.

Úvodní titulky posledního videa ale obsahují jeden velice pozoruhodný detail. Zatímco všech šest předchozích snímků obsahovalo po Zavahrího jméně výrok „nechť ho Bůh ochraňuje“, u sedmého dílu tato ustálená arabská zdvořilostní fráze, obvykle pronášená po zmínce jména žijící vážené osoby, zcela chybí. Existuje i obdobné vžité sousloví „nechť je k němu Bůh milostiv“, pronášené se jménem uznávané osoby, která už nežije. Ta sice v titulku také není, ale již samo vynechání prvního dovětku je interpretováno jako implicitní přiznání, že Ajmán al-Zavahrí již není mezi živými. Pokud tedy pomineme menšinovou interpretaci, že je tento náznak naopak přípravou k jeho o to triumfálnějšímu objevení se na scéně.

Ať už je důvod jakýkoli, jedná se po šesti týdnech o první indicii ze strany al-Káidy, která by mohla znamenat reakci na zprávy o Zavahrího smrti. Mezi odborníky na džihád i dalšími zájemci o problematiku paralelně běží spekulace o jeho možném nástupci. Pokud je opravdu mrtev, k čemuž se většina z nich přiklání, je nepochybné, že ještě mnohem intenzivnější diskuse probíhají uvnitř samotné al-Káidy. Džihádistická scéna prošla od časů svých obrovských útoků z Nairobi, Dar es Salaamu, New Yorku a Madridu z let 1998–2004 radikální proměnou, kterou bude muset případné nástupnictví na postu šéfa al-Káidy chtě nechtě reflektovat.

Emír bez vojska

V časech Usámy bin Ládina byla al-Káida bezesporu teroristickou sítí, na jejíž fungování měl její šéf přímý operační vliv. Série událostí a procesů, kde na části z nich se al-Káida přímo podílela, jiné zas akcelerovaly arabským jarem, podobu organizace silně změnily. Shodou okolností zemřel bin Ládin v momentě, kdy arabské jaro vypuklo. Spekulace, jak by se události dále vyvíjely pod jeho velením, můžeme tedy přenechat zájemcům o alternativní historii.

Jedním z cílů, o které usilovala globální al-Káida koncem tisíciletí, bylo vylákání západních armád mimo jejich vlastní území, kde jsou pro ni lepší podmínky k vedení války. Agent francouzské tajné služby DGSE s pseudonymem Omar Nasiri ve své knize publikoval zážitky z infiltrace struktur al-Káidy a jejích výcvikových táborů v Afghánistánu. Přímo mluví o instrukcích, jak v případě zajetí vypovídat o spojení džihádistů s brutálním sekulárním režimem Saddáma Husajna v Iráku. Ačkoli tyto vazby nebyly nikdy doloženy důkazy, posloužily v roce 2003 jako jedna ze záminek spojenecké invaze.

Pokud by al-Káida uvažovala progresivně, mohla by na post emíra jmenovat Ahmada Umara, vlastním jménem Ahmeda Diriye.

Postupný obrat od spektakulárních teroristických útoků na západní cíle k zakořenění v lokálních konfliktech v muslimy obývaných oblastech probíhal v roce 2011. Struktury vzešlé z al-Káidy se postupně staly důležitou součástí nových občanských válek, povstání a teroristických útoků v Libyi, Mali, Burkina Fasu, Nigeru, Somálsku, Jemenu, Sýrii, Iráku, Pákistánu, na Filipínách i jinde.

Na jednu strany al-káidistické struktury postupně získaly v lokálních konfliktech zázemí i počty bojovníků a výzbroje víc než kdykoli jindy, na druhé straně se ovšem nutně projevily odstředivé tendence jednotlivých poboček a jejich velitelů. A to jak z důvodu jejich ambicí, tak i z nutnosti přizpůsobovat své konání konkrétním místním podmínkám a okolnostem.

To vedlo k tomu, že se mezi pobočkami objevily takové, které sice zůstaly formálně součástí al-Káidy, ale jejich každodenní praxe se rozcházela s ideologií globálního džihádu. Typickým příkladem je silná pobočka v Sahelu, která opakovaně spolupracovala i se sekulárními povstalci, vedla vyjednávání s tamními vládami, a dokonce popřela ideologii globálního džihádu. To když loni prohlásila, že Francie je jejím nepřítelem jen v oblasti Sahelu a samotné území tohoto státu nepovažuje za bojiště probíhající války.

Od al-Kiády se v roce 2016 oddělila syrská pobočka Džabhat al-Nusrá, pro jejíž aktivity, kdy se stala hegemonem povstalci dodnes ovládaného severozápadu Sýrie, byla formální příslušnost ke globální džihádistické značce už jen přítěží.

A především v roce 2014 zpřetrhala své vazby na východě Sýrie a v Iráku působící pobočka – již tehdy velice mocná –, která po složitém vývoji proslula pod názvem Islámský stát. Její ambice šly dokonce tak daleko, že na přelomu let 2014 a 2015, kdy byla na svém vrcholu, vznikaly po světe další její filiálky. Rodily se často právě kolem odpadlíků, pro které upadající globální značka al-Káida již přestávala být atraktivní.

Teheránské stopy

Informace o Zavahrího smrti samozřejmě vyvolala spekulace nad konkrétními jmény možných nástupců. Pokud se ale podíváme na ta nejčastěji zmiňovaná, zjistíme, že jsou zatížena okolnostmi, které možné nástupnictví minimálně problematizují.

Nejčastěji bývá zmiňováno jméno Sajf al-Adl, vlastním jménem Mohammed Saláh al-Dín Zajdan. Tento expert na výbušniny a bývalý plukovník elitních sil egyptské armády je v hierarchii al-Káidy dlouhodobě považován za druhého nejvyššího představitele, hned po Zavahrím. Nicméně je tu vážná komplikace. Po útocích spojenců na Afghánistán utekl do Íránu, kde podobně jako několik dalších významných členů al-Káidy žil v domácím vězení pod dohledem tamních tajných služeb.

V roce 2015 bylo několik těchto v Íránu zadržovaných džihádistů propuštěno výměnou za tamní diplomaty unesené al-Káidou v Jemenu. Zda byl mezi nimi Sajf al-Adl, není jisté, většina zdrojů se přiklání k tomu, že stále žije pod dohledem v Teheránu. A pokud vztahy šiítské teokracie a sunnitských džihádistů byly sice v 90. letech komplikované, ale s indiciemi možných ad hoc spojenectví, pozdější události se vyvíjely jinak.

Krvelačný šéf Abú Musab al-Zarkáví, velitel irácké al-Káidy, rozjel v polovině nultých let brutální bombovou kampaň proti šiítům. I po Zarkávího smrti v roce 2006 v tomto sektářském duchu tato pobočka pokračovala v Sýrii i Iráku až do roku 2014, kdy se od al-Káidy odštěpila a dala tak vzniknout konkurenčnímu Islámskému státu. V posledním desetiletí síly podporované Íránem, jako jsou libanonský Hizballáh, jemenský Ansar Alláh (označovaný ne zcela přesně také jako Hútíové) či řada syrských a iráckých převážně šiítských milic, v lokálních válkách stojí na opačné straně barikády než al-Káida nebo jí blízké skupiny. V naprosté většině sunnitských džihádistů dnes každopádně cokoli spojeného s Íránem vzbuzuje silnou nedůvěru.

Čtěte také: Od Jana Žižky k bin Ládinovi: statusové zbraně zažívají renesanci

Stejný „íránský problém“ má i další potenciální kandidát Abd al-Rahmán al-Magrebí, vlastním jménem Muhammad Abbataj. Ten je původem Maročan a zeť samotného Ajmána al-Zavahrího. Navíc je považován za zakladatele úspěšného, již zmiňovaného mediálního domu al-Káidy As-Sahab Media. Zatímco u Sajfa al-Adla není o jeho spojení a životě v Teheránu žádných pochyb a existují pro něj veřejné důkazy, u Zavahrího zetě je situace méně jasná a neví se, kde se momentálně nachází.

Progresivní cesta

Pokud by al-Káida uvažovala – západní terminologií – progresivně, mohla by na post emíra jmenovat Somálce Ahmada Umara, vlastním jménem Ahmeda Diriye. Tento je od roku 2015 velitelem silné somálské pobočky al-Šabáb, jež pod jeho velením dokázala obstát navzdory občasným americkým výsadkům, náletům dronů i zapojení armád dalších států jako třeba Etiopie nebo Turecka. Na druhou stranu se ale al-Šabáb od univerzalistického globálního džihádu postupně přesunul k podivné směsici kvazistátních struktur a islamistického nacionalismu.

Případné jmenování Mebaraka emírem by zajímavě zamíchalo mocenskými poměry v celé oblasti Sahelu jižně od Sahary.

Navíc existuje i podezření, že působí jako „lidé na špinavou práci“ v propletenci oficiální politiky. A samozřejmě největším hendikepem Ahmeda Diriye je jeho etnický původ. Je pravděpodobné, že by ne nepodstatná část stoupenců al-Káidy obtížně akceptovala emíra nearabského původu. Jakkoli je globální džihádismus navenek až okázale antirasistický, mohl by přesto narážet i na zakořeněné předsudky Arabů vůči černým Afričanům.

Černý kůň dostihu?

Posledním ze čtveřice je Abú Ubajda Júsuf al-Annabí, vlastním jménem Jazíd Mebarak. Alžírský ekonom a právník, který prošel tamní krvavou občanskou válkou nejprve v řadách Fronty islámské spásy, která vyhrála později anulované svobodné volby na sklonku roku 1991. Krátce působil v dodnes částečně záhadné Ozbrojené islámské skupině, známé pod zkratkou GIA. Později se totiž ukázalo, že za jejími brutálními akcemi v polovině 90. let stálo i zapojení alžírských tajných služeb, které sledovaly vlastní mocenské a ekonomické cíle.

V GIA se seznámil s Abdelmalekem Droukdelem, přičemž pak oba pro nesouhlas s praktikami organizace z GIA odešli a založili Salafistickou skupinu pro kázání a boj (GSPC). Ta se později přetransformovala v pobočku pod názvem al-Káida v islámském Magrebu. Spolu s Droukdelem, kterého na postu velitele GSPC nahradil po jeho zabití francouzskými speciálními silami v roce 2020 na severovýchodě Mali, byl architektem úspěšného přesunu působení skupiny na jih od Sahary.

V tamních poměrech džihádisté původem z břehů Středozemního moře velice úspěšně zapustili kořeny a dnes zejména díky zapojení etnik Tuaregů a Fulbů v regionu expandují. Případné jmenování Mebaraka emírem by zajímavě zamíchalo tamními mocenskými poměry. Za faktické velitele a osoby stojícími za dnešními úspěchy JNIM, zastřešující skupiny al-Káidy v celé oblasti Sahelu jižně od Sahary, jsou totiž považováni tuarežský velitel Iyad Ag Ghaly a fulbský kazatel Amadou Kouffa, o nichž už Voxpot psal.

Čtěte také: Z komunisty džihádistou: Příběh povstalce, který stojí za nejvlivnější frakcí al-Káidy

Jazíd Mebarak by mohl být velmi perspektivní volbou též optikou reálpolitiky. Je vzdělaný, je Arab, má velice důstojnou a charismatickou tvář a leží za ním nepopiratelné úspěchy v obtížných časech uplynulého desetiletí – pro al-Káidu velmi turbulentních. Navíc geograficky se jeho úspěchy odehrály v Africe, kde džihád v posledních letech hraje čím dál významnější roli a zatím se nenašla síla, která by se jeho tamní expanzi dokázala bránit.

Jeho největší slabinou z pohledu aspirace na post velitele je, že není člověkem, který prošel válkou v Afghánistánu ani tamními výcvikovými tábory v době vlády Tálibánu. Tedy místy, kdy vznikaly dodnes existující, byť neustále řídnoucí osobní vazby mezi nejvyššími patry organizace.

Nejistá budoucnost hlavního stanu

Odstředivé procesy, jimž se vrchní velitel Zavahrí snažil jen chabě a neúčinně bránit, fakticky vedly k postupnému oslabování jeho role velitele. Zavahrí sice představoval symbol kontinuity džihádu již od konce 70. let a také pokusu o povstání v Egyptě, osvědčil se v roli mentora, ideologa a muže číslo 2 po boku bin Ládina. Postrádal však jeho charisma i organizační schopnosti a působení v čele se postupně posouvalo podle řady náznaků k bezvýznamnosti a formálnosti.

Ať už na uvolněnou pozici emíra, pakliže ten poslední skutečně zemřel, nastoupí kdokoli, bude muset zcela nově definovat velící roli v organizaci. A také se vypořádávat se zcela jinými podmínkami, než které byly v časech Usámy bin Ládina. Možné také je, že se s těmito výzvami vypořádá organizace sama a uzná, že člověk v jejím čele za stávajících podmínek nemůže mít ambici být velitelem v klasickém vojenském smyslu slova. Dnešní al-Káida už není ucelenou organizací, ale poměrně silně rozkročeným hnutím.