O sankcích namířených proti Rusku a o mezinárodním bojkotu sportovců této země se v souvislosti s Putinovou agresí diskutuje hodně. Řeší se, jak mají opatření vypadat, na které subjekty je cílit, jak budou, či nebudou účinná… Mezi různými názory nás zaujal originální pohled waleského novináře a spisovatele Olivera Bullougha.
Co se týče sankcí, přestává legrace.
Chcete-li zjistit, kdy se někdo přistěhoval do Ruska, zeptejte se ho, jaký by měl být kurz rublu k dolaru. Pro mě to navždy bude 28 rublů, protože právě tolik stál dolar před několika desetiletími. Když Rusko v roce 2014 anektovalo Krym a rubl byl náhle dvakrát slabší, nemohl jsem si na to zvyknout; na zprávy, že dolar dnes stojí 119 rublů, hledím zcela nevěřícně. Stále přemýšlím, jak si s tím poradí směnárny, jejichž digitální displeje mají jen dvě políčka, pak mi ovšem pokaždé dojde, že na tom nezáleží – stejně není co směňovat.
Hodnota rublu ruskou elitu moc netrápí, majetek má v dolarech, eurech, librách či švýcarských francích. V Rusku toho teď mohou skoupit ještě víc.
Stačil pouhý týden, aby se všechny významné úspěchy Putinovy éry rozplynuly: rubl nelze směnit, zahraniční investoři utekli, sám Putin byl vyloučen ze všech mezinárodních organizací a fór. A to je teprve začátek. Je to ohromující. Posuzujeme-li dopad sankcí pouze podle hodnoty rublu, zdají se neobyčejně účinné. Kvůli obchodním omezením nyní Rusko nemůže dovážet téměř nic; to, co zbylo, je navíc extrémně drahé.
Pád rublu? Místo katastrofy příležitost
Má to ovšem jeden zásadní háček – toto samo o sobě nesmíme považovat za úspěch. Nesmíme si myslet, že tím vlivné Rusy donutíme, aby vyvíjeli tlak na Putina a snažili se ho přesvědčit, aby od své barbarské války upustil. Každý, kdo četl krátkou, ale působivou knihu The Hidden Wealth of Nations („Skryté bohatství národů“, pozn. překl.) Gabriela Zucmana, jeho odborné články nebo kterýkoliv z předchozích newsletterů, v nichž jsem na jeho texty odkazoval, dobře ví, že ruská elita je neobvyklá – podle Zucmana se převážná většina jejího bohatství nachází mimo Rusko.
Co z toho vyplývá? Hodnota rublu tuto skupinu lidí příliš netrápí, jejich majetek je totiž v dolarech, eurech, librách či švýcarských francích. Další propad by jim dokonce pomohl – jejich jmění by se tím jen zvětšilo a oni by toho v Rusku mohli skoupit ještě víc, a to velmi levně. Pro oligarchy pád rublu nemusí znamenat katastrofu, ale příležitost.
Jakkoliv tedy Západ zareagoval rychleji a důrazněji, než jsem čekal, jsem jeho přístupem zklamán – sankce zatím nezohledňují to, že Rusko není normální země, nýbrž kleptokracie. Ano, zaměřme se na ministra zahraničních věcí, na centrální banku a na další obvyklé cíle. Chceme-li ovšem ovlivnit, jak se bude Rusko chovat dál, musíme sankce uvalit i na skupinu zhruba 500 nejbohatších Rusů, kteří vlastní téměř celou zemi.
Čtěte také: Smích i slzy, odhodlání i bezmoc. Hra o mysl lidí ve válce na Ukrajině
Abychom ruskou elitu k něčemu přiměli, musíme se zaměřit na její majetek, a to právě ten offshorový. A abychom jej našli, musíme myslet jako oligarchové.
▪ Potřebujeme transparentnost v oblasti vlastnictví offshorových společností. Spojené království v této věci KONEČNĚ pokročilo, což je dobře, registr vlastníků má ovšem zatím podstatné nedostatky, které je potřeba odstranit. Spojené státy by si zase měly pospíšit se svým zákonem o transparentnosti podniků. To nám ukáže, co oligarchové vlastní.
▪ Musíme se zaměřit i na rodiny oligarchů. Jejich děti jsou často využívány jako takzvané bílí koně, pokud tedy uvalíme sankce na otce, musíme je uvalit i na ně. To oligarchům zmrazí veškerý majetek.
▪ Orgány činné v trestním řízení musí mít dostatek prostředků, aby dokázaly zkonfiskovat vše, na co se tímto způsobem přijde.
Kdyby byl Wales tak zlý jako Rusko
Snad jediná věc, díky níž jsem alespoň na chvíli nemyslel na to, co se děje na Ukrajině, bylo sobotní utkání v ragby mezi Walesem a Anglií na stadionu v Twickenhamu. (Pro ty, kdo by nevěděli: ragby je vzdáleným příbuzným sportu, který my Britové nazýváme americkým fotbalem, a ve Walesu se těší velké oblibě.) Tento zápas se hraje každé jaro a pro Walesany představuje hlavní sportovní událost roku. Máme o tom dokonce i písničku.
Zatímco jsem sledoval klání, v němž Wales těsně podlehl soupeři, přemítal jsem, jak by mi asi bylo, kdyby byla waleská vláda – z nějakého nepravděpodobného důvodu – tak zlá, že by se země nemohla účastnit mezinárodních soutěží. Kdybych Wales nikdy neviděl hrát se Skotskem, s Anglií, Irskem, Francií a dalšími, co bych si o tom myslel?
K těmto úvahám mě samozřejmě přivedly reakce různých sportovních a kulturních organizací po celém světě, které začaly prohlášeními jednotlivých fotbalových klubů, jež kvůli Putinově vpádu na Ukrajinu odmítly hrát s Ruskem.
Až jednou ruští fotbalisté znovu nastoupí k mezinárodnímu utkání a z tribuny jim bude fandit nový ruský prezident… Nemohu se toho dne dočkat.
„Nedovedu si představit, že bych měl hrát utkání proti ruskému národnímu týmu, zatímco se na Ukrajině válčí. Ruští hráči a fanoušci za to odpovědnost nenesou, nemůžeme ale předstírat, že se nic neděje,“ uvedl na Twitteru Robert Lewandowski, kapitán polského týmu. Reagoval tak na zprávu, že se Polský fotbalový svaz rozhodl bojkotovat Rusko.
Polsko brzy následovala Anglie, Wales, Švédsko i většina ostatních zemí. Nakonec se k činu odhodlala i FIFA – hlavní řídící organizace světového fotbalu, která morální postoj zaujímá jen tehdy, pokud to nic nestojí. Ta se nejprve omezila na zákaz ruské národní hymny, posléze ovšem pochopila, že to rozhodně nebude stačit, a zakázala Rusům účast na všech soutěžích. Velmi lukrativní finálové utkání Ligy mistrů – největší událost v klubovém fotbalu – bylo z Petrohradu přesunuto do Paříže a Manchester United se „odstřihnul“ od Aeroflotu, který ho sponzoroval. To bylo koneckonců nevyhnutelné – ruská letecká společnost již do britského vzdušného prostoru nesmí.
Podobných zpráv nyní přichází řada. Mezinárodní federace juda zbavila Vladimira Putina pozice čestného prezidenta; Formule 1 zrušila závod v Soči; ruští krasobruslaři se nemohou účastnit žádných soutěží. Hvězdný Valerij Gergijev již není šéfdirigentem Mnichovské filharmonie ani čestným předsedou Edinburského festivalu, neboť neodsoudil invazi na Ukrajinu.
Podobných událostí bylo mnohem víc, pro představu to ale myslím stačí. Ukazuje to, že kromě pádu rublu a zmrazení obvyklých hospodářských vztahů došlo také k úplnému zpřetrhání všech kulturních pout, jež dosud Rusko se Západem pojila. Je zřejmé, že Rusové si kvůli Putinově invazi budou muset odepřít mnohé požitky.
Upřímně nás za to nenáviděli
Pro tuto situaci existuje historický precedens, v němž hraje opět roli ragby. Ke konci 60. let začala světu docházet trpělivost s Jihoafrickou republikou – kdykoliv hráli její ragbisté utkání v zahraničí, čekali tam na ně lidé, kteří protestovali proti rasistické politice jihoafrické vlády. Zprvu šlo o malé akce, jež se netěšily podpoře většinové společnosti.
„Snažili jsme se s nimi mluvit, snažili jsme se jim vysvětlit, že kolaborují s režimem, který patří k těm nejkrutějším a nejrasističtějším na světě. Oni si ale mysleli, že se pokoušíme narušit jejich soustředění, a upřímně nás za to nenáviděli,“ vysvětluje jeden z organizátorů protestů.
Hnutí se však po nějaké době začalo rozrůstat a nakonec dosáhlo svého – v rámci kulturního bojkotu Jihoafrické republiky byl její tým Springboks, v němž byli pouze běloši, vyřazen téměř ze všech mezinárodních soutěží. Je pravda, že pro některé státy byla touha po běhání za míčem silnější než potřeba boje proti apartheidu, přesto to byla krásná ukázka mezinárodního nesouhlasu.
World Rugby (světová organizace ragby, pozn. překl.) vyřadila Rusko a Bělorusko ze všech soutěží. Rozhodně se nejedná o bašty tohoto sportu, většině obyvatel těchto dvou zemí to tedy bude lhostejné, přesto je alespoň v symbolické rovině důležité, že je postihnul stejný osud jako tým Springboks a že jejich činy odsuzujeme stejně rázně jako apartheid v Jihoafrické republice.
Když se stal Nelson Mandela prezidentem, celá Jižní Afrika šílela z fotografie, na níž měl na sobě národní dres a potřásal si rukou s bílými ragbisty. Až jednou ruští fotbalisté znovu nastoupí k mezinárodnímu utkání a z tribuny jim bude fandit nový ruský prezident, bude to právě tak symbolické. Upřímně, nemohu se toho dne dočkat.
Netrestejme Rusy znechucené Putinem
To všechno mi běželo hlavou, zatímco jsem sledoval, jak se waleští hráči v závěru zápasu marně snaží uhrát posledních pár bodů, které by jim pomohly k vítězství. Mí synové – oba velcí fandové Paula Simona – se začali nudit, a tak řekli Alexe, aby zahrála jeho písničku Diamonds on the soles of her shoes (Diamanty na podrážkách jejích bot, pozn. překl.). Vzpomínám si, jak jsem ji hned v roce 1986 poslouchal se svým otcem. V čem je to relevantní? Paul Simon totiž nebral ohled na mezinárodní bojkot Jihoafrické republiky a vydal se do Soweta, kde sbíral inspiraci ke svému albu Graceland. Písničky, které jsme si s mým tátou vždycky pouštěli v autě, později ostře kritizovala komise proti apartheidu zřízená Organizací spojených národů.
„Co dává [vládám] právo odívat se pláštíkem morálky?“ argumentoval tehdy Simon. Byla to stejně pokřivená logika, jakou když dnes John Pilger na Twitteru vysvětluje, proč za situaci na Ukrajině ve skutečnosti mohou Američané (odkaz sem dávat nebudu, tuto snůšku nesmyslů k životu opravdu nepotřebujete). „Jejich morálka vyvěrá z hlavní jejich zbraní.“
Jeho rozhodnutí je i po letech vnímáno jako kontroverzní, přesto si z něj podle mě můžeme vzít ponaučení. Pokud se uchýlíme k bojkotu, měli bychom se zaměřovat na elity – na Ruský fotbalový svaz, na ruský olympijský tým (zvláště po dalším dopingovém skandálu), na cokoliv, co se týká Putina, zkrátka na všechny, kteří mají stejné postavení, jako mělo jihoafrické ragbyové mužstvo, a kteří symbolizují absurdní politickou i ekonomickou nerovnost, jež v Rusku panuje.
Přiznávám, že mám tendenci svalovat vinu za všechny problémy světa na to, že se dnes vše přepočítává na peníze.
Zároveň bychom ovšem měli hledat cestu k těm, kteří k vládnoucí třídě nepatří. Paul Simon nahrál dvě písně s jihoafrickou skupinu Ladysmith Black Mambazo, což z ní obratem udělalo globální fenomén; stejně kvalitní umělci jistě budou i v Rusku a my bychom se s nimi měli bavit a naslouchat jim. Přiznávám, že v této věci nejsem zcela objektivní – je mi úplně lhostejné, jestli se bude finále Ligy mistrů hrát v Mnichově, nebo v Monaku, ska koncerty v Petrohradu a popíjení v moskevských putykách ovšem patří k mým nejkrásnějším zážitkům. Velmi rád vzpomínám i na večer, kdy jsem šel v Londýně se skupinou Rusů a rusofilů na koncert skupiny Leningrad do Roundhousu (koncertní sál, pozn. překl.).
Zkrátka a dobře, bojkot i sankce jsou v pořádku, nezavrhujme ale prosím Rusy, kteří jsou děním na Ukrajině znechuceni stejně jako my ostatní. Jednak za to nemohou, jednak proti tomu někteří – například umělci stojící za tímto videem – v rámci možností vystupují.
Mohla za Majdan americká centrální banka?
V těchto dnech většinou stíhám číst jen příspěvky na Twitteru; když mám přece jen chvíli čas, nořím se do skvělé knihy Disorder („Nepořádek“, pozn. překl.) od Helen Thompson. Přiznávám, že mám tendenci svalovat vinu za všechny problémy světa na to, že se dnes vše přepočítává na peníze. Právě tento přístup je podle mě příčinou potíží waleských ragbyových klubů i změny klimatu. Líbí se mi ovšem i myšlenka, že za vším, co se dnes děje, máme hledat centrální banky a jejich odpověď na finanční krizi z let 2007–2008.
Nabízím tedy alternativní vysvětlení krize na Ukrajině, podle kterého za ni může rozhodnutí Bena Bernankeho, bývalého předsedy rady guvernérů Federálního rezervního systému Spojených států, jenž začal v roce 2014 ustupovat od kvantitativního uvolňování.
„Jakmile to Bernanke nastínil coby reálnou možnost, investoři prodali ukrajinské dluhopisy. Vláda Viktora Janukovyče tak neměla peníze na umoření dluhů, a proto se obrátila na Moskvu, od níž chtěla finanční pomoc a levnější plyn,“ píše Thompson.
Janukovyč potřeboval peníze; Putin požadoval obchodní dohodu; Janukovyč oznámil, že nepodepíše asociační dohodu s Evropskou unií; přišel Euromajdan a další dobře známé události. A to všechno jen kvůli kvantitativnímu uvolňování. Tedy skoro všechno. Možná.
Waleský novinář a spisovatel Oliver Bullough se zaměřuje na finanční kriminalitu, často spojenou s prostorem bývalého Sovětského svazu. Jeho poslední knihou je Moneyland – Why Thieves And Crooks Now Rule The World And How To Take It Back.
Z anglického originálu Sanctioning oligarchs requires thinking like one publikovaném v newsletteru Oligarchy na informačním portálu .coda přeložil Richard Skolek.
