Některé z povolaných Rusů už odvádějí na frontu, a to i bez výcviku. Někteří spí přímo na podlaze kasáren, které připomínají spíš vězení. Další jsou zase nuceni kupovat za své peníze nejzákladnější léky i vojenské oblečení. Pokud se bavíme o zbraních, některé jejich části jsou dokonce prorezlé.
Mobilizace v Rusku probíhá již téměř dva týdny. Voxpot přináší článek zpravodajského serveru Meduza, jehož novinářku zajímalo, co si o ní myslí ti ruští vojáci a žoldáci, kteří se už letos zúčastnili bojů na Ukrajině. Jejich jména jsou změněna.
Kiril, voják
Abych byl upřímný, tak tam všichni umřou. Budou raněni nebo rovnou zemřou. Tohle není vycvičená armáda! Já jsem například dlouhou dobu sloužil jako voják z povolání, sám jsem odešel na frontu, ale stejně se ukázalo, že jsem nebyl připraven. Hned první den jsem zjistil, že jsem udělal největší chybu svého života.
Když jsem se sám snažil dostat na Ukrajinu, byl jsem zatvrzelý patriot. Uvěřil jsem tomu, že tam jsou nějaké nacionalistické strany – Pravý sektor, Ajdar, Azov. Navíc jsem mockrát viděl naše ruské válečné filmy Solncepjok, Opolčenočka. Nehledě na to, že v Telegramu i televizi jsou všechny programy zaměřené jen na to, aby nám vymyly mozky.
Ty jsi jen maso, jsi už třetí jednotka tohoto praporu. Víš, kde ty dvě před tebou zdechly? I vy tady zdechnete.
Už když nás vezli v náklaďáku přes hranici, pochopil jsem, že my jsme ti okupanti a fašisti. Seděl jsem na boku náklaďáku a všechno mi to probíhalo před očima. Ten obraz, který tady po nás zůstane. Všechny ty zničené vesnice v okolí Charkova. Pochopil jsem, že tuhle zemi opravdu ničíme, a to spolu s jejími obyvateli.
Projíždíš vesnicí a děti vybíhají na silnici a gesty ukazují, jestli nemáš cigarety nebo jídlo. V hlavě mi to nedávalo smysl. Svět se obrací vzhůru nohama, uvnitř sebe cítíš prázdnotu. Začínáš chápat, že celý tvůj dosavadní život byla jen fikce, bublina.
Takhle jsme dojeli do Izjumu v Charkovské oblasti. V první linii jsem byl tři dny a znovu jsem prozřel, když nás zasáhlo naše dělostřelectvo. Pak začaly ty hloupé rozkazy…
Sloužil jsem hodně let, takže chápu, když mě někdo posílá na porážku. Hned jsem se opřel do jakéhosi velitele: „Já nejsem žádná hrací figurka, jsem příslušník ruské armády. Nejsem žádné spotřební zboží. Na to mi odpověděl: „Ty jsi jen maso, jsi už třetí jednotka tohoto praporu. Víš, kde ty dvě před tebou zdechly? I vy tady zdechnete.“ A mému nadřízenému řekl: „Pošli své maso kupředu.“
Čtěte také: Válka už klepe na dveře každé ruské rodině. Putin zřejmě zavře hranice, zatím jen mužům
Byli to oni, kteří se snažili dostat dopředu a předhazovali nás ozbrojeným silám Ukrajiny, které měly tanky, dělostřelectvo a kulomety. Byla tam snad celá rota, nás bylo jen 40.
Ráno se probudíš jako jeden člověk, a večer už je z tebe někdo jiný. Změníš se tak, že tě to až děsí. Děsí tě to, jak jsi byl slepý a hluchý.
Dva nebo tři dny jsem ležel v zákopu a pak jsem odjel prvním autem, na které jsem narazil. Skočil jsem do prvního vozu, který jel pryč od našich pozic pro jídlo a munici. Nejprve mi řekli, že odpírače služby neberou, ale nedal jsem se: „Mám samopal, takže mě v každém případě svezeš.“
Dojel jsem do Izjumu, kde byl náš štáb, představil jsem se a řekl, že oficiálně končím. Začala práce psychologů a politruků. Začali nás přemlouvat a slibovat hory doly…
Pak jsem se dostal do Brjanky. Odtud zatvrzelé odpůrce ihned odváželi neznámo kam. Tehdy jsem se rozhodl je přechytračit a všem jsem řekl: „Chlapi, já nejsem odpůrce, já musím odjet kvůli rodinným záležitostem. Odjet na opušťák a zpět! Zabil jsem tolik lidí, mám ruce špinavé od krve. V mé četě jsou bestie, beze mě nikam nepůjdou.“ Asi jsem to vylíčil přesvědčivě. Odjel jsem!
Myslím si, že mobilizace protáhne válku do zimy. Do chvíle, než Evropa zmrzne. Vůbec netuším, jak by se průběh války mohl změnit. Ztráty budou obrovské. Pokud je nyní přibližně na jeden kilometr čtverečný deset pěšáků, bude jich tam po mobilizaci asi sto. Všichni pod palbou ukrajinského dělostřelectva.
Abychom je konečně mohli začít střílet jednoho po druhém, jak o tom často mluví velitelé, musíme se k nim nejprve nějak dostat! Jak může tři sta tisíc lidí se samopalem něco ovlivnit na první linii? Je to jen tlupa bez výcviku. Dokonce i profesionální armáda, která se ocitne bez podpory tanků a letadel, je jen tlupa. Nehledě na to, že když jsem bojoval já, tanky ani letadla už nebyly a dělostřelectvo střílelo mimo, někdy dokonce i po nás.
Píšu si teď s jedním známým, který je v první linii. Řekl jsem mu, že je mobilizace. „Jo, slyšeli jsme to, nemá to žádný smysl.“ To, co říká, je pravda. Mobilizace nic nezmění. Už teď jsou tam někteří schopní vojáci. Ale ti nováčci nevědí vůbec nic!
Průměrná délka přežití v první linii je kolem tří týdnů. Kdo slouží půl roku, má jen ohromné štěstí.
Jednoho známého povolali. Je to mariňák, do civilu šel v roce 2005 a celý život pak pracoval v šachtě. Když mi řekl, že ho mobilizovali, byl jsem v šoku. Vzali i další známé. Někteří z nich byli celý život pastevci, pásli stádo ovcí. Už si ani nepamatují, jak se střílí z kulometu.
Horníci, nezaměstnaní, pastevci, dělníci. Všechny berou z vesnic a malých měst. Berou lidi, kteří o tom nic nevědí.
Příbuzný mi nedávno zavolal a řekl: „Jedu na frontu, co si mám vzít s sebou?“ Poradil jsem mu, aby si vzal termoprádlo a ponožky. Aby se naučil co nejrychleji kopat zákopy a rychle běhat. Možná ani nebudou muset střílet. „Když tě na frontě vyhodí někde mezi křoví, lež tam.“ Co jsem mohl, to jsem mu poradil, ale průměrná délka přežití v první linii je kolem tří týdnů. Kdo slouží půl roku, má jen ohromné štěstí.
I přes to všechno existuje pár skulin, jak se mobilizaci vyhnout. Zlomit si prst nebo si ho useknout. Jít do vězení. To je možná cesta ven, že? Z vězení je větší šance se vrátit živý. Pokud mě povolají, odmítnu. Podle zákona mi hrozí trest do tří let.
Raději si vyberu tři roky vězení, než frontu. Šance na přežití je tam tak malá… Jeden známý mi řekl: „Vězení je šrám na duši na celý život!“ Ale krev z rukou se nikdy nesmyje.
Já samozřejmě nikomu z mobilizovaných příbuzných nebo známých přímo nedoporučuji lámat si prsty, vzdát se nebo utéct z fronty, protože to je nabádání k porušení zákona. Oni tam ještě nebyli, zatím mají zkreslené představy. Myslí si, že děláme všechno správně. A pokud to někdo z nich na mě práskne, tak mě zavřou do vězení.
Čtěte také: Mobilizace, anexe a jaderné zbraně: Putin sám sebe vehnal do eskalace, která pro něj může být osudná
Teď je to všechno děsivé. Po sto letech se zase opakují roky 1922–1939. Strašně bych jim chtěl říct, aby se otočili, všichni co tam budou, a šli na Moskvu. Sakra.
Ano, i ti, kterým jsem se snažil něco vysvětlit, mě neposlechli. Slovům nikdo nevěří, chápete? Já jsem taky nevěřil. Lidi, kteří už bojovali na Ukrajině, se mě snažili přesvědčit, volali mi přímo z první linie a říkali, ať tam nejezdím.
V mobilizovaných vidím sám sebe před třemi měsíci, ale soucit s nimi nemám. Jestli máš na výběr, zvol si život! Ano, ve vězení, a ano, stát tě bude považovat za zločince. Ale sám pro sebe zločincem nebudeš. Nikoho nezabiješ, nikoho nezastřelíš.
My jsme opravdu fašisti. Není pro to žádný jiný výraz. Na Ukrajině skutečně probíhá denacifikace a demilitarizace, jenže ne Ukrajiny, ale nás.
Anatolij, žoldák
Taky jsem nedávno dostal povolávací rozkaz. Hned jsem zavolal na Vojenský komisariát a poslal je někam. „Jak to se mnou mluvíte?“ ohradil se jeden z nich. „A jak s vámi mám jinak mluvit? Půl roku jsem si už na Ukrajině v Redutu (soukromá vojenská společnost; pozn. Meduzy) odsloužil. Děláte si ze mě srandu nebo co?“
„Nemáme informace, že jste se odtamtud vrátil!“ Samozřejmě, že Redut tuhle informaci komisariátu nesdělil, oficiálně jsme tam totiž ani nebyli.
Komisariát i tak moc dobře ví, kdo jim vynadal. Představil jsem se a tak dál. Řekli mi: „Tak přijeďte, budeme to spolu řešit.“ Já samozřejmě nikam nepojedu, moc dobře vím, že mi tam nasadí pouta, posadí do vlaku a odvezou někam do háje.
Hodně mobilizovaných chlapů mi už volalo. Ptali se, co dělat, kam jít. Já říkám, běžte do služby. Poradil jsem jim, jaké si mají koupit kanady, jak se tam mají chovat.
Některým mým známým se sotva narodily děti. Teoreticky nemají právo je mobilizovat. Ale i tak je berou. Lidé se chytají za hlavu a nevědí, co mají dělat. Většina z nich má půjčky, hypotéky, kdo tohle všechno bude platit?
Vůbec nechápu, co tam ta tlupa bude dělat. Jestli jsme byli rozprášeni my jako profesionálové, co teprve bude s nima? V lepším případě zůstanou v záloze v týlu na Donbase. V horším případě zemřou jako hrdinové. Tohle jsou dvě možné varianty.
Zvlášť pokud je naženou na frontu po jednom týdnu výcviku. Jeden týden – to je nic! Bojová průprava jednotek by měla trvat alespoň měsíc a půl.
Proč povolávají tři sta tisíc lidí? Myslím si, že dojde na skutečný střet mezi NATO a Ruskem.
Na frontě je nedostatek odborníků, například kompetentních velitelů. Část z nich už padla a zůstali ti neschopní. Chlapi, se kterými jsem byl v jednotce, mi volají: „Vrať se, potřebujeme tě!“ Žoldáci, kteří jdou na Ukrajinu, jdou hned do první linie. Co bude s mobilizovanými, nikdo neví.
A tihle mobilizovaní ajťáci, co tam budou dělat? Na frontě nic nezmění a nevyřeší. Syn od mé známé odsloužil rok na vojně a taky mu přišel povolávací rozkaz. Ve službě nikdy skutečně nebojoval, možná tak párkrát vystřelil z kulometu. Co s takovým, co se tam s ním stane? Vůbec to nechápu. Hlava mi to nebere.
Proč teda povolávají tři sta tisíc lidí? Myslím si, že dojde na skutečný střet mezi NATO a Ruskem. Doufám, že nově mobilizované hned nepošlou do přední linie, ale nechají je se připravit, aby byli v záloze pro případ bojové pohotovosti. Aby potom, pokud dojde na přímou konfrontaci s NATO, stačilo dát povel „FAS“ (z německého Fass – povelu pro psa, aby provedl zákus; pozn. redakce) a jde se na to!
Všichni se bojí. Já se taky bojím, to mi věř. Cítím, že to bude hrozné.
Timur, žoldák
Těchto tři sta tisíc spartských darebáků zemře jako první. Ale i oni si musí trochu zvyknout na realitu. Dlouho žili v bublině, když jsme se bránili proti NATO. Ale ani jejich síla není neomezená.
Úplně nechápu, proč je nutná mobilizace, ale ptát se je zbytečné. S největší pravděpodobností maximálně 15 % všech mobilizovaných pošlou na frontu. Většina těch pitomců nepůjde do první linie, ale nahradí lidi ve stávajících přihraničních oblastech. To umožní zachovat jejich fungování a skutečné vojáky pošlou na Ukrajinu.
Chce to aspoň měsíc nebo dva si doma odpočinout a pak se tam vrátit a dobít ty fašistické svině.
Hlavním problémem teď není mobilizace, ale to, že profesionálním žoldákům neplatí. Pokud by platili takové prachy, jaké slibovali… Zajistěte normální dodávky vojenského vybavení a normální platy. Když člověk dostane půl milionu rublů, hned bude bojovat tak, že se nestačíte divit.
Je třeba shromažďovat profesionály, a ne tuhle všelijakou sebranku. O tyto zmobilizované „posily“ v první linii nikdo nestojí – lidi, kteří tam skutečně bojují, čekají, až jim konečně začnou normálně platit. Začněte už konečně plnit kasičky všem, kteří bojují, a na frontě se všechno začne hýbat.
Čingiz, voják
Mobilizace je důkazem toho, že armáda je oslabena. A jednoho po druhém všechny povolávají. Mnozí to nechápou, ale je to tak. Skutečnou armádu za ten půl rok zničili, takže teď povolávají všechny rezervy.
Já sám jsem byl vojákem a i u nás byla slabá příprava. Jedna věc jsou fotky z výcviku, ale podle výsledků na frontě se ukázalo, že jsou to všechno Potěmkinovy vesnice.
I my profesionálové jsme měli velké ztráty. Teď je to jen banda lidí, kteří dostali uniformu. Ještě k tomu starou, někdy ze začátku nultých let. A co tam v první linii ovlivní? Zbytečně tam umřou. Jsou to jen civilisté, kteří někdy v minulosti sloužili.
Čtěte také: Proč prohráli Rusové bitvu u Kyjeva? Invazní armáda se rozpadala za pochodu
Ti, kteří tam teď jsou, chtějí domů. Chtějí jen, aby je někdo vystřídal, aby někdo přijel a nahradil je. A to i ti mí kolegové, kteří podporovali válku na Ukrajině, chtěli domů. Říkali: „Chce to aspoň měsíc nebo dva si doma odpočinout a pak se vrátit a dobít ty fašistické svině.“
Naše brigáda byla u Kyjeva. Jakmile nás odtamtud na jaře vyhnali, hned jsem podepsal, že končím. Ihned jak jsem se vrátil, dal jsem výpověď. Nechtěl jsem se toho účastnit. Stejně jsem pořád v záloze, jsem na seznamu. Čekám na povolávací rozkaz, ale nevím, jestli přijde. Zatím nic nepřišlo. Teď žiju v Ulan-Ude (hlavní město Republiky Burjatsko; pozn. redakce), ale místo bydliště mám jinde. Ještě jsem si nedávno změnil telefonní číslo, takže mi už možná volali, ale já o tom nevím.
Přibuzným mé ženy přišel povolávací rozkaz. Známého, který nedávno odešel do civilu, taky vzali. Říká se, že berou hodně řidičů. Sám jsem slyšel, že se povolávají hlavně dělostřelci. Mému známému v záloze volali, že mu přišel povolávací rozkaz. Ale když tam přijel, řekli mu: „Nic, změnili jsme plány, jsi volný.“
Prostě jsme jen jeli vpřed a neustále nás bombardovali. Potom jsme vykopali zákopy a znovu nás bombardovali. A to je celá válka.
Známý, kterého mobilizovali, jede na Ukrajinu už za dva týdny. V zásadě je proti válce, přesto tam pojede. Nechápu, proč se tak chová… Nechápu ho. „Tak dobře, povolali mě, co s tím udělám, pojedu.“ Říká to tak pokorně, že se mi to nelíbí. Snažil jsem se ho přesvědčit, ale odpověděl: „A co mám jako dělat, jít sedět na deset let? To raději pomůžu chlapům.“ Tohle je typická odpověď – „musím pomoct chlapům…“. Všichni normální chlapi už odtamtud odešli.
Přemýšlel jsem, odkud se bere ta poslušnost. Snažíš se lidem vysvětlit, že Rusko je agresor, že Putin je agresor, že obrana vlasti v cizí zemi, při které se ničí jejich domy, vypadá dost podezřele. Snažím se jim vysvětlit, že Ukrajina nás nenapadla jako první, že to všechno začalo Rusko. Oni ale mají vždycky stejnou odpověď: „A co kdyby přišlo NATO! Stejně Chochli (starobyle Ukrajinci; pozn. Meduzy) jsou Banderovci.“ Takže tak. Nechápu, kde se jim to v hlavě vzalo.
Povídám jim: „A kdyby přišlo NATO, žilo by se ti hůř? Teď snad žiješ dobře?“ Oni nemají žádné reálné argumenty, v čem je NATO špatné, jen citují slova propagandy Solovjova a Kiseljova. „Rusko bylo nuceno zahájit preventivní úder, jinak by NATO přišlo až k našim hranicím.“
Když jsem vyprávěl, co jsem viděl na Ukrajině, vůbec to nechápou. Oni věří oficiálním médiím. Říkají: „Ukrajinci bombardují sami sebe. A jestli ruské zbraně někoho trefily, tak to byla náhoda.“
Podrobnosti jsem jim ale raději neříkal. Když něco vykládám, tak jen obecně. Někdy jim radím: „Jeďte raději do Mongolska.“ Je to z Ulan-Ude tři hodiny.
Čtěte také: Velitel ukrajinských speciálů: Řežeme jim zásobovací tepny, ze života mají peklo, bez pomoci ale shoříme
Nikdy jsem si nedělal iluze o Putinově moci. V roce 2014, když jsme si vzali Krym a Donbas, to byla samozřejmě agrese. Tak jsem se k tomu i stavěl. Šel jsem do služby kvůli smlouvě, abych měl práci. Nemyslel jsem si, že budou ještě další válečné útoky. Máme hodně jednotek, ve službě je půl města. Vojáci vyráží v osm ráno a vrací se domů v šest večer, jako v klasické práci.
Když jsme jeli v lednu na Ukrajinu, opravdu si každý myslel, že je to jen cvičení. Tušil jsem, že je to nějaké poměřování sil před Zelenským. Nemyslel jsem si ale, že dojde k invazi. Jenže 22. února nám řekli, že tam vstoupíme. Že je to tam v pohodě a budou nás vítat s květinami. Doprovázely nás pořádkové jednotky OMON s obušky a štíty, což znamenalo, že počítali s nějakými demonstracemi, které budou rozhánět. Pak jsme se tam dostali a válka začala, skutečná válka.
Viděl jsem tam neschopnost ruských vojsk. Prostě jsme jen jeli vpřed a neustále nás bombardovali. Potom jsme vykopali zákopy u Kyjeva a znovu nás bombardovali. A to je celá válka.
Civilisté od nás utíkali, vjížděli jsme do prázdných vesnic. Rodiny, které tam zůstaly, věšely bílé vlajky a nevycházely z domu. V Buzové u Kyjeva jsem viděl rodinu s malým dítětem, které bylo nemocné. Jeho matka plakala, sám jsem to viděl, a říkala, že nemůžou zavolat záchranku. Samozřejmě že kvůli válce. Chlapec byl vážně nemocný, bylo mu pět let. Za několik dní jsem se dozvěděl, že zemřel. Ukázalo se, že zemřel kvůli nám, protože jsme tam přišli.
Z ruského originálu «Если честно, они все там погибнут» «Медуза» выяснила, что думают о мобилизации те, кто уже побывал на войне в Украине, — российские контрактники и наемники publikovaného 28. září 2022 na serveru Meduza přeložila Veronika Nováková.
