Nosí vám dárky Ježíšek? A je to běloch? Historicky totiž jako Evropan určitě nevypadal. Jeho vybělení pak posloužilo kolonialismu i rasismu. Jak je to s dominancí „bílého Ježíše“ dnes?
Když zavřete oči a představíte si narození Ježíše Krista, co vidíte?
Tradice betlémů nám v Česku vtiskla jasný obrázek: Marie, Josef, oslík a pár dalších zvířat. A hlavně miminko. Bílé miminko.
Zobrazování Ježíše jako bílého Evropana nám dnes nepřijde nijak zvláštní. Jinde na světě se ale začíná volat po změně. Někde je vyobrazen s černou barvou kůže, jinde s maorským tetováním nebo v tradičním korejském oblečení.
Přibližování křesťanského Syna Božího vlastní kultuře a identitě je běžné. Největší kritiku ale dnes vyvolává Ježíš nejrozšířenější, tedy bílý – tohle přebarvení bylo totiž záměrně používáno ke kolonizaci, diskriminaci a útisku.
Přetřený spasitel
Nejznámější ukřižovaný rozhodně nebyl běloch s modrýma očima. Viděno dnešní geopolitikou šlo o Palestince židovského vyznání.
Jak připomíná religionista Philip Almond, samotný Ježíšův původ by nás mohl dovést k „poznání společného lidství“. Takovému účelu však v lidských dějinách náboženství slouží málokdy.
Všudypřítomná moderní podobizna Ježíše vychází z obrazu Hlava Krista od Warnera Sallmana z roku 1940 (na úvodní fotografii článku).
Sallman býval komerční umělec, který tvořil umění pro reklamní kampaně. Díky celosvětově prodávanému portrétu Ježíše ho deník The New York Times označil za nejznámějšího umělce 20. století – jakkoli přímo Sallmanovo jméno znal málokdo.
Slavný portrét je ale vyvrcholením staleté tradice vyobrazování Krista jako evropského bělocha.
Umělci chtěli ukázat dominanci a nadřazenost bílé rasy.
Skutečnou podobu Ježíš neznáme. I náboženské texty se v popisu jeho vzhledu rozcházejí. Starozákonní prorok Izajáš tvrdí, že přicházející spasitel nemá „žádnou krásu ani majestát“, zatímco kniha Žalmů naopak mluví o člověku „krásnějším než děti lidské“, přičemž slovo „krásný“ odkazuje na fyzické vzezření.
Evropští umělci pak začali vyobrazovat Ježíše jako Evropana – renesanční německý malíř Albrecht Dürer dokonce vyobrazil jako Krista sám sebe.
Fenomén křesťanského bílého spasitele se pak prostřednictvím evropského obchodu a kolonizace dostal do všech částí světa. A nikoli nahodile.
Například obraz od italského malíře Andrea Mantegny Klanění Tří králů zobrazuje tři mudrce z Afriky, Blízkého východu a Asie, kteří se klaní nemluvněti bílé kůže s modrýma očima.
Umělci tehdejší doby se Ježíše a jeho rodiče snažili distancovat od jejich židovství, protože v Evropě začínal převládat antisemitismus. Zároveň ale chtěli ukázat dominanci a nadřazenost bílé rasy.
Na zobrazování totiž záleží. Jak připomíná historička Robyn J. Whitaker, rozšíření bílého Krista vytváří „kognitivní odpojení, kdy člověk cítí náklonnost k Ježíši, ale malou empatii k člověku ze Středního východu“.
Navíc pokud jsou lidé stvořeni k božímu obrazu a Syn Boží je zobrazován jako běloch, je tedy i „výchozí“ člověk bílý.
„Takové myšlení je základem rasismu,“ dodává Whitaker.
Při koloniální expanzi a jejím obhajování tak přišla vhod nejen rasistická pavěda o bílé nadřazenosti, ale právě křesťanství v čele s bělošským Ježíšem.
Koloniální kříž
V Africe objevitelé a misionáři rozšiřovali učení evropského křesťanství jako součást „civilizační mise“.
Na africký kontinent přitom víru v Ježíše rozhodně nepřinesli – nachází se tam jedno z nejstarších křesťanských království, Etiopie. Její král byl pokřtěn už ve čtvrtém století.
Do míst své působnosti kolonizátoři vnesli křesťanství ryze evropské, které bylo s vývojem rasového diskurzu propojeno bílým tělem i kulturou.
Náboženské instituce spolu s tehdejšími teology hlásaly, že posláním bílé rasy je „civilizovat a pokřesťanštit pohany, divochy, všechny ty méněcenné bytosti v Božím stvoření“.
Ve své podstatě však bylo křesťanství zástěrkou, kterou západní vlády ospravedlňovaly vykořisťování a dobývání afrických komunit a území. Místní náboženské praktiky pak Evropané jednoduše odsoudili například označením za čarodějnictví.
Stejnou praxi pak zažila Amerika nebo Austrálie.
Ve Spojených státech se přitom evropské zpodobnění Krista objevilo až na počátku 19. století. „Ježíš se stal bělochem přesně v chvíli, kdy Američané kupovali a prodávali více otroků a ospravedlňovali vyvlastnění indiánské půdy,“ popisují ve své knize historici Edward J. Blum a Paul Harvey.
Učinění Ježíše bělochem tak znovu posvětilo koloniální touhu po půdě, moci a otrocké práci.
Ježíš pro 21. století
Dnes ale mnozí z afrického kontinentu dávají jasně najevo, že čas bílého Ježíše je u konce.
Současní afričtí umělci a umělkyně aktivně prosazují vizi, se kterou nepřímo navazují na jednu z nejsilnějších bořitelek mýtu bílého Spasitele.
Kimpa Vita žila na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století a už tehdy učila, že Ježíš i jeho apoštolové byli černoši a narodili se v hlavním městě Konga. Pro evropské kolonizátory byla samozřejmě nebezpečnou kacířkou.
Její „rouhání“ dosáhlo vrcholu ve chvíli, kdy se vydávala za pannu, a přitom porodila chlapce. Následně ji portugalští kolonizátoři chytili a upálili. Skrze mučednickou smrt se stala africkou hrdinkou a symbolem boje za nezávislost.
Další podobný kacíř se v Kongu objevil například v první polovině 20. století. Náboženský vůdce Simon Kimbangu tvrdil, že uzdravuje, křísí mrtvé a je Ježíšovým vyslancem.
Za nový Jeruzalém označil vesnici Nkamba, kde se jeho následovníci dodnes setkávají. Kimbangu byl obviněn z vyhrožování belgické koloniální nadvládě a uvržen do vězení, v němž zemřel.
Podobných příběhů, kdy stoupenci afrických náboženství vidí své vůdce jako božské bytosti podobné Kristu, je řada. A podle kamerunského teologa Fabiena Eboussiho Boulaga dotyční poskytují lidem totéž, co svého času Ježíš: prostředky k uzdravení a vysvobození v kontextu drtivého útlaku.
Útlaku, který na ně aplikovali Evropané s pomocí svého Ježíše přetřeného na bílo.
