„Jít zpátky znamená smrt.“ Syrští běženci se v Turecku ocitají v pasti, ne všem jsou ale lhostejní

V ulicích vítr rozfoukává prach a smetí. Vysoké domy se skví různými pastelovými, kdysi sytými barvami, jejich fasáda se teď ale odlupuje a domy zdobí praskliny a rozbitá okna. Ve vzduchu se drží horko, má specifický zápach – mísí se v něm mastná vůně kuřat pečených na rožni, tlející odpadky a něco kořeněného, co ale nedokážu rozpoznat. Jsem v Izmiru, v jednom z jeho nejchudších sousedství.

Izmir, třetí největší turecké město ležící u Středozemního moře, má dvě tváře. Velkolepou, tu s širokými bulváry, palmami, honosnými rezidenčními domy a kavárnami, jejichž zahrádky ovívá od středomořských pláží slaný vzduch. A pak je tu ona druhá stránka. Obrovská chudoba, lidé žijící prakticky ve slumech a – převážně syrští – uprchlíci, kteří v Izmiru našli svůj, jak se říká, druhý domov.

Teď se vrátit nemůžeme. Můj starší syn by musel jít do války, takže prakticky na smrt. A ani se nemáme kam vrátit, náš dům už dávno nestojí.

Izmir se před nějakými sedmi lety, kdy uprchlická krize hořela nejsilněji, stal jedním z jejích epicenter. A zatímco krize jako velké téma ze zorného pole západních médií a veřejnosti pomalu vymizela, uprchlíci z jihozápadní Asie v Izmiru zůstali. Právě do těchto míst jsem proto přijela – jen chvíli před prvním kolem tureckých prezidentských voleb – zjistit, jak se jim zde po těch dlouhých letech žije.

Pomoc všem bez rozdílu

„Přicházíte zrovna v době oběda. Teď je tu klid, ale počkejte za chvíli,“ vítá mě Andrew, blonďatý třicátník, v sídle organizace TIAFI (Týmu mezinárodní pomoci pro integraci). Komunitní centrum sídlí v nepoužívané továrenské budově a, jak se později dozvídám, poskytuje pomoc stovkám potřebných denně. Z řad syrských uprchlíků i Turků.

Velká hala rozdělená betonovými sloupy se začíná zaplňovat lidmi. Povětšinou jsou to děti a ženy, převážně zahalené, tu a tam se objeví i nějaký muž. „Před pár lety jsme takhle kolem poledne podávali desítky jídel, teď připravujeme okolo šesti set porcí. A to nejen pro uprchlíky, pomoc poskytujeme všem bez rozdílu. Třeba lidem zasaženým chudobou – těm, kteří s nynější inflací nemají ani na základní potraviny,“ upozorňuje muž na ekonomickou krizi, která zmítá Tureckem.

Čtěte také: „Kdo nesouhlasil, zmizel.“ Takhle turecký režim likvidoval odpůrce, Sobotní matky za ně stále bojují

Od stolku se dvěma velkými hrnci, z nichž se valí pára, obsluhuje dvojice žen nekončící řadu čekajících. Systém je jednoduchý – každý člověk, co si přijde pro jídlo, odevzdá token v podobě kousku kartonu, který mu předtím poskytla organizace.

„Snažili jsme se přijít na něco sofistikovanějšího, vymyslet nějaký modernější způsob jak zjistit, kolik porcí jsme vydali. Tenhle systém ale nakonec funguje nejefektivněji,“ pousměje se Andrew, který je původem Brit, v Turecku ale žije už necelou dekádu.

Do jeho kanceláře s výhledem na dění v hale co chvíli vejde někdo s prosbou o ten malý kus kartonu. Děti mě sledují se zájmem, dospělí spíš s ostýchavostí – v citlivé situaci nestojí o pozornost médií. Ženy klopí zrak a bedlivě pozorují fotoaparát, který mi visí přes rameno.

„Náš dům už dávno nestojí“

Proud lidí neustává, velkou část tvoří právě ti, co uprchli před válkou v Sýrii. Pár stovek uprchlic a uprchlíků tvoří ale jen velmi drobný vzorek z více než 3,6 milionu osob, které se po propuknutí konfliktu před 12 lety přesunuly do Turecka. Z brány do Asie se tak stalo útočiště pro největší počet utečenců na světě.

Jednou z nich je i Gara, která pochází z Aleppa a do Turecka utekla v roce 2014 spolu se čtyřmi dětmi – nejstaršímu synovi je teď 22 let a nejmladšímu deset. Shledali se tu s jejím – nyní už bývalým, jak mi k mému překvapení oznamuje – manželem, jenž ze Sýrie uprchl ještě o něco dříve.

„Do Izmiru jsem se nedostala hned, žili jsme předtím v pěti dalších městech. Důležité každopádně bylo, že jsme se dostali do bezpečí a mohli vůbec žít,“ sděluje mi lakonicky Syřanka.

O návratu do své rodné země vůbec nepřemýšlí. Z jednoduchého důvodu: „Teď se vrátit nemůžeme. Můj starší syn by musel jít do války, takže prakticky na smrt. Nechci ho ztratit. A navíc – ani se nemáme kam vrátit, náš dům už dávno nestojí.“

Gara nyní pracuje právě v TIAFI, ve velké, ocelové kuchyni. Oběd, který se dnes servíruje, připravila ona. „K tomu, abych se začala živit jako kuchařka, mě dovedly okolnosti. Rozvod s manželem, prostě život – musela jsem uživit sebe a děti. V Sýrii jsem přitom byla žena v domácnosti,“ pousměje se s tím, že tak je to v zemi běžné. Ženy tam spíše nepracují, zaměstnání má v Sýrii jen malé procento z nich.

Nevíme, co s námi bude, protože všechny strany tvrdí, že uprchlíky ve větší či menší míře pošlou, odkud přišli.

Syřanka v kostkovaném hidžábu se podívá na hodiny s tím, že už musí zase do práce. Z přítomných žen je jediná, která je ochotná se mnou hlouběji sdílet svou zkušenost. Z ostatních přitom necítím nějakou nevraživost ani chlad, spíš chápu, že si své soukromí pečlivě chrání. A nakonec, jak mi nezávisle na sobě opakují lidé na různých místech v Turecku, „mnozí tu novinářům nedůvěřují, zvlášť na ty západní nejsou zvědaví“.

„Musíme je poslat zpátky“

Do Izmiru jsem navíc vyrazila v období pro Turecko velmi citlivém. Těsně před prvním kolem prezidentských voleb panuje v baště opoziční Republikánské lidové strany (CHP) nadějeplná atmosféra, smíchaná s lehkým napětím.

V ulicích více než čtyřmilionového města vlají obrovské bannery s fotkami Kemala Kiliçdaroğlua, hlavního rivala současného prezidenta Turecka Recepa Tayyipa Erdoğana. Tu a tam také potkám dobrovolníky s letáčky vyzývajícími k volbě právě tohoto protivníka současného vládce země.

Čtěte také: Vůně pečených kaštanů a touha po změně. „Proč nezkusit jiného prezidenta?“ zní z Istanbulu

Zatímco izmirští Turci mají v drtivé většině jasno a hlasovat budou pro opozici a jejího kandidáta, přemýšlím o tom, jak do celé situace zapadají uprchlíci. Protimigrační linka hrála v předvolební kampani velkou roli: opoziční koalice složená z šesti stran napříč politickým spektrem například slibovala, že utečence a migranty pošle, odkud přišli.

🇹🇷🗳@Jolana_H se hlásí z Izmiru, třetího největšího města Turecka, které se v posledních letech potýká s velkou vlnou uprchlíků ze Sýrie. Jaká je tam situace? Brzy na Voxpotu.

Děkujeme všem dárcům a členům Voxpot klubu za podporu. Bez vás bychom nemohli fungovat. 🙌🏻 pic.twitter.com/xoi3ZQYYAq

— Voxpot (@Voxpot) May 14, 2023

Hlasitě se tak ostatně vyjadřuje i sám Kiliçdaroğlu, který chce Turecko dostat blíže Evropě a působí jako lídr středolevé CHP. Turci mu naslouchají.

„Jasně, musíme je poslat zpátky. Erdoğan je sem přivedl, Kiliçdaroğlu je zase pošle pryč. Není tu pro ně místo,“ říká mi později v Izmiru, v jedné z jeho „lepších“ částí, jeden z voličů opozice. Neochvějně důvěřuje všemu špatnému, co se ve městě o utečencích povídá.

O útocích z nenávisti, k nimž v minulých letech v Turecku došlo a jejichž oběťmi byli právě lidé ze Sýrie, Turek neví. To ale nic nemění na tom, že například v roce 2021 byli právě v Izmiru tři Syřané pracující v místní továrně upáleni zaživa. Nebo že třeba loni došlo k vraždě devatenáctiletého Syřana v Istanbulu – a dalo by se pokračovat.

Nebýt vítaný

Tenzi, která ve společnosti panuje, volby ještě přiživují. Ačkoliv nemají volební právo, silně je prožívají i lidé, kteří do Turecka uprchli před násilím a válkou – například muž, kterého později potkávám na ulici. Míří z mešity zpět do práce.

O volbách Mustafa (který si přál zůstat v anonymitě a toto jméno si vybral jako pseudonym) přemýšlí jako o výběru menšího zla – jeho slovníkem „toho rozžhaveného železa, které pálí méně“. „Nevíme, co s námi bude, protože všechny strany tvrdí, že uprchlíky ve větší či menší míře pošlou, odkud přišli. Říkám si, že bychom neměli být jedním z hlavních témat kampaně – vláda nás nakonec neplatí, nic od ní nedostáváme,“ upozorní rozzlobeně. Příspěvky syrští uprchlíci získávají de facto od Evropské unie, tedy na základě dohody z roku 2016, zdaleka ale nepokryjí ani ty nejzákladnější potřeby.

Krok zpátky udělat nemůžeme, dopředu se ale posunout nelze – musíme podle nynějších zákonů zůstat v jednom městě.

„Turci se nás bojí, přemýšlejí o nás jako o vetřelcích. Myslí si, že jim vezmeme jejich jídlo, práci, peníze – to ale není pravda. Nevím, jestli se tomu dá z jejich strany říkat xenofobie, nejspíš ale ano,“ krčí Mustafa rameny s tím, že uprchlíkům opravdu není co závidět.

Pochází z východní části Sýrie, z venkovské oblasti nedaleko Aleppa. „Tam už se ale vrátit nemohu, režim Bašára al-Assada zkonfiskoval majetek mé rodiny, protože jsme jeho odpůrci. Mně by tam hrozila smrt. Do Turecka jsem utekl v roce 2013 a nejprve žil v Balıkesiru. Do Izmiru jsem se přistěhoval za prací,“ přibližuje mi svůj původ precizní angličtinou Mustafa.

Čtěte také: I po ničivém zemětřesení je Erdoğan za stavitele. Kurdský východ Turecka ale patří opozici

Zkroušeně mi vypráví o městech, které válka v jeho rodné zemi jednoduše srovnala se zemí, a o životě, který se tam vedl před jejím propuknutím. „Aleppo, to bylo tak krásné město plné historie! Najdete tam hammámy inspirované lázněmi v antickém Římě, nebo třeba hrad. Lidé se k sobě chovali tak krásně, pomáhali si s jídlem a dalšími věcmi – to nám tu chybí,“ přiznává čtyřicátník s prošedivělými, pečlivě upravenými vlasy.

Být uprchlíkem a být šťastný? To podle Mustafy nejde dohromady: „Nemáme průkaz totožnosti, nedostaneme turecké občanství. Jsme prostě utečenci a nejsme nikde vítaní. Lidé umírají na moři, hladoví – teď se zdá, jako kdybychom měli v naší budoucnosti vepsanou jen smrt.“

„Krok zpátky udělat nemůžeme, dopředu se ale posunout nelze – musíme podle nynějších zákonů zůstat v jednom městě. Jako bychom si před dekádou sbalili kufry a už je nikdy nesměli vybalit. Kdykoliv nás mohou úřady poslat zpět,“ shrnuje muž naléhavě s tím, jak tvrdě se taková situace odráží na duševním zdraví.

Kadeřnické kurzy a plnohodnotný život

Centrum TIAFI je jedním ze styčných bodů pomoci uprchlíkům v Izmiru. Andrew, blonďatý Brit z vedení organizace, mě provádí rozlehlou budovou a vysvětluje mi, čím vším lze Syřany (a další) podpořit.

V TIAFI tak poskytují lekce turečtiny, doučují malé školáky a pořádají i různé kurzy, které mají potřebné přiblížit k získání práce a vybavit je výučním listem. Procházíme prvním patrem bývalé továrny a nakukujeme do místností.

Dohoda s Evropskou unií je vymyšlená tak, aby chránila právě EU, a tak většina odpovědnosti za syrské uprchlíky dopadla na Turky.

V jedné právě probíhá kadeřnický kurz a je plná cvičných – upřímně trochu děsivých – hlav. „Účastnice kurzu se teď učí různé slavnostní účesy, třeba na svatbu. Ty totiž vydělávají nejvíc,“ vysvětluje mi hned Andrew.

Ve vedlejším prostoru se pak vyučují švadleny, a v jiném, vybaveném mikroskopy a dalšími zařízeními, zase opraváři mobilních telefonů. „Tohoto kurzu se obvykle účastní muži, ale snažíme se přimět i ženy, aby do toho šly taky. Letos jsme jich pár přesvědčili,“ říká Brit vítězoslavně.

Centrum je dobře vybavené – finance na nákup zařízení i na provoz komunitního prostoru sem proudí převážně z Německa, konkrétně z neziskové organizace Avicenna. „Dlouhodobým cílem celého projektu je vybavit lidi schopnostmi a znalostmi tak, aby se mohli ekonomicky integrovat do turecké ekonomiky. Jednoduše: aby mohli v Turecku plnohodnotně žít,“ podotýká Andrew.

Čtěte také: Turecká vláda jednoho muže: Cesta od parlamentní demokracie k téměř neomezenému prezidentství

Kromě peněz od Avicenny nebo ambasád získává TIAFI i dary od soukromých subjektů – nejen z Turecka, ale i z Velké Británie, Irska, Německa a dalších zemí, vypočítává muž a dodává: „Jsme neziskovka, z podstaty věci nás tedy centrální úřady financovat nemohou. Nicméně ty na lokální úrovni, s nimiž máme dobré vztahy, nám poskytují materiální pomoc, třeba potraviny nebo oblečení z druhé ruky.“

„Turecko se s uprchlickou krizí dostalo do bezprecedentní situace. Dohoda s Evropskou unií je vymyšlená tak, aby chránila právě EU, tudíž většina odpovědnosti dopadla na Turky. Ať už je současná vláda jaká chce, to, že se nějakým způsobem podařilo přijmout takové množství lidí, je její zásluha,“ podotýká Andrew věcně. Potáhne si z cigarety – trochu úlevně. Dnešek jeho tým zvládl na jedničku, opět dokázal nasytit stovky lidí.

Ze střechy komunitního centra, čerstvě zrekonstruované oázy s lavičkami a dětským hřištěm, shlížím na Izmir. Na město, které se stalo znenadání domovem nejméně 150 tisíc Syřanů. Napjaté období před prezidentským hlasováním není snadné pro nikoho. Pro uprchlíky, kteří uvázli v patové situaci, však představuje noční můru. Jestli se staronovým Erdoğanem přijdou nějaké změny, zatím nikdo neodhadne. A už vůbec ne to, zda by pak byly pro syrské běžence k lepšímu, či horšímu.