Chodíte každý den na jógu, pilujete ásany, meditujete ve zkříženém sedu, snažíte se spatřit záblesky osvícení a napojit se na moudrost starých indických mistrů? V pořádku, ale máme pro vás trochu nepříjemnou zprávu: vaše aktivita vlastně není až zas tak moc indická. Nejnovější průzkumy ukazují, že skoro dvě třetiny obyvatel Indie jógu nikdy v životě necvičily.
Nedávný průzkum amerického think-tanku Pew Research Center potvrdil to, o čem se šušká už delší dobu: že s cvičením jógy v její kolébce to není až tolik slavné. V rozsáhlém půlročním dotazníkovém šetření odpovídal reprezentativní vzorek necelých 30 tisíc dospělých obyvatel Indie a jeden z výsledků je až bolestně konkrétní. Celých 62 % respondentů jógová cvičení nikdy v životě nepraktikovalo.
Jak mohl z vyplněných formulářů vyjít tak překvapivý výsledek? První vysvětlení můžeme hledat už v samotné definici. Když dnes mluvíme o józe, máme patrně na mysli hatha jógu, tedy protahovací, uvolňovací a dechová cvičení určená ke zklidnění těla a mysli. Hatha jóga však tvoří pouze úzkou podmnožinu jógy, která je sama jen jednou z šesti ortodoxních hinduistických filosofických škol (dalšími jsou njája, vaišéšika, sánkhja, mímánsá a védánta).
Vraťte nám jógu!
Ačkoli kořeny jógy sahají minimálně do védského období zhruba 1000 let před naším letopočtem, v současné Indii neplní jen roli filozofie či životního přístupu. Funguje také jako důležitý tmelící prvek hinduistické kultury, ale zejména jako exportní artikl, který může posílit indický kulturní vliv v zahraničí. Není tedy divu, že s nástupem konzervativní a nacionalistické vlády Indické lidové strany (BJP) se zaměřila větší pozornost na propagaci hinduistických tradic jak doma, tak v cizině. Díky tomu pak mohou jóga nebo ájurvéda zpětně sloužit coby důkaz o hodnotě indické kultury, která je nejen stará několik tisíc let, ale také uznávaná na celém světě.
Zatímco dnes se v jógových školách vyučuje až 200 tělesných pozic, žádný z dochovaných starověkých a středověkých textů jich nenabízí více než 20.
Zajímavé však je, že názory hinduistických nacionalistů na jógu praktikovanou na Západě se různí. Jedni ji považují za vítaný prostředek kulturní diplomacie a na popud premiéra Naréndry Módího byl od roku 2015 zařazen do kalendáře OSN i Mezinárodní den jógy. Jiní ji naopak zavrhují s tím, že jde o takzvanou kulturní apropriaci starověké duchovní nauky, neboť oddělení tělesných cviků od jejich filozofického základu podle nich hraničí se svatokrádeží.
Druhou extrémní pozici jsme mohli nejlépe vidět v roce 2010, kdy organizace Hindu American Foundation spustila ve Spojených státech kampaň Take Back Yoga. V reakci na rostoucí popularitu a množství jógových škol tehdy bombardovala americké sdělovací prostředky nejrůznějšími důkazy o tom, že pokud chceme praktikovat skutečnou jógu, nesmíme ji oddělit od hinduistické tradice. Současná jóga se prý příliš vzdálila od svých hinduistických kořenů, a tak je nutno očistit ji od všech novodobých nánosů, objevit její hlubší podstatu a vrátit ji zpět k ideálům Pataňdžaliho Jógasútry. Podle tohoto spisu z 2. století před naším letopočtem mají jednotlivé ásany sloužit jen k dosažení klidné pozice pro meditaci a konečného splynutí átmanu s brahmanem, tedy individuálního já s podstatou celého vesmíru.
Jogíni a sokolové
Obě tyto perspektivy však vycházejí ze společného předpokladu, že celá jógová nauka i veškeré její cviky se zakládají na učení ortodoxní filozofické školy védského období. A jak připomíná Míra Nanda, autorka značně „oblíbená“ v hinduistických nacionalistických kruzích, obě se nejspíš mýlí.
V první řadě by zřejmě většina starověkých i novověkých hinduistických filozofů dnešní podobu cviků zavrhla jako dovednost, která přísluší spíše fakírům a jiným žebravým asketům. Antropologové jako Mark Singleton nebo Joseph Alter navíc ukazují, že prostná cvičení bez hlubokých meditací hojně cvičili i sami Indové, a to nejpozději od druhé poloviny 19. století. Kult péče o tělo a fyzické kondice spojený se službou vlasti se totiž po průmyslové revoluci neobjevil pouze v Evropě, ale prakticky u všech vznikajících národů. Tak jako Češi začali ve druhé půli 19. století chodit do Sokola, tužili se v tělocvičnách i Indové, aby si vedle britských kolonialistů nepřipadali málo fyzicky zdatní.
Čtěte také: Sexuální obtěžování, propaganda krajní pravice a vyčerpání. Jak Indie trápí svého olympijského hrdinu
Ke skutečnému kulturnímu prolnutí, z nějž vyrostly moderní jógové školy, však došlo teprve v první půli 20. století. Nejprve se díky činnosti hinduistických obrozenců jako Svámí Vivékánanda rozšířilo povědomí o starověké indické kultuře mezi celosvětovou veřejnost. Vivékánanda sice osobně cvičení příliš nehověl, jiní členové indické komunity ve Spojených státech však ano. Probudili tak v Američanech kromě zájmu o indickou filozofii i zájem o relaxační a protahovací cviky. Indičtí cvičitelé hatha jógy jako B. K. S. Aijangár či K. Pattábhi Džojís na oplátku do svých škol zakomponovali poznatky evropských trenérů. Z této fúze postupně vyrostly dnes světově proslulé školy jako Aijangár jóga nebo Aštánga vinjása. Éra hippies ve druhé půli 20. století pak z jógy udělala globální fenomén a dnes si můžete vybírat z desítek více či méně podivuhodných jógových škol, z nichž některé lze skutečně považovat za odstrašující případy kulturní apropriace.
V globalizovaném postmoderním světě se však rozmělnila nejen hatha jóga, ale i její filozofický základ. Dnes tak najdeme spoustu mystiků, kteří řadí jógu mezi jakousi generickou orientální moudrost, kterou pak prodávají svým následovníkům jako cestu k osobnímu rozvoji. Celosvětově známým příkladem může být třeba sexuální guru Radžníš (po deportaci z USA známý spíše jako Osho) nebo Maháriši Mahéš Jógí, kterého proslavila spolupráce se skupinou Beatles. Nelze však říci, že by podobní mudrcové a instruktoři lákali na nové verze jógy pouze nepoučené západní publikum. I v samotné Indii miliony lidí cvičí jógu podle svámího Rámdéva, který se proslavil jako televizní guru a takřka pohádkově zbohatl na velkovýrobě ájurvédských potravinových doplňků.
Cvičení? O tom se tam nepíše
Ať už je pro vás jóga spíš fyzickou aktivitou nebo i životní filozofií, můžete si být jisti v jedné věci: většinu cviků, které se dnes na hodinách jógy učí, ve starověkých hinduistických traktátech nenajdete. Zmiňovaná Pataňdžaliho Jógasútra se vlastnímu cvičení věnuje jen krátce, a ačkoli byla ve středověku mnohokrát komentována a překládána do dalších indických jazyků, vždy se jednalo o zpřesňování jejího filozofického základu. Zatímco dnes se v jógových školách vyučuje až 200 tělesných pozic, žádný z dochovaných starověkých a středověkých textů jich nenabízí více než dvě desítky a jde většinou o meditační sedy.
Přestože mnozí současní učitelé jógy bazírují na znalosti sanskrtské terminologie, zlepšit situaci to příliš nepomůže: vaše pravidelné hodiny na karimatce mají s prastarou indickou naukou společného asi tolik jako třeba vodní pólo nebo motoskijöring se starořeckou olympiádou. Ve starých knihách totiž nenajdete dokonce ani slavný pozdrav slunci. Jak připomíná Míra Nanda, pokud si vůbec někdo v Indii může nárokovat patent na jógu, jsou to právě špinaví a věčně zkouření sádhuové, kteří naprosto pohrdají světskými statky i kastovní společností.
Pokud cvičení jógy tak či onak vychází z indických tradic, proč se mu aspoň jednou týdně věnuje pouze 13 procent tamního obyvatelstva?
V kampaních za očištění jógy od západních nánosů se tedy vlastně opakuje podobná motivace, jakou jsme mohli vidět mezi hinduistickými obrozenci z konce 19. století. Jejich snaha ukázat hinduismus jako starobylý duchovní směr, srovnatelný s dalšími velkými světovými náboženstvími, však ignoruje jakoukoli lidovou tvořivost, kulturní vlivy z jiných zemí a především rozmanitost indického subkontinentu.
A co meditace? Není to taky jóga?
Přitom právě kulturní pestrost a rozdíl mezi ortodoxními a neortodoxními naukami nám mohou pomoci vysvětlit další zdánlivý paradox: Ačkoli jóga bezpochyby vychází z hinduistických základů, sami hinduisté ji praktikují mnohem méně než vyznavači jiných indických náboženství. Jako nejoddanější cvičence zmíněný průzkum označil džinisty (61 % z nich aspoň někdy jógu cvičí) před sikhy (50 %). Následují buddhisté (38 %) a hinduisté (36 %), podprůměrné výsledky vykazují muslimové (29 %) a křesťané (24 %). U posledně jmenovaných čtyř skupin tedy většina respondentů potvrdila, že jógu necvičí nikdy. U islámu a křesťanství coby nepůvodních náboženství bychom ještě nižší čísla čekali, v menší míře asi i u buddhistů coby vyznavačů neortodoxní filozofické školy. Mezi respondenty klasifikovanými jako hinduisté však může jít také o důsledek toho, že řada dalitů a nízkých kast se s hinduistickou kulturou neztotožňuje.
Relativně menší náklonnost k józe mezi hinduistickou komunitou zároveň poněkud podkopává představy hinduistických nacionalistů. Ti by nejraději současné tělesné aktivity propojili s 2000 let starými spisy a celý tento balíček zařadili do údajně nepřerušené, 5000 let staré hinduistické tradice, která spojuje a definuje celý indický národ. Není divu, že se Hindu American Foundation v reakci na málo povzbudivé výsledky průzkumu pokusila o spin: v Indii sice jen málokdo cvičí, ale podle dalších čísel zároveň hodně lidí medituje, a tak jógu vlastně praktikují.
Čtěte také: Odvetné cestování: Davy post-pandemických turistů šíří covid a devastují planetu
Zábava vzdělaných a bohatých
Po nastínění historických a kulturních souvislostí nám však stále visí ve vzduchu otázka: pokud cvičení jógy tak či onak vychází z indických tradic, proč se mu aspoň jednou týdně věnuje pouze 13 procent tamního obyvatelstva? I na to nám mohou částečně odpovědět některé dílčí výsledky průzkumu. Z nich mimo jiné vyplývá, že jóga je mírně populárnější mezi příznivci Indické lidové strany, tedy spíše hodnotově konzervativnějšími hinduisty. Co ale data potvrzují celkem jednoznačně, je výrazně vyšší náklonnost k jógovým cvičením mezi respondenty se středoškolským a vyšším vzděláním. Z nich jógu aspoň někdy praktikuje 56 % respondentů, zatímco mezi méně vzdělanými je to pouhých 33 %. Stejně tak dřívější průzkumy provedené na Západě ukazují, že názory na jógu se v evropských zemích až tolik neliší od těch indických: čím jste vzdělanější, tím více ji cvičíte a tím více v ní také hledáte duchovní přesahy.
Možná bychom si tedy měli přiznat, že zájem o duchovní nauky i tělesná cvičení nesouvisí ani tak s kulturou národní, jako spíš třídní, a že zájem o sportovní aktivity i jejich filozofické přesahy bude u sedavých zaměstnání asi vždy vyšší než u těch, kteří pracují fyzicky. Nakonec asi všichni pro své zdraví uděláme nejlépe, když občas vypadneme z pracovního koloběhu a strávíme několik minut denně pohybem a sami se sebou. Jak tomu v tu chvíli říkáme, je vlastně úplně jedno. Jen bychom se měli smířit s tím, že současná jóga je především globální fenomén, který toho má se starověkou i současnou Indií společného mnohem méně, než bychom čekali.
