Přezdívá se jí „pohřebiště velmocí“ a stažení armády Spojených států z této země včetně chaotické evakuace diplomatů na poslední chvíli to jen potvrzuje. Do globální kolektivní paměti se zaryje jako symbol ústupu americké moci. Nakolik je platná paralela s válkou ve Vietnamu?
„Nestane se, že byste mohli sledovat, jak helikoptéry odnášejí lidi z americké ambasády v Afghánistánu. Nejde to vůbec srovnávat,“ řekl prezident Joe Biden v polovině července médiím o plánovaném stažení amerických vojsk z této země. Srovnání, o kterém mluvil a které se snažil vyloučit, bylo pochopitelně s koncem amerického angažmá ve Vietnamu v roce 1975. Právě záznamy živelné evakuace ze Saigonu totiž strašily Američany ještě mnoho let poté a vlastně je straší dodnes. Nic naplat, Bidenova slova nezabránila realitě, kdy o pouhý měsíc později svět oběhly přesně takové záběry, o nichž říkal, že vůbec nemohou nastat. Se srovnáním s válkou ve Vietnamu se proto roztrhl pytel.
Podobností je pochopitelně více než jen analogické fotky v novinách. Američané opět ukončují angažmá v zemi na druhém konci světa. Opět nejde o válku úřadujícího prezidenta, ale o takovou, kterou zdědil po mnoha administrativách obou dominantních stran. Opět se tak děje ve chvíli, kdy předchozí kontroverzní prezident odešel z Washingtonu v očích velké části Spojených států značně zdiskreditován a kdy se americká politická kultura nachází v značné krizi důvěry. Jeho nástupce, který měl ukončení války v režii, ale netřímá v rukou bůhvíjakou legitimitu a důvěru. Médii v uplynulých letech taktéž proběhly leaky, které ukazují daleko temnější realitu dané války, než jsou političtí i vojenští vůdci ochotni přiznat.
Záběry námořníků shazujících vlastní helikoptéry z lodí do moře se staly symbolickou tečkou za trpkou americkou zkušeností v Indočíně.
I v roce 1975 doprovázely americké stažení z Vietnamu tahanice o to, jak vstřícné by měly Spojené státy být k vietnamským uprchlíkům. Nutno ovšem podotknout, že mantinely tehdejší debaty se pohybovaly ve zcela jiných sférách. Například ministr zahraničních věcí Henry Kissinger mluvil v té době o potřebě přijmout přinejmenším 174 tisíc vietnamských uprchlíků (horní hranici Kissinger stanovoval až k milionu).
„Během včerejší evakuace Saigonu nezanedbatelná část jižních Vietnamců doufala, že bude osvobozena ze střech americkými helikoptérami, ale to se nestalo. Jihovietnamci měli naději, protože byli naučeni, že Spojené státy jim pomohou, když bude Jižní Vietnam v nesnázích. Spojené státy to ale neudělaly,“ popisoval situaci moderátor televizní stanice NBC John Chancellor. Temné záběry vrtulníku nad americkou ambasádou, jejichž ozvěny se teď ozývají, pak nebyly zdaleka tím obrazem, který se do paměti celého světa zaryl v té době nejvíce.
Tím se stal záznam z konce cesty mnohých helikoptér. Poté, co dopravily Američany i Vietnamce na americké lodě, končily totiž na dně oceánu. Americké námořnictvo je nemohlo všechny odvézt (což bylo zapříčiněno i tím, že k evakuaci sloužilo velké množství helikoptér i jihovietnamské armády), ale zanechat je na pospas Vietkongu nepřicházelo v úvahu. Záběry námořníků shazujících vlastní helikoptéry z lodí do moře se staly symbolickou tečkou za trpkou americkou zkušeností v Indočíně.
Mezi válkou ve Vietnamu a tou v Afghánistánu existuje ale ještě jedna další, ironická vazba. Stažení z Vietnamu v kombinaci s aférou Watergate značně zamávalo s americkým sebevědomím. Američané proto začali mluvit o takzvaném Vietnamském syndromu. Termín značil obavy z toho, že vliv Spojených států, které na sebe do té doby nahlížely jako na všemocné osvoboditelé světa z druhé světové války, je na ústupu – že země možná už nikdy nebude schopná ovlivňovat v takové míře světové dění.
Konec svazu i syndromu
To vše se samozřejmě dělo ve stínu přetrvávající studené války a soupeření se Sovětským svazem. Netrvalo to dlouho a v hlavách amerických poradců se zrodil nápad, jak sovětským soupeřům uštědřit obdobnou ránu. Tedy tvrdili to alespoň zpětně sami tito experti, jmenovitě Zbigniew Brzezinski, který sloužil jako národněbezpečnostní poradce Jimmyho Cartera. V rozhovoru pro francouzský týdeník Le Nouvel Observateur v roce 1998 ve zkratce naznačil, že americká podpora afghánských mudžáhedínů nezačala až po sovětské invazi do země v prosinci roku 1979, ale už předtím. Nejen to, dokonce tvrdil, že to vše bylo součástí jeho plánu vlákat Sověty do „afghánské pasti“. „Máme teď příležitost dát Sovětskému svazu jeho vlastní válku ve Vietnamu,“ měl prý Brzezinski sdělit Carterovi.
Čtěte také: Od poprav na stadionech k „míru se všemi“. Co čekat od Talibánu 2.0 v době internetu a TikToku?
Skutečnost je taková, že dobové záznamy zmíněnému plánu nenasvědčují a je možné, že si pouze Brzezinski snažil zpětně zvýšit svoje renomé. Není divu, vzhledem k tomu, že sovětsko-afghánská válka, která trvala takřka po celá 80. léta, dodnes slouží jako příklad jedné z příčin pádu Sovětského svazu. Samozřejmě také o přímém vlivu, jaký měla sovětská intervence v Afghánistánu na samotný rozpad SSSR, jde dlouze polemizovat. Politické narativy jsou ale mnohdy silnější než realita a ze sovětského nezdaru se stal pro mnohé trefný symbol pádu.
Carterův nástupce Ronald Reagan proměnil americkou politiku k nepoznání. Nebyly to ale jeho avantýry především v Jižní Americe, které alespoň dočasně ukončily zmíněný „Vietnamský syndrom“. Za jeho symbolický konec je považována teprve první válka v Zálivu pod taktovkou jeho nástupce George H. W. Bushe.
USA utopily ve válce přes dva biliony dolarů, ale většina z nich skončila skrze vojenské výdaje zpět u amerických dodavatelů. Na rozvoj Afghánistánu šly jen ,drobné’ miliardy.
Afghánský bumerang
Pak ale přišlo 11. září 2001 a vše bylo najednou jinak. Dřívější americká podpora afghánských mudžáhedínů nabrala ironický podtext. Teď to byly právě Spojené státy, kdo se snažil ztrestat Tálibán za pomoc Usámovi bin Ládinovi a jeho al-Kajdě. Je zjevné, že i přímo bin Ládin si tyto paralely uvědomoval. „Po boku mudžáhedínů jsme pomáhali deset let vykrvácet Rusko, dokud nezbankrotovalo a nebylo nuceno se stáhnout,“ říkal bin Ládin v roce 2004. „Pokračujeme v tomto přístupu a vykrvácíme Ameriku až k bankrotu,“ pokračoval. Vrátil se tedy symbolicky Spojeným státům jeho druhý Vietnam?
Z amerického pohledu vypadala válka v Afghánistánu značně jinak. Když byla zosnována bezprostředně po útocích z 11. září, nestavil se proti ní téměř nikdo. O rok a půl později začala americká invaze do Iráku, která spolkla takřka veškerou pozornost veřejnosti – včetně té negativní. Už to je zásadní rozdíl oproti americkému angažmá ve Vietnamu. To začalo nenápadným nabalováním a pak v obřích protestech rozervávalo americkou společnost zevnitř. Válka v Afghánistánu začala s velkou pompou jako odveta za smrt tisíců Američanů, rychle se ale stala „tou druhou“ válkou, které nikdo moc nevěnoval pozornost (a v porovnání s Irákem ani prostředky). Zatímco Vietnam viděli Američané na televizních obrazovkách dnes a denně, afghánská válka probíhala s takřka nulovou pozorností.
Válka ve Vietnamu byla americkými vládami odůvodňována nutnou podporou pro jihovietnamský režim. Velkou roli v této racionalizaci hrála teorie „dominového efektu“, podle které by pád Vietnamu pod komunistickou nadvládu způsobil řetězovou reakci dalších zemí, které by čekal stejný osud. Žádná taková velkolepá teorie válku v Afghánistánu neprovázela. Primární cíl byl prostě ztrestat režim, který napomohl teroristickému útoku na Spojené státy. Žádné dalekosáhlé teorie o vlivu na zbytek světa.
Snění ve službě
„Naší misí v Afghánistánu nikdy nemělo být budování státu,“ řekl nedávno prezident Biden. Schytal za to kritiku mimo jiné proto, že jakkoliv to byla možná na úplném začátku války pravda, říkat něco takového v roce 2021 je absurdní.
BIDEN now: “Our mission in Afghanistan was never supposed to have been nation-building.” pic.twitter.com/Byo0w5TYtC
— Sahil Kapur (@sahilkapur) August 16, 2021
Už na jaře roku 2002 ale George W. Bush oznamoval obdobu Marshallova plánu pro Afghánistán. Realita je však taková, že provedení tohoto plánu bylo přinejmenším schizofrenní. Téměř o dvě dekády později sice Spojené státy utopily ve válce přes dva biliony dolarů, ale drtivá většina z nich skončila skrze vojenské výdaje zpátky v kapsách amerických dodavatelů. Přímo na rozvoj Afghánistánu šly v porovnání s tím jen „drobné“ miliardy.
„Když se podíváte z dálky na ty dvě války, všimnete si něčeho zvláštního: lépe se nám dařilo proti obtížnějšímu oponentovi, Afghanistánu, protože jsme si od toho místa nic neslibovali. Od Iráku jsme chtěli spoustu hloupých, vybájených věcí jako volební urny a levný benzín. Za snění ve službě se platí,“ psal v roce 2003 Gary Brecher pro časopis the eXile. „Hloupé“ a „vybájené“ věci začaly ale postupně Spojené státy chtíti i od Afghánistánu a tyto zvýšené ambice byly přesně zlomem bodu, kdy se válka stala prokletím. Vše bylo trochu překryto spektakulárnější a kontroverznější válkou v Iráku. Nicméně i New York Times už v roce 2007 psaly o válce v Afghánistánu jako o „té ‚dobré‘ válce, která se zkazila“. Přibližně od té doby dominovala americké debatě otázka, jak vlastně válku ukončit.
Cynicky vše shrnuje Matthew Yglesias: „Armáda pak přesvědčila tehdy nastupujícího Baracka Obamu o tom, že Bush všechno pokazil a on se může stát hrdinou, který zachrání Afghánistán. Nápad byl takový, že se do země pošle ohromné množství dalších jednotek, dobydeme zpátky ztracené území a dotlačíme je k vyjednávacímu stolu v lepší situaci. Nefungovalo to a o pár let později armáda přesvědčila tehdy nastupujícího prezidenta Donalda Trumpa o tom, že Obama všechno pokazil a on se může stát hrdinou, který zachrání Afghánistán.“. Následně chválí Joea Bidena za to, že tento zhoubný cyklus přerušil, což přičítá tomu, že sám z pozice viceprezidenta zažil předchozí kolečko.
Čtěte také: Afghánistán: Do hry vstupuje Čína. Pod rouškou mírotvorce sleduje své ekonomické i geopolitické zájmy
Všechno je ale opět trochu složitější. Je pravdou, že Biden měl být v obamovských letech proti eskalaci války v Afghánistánu. Nicméně cyklus nepřerušil až on, ale už Donald Trump – byť se k tomu republikáni v aktuální situaci moc nehlásí. Právě on podepsal základní dohodu o stažení amerických vojsk z Afghánistánu (a i on navazoval na snižování stavů započaté za Obamy). Biden pouze pokračuje v tomto delším procesu. To však neznamená, že Joe Biden a jeho administrativa nenese značný podíl viny na provedení tohoto stažení vojsk.
Stržená náplast
Američané zjevně nečekali tak rychlý nástup Tálibánu, což vypovídá především o tom, jak byla jejich mise odtržená od reality. Je ovšem absurdní si nalhávat, že kdyby takto na realitu v zemi nehledící mise pokračovala o trochu déle, mohla by přinést radikálně odlišné výsledky. Naopak: celá tragédie ukazuje především to, jak malou stopu dvě dekády amerického působení v zemi skutečně zanechaly.
Debaty o tom, že Kábul padl daleko dříve, než se předpokládalo, ale trochu zakrývají fakt, že takřka všichni jeho pád tak jako tak čekali. Na jednu stranu to sice znamená, že šlo o nevyhnutelnou tragédii, která vždy musela skončit neštěstím. Na druhou stranu to ale podtrhuje bezradnost současné administrativy: jestliže je katastrofa nevyhnutelné, jak to, že jste na ní tak špatně připraveni? O něco cyničtější variantou je, že Biden kalkuloval s tím, že stažení vojsk po téměř dvě dekády trvajícím trápení nemůže proběhnout dobře. Mohl se rozhodnout chladnokrevně strhnout náplast a nehledět na okolnosti.
Afghánistán si od 19. století vysloužil přezdívku „Pohřebiště velmocí“ kvůli fiaskům, které tu zažili Britové, Sověti a teď i Američané. Přidáme-li k tomu povrchní podobnosti mezi evakuacemi ze Saigonu a Kábulu, je naprosto zjevné, že stažení armády USA ze země se zaryje do globální kolektivní paměti jako symbol ústupu americké moci. Vnitrostátně si teď Joe Biden slízne hojnou dávku kritiky, částečně oprávněně za vlastní provedení tohoto odsunu vojsk, částečně za všechny své předchůdce. Až prach opadne, je ale pravděpodobné, že Bidenovi zpětně bude velká část z nich vděčná za to, že dotáhl ústup z této „dobré války, která se zkazila“.
