Incident Kachovské přehrady poukázal na problematiku vodních staveb ve válce. Obrovský rozsah škod je pro mnohé o to neuvěřitelnější, že ho nezpůsobily ani jaderné, ani konvenční zbraně, ale voda. Ve válkou zmítané Ukrajině navíc nejde o první případ.
Voda a jaderné zbraně toho na první pohled nemají mnoho společného. Voda je zdroj života, zatímco Hirošima a Nagasaki jednoznačně prokázaly, že jaderný výbuch je jeho koncem. Přesto jsou tyto dvě substance provázány, a to především způsobem, jakým se o nich mluví.
Hovoříme-li o válkách jaderných, můžeme vedle nich zmínit i ty vodní (a také bitvy o vodu). Kromě jaderného tabu pak máme morální zábrany i tehdy, chystá-li se někdo vodu ohrožovat či vodou ohrožovat. S jadernou katastrofou zároveň porovnáváme i rozsah škod způsobených porušením megalomanských přehrad.
Velká vodní díla jsou chráněna mezinárodními dohodami, a to konkrétně dodatečným protokolem k Ženevským úmluvám.
Lze jít ještě o krok dále a zmínit, že za havárii jaderné elektrárny Fukušima mohla rovněž voda, a i úterní protržení Kachovky se řeší v bezprostřední souvislosti se Záporožskou jadernou elektrárnou, ačkoliv ta není podle všechno ohrožena. Jádro a voda si dle všeho nejsou tak cizí.
Hektolitry pod mezinárodní kontrolou
Přehrady jsou nepřirozeným nakupením vodní síly a jako takové se stávají podstatnou proměnnou ve válečných konfliktech – jako cíl či překážka. Proč právě překážka?
Stejně jako při jaderném útoku protivník způsobí masivní škody, rozhodne-li se ohrozit vodní přehradu. Následná míra ostrakizace je pak ale podobně masivní, jak na mezinárodní, tak domácí úrovni. Právě proto se většina válečných aktérů útokům na vodní zdroje vyhýbá, někdy i za cenu ztráty strategického cíle. Typickým příkladem je snaha zničit vodní elektrárny, které pohánějí válečnou ekonomiku. Ovšem ty se nacházejí v nebezpečné blízkosti civilistů a útoky na ně jsou odsuzovány, byť proběhnou precizně.
Velká vodní díla jsou chráněna mezinárodními dohodami, a to konkrétně dodatečným protokolem k Ženevským úmluvám (článek 56). Dále je tu i úmluva OSN o zákazu modifikace životního prostředí ve válce, která má zabraňovat takzvaným ekocidám, tedy zničení tamních ekosystémů, či Madridská pravidla z roku 1976 zakazující povodně jako způsob války.
Nezapomeňme však, že přehrady nejsou vojenskými stavbami, tudíž v mezinárodních úmluvách rezonují i v tématu ochrany civilistů. To má za následek zmíněné veřejné odsouzení pachatele, což státy obvykle neriskují z podobných důvodů, z jakých se vyhýbají aktivnímu použití jaderné zbraně.
Voda tekoucí přes latríny, vojenský materiál a hnojená pole kontaminovala půdu i podzemní vody a narušila biodiverzitu irpiňských mokřadů.
Zmíněná psaná i nepsaná pravidla ovšem neplatí pro všechny válečné strany. Hlavní výjimku představují nestátní aktéři, a to hlavně Islámský stát, který proměnil vodní zbraně v nedílnou součást své strategie. Několik týdnů také kontroloval Mosulskou přehradu, jejíž protržení by prý způsobilo dvacet metrů vysokou vlnu. Ta by nejenže pohřbila jeden a půl milionový Mosul, ale to ohromné množství vody by doteklo až do více než 400 kilometrů vzdáleného Bagdádu. Zde se opět nabízí porovnání s jaderným útokem, jelikož rozsah zničení je podobně obrovský.
Vodou útočila i Ukrajina
Pokud byla Kachovka protržena záměrně, jedná se o neobvyklý čin, ovšem nepředstavuje výjimku z pravidla neútočení na vodu. Sama Ukrajina s vodou v rámci války již pracovala, dokonce dvakrát.
Po ruské anexi Krymu v roce 2014 začala blokovat Severokrymský kanál zásobící ostrov vodou z Dněpru, čímž přerušila 85–90 % dodávek vody do regionu. Rusko se mimo jiné i proto domáhalo spravedlnosti u Evropského soudu pro lidská práva, ovšem jeho stížnost byla zamítnuta, neboť údajně nehrozilo, že by situace způsobila Krymu nenapravitelné škody.
Čtěte také: Válka urychlí návrat Krymu Ukrajině, myslí si aktivistka bojující za osvobození poloostrova
Přestože soud žalobu zamítl, ukrajinská blokáda (Kremlem označovaná za genocidu a ekocidu) měla na poloostrov nepochybně vážný dopad. Dodávky vody na Krym byly obnoveny až po loňském 24. únoru – během bitvy u Chersonu, který ruská vojska dobyla o týden později. Zničení hráze kanálu tak brzy v rusko-ukrajinské válce nabízí možnost domnívat se, že krymská voda hrála jistou roli v samotném vstupu do války.
Nedlouho poté byly zaplaveny vesnice Demydiv a Kozarovyči, včetně okolních polí, když ozbrojené síly Ukrajiny vybombardovaly přehradu na řece Irpiň, aby zastavily postup Rusů na Kyjev. Přestože vojenská operace dopadla úspěšně, má neskutečné ekologické důsledky. Voda tekoucí přes latríny, vojenský materiál a hnojená pole kontaminovala půdu i podzemní vody a poškodily ohniska biodiverzity irpiňských mokřadů.
Kachovka pak upozorňuje na tuto problematiku v novém měřítku. Ukrajina tak znovu otevírá Evropě oči. Nesčetněkrát skloňované jaderné zbraně nejsou jediným důvodem k obavám. K absolutní destrukci dochází i daleko nenápadněji.
