V červnu 2019 se naplno rozhořely masové protesty v Hongkongu, které zosobňovaly sílu tamní občanské společnosti a její touhu po demokracii. Uběhly od nich „pouze“ čtyři roky. Nyní se však zdá, jako by to byl pouhý sen, do něhož se už nejde vrátit. Zároveň s tím dostává trhliny i autonomie města.
Podle odhadů organizátorů se 16. června 2019 uskutečnila v Hongkongu demonstrace čítající téměř dva miliony účastníků, tedy přibližně čtvrtinu zdejšího obyvatelstva. Stala se tak největším protestem v dějinách Hongkongu, ale i jedním z největších protestů 21. století na světě.
Toho dne se demonstranti rozprostřeli ve Viktoriině parku a jeho okolí a pomalu postupovali k vládním budovám. Tento park je pojmenovaný po britské panovnici, během jejíž vlády ve druhé polovině 19. století Spojené království postupně získalo klíčové části Hongkongu. Je jedním z mála míst, které umožňovalo velkou koncentraci lidí. Hongkong je jinak spíše charakteristický kombinací relativně úzkých ulic a kopcovitého terénu. O to více muselo protestní shromáždění působit jako kritická masa, která musí dosáhnout svého.
Hongkong na jižním pobřeží Číny / Zdroj: TUBS / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Pyrrhovo vítězství
Demonstrace se v Hongkongu začaly objevovat od jara 2019 a výrazně zesilovaly od června téhož roku. Pokračovaly pak přibližně do poloviny roku 2020. Hlavním motivem byla snaha zabránit přijetí takzvaného extradičního zákona, jenž měl v určitých případech umožnit vydávání osob z Hongkongu do pevninské Číny. V tomto bodě demonstranti slavili úspěch. Nicméně později se ukázalo, že šlo o Pyrrhovo vítězství.
Slib přímých voleb nebyl Čínou dodržen. Hongkongská občanská společnost tak nemůže najít cestu vpřed, a ani se nechce vrátit zpět.
K dlouhodobějším a obecnějším požadavkům protestujících patřilo dosažení toho, aby výběr takzvaného vrchního exekutivního představitele i zákonodárců probíhal pouze na základě přímých voleb. Mimochodem, velmi podobný cíl měly i předchozí masové demonstrace z roku 2014.
V obou těchto obdobích byly protesty vedené především mladšími, vzdělanějšími a globálně orientovanými lidmi. V pozadí jejich snah pak stála představa, že demokratické volby pomohou Hongkongu zmírňovat vliv Číny, jejíž oficiální součástí je Hongkong od roku 1997.
Čtěte také: Čtvrtá tchajwanská krize začala a je globální: strategický význam návštěvy Nancy Pelosi
V současnosti je volební systém poměrně komplikovaný. Při volbách do dvou zmíněných institucí hrají důležitou speciální roli volební sektory, které jsou složeny z různých zástupců hongkongské společnosti. Zásadní vliv zde ale mají zástupci tamního byznysu, kteří tvoří zájmovou koalici s čínskou centrální vládou.
Volební systém se však změnit nepodařilo. Naopak v roce 2021 čínský parlament ve spolupráci s hongkongskými orgány provedl volební reformu, která fakticky zvýšila vliv pročínských skupin hongkongského obyvatelstva.
Panorama Hongkongu / Foto: Shutterstock
Demokratický sen v pasti
Jen těžko máme zpovzdálí morální právo rozhodovat o tom, jaké sny mají lidé v Hongkongu snít, nebo tvrdit, že již neplatí. Bohužel se opravdu zdá, že hongkongský demokratický sen je dnes již jen chiméra.
Demonstrace z let 2019 a 2020 vedly čínské vedení k dalším krokům namířeným proti autonomii Hongkongu. Ty nakonec zlomily protestní sílu.
Za britské nadvlády i po předání tohoto teritoria Číně byl Hongkong především obchodním městem, kde plně demokratický systém nikdy neexistoval. V době koloniální vlády byl vrchní exekutivní představitel dosazován britskou korunou. Tento model správy pak s drobnými úpravami převzala i Čína.
Přidala k nim sice slib, že vrchního exekutivního představitele budou moci obyvatelé Hongkongu volit v přímých a plně demokratických volbách. Tento slib však již rozhodně nehodlá dodržet. Hongkongská občanská společnost tak nemůže najít cestu vpřed, a ani se nechce vrátit zpět.
Autonomie Hongkongu a vliv Číny
Hongkong je součástí Číny, avšak má mít vysokou míru autonomie v rámci takzvaného modelu „jedna země, dva systémy“. Ten oficiálně stále platí, ale přinejmenším od roku 2014 můžeme i v oficiálních čínských dokumentech pozorovat kladení většího důrazu na národní jednotu na úkor koexistence různých systémů.
Masové demonstrace z let 2019 a 2020 pak vedly čínské vedení k dalším krokům namířeným proti autonomii Hongkongu. Ty nakonec zlomily protestní sílu.
Až polovina zahraničních firem se zastoupením v Hongkongu zvažuje v blízké budoucnosti město opustit, nebo tak již učinila.
Klíčovým bylo především přijetí takzvaného hongkongského zákona o národní bezpečnosti. Ten byl v roce 2020 přijat a Hongkongu vnucen čínským parlamentem, což odporovalo logice zmíněného modelu „jedné země, dvou systémů“.
Zákon vytvořil možnost stíhat obyvatelstvo za vágně definované činy namířené proti národní bezpečnosti. Jen během prvního roku po nabytí platnosti došlo na jeho základě k zadržení 120 osob, často právě politických aktivistů. Bezprecedentním krokem bylo také vytvoření speciálních složek zajišťujících národní bezpečnost Hongkongu pod kontrolou Pekingu.
Nový zákon navíc upevňuje a rozvíjí současné formy vlivu Pekingu vůči Hongkongu. Mezi ně už dříve patřil zákulisní neformální tlak na místní vládu, spoléhání se na zájmovou koalici s hongkongskými velkopodnikateli či využívání systému jednotné fronty k mobilizaci pročínského obyvatelstva.
Od protestů k lockdownu a odlivu obyvatel
Pacifikaci protestního hnutí nakonec dovršila přísná a dlouhotrvající proticovidová opatření, která téměř doslova vyprázdnila hongkongské ulice.
Společně se snižující se autonomií Hongkongu tato opatření vedla k odchodu části obyvatel do zahraničí, a to včetně těch, kteří patřili mezi aktivní představitele občanské společnosti. Až polovina zahraniční společností se zastoupením v Hongkongu zvažuje v blízké budoucnosti město opustit, nebo tak již učinila.
Čtěte také: Čína se po covidové houpačce otevírá světu, návrat do stejných kolejí ale nečekejme
V návaznosti na politické změny i ekonomický růst okolních čínských měst tak oslabuje i pozice Hongkongu jakožto globálního obchodního centra. Navíc na rozdíl od 90. let ani Čína nepotřebuje ekonomicky silný Hongkong. Ten pro ni dnes má především symbolický význam ukazující schopnost Pekingu udržet národní jednotu.
Jestli se Hongkong skutečně definitivně stane městem bez energie a vlastních tužeb, nezáleží jen na přání čínského režimu. Potenciál Hongkongu je v mnoha směrech stále vysoký a možná nám ho tamní společnost v postlockdownové době ještě ukáže.
Autor působí na Katedře asijských studií Metropolitní univerzity Praha a externě přednáší v Institutu politologických studií FSV UK. Zaměřuje se především na mezinárodní politiku a bezpečnost (Čína, Indie, východní Asie) a čínskou domácí politiku.
