Kameny, klacky a desítky obětí: Rozhoří se doutnající konflikt mezi Čínou a Indií?

Ačkoli se náhorní plošina Ladákh rozkládá ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a noční teploty zde i v létě klesají pod bod mrazu, v posledních dnech tu bylo mimořádně horko. V pondělí 15. června se čínské vojenské jednotky střetly s indickou pěchotou v Galvánském údolí a znovu se rozhořel letitý hraniční spor o strategicky důležitou oblast.

K potyčce zřejmě došlo tak, že indická jednotka o síle 50 mužů na obhlídce svých pozic spatřila čínské vojenské stany, které začala demolovat. Vtom se však vrátilo několikanásobně silnější čínské vojsko vyzbrojené tyčemi. Indové se pak pokusili Číňanům zabránit v překročení rozvodněné horské řeky a na místě došlo ke rvačce spojené s házením kamenů.

Přímo během střetu padl jeden indický důstojník a dva pěšáci, další během následujícího dne podlehli zraněním a mrazivému vysokohorskému klimatu. V potyčce, při níž nedošlo k použití střelných zbraní, tak ve výsledku zemřelo 20 indických vojáků. Oficiální počet mrtvých na čínské straně zatím není znám. Neověřené indické zdroje hovoří až o čtyřech desítkách, Peking však toto číslo nepotvrdil. Jde o největší eskalaci konfliktu mezi Indií a Čínou od války v roce 1962 a následných šarvátek, které vyvrcholily posledním ozbrojeným střetem v roce 1967.

Eskalace napětí

K incidentu došlo jen několik dní poté, co indické úřady oznámily, že dospěly k dohodě s Čínou ohledně sporného území v Ladákhu a obě strany stáhnou své jednotky od faktické hranice neboli linie skutečné kontroly (Line of Actual Control). Situace však není a nebyla tak růžová, jak ji Dillí oficiálně prezentovalo. Atmosféra v Galvánském údolí houstla už od začátku května, kdy zde čínské jednotky začaly překračovat indické hranice. První takový případ byl zaznamenán v noci z 5. na 6. května. Vojska obou stran se tehdy setkala na indické straně hranice a Čína v následných diplomatických rozhovorech označila celé údolí za své území. V podobném duchu se Čína vyjadřuje i nadále. V úterý 16. června prohlásil mluvčí Čínské lidové armády Zhang Shuili, že Indie nejenže potyčku vyprovokovala, ale také dlouhodobě nerespektuje linii skutečné kontroly.

Premiér Naréndra Módí reagoval na potyčku s čínskými vojsky se zpožděním teprve ve středu 17. června. Ve svém projevu uvedl, že pokud bude Indie vyprovokována, je připravena patřičně vojensky odpovědět.

Indie v posledních týdnech žádné podobné obvinění nevznesla. Naopak několik týdnů popírala, že by čínské jednotky dále překračovaly indické hranice, ačkoli zprávy z příhraničních oblastí nasvědčovaly opaku. Odhaduje se, že v posledních týdnech Čína rozmístila své vojáky a materiál zhruba na 60 čtverečních kilometrech legitimního indického území. Podle všeho tím reaguje na skutečnost, že Indie na své straně Galvánského údolí staví novou silnici. Galván je přitom jediným místem, odkud může mít Indie přístup do čínské části Ladákhu, nazývané Aksai Čin. Čína tedy Indii podezírá, že si stavbou nové silnice připravuje zázemí pro vojenský útok na území pod čínskou kontrolou. Podle Číny tím její jižní soused porušuje dohody o klidu a míru z roku 1993, které garantují nedotknutelnost linie skutečné kontroly a zbytečně vytváří napětí v příhraničních oblastech. 

Indické válečné trauma

Údaje o průběhu pondělní potyčky a souvisejících ztrátách na životech jsou zatím neoficiální. V následujících dnech můžeme očekávat nejen jejich upřesnění, ale především konkrétní diplomatické kroky obou zúčastněných stran. Indická pasivita nasvědčuje tomu, že Dillí nyní patrně napře všechny své síly k co nejhladšímu urovnání vznikajícího, a nyní již bedlivě sledovaného, konfliktu. A mnoho trumfů v rukou nemá. Ačkoli se indická armáda dlouhodobě může chlubit úspěšným zadržováním pákistánských jednotek za linií kontroly v Kašmíru, nyní stojí proti daleko silnějšímu rivalovi, který umí na případné vojenské údery odpovědět mnohem tvrději. V indickém povědomí ostatně dodnes silně rezonuje trauma z roku 1962, kdy se nepřipravená indická armáda nechala vyprovokovat k vojenskému tažení do Ladákhu, které pak odnesla drtivou porážkou ve válce a konečnou ztrátou Aksai Činu. 

I z těchto důvodů se dá předpokládat, že Indie se bude v první řadě snažit spor dále neživit. Premiér Naréndra Módí reagoval na potyčku s čínskými vojsky se zpožděním teprve ve středu 17. června. Ve svém projevu uvedl, že pokud bude Indie vyprovokována, je připravena patřičně vojensky odpovědět. Je tedy zřejmé, že dosavadní střety s čínskými jednotkami nejsou ještě dostatečným důvodem pro otevřený ozbrojený konflikt. A to i přesto, že Galván má pro Indii také ohromný symbolický význam, neboť jde o jednu z mála oblastí, kde nebyla linie skutečné kontroly žádnou ze stran dlouhodobě zpochybňována. Zároveň je i místem, kde indická armáda v roce 1962 prohrála první bitvu v začínající válce s Čínou.

Ohniska dalších konfliktů

Ani čínská strana zřejmě nemá navzdory vytrvalým územním požadavkům v tuto chvíli zájem na tom, aby ozbrojené střety pokračovaly a přinesly další ztráty na životech. Čína v Galvánu pravděpodobně sleduje pouze strategický cíl zastrašit Indii od další stavby pozemních komunikací v blízkosti svých hranic. Vše se ale může snadno změnit, dojde-li k novým šarvátkám. Je pravděpodobné, že další vojenskou potyčku by Čína znovu považovala za indickou provokaci a pokusila by se postoupit hlouběji na území kontrolované Indií. Pokud by došlo k nejhoršímu a otevřený konflikt skutečně propukl, mohl by se záhy přenést ze severu Indie také na severovýchod. Zde oba státy dělí takzvaná McMahonova linie z roku 1914. Čína tuto hranici dlouhodobě neuznává a celý indický stát Arunáčalpradéš, který je velký zhruba jako Česko, si nárokuje coby jižní součást Tibetu.

I když je čínský projekt „nové hedvábné stezky“ sám o sobě značně kontroverzní a v posledku napomáhá cestě Číny na pozici globální velmoci, Indie v současnosti nenabízí svým potenciálním obchodním partnerům žádnou podobně přitažlivou alternativu a jednostranným bojkotem se sama dostává do mezinárodní izolace.

Třetím potenciálním ohniskem indicko-čínského konfliktu je také krátká hranice mezi Nepálem a Bhútánem. Zde už k podobné situaci došlo v roce 2017, kdy podle čínských zdrojů indičtí vojáci poprvé překročili linii skutečné kontroly v oblasti Dóklám, kterou si s indickou podporou nárokuje Bhútán. I tato oblast je pro Indii nesmírně strategicky důležitá, neboť pokud by sporné území připadlo Číně, posunou se její hranice blíže k takzvanému Siligurskému koridoru, který spojuje indická území mezi Bhútánem a Bangladéšem. Cílem indické armády tehdy bylo zabránit stavbě silnice v čínském teritoriu a dvouměsíční krize nakonec po vzájemné výměně několika výhrůžek vedla k oboustrannému stažení vojsk a udržení statu quo.

Když sousedé zlobí

Hraniční potyčky s Čínou však nejsou zdaleka jediný problém, který v posledních týdnech indickou diplomacii trápí. Na konci května vydaly nepálské úřady novou mapu, která si nárokuje 370 čtverečních kilometrů indického území v Uttarákhandu. Znovu tak propukl latentní spor, který mezi oběma zeměmi panuje už od roku 1816, kdy nepálské království podstoupilo část svého území britské Východoindické společnosti. Nové hranice v Himálajích byly tehdy vymezeny pouze slovně a oba státy se liší v jejich interpretaci. Nepál byl přitom až donedávna téměř bezvýhradným indickým spojencem, což je dáno nejen jeho geografickou polohou, ale také kulturní blízkostí. Většinu jeho obyvatelstva totiž tvoří hinduisté.

Nepálský příklad ukazuje, že indická diplomacie v posledních letech příliš nezvládá urovnávání sporů se svými sousedy. Zatímco na Pákistán ještě mohou platit občasné letecké údery, v případě mnohem silnější Číny nebo strategicky důležitého Nepálu už hrubou sílu nelze použít a je potřeba přikročit k jemnějším diplomatickým krokům, které by byly oboustranně přínosné. Vláda Naréndry Módího však po svém nástupu v roce 2014 styky s regionálními partnery spíše utlumila a vojensky se pevněji přimkla ke Spojeným státům. 

Tato indická snaha utvrdit svou hegemonii v jižní Asii však vedla k ochlazení vztahů takřka se všemi sousedy. Zahraniční návštěvy pak indický premiér využívá spíše k tomu, aby před svými voliči budoval obraz silné Indie, než aby se snažil prohlubovat mezinárodní spolupráci. Po druhém vítězství Indické lidové strany ve volbách v roce 2019 tento trend ještě zesílil. Indie se tak například dlouhodobě odmítá účastnit jednání souvisejících s čínskou iniciativou Pásu a stezky – především z důvodu, že čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC) prochází přes pákistánskou část Kašmíru, kterou si Indie dlouhodobě nárokuje. I když je čínský projekt „nové hedvábné stezky“ sám o sobě značně kontroverzní a v posledku napomáhá cestě Číny na pozici globální velmoci, Indie v současnosti nenabízí svým potenciálním obchodním partnerům žádnou podobně přitažlivou alternativu a jednostranným bojkotem se sama dostává do mezinárodní izolace.

Pět fází indického smutku

Slavný model americké psycholožky Elisabeth Kübler-Ross popisuje pět fází procesu, při nichž se jedinec vyrovnává s traumatem. Pokud bychom jej použili na současnou indickou zahraniční politiku ve vztahu k Číně, Módího administrativa se z počáteční fáze popírání konfliktu dostává do stadia agrese. Indická obchodní komora už doporučila občanům bojkotovat čínské výrobky, premiér Naréndra Módí také po několika letech nepopřál čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi k jeho pondělním narozeninám.

I v indickém případě jde však především o obranný mechanismus, který sice slouží k vnitřnímu vyrovnávání se s problémem, ale nijak jej neřeší. Kromě toho, že Indie z Číny hojně dováží především spotřební elektroniku a další sofistikovanější výrobky, v posledních letech také stoupl podíl čínských investic v indických firmách. Indická vláda ostatně ještě donedávna bilaterální obchodní partnerství s Čínou podporovala. Nedá se tedy předpokládat, že by Indie byla v dohledné době schopna zcela otočit kurs a rozpoutat obchodní válku, v níž by mohla zvítězit.

Lze prodat i neúspěch?

Současný konflikt mezi Indií a Čínou tedy především ukazuje, jak Čína využívá chaosu, který v Indii zavládl v souvislosti s koronavirovou pandemií, aby posílila svůj vliv v jižní Asii. Indie dnes nemá mnoho prostředků, jak čínskou asertivitu zkrotit a bude se zřejmě soustředit na udržení statu quo, aby zabránila dalším územním i vojenským ztrátám. Čína naproti tomu může nadále pokračovat ve své rozpínavé politice ve stylu „dva kroky vpřed, jeden krok zpátky“ a užívat si dalšího dílčího úspěchu.

Ač to zní paradoxně, současné ozbrojené střety na hranicích mohou nakonec vyhovovat také nacionalistické indické vládě, byť by ve sporu tahala za kratší konec. Konflikt s Čínou totiž pomůže snadno odvrátit pozornost od vnitřních problémů. Indická ekonomika dlouhodobě zpomaluje a nedávná dvouměsíční karanténa sice částečně zpomalila šíření nového koronaviru, patrně však zemi uvrhne do hluboké hospodářské krize. 

Hrozba zvnějšku je také příležitostí aspoň dočasně překonat náboženské a národnostní nepokoje, které v Indii zavládly po prosincovém zavedení kontroverzních zákonů upravujících podmínky pro získání státního občanství. Podobně jako v případě loňské příhraniční šarvátky s Pákistánem tak otázka národní bezpečnosti může pomoci odklonit zájem veřejnosti od dlouhodobých, ale palčivějších problémů a znovu ukázat premiéra Módího jako ochránce národa. Nejbližší volby, při nichž se Indická lidová strana bude chtít znovu blýsknout svými proklamovanými úspěchy, jsou na pořadu už na podzim v Biháru a Západním Bengálsku.

Podívejte se také na naši reportáž z Rusko-čínské hranice: