Dunění tanků a nejničivější boje v Náhorním Karabachu sice před víc než rokem ustaly, lidé tu však nadále umírají. Trvale udržitelná mírová dohoda, akceptovatelná pro Armény i Ázerbájdžánce, je zatím v nedohlednu. Největší tragédie karabašské války tkví v tom, že nemá jednoznačné viníky ani oběti. Tyto role přináleží oběma stranám.
Od šestitýdenní války v Náhorním Karabachu uplynulo již téměř 14 měsíců. Přesto jsou v hlavním městě arménské enklávy Stěpanakertu stále viditelné stopy válečného konfliktu. Zdevastované domy, krátery způsobené výbuchy či fotky zemřelých a pohřešovaných v ulicích města připomínají, čím si město a jeho obyvatelé loni prošli.
Život se zde ovšem postupně vrátil do normálu. Ulice jsou opět zaplněné lidmi, kteří se po uzavření příměří v listopadu 2020 do města opět vrátili, a arménskými vysídlenci z okresů, jež připadly Ázerbájdžánu. Ačkoliv je atmosféra v Stěpanakertu výrazně pokojnější, než tomu bylo během konfliktu, bezpečně se tu řada jeho obyvatel necítí.
Stěpanakert dnes
Vagharš je mladý Armén, který žije ve Stěpanakertu od narození. Nyní však pociťuje všudypřítomnou nejistotu. „Nemohu se cítit bezpečně, když kousek od nás žijí lidé, kteří nás z duše nenávidí. Mezi námi je taková nenávist, že si to vy jen těžko můžete představit,“ svěřuje se Voxpotu se svými pocity.
Jen pár kilometrů od Stěpanakertu je již hraniční linie. Za ní se nachází Lačinský okres, přes který vede klíčový koridor spojující Arménii s arménskou částí Náhorního Karabachu. Právě tato oblast, pro Armény jediná pozemní spojnice, připadla k jejich velké smůle po předloňské válce znepřátelenému Ázerbájdžánu, což prakticky rozhodlo o porážce Jerevanu.
K násilí na civilním obyvatelstvu patřícímu k nepřátelské straně se uchylují oba státy, přičemž Arménie ani Ázerbájdžán ho nikterak netrestají
Aktuálně je mezi Karabachem hlídaným arménskými vojáky a územím Ázerbájdžánu velmi úzké teritorium nikoho. Vzhledem k tamnímu hornatému terénu není neutrální pásmo všude stejně velké. V některých částech měří pouze 50 metrů, jinde je i 200 metrů.
Přestože Lačinský koridor v současnosti střeží ruští mírotvorci, jak říká Vagharš, strach a nejistota v obyvatelích Stěpanakertu nadále přetrvává. V některých částech města je totiž dodnes slyšet neklid zbraní ozývající se z hraničního pásma, kde stále dochází k občasným přestřelkám mezi arménskými a ázerbajdžánskými vojáky.
Obyčejné lidi však svazuje také strach z ohrožení vlastního života. Jak vypráví Vagharš, čas od času se dějí případy, kdy jsou nepřátelskou stranou vražděni civilisté. Zmiňuje přitom jen pár týdnů starý případ postaršího arménského pastýře, který překročil hraniční pásmo a byl zastřelen ázerbajdžánskými složkami. Na druhou stranu Vagharš připouští, že se k násilí na civilním obyvatelstvu patřícímu k nepřátelské straně uchylují oba státy, přičemž nejstrašnější prý je, že ho Arménie ani Ázerbájdžán nikterak netrestají. To podle něj v lidech umocňuje pocit velké nedůvěry.
Jeho slova pro Voxpot potvrzuje i mladá maminka Alvard, která Karabach opustila a v současnosti žije v Jerevanu. Do Stěpanakertu se však pravidelně vrací navštěvovat rodinu. Jak sama tvrdí, při cestě do Stěpanakertu nikdy neví, zda se zas vrátí v pořádku domů. Případy fyzického napadení jsou zde nepředvídatelné a často páchané samotnými vojáky na hranici. Jeden takový incident dokonce Alvard znemožnil opustit Stěpanakert, a musela tak ve městě zůstat o několik dní déle.
Ruští vojáci a horský dobytek
Od předloňského listopadu střeží výbušné hraniční pásmo ruští vojáci, jejichž úkolem je kromě sledování situace zajišťovat bezpečnost a zabraňovat vzájemným etnickým rozbrojům. Vagharš i Alvard se shodují na tom, že přítomnost ruských vojáků v oblasti je ze strany arménského obyvatelstva většinou kladně přijímána. Rusové podle nich představují v tuto chvíli pro region jedinou záruku bezpečnosti.
„Pokud by tu ruští mírotvorci nebyli, situace by byla pravděpodobně mnohem vyhrocenější, zvláště tady u hranic. Navíc Rusové nám jsou podobní a dorozumíme se s nimi,“ vysvětluje Vagharš. Alvard však z druhé strany doplňuje, že ne vždy jsou Rusové schopni místní obyvatele ochránit. Angažování ruských mírotvorců považuje za klíčové i analytička nevládní organizace International Crisis Group Olesia Vartanjan. Alespoň částečný pocit bezpečí je podle ní do značné míry zásluhou právě těchto vojáků.
Čtěte také: Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět
Počet ruských mírotvorců v Náhorním Karabachu je omezený na 1960 příslušníků, které doprovází 90 obrněných transportérů a 380 dalších motorových vozidel. Podle Vartanjan se mírové sbory nejčastěji soustředí podél důležitých dopravních tepen, tedy zejména Lačinského koridoru. Od srpna 2021 však nově kvůli stále častějšímu porušování příměří začaly hlídkovat i v zapadlejších lokalitách.
Mapa Náhorního Karabachu po skončené válce v listopadu 2020 Zdroj: Wikimedia Commons
Aktuálně Rusové ovládají 27 stanovišť. Za úkol mají především nepřetržitě monitorovat situaci, kontrolovat dodržování příměří a zajišťovat bezpečný a hladký průjezd vozidel a osob Lačinským koridorem. Stanoviště vypadají všechny zhruba stejně – jedná se o malé oplocené čtverce, v nichž se nachází velitelství, odpočívárna a obytný prostor. Mírové jednotky v oblasti rovněž zřídily moderně vybavenou polní nemocnici. Ta slouží jak ruským vojákům, tak civilistům.
Nezřídka je na střežené linii vidět, jak elitní ruský voják převádí z Arménie do Ázerbájdžánu zatoulanou krávu.
Rusové ovšem v Karabachu nevykonávají jen vojenskou službu, působí také jako zprostředkovatelé mezi arménskými a ázerbajdžánskými vojáky či civilisty žijícími podél hraničního pásma. Tedy v praxi to vypadá tak, že když jedna strana, kupříkladu Ázerbájdžánci, mají nějaký problém, který potřebují s Armény vyřešit, obracejí se na ně prostřednictvím Rusů. Obvykle může jít o potíže se zavlažováním, studnami nebo s náhle rozpadlou cestou a podobně.
Častou a trochu úsměvnou reálií v horské enklávě bývá také zatoulaný dobytek, který se na jižním Kavkaze většinou pase mimo ohradu. Zvířata jsou navíc zvyklá překračovat volně hranici. Dostanou se tak mnohdy nechtěně do hraničního pásma či přímo přejdou do sousední země. Dříve si tam pro ně obvykle chodili jejich farmáři, avšak dnes – vzhledem ke speciálnímu režimu – už místní za dělicí linii nesmí. Tato roztomilá povinnost je tak na mírotvorcích. Nezřídka je zde tedy vidět, jak elitní ruský voják převádí z Arménie do Ázerbájdžánu zatoulanou krávu. Nad absurditou těchto momentů kroutí hlavou nejeden místní obyvatel.
Turecké drony nad Karabachem
Rusové však nejsou jediní, kdo v tuto chvíli dohlíží na tamní bezpečnostní situaci. Na monitoringu se podílí překvapivě i Turci. Společné ruské a turecké centrum se nachází zhruba 20 kilometrů od hranice, vedle ázerbájdžánské vesnice Qiyamedinli. Odtud jsou vysílána speciální bezpilotní letadla, jejichž úkolem je sledovat dění v hraničním pásmu. Turecko původně požadovalo vlastní pozorovatelské centrum, avšak vzhledem k tomu, že je Ankara blízkým spojencem Baku, ruští představitelé tuto variantu zavrhli.
Turecká technika byla mimochodem aktivně zapojena i v loňské šestitýdenní válce. Dálkově řízené drony Bajraktar, které používalo Baku zejména do hůře přístupných míst Náhorního Karabachu, sehrály významnou roli a pomohly Ázerbájdžánu v konfliktu zvítězit. Turecko nasadilo drony také v bojích v Sýrii a Libyi.
Střety pokračují
Bohužel i přes téměř 14 měsíců trvající dohodu o příměří a přítomnost ruských vojáků nadále pokračují mezi oběma stranami příležitostné provokace i ozbrojené střety. Ty se doposud nejintenzivněji rozhořely v první polovině listopadu 2021. Například jen za jeden den, 16. listopadu, údajně zemřelo 13 vojáků, z toho šest arménských a sedm ázerbájdžánských. Ještě větší množství vojáků obě strany pohřešují.
Přítomnost ruských mírových sborů představuje jeden z nástrojů, jak si jižní Kavkaz udržet ve sféře svého vlivu.
Do náhlého vyostření konfliktu se koncem listopadu vložila Moskva, která iniciovala rychlou schůzku představitelů obou zemí. Arménský premiér Nikol Pašinjan se sice s ázerbajdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem dohodli na opětovném příměří, to však dlouho nevydrželo. Již ve čtvrtek 9. prosince 2021 Baku oznámilo úmrtí dalšího ázerbajdžánského vojáka v přestřelce.
Čtěte také: Válka o Náhorní Karabach neutichá. Došlo i k nasazení zakázané kazetové munice
Na listopadové schůze se Alijev s Pašinjanem dohodli i na tom, že budou spolupracovat na vytyčení společné hranice. Podobných domluv však Ázerbájdžán s Arménií uzavřely v minulosti nespočet, trvalý mír však oblasti nepřinesly.
Černá zahrada stále krvácí
Slovo Karabach v perštině znamená Černá zahrada. Těžko hledat pro tento horský region s úrodnou půdou, která je ovšem prolitá krví, výstižnější slovní spojení.
O spornou enklávu, která je z geografického hlediska součástí Ázerbájdžánu, avšak obývají ji z drtivé většiny etničtí Arméni, vedou oba státy více než třicetiletou rozepři. Tu provázely vedle regulérního válečného konfliktu v 90. letech i masakry na civilistech, perzekuce, vyhánění z domovů a další nelidskosti. Po 25 letech relativního klidu však loni na podzim spor znovu vygradoval do nemilosrdného válečného konfliktu. Vítězství v několikatýdenní válce si tentokrát připsal s jasnou převahou Ázerbájdžán. Tomu připadly v Karabachu na základě dohody o příměří tři okresy, včetně strategicky důležitého Lačinského.
V současnosti se podle analytičky Olesii Vartanjan kromě občasného narušování příměří většina konfliktů zatím řeší prostřednictvím mírotvorců či společných štábů Arménie a Ázerbájdžánu. Upozorňuje však, že čím déle tato vyhrocená situace potrvá, tím obtížnější bude současný mírový stav udržet.
Sílící role Ankary
Trvalému napětí nahrává i fakt, že Jerevan a Baku mají mezi sebou řadu stále nevyřešených otázek. Ta nejzásadnější spočívá v tom, že ani po více než 13 měsících od ukončení války Arménie a Ázerbájdžán nepodepsaly mírovou smlouvu, nýbrž pouze dohodu o příměří. V tento okamžik je to podle odborníka na postsovětský prostor a redaktora časopisu New Eastern Europe Tarase Kuzia právě Arménie, kdo se zdráhá pro ni nevýhodnou smlouvu, jež potvrzuje ztrátu tří okresů, podepsat. Přitom, jak Kuzio dodává, by propracovaná mírová smlouva zahrnující přesné vytyčení hranice, mohla přinést regionu trvalejší klid zbraní a stabilitu.
Jerevan do podpisu smlouvy nepovzbuzuje ani Moskva, které ukončený, a především vyřešený konflikt v Karabachu příliš nehraje do karet. Přítomnost ruských mírových sborů, jejichž mandát vyprší v roce 2025, totiž představuje jeden z nástrojů, jak si jižní Kavkaz udržet ve sféře svého vlivu, neboť Rusko vždy považovalo tuto oblast za geopoliticky sobě podřízenou. Jak tedy doplňuje Kuzio, pokud by se během následujících čtyř let podařilo mezi Jerevanem a Baku vyjednat definitivní mírovou dohodu, která by uspokojila obě strany sporu, znamenalo by to konec mandátu ruské mírové mise, a tedy i dohledu Moskvy nad regionem.
Podle smlouvy týkající se vojenské mírové mise musí být po roce 2025 mandát Rusů prodloužen jen se souhlasem Baku i Jerevanu. Otázkou však je, zda Ázerbájdžán bude další přítomnost ruských vojáků v regionu tolerovat. Baku má totiž za svými zády silného spojence, a to Ankaru, která Ázerbájdžánu poskytla při loňské válce štědrou technickou podporu.
Není tedy pochyb o tom, že stále rostoucí turecko-ázerbajdžánské partnerství přidělává Moskvě vrásky. Může totiž ohrozit její dominantní roli na postsovětském jižním Kavkaze. Nyní se bude muset chtě nechtě smířit s faktem, že do hry vstupuje stále vojensky a ekonomicky sílící a sebevědomější Turecko.
Podívejte se také na naši reportáž z Náhorního Karabachu:
