Drzý i pokorný, rozčilený nebo zamilovaný. A také vtipný. Díky unikátnímu playlistu, který pro Voxpot sestavili Matěj Schneider a Jiří Špičák, se do tvorby legendárního písničkáře ponoříte výrazně hlouběji než aktuální film Úplně neznámý.
Do českých kin vstoupil biografický film Bob Dylan: Úplně neznámý. Snímek režiséra Jamese Mangolda se soustředí na nejznámější období zpěvákova života: vzestup skrze newyorskou folkovou scénu a jeho následný dramatický odklon od scény, která ho vychovala.
My se rozhodli vydat opačnou cestou a připravit pro vás seznam méně „profláklých“ písní z Dylanovy košaté kariéry, který vám pomůže stát se sofistikovaným dylanologem či dylanoložkou.
Playlist z níže vybraných skladeb najdete i na Spotify, Apple Music a Tidalu.
Talkin’ World War III Blues (1963)
Se začátkem Dylanovy kariéry má většina lidí spojené především ostré protestsongy a srdceryvné balady, na které se ostatně soustředí i aktuální životopisný film. Dylan však uměl zpívat i velmi komické písně.
Talkin’ World War III Blues je jakousi hudební anekdotou, ve které se Dylan v noční můře chaplinovsky potácí New Yorkem po jaderné válce.
„Dejte mi zelenou fazolku, jsem hladovej muž!“ huláká Dylan na lidi schovávající se v atomovém krytu.
Ale nebojte: i na závěr bluesového vtipu přijde protestsongové ponaučení.
The Lonesome Death of Hattie Carroll (1963)
Přesně na opačném pólu je píseň o afroamerické barmance Hattie Carroll, kterou v Baltimoru během večírku zavraždil běloch z bohaté rodiny pěstitelů tabáku. Těžko hledat Dylanovu skladbu přímočařeji oddanou boji za občanská práva.
Jestli je Talkin’ World War III Blues zhudebněný vtip, Hattie Carroll je přezpívaný novinový článek. Není to ale žádná suchá záležitost: Dylan tu patřičně ždímá emoce posluchačů.
„Zabořte své kapesníky hluboko do tváře, nyní je čas na vaše slzy,“ vyzývá v závěru skladby.
My Back Pages (1964)
Aktuální film ukazuje přerod angažovaného písničkáře a autora duchaplných protestsongů v narkotického rockera-surrealistu. Zlom v Dylanově kariéře ale nastal ještě předtím, než zapojil elektrickou kytaru. Opomíjené album příznačně nazvané Another Side of Bob Dylan je stále akustické, ale v textech už není ani stopa po boji za občanská práva.
Dylan album nahrál během jedné noci (údajně při lahvince beaujolais) a přeskakuje na něm z parodických vokálních eskapád k vypointovaným milostným historkám i skutečně bolestným lovesongům. A nechybí ani ingredience, která se o pár měsíců později stala jeho hlavním poznávacím znamením: vykloubené rimbaudovské obrazy a horečnaté vize.
Píseň My Back Pages začíná vyobrazením karmínových plamenů, romantických mušketýrů a mrtvých evangelistů. V záplavě sugestivních scén je ale jasně vidět, jak Dylan začíná na své tehdejší souputníky, zapálené bojovníky za spravedlnost, nahlížet jako na schématické a předvídatelné. V pouhých třiadvaceti letech vycítil, že už k nim patřit nechce a ani nemůže.
Maggie’s Farm (1965)
Většinu písní z našeho playlistu ve filmu neuslyšíte, což ale neplatí pro Maggie’s Farm. Píseň o Dylanově vykašlání se na plahočení na cizí farmě hraje klíčovou roli ve chvíli, kdy se zpěvák dramaticky rozchází s folkovým hnutím, které pro něj začalo být příliš dusivé.
Dylanovy písně se často vzpírají jednoznačné interpretaci, ale tady tomu tak není. Primární sdělení proto-punkové Maggie’s Farm je zcela jasné: hrajte si ten folčík sami, já končím.
Love Minus Zero / No Limit (1965)
Tuhle Dylanovu píseň z roku 1965 nejlíp komentuje jeho přítel a kolega, skotský písničkář Donovan – a zvládne to úplně beze slov. Když Dylan skladbu hraje v hotelovém pokoji během britského turné, právě Donovanovi jako prvnímu dojde, kam až sahá Dylanova imaginace.
Jeho grimasa je všeříkající: má ještě vůbec cenu cokoliv zpívat, když Dylan mimoděk vystřihne tohle?
Všechny Dylanovy lovesongy z šedesátých let jsou jiskřivé, tajemné, umíchané s lékárenskou přesností – ale Love Minus Zero / No Limit, píseň bez refrénu, z nich vystupuje svou zdánlivou obyčejností: pochopíte ji na první poslech, přesto ale bude při každém dalším znít o trochu jinak.
Desolation Row (1965)
Vrcholné Dylanovo album Highway 61 Revisited má tak intenzivní začátek, že se o něm píšou knihy a točí filmy. Budeme přehánět jenom málo, když řekneme, že bez Like A Rolling Stone by dnešní svět vypadal jinak.
Album má i neméně působivý konec. Jedenáctiminutová psychedelická balada Desolation Row, kde se potkává T. S. Eliot, Ezra Pound, Popelka, Zvoník u Matky Boží, Robin Hood a Fantom opery, je unikátním kusem modernistické literatury – maskovaný za baladu pro dvě akustické kytary a jednu harmoniku.
Poslouchejte také: Tentokrát to bude osobní. Co mají společného rozčilený Dylan a sjetý Hunter S. Thompson?
Surreálné verše jsou tady tak vykroucené, že dnes dávají ještě menší smysl než v roce 1965. Ostatně, když chce někdo Dylana parodovat, většinou paroduje právě vrstvení obrazů v Desolation Row. Pořád jde o jedno z Dylanových nejradikálnějších gest a není divu, že právě tuhle monumentální píseň oprášil pro potřeby svého aktuálního turné.
Positively 4th Street (1965)
Dylan byl v půlce šedesátých let pěkně nabroušený a – řečeno dnešním slovníkem – diss tracků tehdy vysypal celou řadu. Jde mezi ně svým způsobem zařadit i zmíněný nejznámější hit Like a Rolling Stone.
Positively 4th Street je o poznání zapadlejší: nenajdete ji na žádném albu, vyšla pouze jako singl. A je ultimátním diss trackem.
Jeho vyznění podtrhuje kontrastní pohodový hudební doprovod – kdybyste neposlouchali text, mohli byste si myslet, že jde o další lovesong. „Máš tu drzost tvářit se jako můj kamarád, ale když jsem byl na dně, stál jsi tam a tlemil se,“ vyčítá Dylan lakonicky neznámému adresátovi.
Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again (1966)
Dvojalbum Blonde on Blonde je bezpochyby vrcholem Dylanova psychedelicky surreálného období. Hitů je na něm bůhvíkolik, ale nejcharakterističtější skladbou pro jeho tehdejší styl je Stuck Inside of Mobile.
Píseň je plná snového a drogového zmatení a výrazných postaviček od pouličního Shakespearea po upírské železničáře. Vše doprovází zvonivá i valivá nashvillská kapela, kvůli níž Dylan opustil newyorská studia, která mu do té doby byla domovem.
The Ballad of Frankie Lee and Judas Priest (1967)
Dylan na konci aktuálního Mangoldova filmu odjíždí na motorce do dáli. A co bylo dál?
Po motocyklové nehodě se odstřihl od civilizace, zavřel se ve svém domě ve Woodstocku a ponořil se do mentálního paláce, který vystavěl na základech Starého zákona a kovbojských historek z 19. století.
Album John Wesley Harding je přesným opakem toho, co v roce 1967 dělali všichni ostatní. Místo drog v něm najdeme úryvky z Bible, místo psychedelických obrazů příběhy s ponaučením a místo zvukových koláží a futuristických zvuků syrovou sestavu ve složení bicí, basa, kytara a harmonika.
Píseň The Ballad of Frankie Lee and Judas Priest je tak spartánská, že nemá ani refrén, jenom jedenáct slok a ani slovo navíc. A bylo by klišé říct, že je nadčasová – Dylan v ní spíš vytvořil úplně vlastní pojetí času.
Girl from the North Country (s Johnnym Cashem) (1969)
Na konci šedesátých let už muselo být všem jasné, že Dylan chce cíleně odpuzovat část svých někdejších fanoušků. Po obratu od folku k rock ‘n’ rollu se na sklonku dekády přerodil v country zpěváka. Neměl to jednoduché – mnozí posluchači těžko snášeli jeho nezvyklou hlasovou polohu.
Mezi zklamané fanoušky rozhodně nepatřil Johnny Cash, který na albu Nashville Skyline s Dylanem nazpíval jeden z jeho starších, teskných lovesongů jako duet. Zatímco na albu Freewheelin’ o šest let dříve šlo o klasickou dylanovskou vybrnkávanou baladu, po boku Cashe je z ní podmanivý country cajdák.
Tears of Rage (1975)
Když se ve druhé půli šedesátých let Dylan stáhl do ústraní, zavřel se se svou tehdejší kapelou – zvanou prozaicky The Band – do velkého růžového domu ve Woodstocku uprostřed státu New York. Nahrávali tu v poklidu nové písně, které ale dlouhá léta oficiálně nevyšly.
Přesto jejich nahrávky napůl potají kolovaly po Spojených státech a řada hudebníků nahrávala jejich coververze, které paradoxně většina světa slyšela dříve než Dylanovy originály.
Je to případ i Tears or Rage, skladby napsané s pianistou Bandu Richardem Manuelem. Původní nahrávka byla vydána až v roce 1975 a je jakýmsi teskným generačním rozloučením s politickými bitvami turbulentních šedesátých let.
Idiot Wind (1976)
Dylan je samozřejmě mistr v mapování počínající lásky, prvních emočních erupcí a roztočené hlavy. V roce 1975 ale dokázal, že stejně přesně umí pojmenovat i konec vztahu. Blood On The Tracks je archetypální rozvodové album, vysvětlující s nebývalou přesností i nezbytnou poetickou licencí celou anatomii krachu manželství.
Vrcholů má víc: hned úvodní Tangled up in Blue patří k nejrozmáchlejším Dylanovým kompozicím, Shelter from the Storm vás opravdu ukryje pod bezpečnou střechu, ale nejvýrazněji z alba vystupuje téměř osmiminutová skladba Idiot Wind.
Neurvalá obžaloba jeho manželky Sary je plná emočních útoků na všechny strany, ale nebyl by to Dylan, kdyby si celou skladbu vystačil jenom s ventilováním agrese. V posledním verši význam celého songu otočí bolestným zvratem, pomocí něhož předkládá univerzální pravdu o každém vztahu – že idioti jsou totiž oba dva.
Idiot Wind je pochopitelně velmi vděčné koncertní číslo a my z dlouhé řady skvělých variací vybíráme živák z alba Hard Rain. Punkovější než punk, který měl přijít až o rok později.
Every Grain of Sand (1981)
Jedním z nejkontroverznějších Dylanových období byl jeho obrat ke křesťanství v závěru sedmdesátých let, poté co se mu dle vlastních slov zjevil Kristus v hotelovém pokoji v Arizoně. U nás za železnou oponou byly ale tyto nahrávky vždy relativně populární.
Every Grain of Sand je skvělou ukázkou půvabu této polohy jindy arogantního zpěváka: Dylan se tu ve blíže neidentifikované svízelné situaci zpovídá, jak v každém zrnku písku okolo sebe vidí ruku Všemohoucího, která mu pomáhá prolomit začarovaný kruh událostí. I Dylanova jindy uječená harmonika tu zní překvapivě jemně a pokorně.
Blind Willie McTell (1983)
Další Dylanovo specifikum: neuvěřitelné množství jeho nejlepších songů je nevydaných. Některé z nich se objevily na velkých kompilačních boxech v osmdesátých letech (kompilace Biograph), některé kolovaly na pirátských nahrávkách.
Většina z nich začala oficiálně vycházet až v devadesátých letech v rámci řady Bootleg Series, která má k dnešnímu dni už sedmnáct dílů.
Asi nejoceňovanějším ukrytým pokladem jeho diskografie je klavírní balada Blind Willie McTell, pomocí níž Dylan vzdává poctu stejnojmennému bluesmanovi a zároveň celé americké hudební tradici, ze které on sám čerpá celý život.
Skladba by vyčnívala i z jeho nejlepších nahrávek – o to paradoxněji vyznívá skutečnost, že Dylanovi přišla slabá i pro jeho album Infidels, které je přinejlepším průměrné.
Jokerman (1984)
Jokerman je díky vrstvení bohatě našlehaných lyrických obrazů nejspíš nejlepší Dylanova píseň celých osmdesátých let. Ani ona ale v původní verzi na zmíněném albu Infidels neunikla mdlému, době poplatnému syntezátorovému zvuku.
Naštěstí existuje i zcela odlišná živá verze, kterou Dylan předvedl v late night show Davida Lettermana za doprovodu kalifornské punk rockové kapely The Plugz.
Je to brána do jiného světa: do světa, ve kterém Dylan naskočil na minimalistický sound odsekávaných riffů, které neuvěřitelně prospívají jeho specifickému způsobu frázování.
Z každé vteřiny kultovního videa je vidět, jak Dylana takový zvuk baví. A je jenom škoda, že podobných příkladů z temných dylanovských osmdesátek neexistuje víc.
Tight Connection to My Heart (Has Anybody Seen My Love) (1985)
Kdybyste zkřížili Dylanovy surreálné písně z půlky šedesátých let s náhodným americkým sitcomem z osmdesátek, asi byste dostali něco jako klip k Tight Connection. Sice si u něj říkáte „proboha, Bobe, o co se snažíš?“, ale zároveň si podupáváte nohou.
V klipu se zmatený zpěvák potácí Tokiem a stráví noc ve vězení v rámci zamotaného a těžko rozklíčovatelného příběhu. Vše končí vystoupením v klubu, kde Dylan zpívá v ikonickém outfitu: kožené bundě na holém těle a s baseballovou čapkou.
Man In The Long Black Coat (1989)
Jestli byl Dylan někdy opravdu na dně, bylo to v osmdesátých letech, kdy měl za sebou rozvod, problémy s alkoholem a především sérii opravdu špatných desek. Navíc tehdy kvůli zranění nemohl delší dobu hrát na kytaru.
I díky tomu se ale spojil s tehdy velmi žádaným producentem Danielem Lanoisem (spolupracoval například s U2, Brianem Enem nebo Peterem Gabrielem) a natočili zvukově velmi košaté album Oh Mercy.
Ve skladbě Man In The Long Black Coat jsou slyšet cikády, bahno amerického jihu, mručení krokodýlů i švihání bičem. Kdyby snad Cormac McCarthy někdy býval chtěl natočit písničku (a my víme, že rozhodně nechtěl), zněla by nějak takhle: jako jižanská biblická gotika křížená s futuristickým country.
Knockin’ On Heaven’s Door (MTV Unplugged) (1995)
Říká se, že Dylan v roce 1991 sám požádal tehdy obrovsky populární Guns N’ Roses, aby natočili jeho trochu zapadlou píseň Knockin’ on Heaven’s Door – prostě potřeboval peníze.
Axl Rose a spol. neváhali, z původně jemné balady z melancholického westernu Pat Garrett a Billy the Kid udělali nesnesitelný stadionový dupák, a song tak spoustě lidem navždy znechutili.
Nakonec ale – jako vždy – vyhrál Dylan. Shrábl hromadu peněz a jen o pár let později si v opomíjeném živáku MTV Unplugged vzal píseň zpátky. S upravenou melodií, skvělým harmonikovým sólem, výbušnou rytmikou a především velmi emočně zainvestovaným zpěvem.
Tady někde začínalo být jasné, že Dylan ještě nezavírá krám.
Tryin’ To Get To Heaven (1997)
Uznejte, že tohle by byl daleko lepší film: pětapadesátiletý Dylan se prohání na motorce napříč státem Tennessee, když mu silný vichr zavane do plic plísně z netopýřího trusu, které mu způsobí akutní zánět osrdečníku.
Dylan podstoupí operaci, při které málem zemře, nakonec se ale z nečekané nemoci zotaví, vrátí se na svůj zasněžený ranč v Minnesotě a napíše jednu z nejlepších písní o smrti, která vyjde na jedné z jeho nejlepších desek vůbec.
S albem Time Out of Mind vyhraje tři ceny Grammy, po hluchých osmdesátých letech se znovu vrátí na vrchol a už z něj nikdy nesestoupí. Blues s nečekaně dobrým koncem.
Mississippi (2001)
„Dylanovy písně jsou krásné, ale musí je zpívat někdo jiný“ – existují stovky dylanovských klišé, ale tohle je z nich nejkřiklavější. Dylanův hlas a jeho unikátní zvuk (všechny skladby si od roku 2001 produkuje sám) jsou minimálně stejně důležité přísady jako texty a melodie.
Jasný důkaz představuje jeho epická a euforicky vyklenutá skladba Mississippi. Píseň už v roce 1998 daroval Sheryl Crow, která z ní udělala příjemné, ale velmi neškodné country vhodné do jakéhokoliv rádia.
Teprve zpěvákova vlastní verze, která vyšla na albu Love & Theft vydaném 11. září 2001, ale ukázala, kolik vrstev tenhle epochální sonický cestopis vlastně má. A jak zničující může být balada ve středním tempu. Nejlepší Dylanův song 21. století.
Workingman’s Blues #2 (2006)
Tady stačí říct jediné. Jenom stárnoucí Dylan dokáže otevřít píseň následujícími verši:
Nad městem se sbírá večerní opar
u břehu potoka hvězdný třpyt
kupní síla proletariátu klesla
peníze ztrácejí hodnotu a moc
(překlad Gita Zbavitelová)
My Own Version of You (2020)
Dylanovo (zatím) poslední autorské album Rough and Rowdy Ways získalo euforické recenze a možná i díky zpěvákově Nobelově ceně za literaturu se probíralo také v literárních podcastech. Velkou část z něj Dylan naživo předvedl i na trojici loňských koncertů v Praze.
Nutno říct, že nadšení je zasloužené. Vědělo se, že Dylanova koncertní forma pořád neuvadá, po dlouhé tvůrčí přestávce však překvapilo, kolik má v sobě autorské jiskry a textařských nápadů.
My Own Version of You je makabrózní šestákové vyprávění člověka, který si jako Frankenstein sešije vlastního humunkula, aby ho mohl milovat. V našem přehledu jsme moc textů necitovali, ale dvojverší „I’ll take the Scarface Pacino and The Godfather Brando / Mix it up in a tank and get a robot commando“ zaznít musí.
Málokdo by čekal, že Dylan bude ve finální fázi své kariéry takhle vtipný.
