Každý den jedna zemře. Turecké ženy protestují proti femicidám

Čtvrtý říjen byl klasickým podzimním pátkem. V tureckém Istanbulu se však toho dne odehrály brutální vraždy dvou žen – a ještě téhož večera zaplnily turecké sociální sítě informace o obětech i pachateli.

O události věděl takřka každý, včetně mých tureckých přátel. Příběh obou dívek se stal během několika hodin dalším symbolem tamního násilí vůči ženám.

Naneštěstí se příliš nelišil od příběhů stovek dalších, které byly letos v Turecku o život připraveny také. Společným jmenovatelem většiny z nich je, že je zabil pachatel, kterého dobře znaly.

Jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Jedna z žen byla jeho přítelkyní, druhá jeho spolužačka. On sám byl mimo jiné několikrát léčen s psychologickými problémy a v minulosti se měl ke své přítelkyni prokazatelně chovat nevhodně.

Istanbulská událost zároveň navázala na další medializované případy. O týden dříve byla ve službě zabita mladá policistka. V srpnu pak přes dva týdny zemí rezonovalo pohřešování mladé školačky, dokud policie její tělo nenašla u řeky na jihovýchodě země.

Během několika dní se tak po celém Turecku scházeli lidé na náměstích a volali po řešení genderových nerovností. Motivovala je nejen vražda devatenáctiletých dívek, ale i frustrace z problému, proti kterému stát podle nich nepodniká patřičné kroky.

Nepřihlížet, konat

Ve dvoumilionovém Gaziantepu, jednom z konzervativnějších měst v Turecku, zní od běžně klidného náměstí nedaleko centra města skandující dav. „Skoncujeme s beztrestností, zastavíme obtěžování a vraždy,“ píše se na jednom z největších transparentů.

Krátce po mém příchodu se přidávají i dva senioři, kteří si hrdě sednou do čela protestujících a opakují slogany s ostatními.

„AKP, nepřihlížej, konej,“ zní další požadavky vůči vládní straně, jejímž lídrem je prezident země Recep Tayyip Erdoğan.

Ačkoliv se protestujících neschází mnoho, jejich hlas se nese daleko do dalších ulic. Postupně si získávají pozornost kolemjdoucích, médií i policie. Protest se ale obejde bez konfliktů.

Důležitou zprávou je fakt, že se lidé nescházejí jen v Istanbulu nebo hlavním městě Ankaře. Sociální sítě jsou plné videí z celého Turecka, z center měst i kampusů univerzit. A protesty se opakují i v následujících dnech.

Kadınlar Şişhane Meydanı'na sloganlarla polis engellemesine rağmen ulaştıhttps://t.co/nGvmjK9AvX pic.twitter.com/nIBDbLtdF7

— sendika.org (@sendika_org) October 5, 2024

„Zatímco vláda pokračuje ve své beztrestné politice, ženy jsou i nadále vystavovány násilí a počet femicid stále přibývá. Genderová nerovnost je nyní problémem veřejného zdraví,“ zní v prohlášení místní větve Platformy pro zastavení femicid, tedy genderově motivovaným vraždám páchaným na ženách.

Protest v Gaziantepu se po přesunu na jiné náměstí rozpouští. V očích odcházejících protestujících je vidět sdílená naděje, ale i strach a hněv, který v nich situace v zemi vyvolává. Zkušenost s domácím násilím a nefungujícím systémem popisuje Human Rights Watch na příběhu Nurcan a jejích dvou dětech.

Její manžel Tarık na ní během patnáctiletého manželství opakovaně páchal domácí násilí. Několikrát se musela na čas přesunout ke svým rodičům – tam ji ale její otec bil a posílal zpět k manželovi.

Nurcan situaci opakovaně nahlašovala na policii, ale i ta ji několikrát poslala zpět domů, navzdory známkám fyzického násilí.

Jejímu manželovi byl opakovaně udělen zákaz přibližovat se k jejímu domu a Tarık jej znovu a znovu porušoval. Později byl několikrát ve vězení, v některých případech právě kvůli násilí na Nurcan. Po posledním propuštění ale ženu znovu napadl, a ta se tak přestěhovala do azylového domu v jiném městě.

Poslouchejte také: Násilí, tradwives a Andrew Tate. Je nenávist k ženám formou extremismu?

Když se po delší době oba potkali u soudu, napadl ji znovu – a policie ani státní zástupce se tím nezabývali. Tou dobou už byli manželé v rozvodovém řízení.

Tarık o pár měsíců později potkal Nurcan na trhu s její matkou a obě dvě postřelil a vážně zranil. Na muže byl vydán zatykač až po dvou týdnech a před policií se mu dařilo utíkat několik měsíců. Až během této doby se podařilo právníkům pro Nurcan zajistit policejní ochranu.

Tarık byl odsouzen k patnácti letům vězení, nikoliv za pokus o vraždu, ale za pokus o ublížení na zdraví.

Blízcí násilníci

Případ Nurcan i dvou zavražděných v Istanbulu je součástí dlouhodobého problému. Podobně jako znásilnění, ani femicidy nepáchají náhodní násilníci v parku, jak se mnohdy ve veřejných debatách nejen v Turecku tvrdí.

Drtivá většina žen přichází o život rukou rodinných příslušníků. V prvních šesti měsících letošního roku bylo podle Platformy pro zastavení femicid v Turecku zavražděno 205 žen. 86 vražd měl na svědomí jejich manžel, dalších 22 jejich přítel, 20 bývalý manžel a 19 jejich otec.

Patnáct žen zavraždil známý, jedenáct bývalý přítel, deset jejich příbuzný, devět jejich syn, tři jejich bratr a zbylé čtyři člověk, kterého nikdy předtím neznaly. U pěti z nich se vztah pachatele nepodařilo zjistit.

Článek vznikl díky podpoře členstva našeho Voxpot Klubu. Jestli si ceníte naší nezávislé tvorby a můžete si to dovolit, přidejte se i vy a pomozte nám udržet v Česku kritickou novinařinu v časech, kdy čelí politickým i byznysovým útokům.

Značnou část případů spojuje další jmenovatel: žena se muži postavila. Často jde tedy o situace, kdy se žena rozhodla podat žádost o rozvod, chtěla se odstěhovat nebo třeba odmítla žádost o ruku.

Podle webu Anıt Sayaç, který jako pomyslný památník shromažďuje informace, bylo v zemi za celý letošek zavražděno 380 žen. A skutečné číslo je pravděpodobně vyšší, protože mnoho případů zůstává neobjasněných – zejména podezřelé pády z oken či balkonů nebo nevyjasněné sebevraždy.

Alarmující je také fakt, že počet femicid se od začátku měření v roce 2008 téměř každý rok zvyšuje. Zatímco v roce 2010 šlo o 204 obětí, v roce 2015 přišlo o život už 294 žen a o pět let později dokonce 418.

Trend potvrzuje i odbornice na média a gender Itır Erhart z istanbulské Bilgi Univerzity. Zároveň upozorňuje, že v dnešní době se podobné činy hůře zametají pod koberec, což může narůstající čísla ovlivňovat.

„Dnes už nemůžete jenom tak podplatit policistu nebo jiného úředníka a dělat, že jste svou dceru nebo manželku nezabili,“ připomíná.

Čísla se zároveň těžko porovnávají mezi zeměmi – počítání i vymezení femicid se různí. Ve velikostně podobném Německu nicméně v roce 2022 došlo ke 113 femicidám, zatímco v Turecku ke 408. Rozdíl je tak i přes odlišné metriky alarmující.

Změnit se musí všichni

Protestující v Gaziantepu i ve zbytku Turecka proto volají po změně zákona i společnosti. Nejčastěji je zmiňován takzvaný zákon 6284, který se stal symbolem pro změnu a oficiálně nese jméno „Zákon na ochranu rodiny a prevenci násilí na ženách“.

Ačkoliv je v platnosti, neziskové organizace i protestující v ulicích upozorňují, že není dodržován a příslušné složky a instituce se jím neřídí.

„Zákon budeme vysvětlovat všude. Společně se všemi ženami zajistíme, aby byl vymáhán. Půjdeme po všech, kdo si zakrývají oči a uši před násilím, zanedbávají své povinnosti a přispívají k zabíjení žen,“ upozorňuje na svém webu Platforma pro zastavení femicid.

Genderové nerovnosti jsou v Turecku ještě větším problémem než třeba v Česku a politická debata tak ne vždy směřuje ke zlepšení situace.

V roce 2005 byl v rámci snah o vstup do Evropské unie zrušen „zákon o sňatku po znásilnění“, kvůli kterému se násilníci mohli vyhnout trestu za předpokladu, že by si jimi znásilněnou ženu vzali. V roce 2016 byl zákon na stole znovu a měl osvobodit asi tři tisíce násilníků – kvůli silným protestům ale nebyl schválen.

Turecko také v roce 2021 vypovědělo podpis Istanbulské úmluvy, která je pojmenována právě po zdejší metropoli. „Vypovězení podpisu byl samozřejmě silný a symbolický vzkaz pro všechny turecké ženy,“ konstatuje Itır Erhart.

„V Istanbulské úmluvě je žena definována jako individuální bytost, to ale vidí turecká vláda jinak. Tady je žena definována jako součást rodiny, je tedy vdaná a má děti,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč se země rozhodla od podpisu odstoupit a dát najevo svůj postoj k problematice genderové rovnosti.

Erhart upozorňuje, že změna zákonů sice může proběhnout přes noc, ale důležité je změnit celou společnost. „Zvýšení trestů nedokáže ze dne na den násilí zabránit,“ obává se.

„Turecko potřebuje změnu společenského pohledu na genderovou rovnost. Musíme všichni pochopit, že žena není majetkem muže. A zároveň si uvědomit, že například flirtování s někým žádného muže neopravňuje k tomu, aby jí ublížil,“ zdůrazňuje.

Podle odbornice je potřebné zapojit všechny skupiny turecké společnosti. „Změnit se musí všichni od tureckých, kurdských, arménských politiků až po ty sunnitské. Důležité jsou také páteční modlitby, které mohou zasáhnout velké množství lidí. Náboženství je přece proti takovým činům,“ připomíná.

Turecko má problémy s genderovou rovností ve společnosti nejen s ohledem na femicidy. V loňském žebříčku Global Gender Gap Report se umístilo na 129. místě ze 146. České republice přísluší 101. příčka. Nejlépe jsou na tom Island, Norsko, Finsko, Nový Zéland a Švédsko.

Navzdory problémům je ale v turecké debatě vidět posun. Dvě brutální femicidy v Istanbulu jsou dílkem ve skládačce celého problému, ale spustily protesty napříč zemí a částečně rozhýbaly i politickou scénu.

„Tohle je poprvé, co se všechny politické strany shodly na tom, že je třeba problém řešit a otevřít o něm diskuzi,“ dává Itır Erhart naději, jejímiž nositelkami a nositeli jsou podle ní právě lidé na náměstích po celém Turecku.