Kde genderové kvóty fungují. Latinská Amerika je na cestě k rovnému zastoupení žen v politice

Přestože ženy tvoří polovinu světové populace, v parlamentech po celém světě obsazují zhruba čtvrtinu míst. V Evropě tvoří v průměru 31 % zvolených zástupců, v české Poslanecké sněmovně je to 26 %, v Senátu 18,5 %. Více než 70 světových zemí má legislativu vyžadující od politických stran nominaci určitého procenta žen na jejich kandidátní listiny. Latinská Amerika je v této oblasti průkopníkem.

Většina zemí regionu prošla v 80. a 90.  letech procesem demokratizace, kdy se přijímaly nové ústavy.  A v prvních demokratických volbách po změně režimu ženy získávaly pouze zhruba 5 procent postů. „Tyto státy ale nečekaly, až časem přirozeně zmizí zaujatost, která vede k volbě mužských politiků,“ uvádí profesorka Latinskoamerických studií z londýnské univerzity Royal Holloway Jennifer M. Piscopo. „Ženy začaly tlačit na prosazení kvót, aby urychlily získání přístupu k voleným funkcím,“ dodává.

V rámci demokratizace začaly vznikat mezinárodní úmluvy a konaly se regionální konference, na kterých se diskutovalo o posilování lidských práv a omezování diskriminace, včetně té vůči ženám v politice.

Zavedení kvót v Latinské Americe zneplatnilo argument, že není dostatek žen, které jsou kvalifikované a které se chtějí zapojit.

„Téma rovného zapojení žen do politiky jako jednoho z lidskoprávních témat bylo díky těmto aktivitám v Latinské Americe přítomné už na konci 80. let,“ uvedl pro Voxpot Tomáš Došek, profesor politologie na Katolické Univerzitě v Limě.

Argentina jako vzor

První kvóta byla zavedená v Argentině v roce 1991. Země měla silnou tradici účasti žen v politice i díky Evitě Perón a Perónově Justicialistické straně, která v zemi vládla v druhé polovině 40. let. Ženy byly v zemi politicky aktivní také během vojenských diktatur – působily v hnutích, které se stavěly proti autoritářskému režimu.

Argentinská kvóta nebyla příliš vysoká, stanovovala, že 30 % kandidátů do legislativy musí tvořit ženy. Navíc nebyla příliš propracovaná, takže strany, které si nepřály větší zapojení žen do politiky, ji mohly jednoduše obcházet. Přesto tímto pokrokovým nařízením Argentina už v 90. letech inspirovala dalších 10 zemí v regionu, které po jejím vzoru také přijaly genderové kvóty. Dnes je mají na kontinentu zavedeny téměř všechny.

I když byly v 90. letech po první vlně zavádění kvóty poměrně nízké, pohybovaly se mezi 20 až 30 %,  efekt byl znatelný. Čím více žen pak v parlamentech zasedlo, tím jednodušší bylo prosazovat další navyšování a úpravu kvót, aby byly efektivnější.

Ženy pro ženy

Obecně se v latinskoamerické společnosti žádná vlna nevole proti kvótám nezvedala. Opozice ale přicházela zevnitř, ze samotných politických stran. „Politici, kteří v lavicích seděli, si je pod sebou logicky nechtěli podřezávat tím, že by prostřednictvím kvót dali prostor někomu jinému,“ říká politolog Tomáš Došek.

Mužští zákonodárci podle Jennifer M. Piscopo na počátku vytvářeli zákony tak, aby sice vypadaly feministicky, ale aby je nemuseli příliš dodržovat a nepřišli o svá místa. V zemích, které kvóty zavedly, tak postupně začaly platit sankce za nedodržování a volební komise vyřazovaly kandidátky, které kvóty nesplnily. Kromě toho se také upravovala pravidla tak, aby kvóty nešly obcházet.

„Díky většímu počtu žen v politice začalo být možné prosazovat veřejné politiky s genderovým přístupem,“ uvádí mexická socioložka Jacqueline Peschard. V latinskoamerických zemích začaly napříč politickým spektrem vznikat progenderové koalice, které fungují dodnes. Právě tyto koalice aktivistů, především ženských političek, společně s nevládními organizacemi a akademiky mají hlavní podíl na zavedení a následném zvyšování kvót.

„Zavedení kvót v Latinské Americe mělo důležitý symbolický efekt, protože zvýšilo povědomí o nerovnostech a bariérách, kterým ženy musí při vstupu do politiky čelit,“ dodává Peschard s tím, že kvóty a následná přítomnost žen v politice podle ní slouží jako povzbuzení pro mobilizaci ostatních žen. Související debata podle ní navíc výrazně přispěla tomu, že se o ženách přemýšlí jako o profesionálních političkách schopných zastávat veřejné funkce.

Političkám a aktivistkám z různých zemí pomohlo také setkávání na regionálních fórech, kde si předávaly zkušenosti, jak prezentovat argumenty pro zavedení kvót a vyvracet mýty o tom, že ženy nejsou dostatečně kvalifikované, schopné nebo že se politiky účastnit nechtějí.

Přijetí kvót na základě genderu kvitovala také veřejnost. Průzkum veřejného mínění už na přelomu tisíciletí ukázal, že dvě třetiny populace se domnívají, že kvóty jsou pro region prospěšné, 57 % respondentů souhlasilo s tím, že vedou k lepší vládě, a 85 % si pak myslelo, že ženy mají lepší rozhodovací schopnosti.

„Zavedení kvót v Latinské Americe ukázalo nejen to, že kvóty jsou funkčním řešením navyšování účasti žen v politice. Zneplatnilo argument, že není dostatek žen, které jsou kvalifikované a které se chtějí zapojit,“ říká Tomáš Došek.

Přístup fifty-fifty

Cílem systému kvót bylo na počátku zajištění alespoň kritické menšiny, 30–40% zastoupení. V některých zemích byly zavedeny jako dočasné opatření, tedy nástroj, který bude fungovat do doby, než budou odstraněny překážky pro vstup žen do politiky. Většina zemí však využívání kvót časově neomezila.

V poslední vlně jejich zavádění, zhruba v posledním desetiletí, se už prakticky nehovoří o kritické menšině, ale o paritě – tedy rovnocenném zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách. „Kvóty jsou v Latinské Americe překonané. Parita už není otázkou zlepšení volební účasti žen, jde o rovné zastoupení, lidská práva a spravedlivý přístup k politice,“ vysvětluje Došek. Kvóta, jejímž cílem je parita, je přijata v celkem osmi zemích Latinské Ameriky, třebaže ne vždy je aplikovaná tak, aby byla opravdu funkční. Další země své kvóty nadále zvyšují, v Peru bude například parita platit poprvé ve volbách v roce 2031.

V Chile se při tvoření nové ústavy, která by měla nahradit stávající, vytvořenou ještě Pinochetovým autoritářským režimem, dokonce hovořilo o tom, že kvóta nebude platit na kandidátní listiny, ale dokonce na zastoupení.

Finální složení ústavodárného shromáždění by tedy bylo padesát na padesát. „To je opravdu revoluční myšlenka,“ dodává Došek.

Ideální podoba kvót

V souvislosti s Latinskou Amerikou se nejčastěji hovoří o systému, který stanovuje minimální počet žen na kandidátních listinách. Aby kvóta opravdu vedla k rovnému zastoupení, musí být systém dobře navržený.

Kvóta musí být dostatečně vysoká. Ukázalo se totiž, že nízké kvóty stále nevedou k dostatečnému zastoupení. Dále je potřeba zajistit, aby ženy nekončily na listinách na místech, kde nemají šanci na zvolení. Aby například při nařízené 30% kvótě nebyly na posledních místech kandidátky, ale aby žena byla vždy minimálně v každé trojici kandidátů, v případě 50% se musí pravidelně střídat.

Zákony se sice změnily a volební úřady zabraňují nerovnostem, v politických stranách však patriarchální kultura přetrvává.

„Správná“ kvóta by pak měla zajistit vyvážené vedení kandidátek v jednotlivých okrscích. Pokud strana kandiduje v 50 okrscích, v polovině musí listinu vést žena. Podobně lze zavést paritu i u pozic, kdy vyhrává pouze kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Pokud strana staví například kandidáty na starosty nebo do Senátu ve 120 obcích, v 60 z nich musí být kandidátkou žena. Součástí zákona by mělo být také vymáhání kvót a kontrola jejich dodržování.

Ne ve všech zemích Latinské Ameriky kvóty vedou k rovnějšímu zastoupení. V zemích, jako je Argentina, Bolívie, Kostarika nebo Mexiko, díky kvalitním zákonům ženy dosahují téměř rovnoměrného zastoupení a tvoří více než 45 % volených zástupců. Na druhé straně pak stojí například Brazílie s kvótou, která nařizuje, že na kandidátce nemůže být více než 70 % zástupců jednoho genderu, kvótu však striktně nevymáhá a nemá stanovené pozice, kde na kandidátních listinách mají ženy figurovat. V regionu je na tom co do zastoupení žen Brazílie prakticky nejhůře – v dolní komoře je 18 % žen a v horní pouze 15 %.

Honduras a Panama pak mají sice 50% kvótu, ale ani zde nenařizují střídaní mužů a žen na kandidátních listinách. V obou zemích ženy tvoří jen přes 20 % zastoupení, což dokazuje, že samotná kvóta pro vyšší zastoupení žen nestačí.

Parita v praxi

Mexiko je v oblasti genderové parity jedním ze světových lídrů a je mimo jiné výrazně napřed před sousedními Spojenými státy. Od roku 2021 má 50 % zákonodárkyň (USA má ve Sněmovně reprezentantů pouze 27 % žen). Mexické ženy přitom neměly právo volit prezidenta až do roku 1953. Mexiku vládla po většinu 20. století pouze jedna strana. Poté, co se v 90. letech režim uvolnil, ženy trvaly na tom, že demokracie znamená rovný přístup k moci.

Po postupném navyšování kvót se princip parity dostal i do ústavy a platí nejen na úrovni kongresu, ale i na ministerstvech, ve vládních komisích, lokálních vládách nebo v soudní moci. „Žádná země se zatím v oblasti parity nedostala tak daleko,“ říká Jennifer Piscopo pro Washington Post.

Volební pravidla stanovují, že polovina kandidátů musí být ženy, a určují i pravidelné střídání, které se vztahuje jak na kandidáty na listinách, tak lídry kandidátek v případě voleb do legislativy s proporčním zastoupením. Zaměřuje se však i na paritu při volbě do orgánů s většinovým systémem. Nařizuje, že polovina kandidátů musí být ženy, a také uvádí, že kandidátky nesmí kandidovat pouze v okrscích, kde strana prohrává. Zároveň stranám hrozí zrušení registrace a omezení financí v případě, že kvóty nesplní, budou je obcházet nebo jinak nenaplní povinnost prevence diskriminace vůči ženám.

Čtěte také: Progresivní silou britské politiky je Labour party. Proč jsou tedy všechny premiérky z konzervativní strany?

Za pokrokovými reformami stála široká aliance ženských političek, aktivistek, právniček a akademiček. „Uzavíraly jsme pakty a společně vytvářely strategie, jak každá z nás bude přesvědčovat svou stranu,“ říká Patricia Mercado, jedna ze senátorek a vůdčích osobností aliance.

Nadále však zůstává otázkou, jak se vysoké zastoupení žen projeví v realitě – muži totiž ve většině případů politické strany stále vedou. Ženy jsou pak podreprezentované i v dalších oblastech, jako je ekonomika nebo bezpečnost. „Získaly jsme pozice, ale ne moc,“ myslí si Mercado. Zároveň větší zapojení žen v politice, jak uvádí i Tomáš Došek z Katolické univerzity v Limě, automaticky neznamená zlepšení života žen ve společnosti.

Konkrétně v Mexiku v posledních letech například rostou počty případů násilí na ženách. Strana prezidenta Andrése Manuela Lopéze Obradora nominovala na guvernéra státu Guerrero politika obviněného ze znásilnění Félixe Salgada Mecedonia, což spustilo vlnu protestů. Nakonec byl diskvalifikován kvůli nekalému nakládání s financemi na kampaň.

Mnozí však věří, že větší rovnost v zastoupení má pozitivní efekt. Parita byla v roce 2019 jednoznačně schválena, žádný ze zákonodárců proti této reformě nehlasoval. Nedávno Mexiko také dekriminalizovalo interrupce, což byl jeden z hlavních požadavků ženských hnutí. Dalším z úspěchů bylo zajištění pracovních podmínek pro „domácí pracovníky“, tedy například kuchařky, chůvy či pečovatelky, aby měly omezenou pracovní dobu a placenou dovolenou. Zákon se týká především žen na špatně placených pozicích, které až dosud nebyly uznávány jako součást formálního trhu práce a neplatila na ně ochrana zaměstnanců.

Co kvóty přináší?

Jedním z argumentů zastánců kvót je, že čím více žen v politice bude, tím lépe budou jejich zájmy hájeny. V Latinské Americe se ukázalo, že to tak být nemusí.

Důvodů je několik. Na tom, jaké jsou společné zájmy žen, není napříč politickým spektrem shoda. Političky nereprezentují jen ženy, ale také stranu, ideologii, veřejné zájmy, které jim jsou blízké. Latinská Amerika je navíc specifická obrovskou ekonomickou nerovností, existují zde obrovské geografické, sociální a etnické propasti. „Zájmy žen původního obyvatelstva jsou například velice odlišné od zájmů žen ve velkých městech. Není tak jasné, jestli zrovna liberální feminismus je ten, který bude reprezentovat původní obyvatelky,“ říká Došek.

Čtěte také: Patriarchát naše ženy nezdolal a ony teď bojují za svá těla i práva, říká íránská expertka

Kromě toho je „hájení zájmů žen“ těžké měřit. Pokud je v parlamentu 30 % žen a návrh potřebuje nadpoloviční většinu, znamená to, že se možná návrhy objevují, ale parlament je nepřijme.

„Latinské Americe se zatím nepodařilo vymýtit sexismus v politice,“ uvádí María del Carmen Alanis, bývalá soudkyně mexického federálního volebního soudu. „Zákony se sice změnily a volební úřady zabraňují nerovnostem, v politických stranách však patriarchální kultura přetrvává,“ říká.

Potvrzuje to i Nielsen Pérez, kongresmanka parlamentu Kostariky, země, která má jedny z nejlépe propracovaných pravidel parity. Podle ní politické kultuře a politickému vedení stále dominují muži, a ženy musí čelit řadě překážek, jako je horší přístup k finančním prostředkům na volební kampaně nebo obtěžování a násilí.

Došek se domnívá, že političky mohou mít vliv například na sociální politiky, které by mohly zlepšovat mimo jiné třeba podporu žen-matek, ale vždy podle něj záleží na širším kontextu a na tom, kdo je zrovna u moci. Levicové vlády obecně více prosazují sociálně progresivní politiku. Co se týká přístupu k interrupcím, dalšího z aktuálně široce diskutovaných témat, je podle něj možné, že situace se i přes větší zastoupení žen bude v regionu zhoršovat.

„To je ale globální diskuze o návratu autoritářských tendencí, která je často navázaná na konzervativní kruhy ve společnosti, například církve,“ dodává Došek. U sociálních otázek ale podle něj pokrok nastává.

Podle Jennifer Piscopo nemá Latinská Amerika zatím vyhráno, ale významné úspěchy nelze nevidět. Jedním z nezpochybnitelných efektů, které zapojení žen do politiky doposud mělo, je, že účast žen významně přispěla prosazování pravidel zajišťujících rovnější zastoupení. „Argentinský zákon o kvótách z roku 1991 proměnil volební politiku. Dnes je díky němu a práci aktivistek v politice rekordní počet žen,“ říká. „To, že bude v legislativních orgánech 40 nebo 50 % žen, neznamená, že nebudou problémy v sociálních nebo genderových otázkách,“ říká Došek. „Jejich přítomnost je však pozitivní, protože srovnává hřiště politických aktérů.“