„Kdo dřív vidí, dřív střílí, a tím i vítězí.“ Válka dronů, tanků, zákopů a dobrovolníků na Donbase

Ráno nasněžilo a teď je všude spousta vody a rozbředlého sněhu, špína a bláto, kam se podíváš. Krajina je bezútěšná tak, jak může být jen na Donbase. Jsme v městečku asi 25 kilometrů od fronty, v místech, kde na první pohled plyne život v běžných kolejích. Po silnici jezdí auta, obchody a benzinové pumpy fungují, v ulicích lze občas zahlédnout člověka.

Až bližší pohled odhalí, že do normálu to má daleko. Ve většině aut sedí vojáci, kteří taky žijí ve zdejších domech. Místní, kteří se už před časem evakuovali, jim bydlení umožňují bezplatně jako svůj vklad k podpoře armády. Míjíme obrněnce americké výroby M-113 – zaparkované před domy – jako kdyby to byla auta. Zato posádka raketometu umístěném na pick-upu přebíjí rakety raději pod mostem, aby unikla vševidoucímu oku dronů. Ty mohou nepozorovaně kroužit stovky metrů nad námi.

Benzinka je v obležení vojáků, dávají si kávu a hoddog, které tu mají jako příslušníci ozbrojených sil zadarmo. Vždycky jsme si představovali, že válka bude stejná jako ve filmech z druhé světové: nekonečné kolony pochodujících vojáků, vlaky s parními lokomotivami, bahnité, stále ostřelované zákopy.

Parní lokomotivy už patří minulosti, zákopy nikoliv. Jedny takové můžeme zahlédnout, jsou připravené pro obranu městečka u bojujícího Bachmutu. Kdyby se ukrajinská armáda odtud musela stáhnout, dostanou i oni své osazenstvo. Zatím jen čekají, až bude potřeba.

Staří frontoví vojáci už umí rozeznat zvuk motorku dronu třeba od letící miny, jen bývá poměrně těžké se zorientovat, zda jde o stroj cizí nebo vlastní.

Na nedalekém vršku stojí s dodávkou Sergej a jeho pomocníci. Jsou to „dronisté“, specializace, která v minulých válkách nijak masově vidět nebyla. Teď má svého dronistu každá jednotka od velikosti pěší roty a nebe se doslova hemží bezpilotními létajícími aparáty.

Hrdinové z Číny

Sergej vypouští Valkyrii, bezpilotní letadlo ukrajinské výroby. Předchází tomu důkladná kontrola a rozčilování, proč nefunguje kamera a zda je vše v pořádku. Nakonec ale Valkyrii napne na speciálním praku, vypustí, a pak už slyšíme jen zvuk vzdalujícího se motorku. Letadýlko je ve vzduchu, pomocníci sledují video z kamery na obrazovce. Je vidět zastavěná oblast, necvičené oko ale nepozná vůbec nic, fronta tu není namalovaná jako na mapě.

„Snažím se najít vojenskou techniku nebo identifikovat velké objekty, kde jsou dislokováni vojáci. Záznam se vyhodnocuje a údaje předáváme dělostřelectvu,“ říká Sergej. Sám žil sedm let v Plzni a umí obstojně česky. Do armády nastoupil loni v březnu, nejdřív k pěšákům, byl ale zraněn, a tak si udělal kurz na drony. To obnáší poměrně širokou kvalifikaci, kdy musí být schopen řídit aparáty různých systémů i rozměrů, a poté ještě vyhodnotit pořízené snímky.

Čtěte také: Ruské síly v Donbasu postupují podél celé fronty, ne všude se jim ale daří

„Hodně práce dělají malé čínské drony Mavic 3. Mají ale dosah asi jen šest kilometrů, a operátor tak musí být blízko fronty. To je pak poměrně nebezpečné,“ říká Sergej. Kvadrokoptéry Mavic jsou běžně dostupné, internetové obchody je nabízejí zhruba za 45 tisíc korun. Malé čínské drony jsme předtím viděli třeba u minometné jednotky a plně nahrazují to, co v minulosti dělala letadla s dělostřeleckými pozorovateli, kroužící nedaleko fronty a řídící palbu.

Podle Sergeje je ruská strana v dronech ještě silnější než ukrajinská armáda, používá speciální letadélka jako třeba Orlan 10, schopná provozu i za extrémních podmínek. „Je vidět, že si před válkou dělali obrovské zásoby. Naše protivzdušná obrana jim ale dokáže ty aparáty sestřelovat, takže se poslední dobou zdá, že se zásoby tenčí,“ konstatuje Sergej.

Tankové bitvy na donbaských pláních

Drony ovlivňují i život v zákopech, kde je každou chvíli alarm a všichni musejí zalézt pod zbudované stříšky. Staří frontoví vojáci už umí rozeznat zvuk motorku dronu třeba od letící miny, jen bývá poměrně těžké se zorientovat, zda jde o stroj cizí nebo vlastní. Na ty cizí platí nejvíc elektronické pušky, zkoušet je sestřelit obyčejným kalašnikovem nemá cenu, stejně jako jsou těžko odhalitelné na radarech běžných protiletadlových systémů.

Drony hrají svou roli i v tankových bitvách, které byly ještě donedávna doménou motorů, optiky a lidských smyslů. Takový boj totiž nelze vést bez přímého kontaktu. Americký deník The New York Times (NYT), jehož novináři jsou na frontě velmi aktivní, nedávno informoval o dvoutýdenní tankové bitvě na pláních u Vuhledaru, kde ukrajinská armáda zničila protivníkovi 120 tanků. Rusové podle NYT dělají stále tu samou chybu, že útočí v kolonách po několika strojích a nechají se snadno zneškodnit z protitankových zbraní, především střel Javelin.

Už první válka na Donbase v roce 2014 naznačila, že doba tankových bitev ve stylu druhé světové války zdaleka neskončila, a ten současný konflikt to jen potvrdil. Dokonce jsme svědky toho, že spolu s drony a dělostřelectvem jsou tanky jedním ze tří základních elementů současného konfliktu. Dokazují to diskuse o tom, kolik má Ukrajina dostat západních tanků a jak je to nutné k tomu, aby vydržela vzdorovat ruské agresi.

Skutečnost je zatím daleko prozaičtější. Na obou stranách stojí sovětské stroje, zpravidla T-72. Rusové jich měli obrovské množství a vrhli je do boje, na jejich straně se objevily i příbuzné T-90, odlišující se hlavně lepším pancéřováním. Moderní tanky T-14 Armata na frontě zatím nejsou – buď si je Rusové šetří, nebo je ještě nemají v dostatečném množství. Také Ukrajina bojuje s T-72, které měla jak z vlastních zásob, tak z dodávek spojenců včetně Česka.

Takřka celá tanková jednotka se skládá z vojáků, kteří nejsou profesionály a do vojska se přihlásili dobrovolně po ruské agresi.

Na donbaských pláních se tak bojuje postaru a ukrajinští tankisté netrpělivě čekají, až budou mít k dispozici slíbené německé Leopardy, britské Challengery či americké Abramsy. „Je to jako když přesednete z žigulíku do mercedesu,“ říká tankista s přezdívkou Kryvij. V přeškolení nevidí vůbec žádný problém, dá se zvládnout za měsíc, intenzivněji pak samozřejmě bude muset trénovat obslužný personál, který tanky opravuje.

Čtěte také: Váhání nevyzpytatelného Německa s Leopardy ublížilo evropské obraně, myslí si expert

Zatím je u jeho jednotky situace spíš zoufalá. Staré sovětské T-64, kterými jsou vyzbrojeni, se už několikrát porouchaly přímo na bojišti a bylo třeba je s nasazením životů odtahovat. Používají tak dvě trofejní T-72 a jednu T-90, které získali od Rusů už loni na jaře v Chersonu. A přestože i ve starších tancích jsou zpravidla termovizory a „vidí“ tedy i v noci, nová technika bude podle „Krivého“ znamenat zásadní výhodu v boji. „Mají lepší střeleckou výzbroj a dřív vidí nepřítele. No a kdo dřív vidí, dřív střílí, a tím pádem i vítězí,“ říká tankista.

Místo profesionálů dobrovolníci

Tanková jednotka odpočívá v okopech. Některé z tanků jsou zakryté maskovacími sítěmi, v jednom z T-64 se vrtají mechanici. Zajímavá je tu jedna věc – takřka celá jednotka se skládá z vojáků, kteří nejsou profesionály a do vojska se přihlásili dobrovolně po ruské agresi. A i když na Donbase potkávám mnoho vojáků, není mezi nimi jediný, kdo by sloužil ještě před 24. únorem 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu.

Ze záložníků jsou postavené celé brigády: například velitel je úspěšný podnikatel, důstojníky tvoří pestrá směs od univerzitních profesorů až po stewarda na výletní námořní lodi, a podobné je tomu také u mužstva. To bourá představu o profesionální armádě, která v případě nutnosti bude spolu s aktivními zálohami stačit. Ukrajina před válkou žádné záložníky neměla a nevedla pořádně ani evidenci branců.

Přesto když vypukly boje, stály před vojenskými komisariáty odpovědnými za nábor několikahodinové fronty dobrovolníků. „Vojáci ale tehdy brali jen ty, kteří měli za sebou bojovou zkušenost. Ostatní poslali domů,“ říká Valerij Obolencev z Charkova, který se války účastnil od první chvíle. On stejně jako třeba pěšáci u Vuhledaru neměl před válkou žádný výcvik, žádné oživovací střelby, ale byl poslán na linii fronty, ať se snaží, jak může.

Dneska už nadšení dobrovolníci došli, a tak se povolává na základě mobilizačního rozkazu. V posledních týdnech byli vidět zejména v Zakarpatí a klidných regionech na západě země vojáci, kteří zastavovali muže a dávali jim takzvané pověstky, nařizující dotyčnému hlásit se kvůli evidenci na vojenské správě. Ta pak rozhodne, co s ním, zda dotyčného povolá, či nikoli. Ukrajina ale kvůli potřebě dalších vojáků a nahrazení ztrát staví osm nových brigád a pro ty jsou potřeba tisíce rekrutů.

Někteří z povolanců berou své předurčení jako službu vlasti, jiní jsou méně nadšení. Jistotu mají v tom, že na rozdíl od svých ve válce služebně starších kolegů dostanou lepší výcvik. „Dneska už nováčci cvičí asi dva měsíce. Něco umějí, ale k čemu jim je střelba nebo přesun po bojišti ve dvojici, když tady všude je hlavně dělostřelecká palba, na menší vzdálenost než 500 metrů se nestřílí,“ říká Roman, jeden z důstojníků pěší brigády v pozicích u Vuhledaru.

Umět správně zatáhnout škrtidlo je úkon, který na bojišti zachraňuje životy, a patří tak k nejdůležitějším dovednostem vojáka.

Nováčci si v minulosti často stěžovali třeba na nedostatečný výcvik ve střelbě, bylo málo času a hlavně nábojů. Deficit vycvičených bojovníků ale pociťují obě strany. NYT psaly o případu, kdy ukrajinští vojáci zajali posádku ruského tanku a pak se ukázalo, že v něm bojoval zdravotník. Na ukrajinské straně zase vojáky docvičují až na frontě.

„Snažíme se určit, pro co konkrétně se ten který člověk hodí,“ říká střelecká instruktorka Nasťa. „A pokud má vlastnosti potřebné pro bojovníka, co není lehké určit, pak se dál rozvíjí, jinak pro něj najdeme jiné uplatnění,“ dodává.

Chceme přesné zbraně

„Pokud jsme při výcviku něčemu opravdu věnovali pozornost, tak to byla první pomoc,“ říká český dobrovolník Milan, který slouží v Mezinárodní legii územní obrany Ukrajiny. Tato jednotka neměla právě nejlepší renomé ohledně výcviku a někteří vojáci kritizovali nedostatečnou bojovou přípravu i určitou lehkomyslnost velitelů, která se v boji může vymstít. První pomoc se ale podle Milana nacvičovala poctivě.

„Dělali jsme to podle systému NATO, takže už jsem to trochu znal,“ dodává dobrovolník, který dříve sloužil i u aktivních záloh české armády. Zdravotníci potvrzují, že umět správně zatáhnout škrtidlo je úkon, který na bojišti zachraňuje životy, a patří tak k nejdůležitějším dovednostem vojáka.

Na rozdíl od prvních měsíců války také takřka u všech vojáků vidíme poměrně kvalitní neprůstřelné vesty a helmy ze zahraniční pomoci, stejně jako ruční zbraně a protitankové střely západní výroby. Dříve bylo těchto věcí poskrovnu a na frontu je vozili dobrovolníci. Teď je vidět, že jak oni, tak všichni kteří Ukrajině pomáhají, udělali kus práce.

Čtěte také: Řež u Bachmutu. „Rusové můžou na každého z nás vystřelit stokrát. My musíme trefit vždycky“

„Tanky? Ano, ty potřebujeme, pokud budeme vést útočnou operaci s cílem osvobodit okupovaná území. Samozřejmě musí být přikryty dělostřelectvem,“ říká Maik, zástupce velitele praporu umístěného nedaleko Bachmutu. Mluvíme spolu v jednom ze sousedních měst, které je nějakým zázrakem skoro celé, dunění kanonády z obléhaného Bachmutu je ale tak silné, že skoro přehlušuje hovor.

„Ale teď akutně je třeba hlavně dělostřelectvo. Francouzské houfnice Caesar, německé Panzerhabitze 2000, americké M777. A taky munici,“ říká Maik. Jeho kolega Jura vidí potřebu v přesných dalekonosných zbraních: „Měly by umět zasahovat logistická centra a uskupení vojska za frontou, to se ukazuje jako hodně efektivní,“ říká Jura.

„Tanky a přesné zbraně, ano. Proti nám stojí obrovská armáda s velkým množstvím zbraní,“ míní Valerij Obolencev z Charkova. „Abychom završili, budeme muset útočit a vyhnat agresora. A to bez této pomoci nepůjde,“ dodává.