Před 34 lety v noci z 3. na 4. června vjely na pekingské náměstí Nebeského klidu tanky. Čínská armáda tehdy krvavě potlačila prodemokratické protesty. V zemi je masakr stále tabu a pod vládou Si Ťin-pchinga režim přiostřuje. Kdo je muž považovaný za nejautoritářštějšího vůdce od dob předsedy Maa?
Generálního tajemníka Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga lze dnes jako neohroženého lídra Číny bez nadsázky označit za nejmocnějšího muže současného světa.
Stranická propaganda oslavuje Siho jako moudrého a schopného lídra, který se vypracoval do nejvyšších pater čínské politiky od nuly a vysloužil si dokonce maoistické označení „lidového vůdce“. Jeho kritici uvnitř a mimo ČLR jej pak v lepším případě považují za neschopného burana, v horším za chladnokrevného tyrana. Kdo je však Si Ťin-pching ve skutečnosti?
Rudé kořeny
Na první pohled Si Ťin-pching zapadá do prakticky meritokratického modelu výběru lídrů, který podle některých akademiků charakterizuje tamní režim. Současný vládce „říše středu“ prošel různými pozicemi v odlišných částech Číny, které mu měly umožnit získat cenné zkušenosti s řešením různých výzev a připravit jej na kompetentní výkon nejvyšší funkce.
Siho reakcí na osobní trauma z let kulturní revoluce bylo naopak rozhodnutí stát se ,rudějším než rudým‘ a zcela propojit svůj život se stranou.
Si byl nejprve stranickým tajemníkem ve vesnici Liang-ťia-che v chudé severočínské provincii Šen-si. Po čtyřletém angažmá v roli tajemníka člena Ústřední vojenské komise Keng Piaa následně strávil roky na stále vyšších a vyšších pozicích v provinciích Che-pej, Fu-ťien a Če-ťiang. Po krátkém působení jako stranická jednička v Šanghaji byl v roce 2007 povolán do Pekingu, kde se stal o pět let později stranickým lídrem.
Dnešní „předseda všeho“, jak se někdy Simu říká, však do politiky nevstoupil náhodou. Si Ťin-pching je jedním z takzvaných princátek（太子党）nebo také mužem z druhé rudé generace (红二代), což je označení pro potomky vůdců komunistické revoluce. Siův otec, Si Čung-sün, byl nejen jednou z klíčových postav v prvních letech Maovy Číny, kdy například vedl oddělení propagandy, ale byl politicky významný i v době rozkvětu synovy kariéry. Tehdy se stal jedním z klíčových architektů ekonomických reforem v provincii Kuang-tung.
Si tak mohl být považován za privilegovaného člena komunistické elity, jemuž k moci pomohly rodinné konexe. Mládí koneckonců strávil na dvorech tradičních pekingských obydlí „s’-che-jüan“ pro politickou špičku, kde si vytvořil důležité kontakty. To, že jeho vlivný otec možná napomohl jeho vzestupu, sám Si nepopřel ani v rozhovoru z doby před svým vkročením na celostátní politickou scénu.
Čtěte také: Komunistou musí být i umělá inteligence. Jak Čína kontroluje jazykové modely?
Narušit představu o tom, že Si měl od počátku ustláno na růžích, napomáhá pohnutý osud jeho rodiny před a během kulturní revoluce. Stejně jako mnoho vedoucích stranických funkcionářů se Siův otec ocitl v nelibosti, čelil veřejnému ponižování, a nakonec skončil ve vězení. Ani mladý Si se nevyhnul šikaně a jeho nevlastní sestra dokonce spáchala sebevraždu.
Nakonec jako jeden z milionů mladých lidí z městských oblastí byl i patnáctiletý Si v roce 1969 vyslán na venkov, kde se měl společně s vrstevníky učit od prostých rolníků. Podle Siho vzpomínek byl údajně v zástupu plačících dětí jediným, kdo se smál – únik z Pekingu pro něj měl být vysvobozením.
Siův otec Si Čung-sün podroben veřejné šikaně během kulturní revoluce jako „protistranický živel“ / Foto: i.ntdtv.com / Wikimedia Commons / CC0
Právě roky strávené v Liang-ťia-che, propletené příběhy o tvrdé práci, boji s vešmi, vyprazdňování žump a těžkém životě v jeskyni (tradiční obydlí jao-tung, typické pro provincii Šen-si), jsou důležitým zdrojem legitimizace Si Ťin-pchinga coby lídra. Zde totiž měl získat svůj blízký vztah k obyčejným lidem a vypilovat ideály, které formovaly jeho kariéru.
Jak napsal Si v roce 2002, „ať už půjdu kamkoliv, vždy zůstanu synem žluté země“, což odkazuje na sprašové půdy typické pro krajinu Šen-si. Zkušenosti z Liang-ťia-che se staly významnou částí pozdější propagandistické tvorby Siho legendy a zastiňují další dekády jeho kariéry v provinciích – než se mu podařilo dostat do stranického etalonu.
Roky v přímořských provinciích Fu-ťien a Če-ťiang nicméně posloužily Simu při budování klíčových osobních a pracovních vztahů a získal zde cenné zkušenosti s vyšší politikou. Mnohé ze svých tehdejších blízkých spolupracovníků si Si později „povolal“ do Pekingu a dodnes tvoří jeho nejbližší kruh.
Si Ťin-pching se nebojí tvrdé práce, zdůrazňuje propaganda, a ukazuje to třeba i na obálce bestselleru o čínském vůdci / Foto: Shutterstock
Cílem je kontrola
Dalo by se očekávat, že těžký osud během kulturní revoluce předurčí budoucího čínského lídra ke kritickému pohledu na komunistickou stranu a excesy její moci. Si se svým stylem vládnutí v provinciích nijak zvláště neodlišoval, a v době jeho nástupu k moci ho někteří zahraniční pozorovatelé dokonce považovali za skrytého liberála. Jak ale lze vyčíst z amerických depeší uniklých přes WikiLeaks, Siho reakcí na osobní trauma bylo naopak rozhodnutí stát se „rudějším než rudým“ a zcela propojit svůj život se stranou.
Po nástupu do čela partaje se pro Siho stalo posílení její ochabující dominance ve společnosti a utužení vnitřní soudržnosti a disciplíny kádrů hlavní misí. Verva, s jakou se do své politické agendy pustil, mnohé překvapila.
Čtěte také: Zbraně, nebo mírová jednání? Nejasná pozice Číny vůči ruské válce na Ukrajině
Již krátce po nástupu k moci Si v později uniklém projevu apeloval na své spolustraníky, aby se Čína vyhnula osudu Sovětského svazu, kde se podle něho nenašel nikdo, kdo by se „pochlapil“ a zabránil rozkladu strany. Asi nejvýstižnějším signálem Siho politického manifestu se stala (maoistická) formulka „strana, vláda, armáda, společnost, vzdělání, východ, západ, jih, sever a střed, strana vládne všemu“, vepsaná do stranických stanov v roce 2017.
Jedna z klíčových změn, které přišly se Si Ťin-pchingem, je návrat k personalizovanému a centralizovanému vládnutí. Si mnohokrát více či méně explicitně kritizoval období vlády svých předchůdců. To bylo poznačené všudypřítomnou korupcí, slabou autoritou stranického centra a neřešením palčivých problémů. Na to Si reagoval stupňující centralizací moci a ukončením kolektivního vedení.
Symbolem odporu k někdejším lídrům byl podle mnohých i incident z loňského sjezdu, kdy byl bývalý generální tajemník Chu Ťin-tchao za zvláštních okolností – před objektivy kamer – vyveden z Velkého sálu lidu v Pekingu.
Během pandemie se stala legendárními slova o tom, jak Si osobně řídí to, co stranická propaganda nazývala lidovou válkou proti koronaviru.
Jaký má Si ke svým předchůdcům vztah ve skutečnosti? To není zcela jednoznačné. Po svém nástupu podnikl kroky, které měly za cíl omezení možnosti bývalých funkcionářů zasahovat do politiky. Na druhou stranu je rozšířená teorie, že to, že se Si vůbec dostal v roce 2012 k moci, mohlo být výsledkem stranického konsenzu, že jsou nutné vnitřní reformy. Právě k tomu mohl Si dostat mandát, který velmi záhy začal naplňovat.
Pevnější utahování šroubů společenské svobodě ostatně začalo už před nástupem Siho za Chu Ťin-tchaa, který je často v kontrastu s dnešním vládcem zkratkovitě považován za relativně liberálního. Proto také nelze ignorovat kontinuitu a autoritativní obrat Číny v posledních letech připisovat pouze Siho osobě.
Kvůli své mocenské dominanci je Si nezřídka porovnáván s Mao Ce-tungem. Ten neváhal pro svou ješitnost, ego a revoluční ideály obětovat i vlastní stranu, které během kulturní revoluce prakticky vyhlásil válku. Vyžíval se v podpoře revolučních mas a v chaosu, jež vždy dokázal zúročit ve svůj vlastní prospěch. Simu je však chaos cizí a jeho cílem je naopak podřídit čínskou politiku a společnost propracovaným pravidlům, fungujícím jako dokonalý stroj.
Čtěte také: Proti šakalům a westernizaci. Čína se vrací k diplomacii „vlčích válečníků“
Jedním z klíčových aspektů Siho vlády je tak stále větší důraz na vytváření právní základny pro autoritu strany a naplňování její moci. Kromě toho, že je přesvědčeným leninistou, má Si z čínské filozofické tradice nejblíže k legalistům, kteří viděli úspěšnou společnost jako tu založenu na jasných pravidlech a disciplíně, odměnách a trestech, a centralizované moci.
Samozřejmě, více než o vládu zákona se v Siho případě jedná o vládu prostřednictvím zákona. Komunistická strana jako instituce stále stojí jako garant systému mimo mantinely práva. Si však prosadil přísnější pravidla i pro stranu samotnou ve snaze zaručit disciplínu a ulehčit implementaci politiky stanovené ústředními orgány.
Pokud proto existuje jedna vlastnost, která Siho vystihuje, je to nesporně ambice kontroly. Ta je přítomna ve všech aspektech jeho politické agendy – od ukočírování moci technologických gigantů až po systematické represe vůči Ujgurům a dalším menšinám. Všechny politické impulzy pak vycházejí podle propagandy přímo od něj. Během pandemie se například stala legendárními slova o tom, jak Si „osobně řídí“ to, co stranická propaganda nazývala „lidovou válkou“ proti koronaviru.
Intelektuál, lidumil, asketa a milující manžel
Veřejný obraz Si Ťin-pchinga je podrobně konstruován stranickou propagandou. Oddělit její produkt od reality však není vždy lehké. Co víme jistě, je, že si čínský lídr potrpí na budování obrazu, který ho staví o hlavu výše než jeho předchůdce, a v pomyslném panteonu moderní čínské historie stojí minimálně na úrovni Maa a Teng Siao-pchinga.
Si o sobě rád vytváří dojem, že je sečtělý a má rozhled. Jeho projevy jsou plné odkazů na čínskou literaturu a historii, v tamní společnosti značící kulturní erudici. Stranická propaganda dokonce vydala knihu věnovanou pouze interpretaci těchto referencí. Mezi Siovu oblíbenou četbu údajně patří světové klasiky – od Shakespeara přes Victora Huga až po Tolstoje –, což prezident rád demonstruje při svých zahraničních cestách.
Si je také oficiálně otcem současné adaptace stranické ideologie, takzvaného Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínským charakteristikami v nové éře. To je ideologickým kánonem strany. Podobizny čínského lídra zdobí obálky knih o „řízení státu“, dnes už ve čtvrtém pokračování, které servírují Siho moudrosti i světovému publiku. Každý další překlad této knihy (přišlo i na ten český) označují čínská média za znak popularity jeho myšlenek.
Si je obyvatelům ukazován jako žoviální, přátelský a otevřený politik, z čehož pramení i jeho populární přezdívka strýček Si.
Si však podle všeho není rozeným intelektuálem. Mozkem stojícím za vývojem stranické propagandy je spíše přední ideolog Wang Chu-ning, který sloužil jako šedá eminence Siho dvěma předchůdcům. Podle zdrojů z WikiLeaks je prezident průměrné inteligence a mezi vrstevníky spíše zaostával.
Kritici se Si Ťin-pchingovi často vysmívají za nesprávné čtení čínských znaků nebo neschopnost odpovídat na dotazy bez podkladů. První muž ČLR podle všeho nemluví žádným cizím jazykem a nikdy ani netrávil delší čas v zahraničí. Podle některých nařčení se měl dokonce dostat ke svému doktorátu z prestižní univerzity Čching-chua v roce 2002 plagiátorstvím a pochybnosti panují také o jeho předešlých titulech.
Odlišit realitu od pomluv, které často přiživuje zahraniční disidentská scéna a notoricky nespolehlivá média diaspory, je mnohdy těžké až nemožné. Skutečný Si Ťin-pching má nicméně daleko od obrazu vládce-mudrce, který tvoří čínská propaganda. Co ho však vždy odlišovalo a pomohlo mu vystoupat mocenskou pyramidou, měla být jeho ctižádostivost.
Čtěte také: Ujgurští knihkupci v Istanbulu brání svou kulturu. Navzdory tureckým i čínským autoritářům
Současný čínský lídr si celou kariéru budoval image „pana čistého“ a podle informací ze zákulisí nikdy neměl zájem o osobní obohacení nebo nekalé finanční zabezpečení své rodiny. Není náhodou, že jednou z nejvýraznějších iniciativ Siho vlády je masivní protikorupční kampaň, v rámci které byly potrestány miliony straníků.
Kromě potírání „velké korupce“ (nebo i korupce takzvaných tygrů) mimo jiného tento kurz přinesl i omezení pompézních banketů, využívání drahých služebních aut nebo hrání golfu. Kampaň ale zároveň sloužila jako vyhovující záminka zbavit se nepohodlných a neposlušných kádrů.
Stranická propaganda zdůrazňuje blízký vztah Siho k běžnému lidu, což je spojeno s další z priorit Siho vlády – s bojem proti chudobě. Obvyklou součástí večerních zpráv bývají záběry z návštěv Siho v domech chudých lidí, k nimž se dostává během inspekcí v jednotlivých provinciích. Při nich doslova nakukuje pod pokličku, mimo jiné prohlíží i toalety – vždyť jedna z kampaní vlády je „záchodová revoluce“, která má zlepšit hygienu v sociálních zařízeních.
習豬習看過的馬桶😂😂😂
如果是豬習用過的馬桶，就要貼金朝拜了😂😂😂 pic.twitter.com/pRlcidP1FD— 劉貽牧師 (@Frfrancisliu) August 26, 2019
„Toto je záchod, který viděl předseda Si Ťin-pching.“ (původ fotografie neznámý, pravděpodobně firemní reklama)
Si je obyvatelům ukazován jako žoviální, přátelský a otevřený politik, z čehož pramení i jeho populární přezdívka „strýček Si“. Tu jednu dobu hojně používala i státní média, později však od ní ustoupila.
Ne všechna pojmenování pro Siho jsou však tak srdečná – na uniklém seznamu blokovaných výrazů z čínské sociální sítě Xiaohongshu (Siao-chung-šu) bylo 546 položek odkazujících k jeho osobě. Najdeme mezi nimi třeba „Knedlíček“ (podle zinscenované návštěvy pekingské knedlíčkárny v roce 2013) nebo „hlavního urychlovače“ (myšleno úpadku – v kontrastu Teng Siao-pchingovou přezdívkou „Hlavní architekt“ čínských reforem). Ale také na Západě známé připodobnění k medvídkovi Pú.
Siho politický program se ve výsledku točí kolem nacionalistického projektu zaměřeného na proměnu Číny v přední velmoc ve všech aspektech.
Soukromí lídrů „země středu“ nepatří mezi veřejně diskutovaná témata a jejím obyvatelům je prezentován pouze limitovaný a vyleštěný obrázek. Do něj zapadá i Siho manželka, Pcheng Li-jüan, která zaujala významnější veřejnou roli, než tomu bylo u předchozích „prvních dam“.
To pramení z faktu, že Pcheng se stala známou osobností ještě před tím, než její manžel pronikl na vrchol čínské politiky. Jako populární armádní zpěvačka byla v Číně celebritou – údajně měla vystupovat i pro čínské vojáky, kteří se „vyznamenali“ potlačením protestů v roce 1989. A nyní svému muži dodává punc elegance. Její role je však především zahraniční, na domácí scéně svého manžela standardně nedoprovází.
Pcheng je Siho druhou ženou, o vztahu s tou první moc záznamů neexistuje. Dvojice má spolu dceru Si Ming-ce, která studovala na Harvardu, jak je pro děti čínské elity běžné. Na veřejnosti se však téměř vůbec neobjevuje. Si a Pcheng podle všeho velkou část svého manželského života strávili odděleně kvůli rozdílným pracovním povinnostem. O jejich osobním vztahu panují jen domněnky. V státních médiích se ale nezřídka objeví příběhy o Sim jako o milujícím manželovi.
Sen o mocné Číně
Jedním z klíčových příběhů Siho vlády je dramatický vzestup váhy Číny na mezinárodní scéně. I když vychází ze strukturálních faktorů, je to Si, kdo povýšil velmocenské ambice do popředí a učinil zadost zahraničněpolitické tradici Teng Siao-pchinga. Podle té se měla Čína držet v pozadí mezinárodního dění a vyhýbat se iniciativě.
Si zosobňuje představu, že si Čína zaslouží mít významné místo ve světové velmocenské politice a s tím spojený patřičný respekt, jehož se jí nedostává především ze strany západních zemí. Siho politický program se ve výsledku točí kolem nacionalistického projektu zaměřeného na proměnu Číny v přední velmoc ve všech aspektech.
Čtěte také: Čína se po covidové houpačce otevírá světu, návrat do stejných kolejí ale nečekejme
Kromě oficiální rétoriky naznačují Siho postoje i zřídkavé projevy, kdy se nedrží předem připravených poznámek. V roce 2009 si tak při návštěvě Mexika před místními Číňany postěžoval na zahraniční kritiku Číny: „Někteří cizinci, kteří mají plná břicha a nevědí, co dělat, na nás neustále ukazují prstem. Zaprvé Čína nevyváží revoluci, zadruhé nevyváží hlad a chudobu a za třetí vám nedělá žádné problémy. Co lze k tomu ještě říct?“
Během summitu G20 v listopadu 2022 zase kamery zachytily Siho, jak kárá kanadského premiéra Justina Trudeaua za uniknutí informací z bilaterálního setkání o údajném zasahování Pekingu do kanadských voleb. Si označil Trudeauvo jednání za „nevhodné“ a při odchodu se svým souputníkům podle bystrých uší ještě postěžoval, že kanadský lídr je „naivní“.
Si však dokáže ukázat i přívětivou tvář. V roce 2017 Si zahrál na strunu Trumpovy pompéznosti a uvítal amerického prezidenta v rozporu s tradicí v Zakázaném městě. Bývalý šéf Bílého domu dodnes opakuje, že měl s čínským lídrem dobrý vztah. Jako svého blízkého přítele pak vítal v neformální atmosféře na nedávné návštěvě i francouzského prezidenta Macrona.
Z návštěvy amerického prezidenta Donalda Trumpa v Zakázaném městě v Pekingu / Foto: archiv Donalda Trumpa / Wikimedia Commons / CC0
Nejvíce času ze všech světových lídrů však Si Ťin-pching strávil s ruským prezidentem Putinem – za poslední desetiletí se osobně potkali čtyřicetkrát. I když ruská invaze na Ukrajinu dostala ČLR do komplikované pozice, nezměnila zásadní strategické zájmy Pekingu rozvíjet vztahy s Moskvou a neoslabila ani „přátelství“ mezi oběma prezidenty.
Do jaké míry jsou si tito lídři skutečně blízcí a jestli Putin se Sim sdílel své válečné plány, je nezodpovězená otázka. Si ale podle všeho vidí Putinovo Rusko jako důležitého partnera v narušování americké globální dominance. Čína však o něm mluví kódovým označením „multilateralizace“ a „demokratizace“ světového řádu.
Výstižně tento postoj ilustrovala epizoda ze Siho návštěvy Moskvy – před nastoupením do limuzíny a odchodem na letiště se totiž loučil s Putinem se slovy: „Dochází ke změnám, jaké nenastaly po sto let – a my je společně uvádíme do pohybu.“
Stále neznámý
Vybudovat skutečně komplexní obraz Si Ťin-pchinga je kvůli nepřehlednosti čínského režimu a nedostatku spolehlivých informací nemožné. To se zásadně nezmění, dokud Čína jednoho dne neotevře archivy.
Lze také očekávat stále větší spekulace o jeho zdravotním stavu, protože dosud neurčil svého následníka. Siho otec se však dožil 88 let a jeho matka, Čchi Sin, je stále naživu, v pokročilém věku 96 let. To naznačuje, že Si může být u moci ještě dlouho. Snahy pochopit jeho osobnost i motivace tedy jen tak brzy neskončí, byť uspokojivých odpovědí se asi nedočkáme.
Článek vznikl ve spolupráci s týmem čínských projektů Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
