Jako každý rok, i na tento 8. březen připadá Mezinárodní den žen. Možná jako odpověď na apel „chceme práva, ne květiny“ dostaly Francouzky k svátku zakotvení práva na interrupci do ústavy. V Irsku se o jiné ústavní změně teprve rozhoduje: zůstanou ženy pečovatelkami?
„Doufáme, že nám zaručí naše práva – zejména v momentě, kdy čelíme děsivé hrozbě, již představuje krajní pravice,“ řekla listu The New York Times jen pár chvil před sečtením posledních hlasů zákonodárců jednadvacetiletá Yanna. „Byla to Simone de Beauvoir, kdo řekl, že práva žen jsou první svobody, na které se útočí,“ odkázala se na feministickou ikonu minulého století.
Dav kolem Yanny už dávno oslavoval. Place du Trocadéro, náměstím přímo naproti Eiffelově věži, se rozléhala píseň od americké zpěvačky Beyoncé. „Kdo řídí svět? Holky!“ ozývalo se z reproduktorů. Sčítání bylo u konce.
Francie se stala první zemí na světě, která do své ústavy výslovně zakotvila „zaručenou svobodu žen“, co se umělého ukončení těhotenství týče.
„Vzkazujeme všem ženám: Vaše tělo patří vám a nikdo kromě vás nemá právo jej ovládat,“ nechal se v pondělí slyšet francouzský premiér Gabriel Attal. K Francouzkám promluvil chvíli poté, co tamní zákonodárci s drtivou většinou odhlasovali přelomovou změnu.
Kdo byl první?
De facto Francie následuje a dál posouvá krok bývalé Jugoslávie, která ve své ústavě z roku 1974 slíbila, že „člověk může učinit svobodné rozhodnutí o tom, zda bude mít děti“.
Podle Floriane Volt, místopředsedkyně francouzské Nadace pro ženy, nejde jen o symbolické gesto. „Francouzský lid prostřednictvím svých zástupců v pondělí rozhodl o tom, že svoboda žen je pro naši společnost podmínkou. Některé z našich nejvyšších demokratických hodnot jsou chráněny jako ústavní svobody – mimo jiné i svoboda projevu,“ připomněla pro Voxpot.
Polská expertka na ústavní právo a lidská práva Anna Sledzinska-Simon pro NYT navíc uvedla, že „Francouzi nazývají věci pravými jmény“. „(Ústava) nemluví o reprodukčních právech nebo o právu mít dítě. Když přímo pojmenujete ‚přístup k interrupcím‘, je to velmi odlišný jazyk,“ podotkla.
Ještě není vyhráno
Ačkoli Francie může o letošním MDŽ oslavovat čerstvé úspěchy, boj za rovná práva zdaleka není u konce. „Ještě před sebou máme spoustu práce. Stejně jako jinde po světě, i v naší zemi ženy trpí genderovou nerovností a genderově podmíněným násilím,“ uvedla na pravou míru Floriane Volt pro Voxpot.
„Skrze hnutí #MeToo v čele s herečkou Judith Godrèche se objevovaly různé příležitosti se k sexualizovanému násilí vyjadřovat nahlas. Jenže bohužel, francouzská vláda sice tvrdí, že stojí za oběťmi genderově podmíněného násilí, zároveň však neposkytuje dostatečnou finanční podporu na vymýcení takových činů,“ povzdechla si místopředsedkyně Nadace pro ženy.
Země také adresuje problém v podobě femicid. Tedy nejzávažnější formy genderově podmíněného násilí, vrcholné diskriminace vůči této části populace. Ženy jsou v těchto případech vražděny proto, že jsou ženami – nejčastěji rukou blízké osoby.
V roce 2021 takto zemřelo 122 žen, o rok později 118. Statistiky ukazují, že v průměru ve Francii usmrtí ženu partner či expartner každý třetí den.
Stín femicid už dlouhé roky visí i nad sousední Itálií. Nedávno frustrace a vztek tamní společnosti vyvřely v masové protesty proti násilí na ženách. Stalo se tak po loňské vraždě dvaadvacetileté Giulie Cecchettin – italská policie z ní obvinila jejího bývalého partnera. O femicidách v Itálii si můžete na Voxpotu přečíst zde.
„Kdyžtak bude další referendum“
Francouzští zákonodárci rozhodli o přepsání části ústavy na začátku tohoto týdne. O změně zásadního dokumentu se ale hlasuje i v jiné části Evropy. Irsko v pátek, přesně na MDŽ, vyšlo k volebním urnám rozhodnout v referendu mimo jiné o tom, jak bude jeho ústava nahlížet na ženskou populaci.
Jedna ze dvou otázek referenda se týká toho, jak by měla irská ústava definovat roli ženy v domácnosti. V současnosti dokument ve zkratce říká, že by „ženy neměly jít pracovat v případě, že by tak zanedbaly své domácí povinnosti“. Dále také uvádí, že „život ženy v domácnosti je takovou formou podpory státu, která je nezbytná pro obecné blaho“.
Kritické hlasy argumentují tím, že je současné znění ústavy sexistické a zastaralé. V případě, že by lidé hlasovali pro jeho změnu, by „péči poskytovali členové (a členky) rodiny“. A stát „by měl usilovat o podporu takového poskytování rodinné péče“.
„Ten stávající článek mě tak štve!“ rozčílila se na úvod rozhovoru socioložka Pat O’Connor. „Vlastně říká, že když nemáte děti, děláte pro stát kulové. Navíc to slovíčkaření – nejde o ‚práci, již žena v domácnosti vykonává‘, ale o ‚život ženy v domácnosti‘,“ nadnesla Irka.
Jenomže: většina irské společnosti je sice v zásadě pro změnu, stále ale není jasné, jaký výsledek hlasování nakonec přinese. Problém totiž představuje potenciální formulace nového znění.
Proč to možná neprojde?
Část Irů a Irek v čele se senátorem Tomem Clonanem nesouhlasí s tím, že se text nezabývá péčí o osoby s tělesným či mentálním handicapem. Že ji nepřímo nechává právě na rodině, a stát se tak nezavazuje tyto lidi s postižením podpořit, vysvětlila Voxpotu Pat O’Connor. „Může se tak stát, že ke změně té zmínky o ‚ženě v domácnosti‘, která v ústavě straší už od roku 1937, nedojde.“
„Ale víte, to je taková irská věc: když to teď neprojde, uspořádá se další referendum. Pokud se nedobereme ke ‚správné odpovědi‘, bude prostě další hlasování. Stejné to bylo i s právem na interrupci, k tomu jsme měli šest referend,“ pokrčila rameny irská socioložka.
Blesková proměna
Irsko si právo na interrupci odhlasovalo v historickém referendu v roce 2018. V současnosti tam platí stejná pravidla jako v České republice: interrupci může žena podstoupit do 12. týdne těhotenství, poté jen za výjimečných okolností. A ačkoliv je zákrok na papíře legální, realita takovou svobodu zcela neodráží.
„Systém každý rok nechá určitou část žen na holičkách,“ shrnula pro CNN irská ženskoprávní aktivistka Ailbhe Smyth. Těhotné osoby, které chtějí umělý potrat podstoupit, čelí takzvané „postcode lottery“ (tedy „loterii s PSČ“). Jinými slovy: na irském venkově mají přístup k interrupcím mnohem obtížnější než ve městech.
Ačkoliv i v Irsku je velmi co zlepšovat, socioložka O’Connor v rozhovoru pro Voxpot zdůraznila, že je země příkladem „bleskové proměny“.
„Jsme ukázkou toho, jak rychle se může společnost proměnit. Ještě za mého života – a já nejsem žádná stoletá žena – Irsku dominovala katolická církev. Lidé se nemohli rozvádět, vdané ženy měly zákaz pracovat ve veřejné správě nebo jen na základních školách. To se změnilo v první polovině 70. let,“ popsala změnu O’Connor.
Tímto tempem bychom na vyrovnané zastoupení žen a mužů ve sněmovně čekali dalších 63 let.
Jakkoliv dříve v irské společnosti panovala nechuť vůči pracujícím ženám, nálady se proměňují. „V minulosti byla pracující žena špatnou vizitkou svého manžela. Nyní chodí do práce 60 procent vdaných žen. Irsko se tedy mění a posouvá, ještě ‚tam‘ ale nejsme,“ shrnula Pat O’Connor.
„Třeba péče o dítě je velmi nákladnou záležitostí, která ženy a rodiny zahání do kouta. Zastoupení žen v čele univerzit se sice citelně zlepšilo, ale zase máme velmi málo žen ve vládě. A samozřejmě řešíme i násilí na ženách a nedostatek zařízení pro jeho oběti,“ vyjmenovala odbornice jen část z dlouhého seznamu problémů, jimž irské ženy čelí.
Rovnost za šest dekád
Ruku na srdce: onen ideál rovnosti v současnosti nepanuje v žádné zemi světa. Překážky a svízele, které zmínila Pat O’Connor, se dají vcelku snadno převést i na situaci v Česku.
„Náš pokrok je sice setrvalý, ale pomalý,“ okomentovala pro Voxpot domácí vývoj vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. „Lze to ilustrovat například na zastoupení žen v poslanecké sněmovně. V posledních volbách bylo zvoleno 25 procent žen, což je nejvyšší zastoupení žen ve sněmovně od vzniku samostatné České republiky. Zároveň je to ale jedno z nejnižších čísel v rámci Evropy,“ uvedla.
Od roku 1993 podle ní vzrostlo zastoupení žen ve sněmovně z 15 na 25 procent. „Tímto tempem bychom na vyrovnané zastoupení žen a mužů ve sněmovně čekali dalších 63 let,“ upřesnila vládní zmocněnkyně.
„Osobně vidím nedostatky v tom, že máme pořád celkem daleko od politických deklarací k realitě. Příkladem z nedávné doby je hlasování o ratifikaci Úmluvy proti násilí, jejímž cílem je chránit všechny oběti domácího a sexualizovaného násilí – její ratifikace by tedy jednoznačně byla v souladu s prioritami vlády,“ odkázala se Šimáčková Laurenčíková na ostře sledované dění v Senátu, kterým takzvaná Istanbulská úmluva nakonec neprošla.
Čtěte také: Expertky o Istanbulské úmluvě: Uděláme z boje proti násilí na ženách prioritu?
Ačkoli se podmínky Češek postupně zlepšují a daří se odstraňovat nerovnosti, pokrok v drtivé většině ostatních zemí Evropské unie je v mnoha oblastech mnohem rychlejší. Česko se v žebříčku Gender Equality Index, který zkoumá různé oblasti ekonomického i sociálního života, umístilo na třetím místě odspodu – hůř je na tom mezi zeměmi evropského bloku už jen Maďarsko a Rumunsko.
„Postupně se blížíme k odstraňování nerovností, jako jsou rozdíly ve mzdách na obdobných pozicích nebo stereotypní představy o tom, jaká profese je pro ženu vhodná. Nebo že péče o děti a domácnost je automaticky úkolem ženy,“ myslí si vládní zmocněnkyně.
Posun v české společnosti nakonec naznačily už výsledky průzkumu Eurobarometr z roku 2017. Více než tři čtvrtiny z respondentů uvedly, že by státní instituce měly usilovat o odstraňování přetrvávajících nerovností.
Drtivá většina české veřejnosti navíc souhlasila s tím, že snaha o rovnost žen a mužů ve společnosti je důležitá. S odstupem sedmi let od vydání výsledků průzkumu je ale stále otázkou, kdy se takový pohled opravdu propíše do reality.
