Německou levicovou nadaci Rosa Luxemburg Stiftung a potažmo i jí podporované české projekty kritici obviňují ze spolupráce s Ruskem. Často citovaný článek Wall Street Journal ale nic takového nedokazuje. Více nežli nadace demokracii ohrožují lidé, kteří zneužívají strachu z války, aby diskreditovali své názorové oponenty.
„Akci financovala nadace německé extremistické Die Linke, která je otevřeně proruská a prosazuje vystoupení Německa z NATO. Dle Wall Street Journal chce Kreml stranu využít k vybudování proruské koalice v Německu,“ argumentovala novinářka Daniela Drtinová proti člence republikového výboru Pirátské strany Janě Michailidu. Rozhovor DVTV se uskutečnil v reakci na kontroverzní účast Michailidu na Dnech antikapitalismu, jejichž organizaci finančně podpořila německá nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
Zejména Twitterem se následně roznesla obvinění, že německou levicovou stranu Die Linke platí a pasou Rusové. Každý, kdo někdy dostal peníze od spřízněné nadace Rosa Luxemburg Stiftung, je prý v lepším případě užitečný idiot, v horším rovnou vědomý agent Kremlu. Někteří členové hlavní vládnoucí strany dokonce v boji proti „agentům nepřátelské mocnosti“ doporučovali recepty sestávající z „exemplárních trestů“, „razií“ a „zabavení majetku“, za které by se nemusel stydět ani současný ruský režim.
Jazyk války umožňuje nepřátele dehumanizovat, požadovat jeho smrt, nebo vysoké tresty i za malé prohřešky.
Hlubší prostudování zahraničních zdrojů však ukazuje, že takové interpretace jsou diplomaticky řečeno přitažené za vlasy. Jejich původci tak spíše účelově zneužívají strachu z války na Ukrajině a ruského vlivu, aby delegitimizovali názorové proudy, se kterými nesouhlasí.
Tento text se jejich argumenty pokusí odpovědět ze tří stran: zaprvé, proč bychom se měli bát nadužívání válečného jazyka a metafor v českém diskursu? Zadruhé, je Rosa Luxemburg Stiftung skutečně „pasena“ ruským režimem? A zatřetí, co pro česká média, neziskovky a zejména levici znamená jejich závislost na dárcích ze Západu?
Potrestejte všechny zrádce
Ruský útok na zemi pár set kilometrů od našich hranic, která je nám navíc kulturně blízká, je pro českou společnost samozřejmě šok. Velmi výrazně se proto objevuje v místních diskusích. Média už více než rok sdílí zprávy a fotky ruských zločinů, dezinformační scéna kolem války vymýšlí bláznivé teorie, vláda se chlubí pomocí Ukrajině, opozice ji za ni kritizuje.
Jinými slovy, situace na Ukrajině výrazně ovlivnila český diskurs. To s sebou nese i rizika. Válka jako taková ospravedlňuje zabíjení jiných lidí, za což se v neválečných společnostech uvalují nejvyšší možné tresty. Aby to ospravedlnil, umožňuje jazyk války nepřátele dehumanizovat, požadovat jeho smrt, nebo vysoké tresty i za malé prohřešky. Také umožňuje problém či přesněji konflikt, kterým se zabývám já, vykreslit jako daleko důležitější než všechny ostatní problémy.
Čtěte také: Německá politička vyzývá k míru. Místo toho ale aktivizuje oba okraje politického spektra
V mezinárodních vztazích se tomuto procesu říká sekuritizace a funguje zhruba následovně: Blokuje mi ekologický aktivista průjezd autem po magistrále? Mimo jazyk války můžu říct, že s ním nesouhlasím, je hlupák, jeho protest je kontraproduktivní, zaslouží si pokutu. Ale co když řeknu, že aktivista je placen ruskými penězi a jeho cílem je oslabit západní společnost? Žádný trest najednou není dost přísný proti takovému zrádci. Jakékoli deklarované motivace aktivisty se stávají pouhou zástěrkou, kterou nepřítel umně využívá, aby poškodil naši společnost.
Jak popsali výzkumníci Ústavu mezinárodních vztahů Jakub Eberle a Jan Daniel, již před válkou česká debata nadužívala pojem hybridní války. Reálné vlivové operace – šíření dezinformací, podpora extremistických stran protichůdných názorů, hackerské útoky i třeba výbuch ve Vrběticích – byly směšovány s prostou kritikou liberálních a prozápadních narativů, později také kritikou vlády Petra Fialy. Problém takového přístupu je, že se do pojmu hybridní války schová téměř všechno.
Jak napsali výzkumníci, pojem „odvádí pozornost od příčin současných krizí. Dokud můžeme za problémy hledat cizí agenty a jejich domácí „kolaboranty“, nemusíme se pouštět do bolestných debat o prohlubujících se regionálních a sociálních nerovnostech…“. Podobnou taktiku lze samozřejmě využít i proti klimatickým aktivistům. Jim tím znemožňujeme nadefinovat si vlastní motivaci k činům stojící mimo válku – třeba strach z klimatických změn – a jejich činy tím zcela delegitimizujeme.
Nic z toho neznamená, že by Rusko nemohlo zneužívat naivní protiválečné iniciativy, anti-globalizační či environmentální hnutí či třeba západní levici kritickou k USA a NATO, stejně jako to v mnohem větší dokumentované míře dělá u krajně pravicových stran. Můžete argumentovat – jak vyzdvihuje i citovaný článek Wall Street Journal – že sovětské a později ruské tajné služby historicky taková hnutí podporovaly. Pořád to ale neznamená, že jakýkoli člověk, který se v těchto hnutích angažuje, je podporovatelem Ruska a jeho zločinné války.
Profesor politologie Pavel Barša a podcastu Kolaps použil příhodnou metaforu. Když někdo zmlátí člověka jiné barvy kůže, musí se mu motiv nejprve dokázat, než čin označíme za rasově motivovaný. Že udělal něco, co se může rasistům líbit, co je dokonce v souladu s jejich zájmy, bez prokázání motivace k takové kvalifikaci činu nestačí. Stejně opatrně bychom dle něj měli přistupovat i k lidem, které chceme označit za posluhovače Vladimira Putina. Barša dodal, že takovou úroveň sekuritizace chápe ve válečné Ukrajině, ale česká společnost by se před ní měla mít na pozoru, protože znemožňuje demokratickou diskusi.
Ve zkratce, když někoho chceme obvinit z podpory či dokonce spolupráce s Rusy, musíme to mít velmi dobře podložené. Obviňování českých neziskovek podporovaných Rosou Luxemburg Stiftung z proruských postojů však dobře podložené není.
Proruská rebelka Wagenknecht
Platí nadaci Rosa Luxemburg Stiftung, a tím nepřímo i české příjemce jejích dotací, Rusové? Zatím poslední výroční zpráva nadace ukazuje, že peníze k nadaci v roce 2021 plynuly téměř výhradně od německé spolkové vlády. Ta jí v daném roce poslala téměř 80 milionů euro. Všechny ostatní příjmy, včetně darů, členských příspěvků, výnosů z vlastnictví a dalších činí něco málo přes 90 000 euro – tedy zhruba promile celkových příjmů nadace.
Štědré státní financování pro nadace spřízněné s politickými stranami má v Německu dlouhou tradici. Cílem nadací jako Friedrich Ebert Stifung (SPD), Konrad Adenauer Stiftung (CDU) nebo právě Rosa Luxemburg Stiftung je podporovat občanské vzdělávání a demokratickou diskusi v Německu i mimo něj – samozřejmě v duchu hodnot, které daná politická strana reprezentuje.
Z hlediska financí Rosa Luxemburg Stiftung je zároveň důležité zdůraznit, že ani článek Wall Street Journal citovaný Danielou Drtinovou nezmiňuje, že by nadaci německé levicové strany plynuly peníze z ruských zdrojů.
Rozdílné názory a potřeby lidí z východní a západní Evropy existují i ve vztahu Rusku.
Die Linke je v článku zmiňována výhradně v souvislosti s poslankyní Sahrou Wagenknecht. Jak Voxpot poukázal už v březnu, spoluautorka petice za ukončení války na Ukrajině a hlavní organizátorka únorové „rebelie pro mír“ Wagenknecht je pravděpodobně nejznámější německou levicovou političkou. Zároveň je ale kontroverzní osobností i v rámci Die Linke a otevřeně uvažuje o založení nové strany, která by byla pravděpodobně blízká také voličům krajně pravicové Alternativy pro Německo.
Nejvážnějším obviněním Wall Street Journal proti Wagenknecht bylo, že její bývalý manžel byl loni na podzim v kontaktu s ruskými stratégy. Ti v té době připravovali plán, jak s pomocí Die Linke a také Alternativy pro Německo v této klíčové zemi vybudovat a posilovat protiválečnou, proruskou koalici. Že by Wagenknecht nebo její bývalý manžel dostali od Rusů peníze, oba odmítají a ani Wall Street Journal je z toho neusvědčuje – byť se to samozřejmě nedá ani zcela vyloučit.
Pozice samotné Die Linke směrem k válce jsou zatím rozporuplné. V duchu západní levicové tradice je strana kritická k USA i NATO, což by však měl být v demokratické společnosti legitimní postoj. Die Linke také nepodporuje zasílání těžkých zbraní na Ukrajinu a tvrdí, že by měl Berlín v přístupu k Rusku více zapojovat diplomatická řešení. V minulém roce však Die Linke hlasovala pro uvalení ekonomických sankcí proti Rusku a Putinovu válku ve své loňské rezoluci označila za imperialistickou. Stranou ohledně pozice k ruské válce zmítají spory, personalizované právě Sahrou Wagenknecht. Tvrzení Daniely Drtinové, že je strana „otevřeně proruská“ je tedy také určitým zveličením.
Čtěte také: Italská opozice má novou lídryni. Chystá komunismus pro 21. století navzdory vlastní straně?
Pozice Die Linke samozřejmě řadě Čechů může připadat naivní a bezzubá ve světle ruské agrese – jako taková se jistě Kremlu může zamlouvat více nežli o poznání nekompromisnější pozice jiných stran. Vyvodit z článku Wall Street Jounal, že Rusové financují Rosu Luxemburg Stiftung a tím nepřímo i české ekologické aktivisty, je ale opravdu kreativní interpretací textu.
Peníze, sociální teorie a westsplaining
Michailidu po rozhovoru DVTV schytala hodně kritiky za to, že prý náklonost Rosy Luxemburg Stiftung k Rusku relativizuje. Pirátka ale ve skutečnosti poukázala na reálný problém, který sužuje malá média, neziskovky i politiky: je jím nadměrná závislost na dárcích. „Věřím, že v nadaci nějaké kontroverzní články jsou. Bohužel to ale svědčí o tom, že stav levice v Česku je takový, že se musí spoléhat na financování z takových zdrojů,“ řekla doslova Michailidu.
Připomněla mi tím slova miliardáře a předvolebního sponzora prezidenta Petra Pavla Libora Winklera v Deníku N: „Je to vlastně kapitalismus demokracie – nejde to dělat tak, že by někdo vystoupil na náměstí v nějakém malém městečku, že chce být prezidentem. Stejné je to i u investování: máme spoustu geniálních startupistů, kteří na to ale nikdy neseženou peníze.” Winkler tak bezděky přiznal, že bez blahovůle bohatých nemají politické projekty v České republice šanci.
Členové východoevropské levice tu západní dokonce obviňují z ignorantského postoje a přehlížení východoevropské zkušenosti.
Podobně média jsou v České republice koncentrována do rukou nejbohatších mužů – Andreje Babiše, Daniela Křetínského, Zdeňka Bakaly, Iva Lukačeviče, PPF – a ta malá nezávislá přežívají na čtenářských předplatných a právě grantech.
Je přitom nasnadě, že politická uskupení, média a neziskovky kritizující společenské nerovnosti, volající po zvýšení daní miliardářů nebo dokonce zpochybňující kapitalismus finanční podporu miliardářů získají méně snadno nežli strany pravicovějšího ražení.
Nedůvěra k soukromým penězům ale funguje i z druhé strany. Neziskovky, média i politické strany si na základě vlastního morálního kompasu nebo kodexu posuzují, o čí peníze se budou ucházet. Zcela ideální možnost mnohdy neexistuje a prohřešky dárců, případně jejich nesoulad s deklarovanými hodnotami, může být uskupení vždy vyčten.
Chceme se opravdu spojovat s touto firmou, s tímto státem, s tímto ministerstvem, s touto politickou nadací, s touto nadnárodní organizací? Jak je to v souladu s našimi hodnotami? Jak to ovlivní naši nezávislost? Neziskovka zabývající se klimatickou krizí asi bude mít na tyto otázky jiné odpovědi nežli ta řešící třeba ruské dezinformace.
Ve výsledku se peníze z ideově blízké německé nadace nebo třeba unijních fondů často jeví jako jedno z nejméně problematických řešení. I tato partnerství se západními dárci samozřejmě mají své stinné stránky. Jak říká maďarská politoložka Eszter Kováts, s penězi přichází sociální teorie – a ta často není zcela v souladu s potřebami nebo názory lidí ve střední Evropě. Kováts poukazuje třeba na to, že špatně placené ženy v Maďarsku mohou mít jiné zájmy v oblasti rodinné politiky a návratů do práce než bohatší občanky západních států, což západní granty a politiky nemusí reflektovat.
Rozdílné názory a potřeby lidí z východní a západní Evropy existují i ve vztahu k Rusku. Levicové strany v Česku, Polsku i na Ukrajině mají kvůli historické zkušenosti k této zemi výrazně kritičtější postoj nežli jejich západní souputníci, kteří byli dlouhodobě orientovaní spíše na kritiku západního „imperialismu“.
Někteří členové východoevropské levice tu západní dokonce obviňují z ignorantského postoje a přehlížení východoevropské zkušenosti, jak ukázala loňská debata ohledně takzvaného „westsplainingu“. Východoevropská levice poukazuje na to, že Rusko rozhodně není Mekkou socialismu ale spíše mafiánského kapitalismu a také, že se chová imperiálně – podrobuje si slabší státy a chce je vykořisťovat.
Příjemci dotací Rosa Luxemburg Stiftung tedy rozhodně nemusí mít sympatie k Rusku, nemusí jim být sympatická pozice Die Linke nebo dokonce ta Sahry Wagenknecht. Nemají však nástroje, jak pozice tohoto dárce ovlivnit, protože ty jsou definovány v Německu. Zároveň platí, že mnoho alternativních zdrojů příjmů neexistuje – a řada z nich by byla pro dané kolektivy problematická zase z jiných důvodů.
Ve zkratce, spíše nežli německá levicové nadace, jejíž kontroverzní členka možná měla kontakty s Rusy, bychom se měli obávat přehnané a účelové sekuritizace české veřejné debaty. Když budeme ideologické protivníky rovnou označovat za zrádce a požadovat pro ně exemplární tresty, vytvoříme si u nás situaci podobnou Rusku sami bez jeho pomoci.
