Francouzský prezident Emmanuel Macron se chce vyhnout debaklu ve volbách do Evropského parlamentu. V nich by měla triumfovat krajní pravice. Macron proto obměnil tamní vládu a vsadil na politiky vzešlé z pravice.
Dlouholetá francouzská politička Rachida Dati prožívá neobvyklý comeback do nejvyšších pater tamní politické scény. Osmapadesátiletá žena, kterou si v roce 2007 coby vůbec první ženu-muslimku vybral do ministerské funkce pravicový prezident Nicolas Sarkozy, se po letech znovu vrací do vlády. Zatímco tehdy působila jako ministryně spravedlnosti, tentokrát dostala rezort kultury.
Návrat výrazné a ostřílené političky je pro mnohé překvapením. Dati totiž až dosud působila v konzervativní straně Republikáni a nyní přešla do kabinetu tvořeného převážně členy Macronovy strany Renaissance (Obnova). Mnozí její spolustraníci na to reagovali podrážděně. Lídr Republikánů Éric Ciotti okamžitě oznámil, že ji ze strany vyloučí.
Macron svůj tah pečlivě naplánoval. Jeho výběr ukazuje, že se snaží udržet krok s posunem politického spektra doprava. Drobná žena s živým pohledem, která pochází z chudých poměrů, má totiž jemu i vládě zajistit podporu pravicových voličů.
Nechci manažery. Chci revolucionáře, říká Macron.
Není ale sama. Vedle Dati v obměněném kabinetu výrazně přibylo tváří, které stejně jako ona vyšly z Republikánů. Macron se tím tak několik měsíců před volbami do Evropského parlamentu obrací především k voličům, kteří hlasují pro Marine Le Pen a její stranu Národní sdružení. Doufá, že tento úkrok doprava mu pomůže zastavit vzestup krajní pravice.
Hlavní roli v očekávaném dramatu ale sehraje nový premiér Gabriel Attal. Zdá se, že Macron ani v tomto případě nechtěl ponechat nic náhodě – Attal je velmi mladý, populární a neokoukaný. Doufá, že nadějný politik Francii zajistí stejnou vlnu optimismu, která ho v roce 2017 vynesla do Elysejského paláce.
„Nechci manažery. Chci revolucionáře,“ řekl prý Macron na prvním zasedání vlády. Od ministrů čeká „rychlé výsledky“. Není času nazbyt. Do voleb, které chce Le Pen přetavit ve svůj životní triumf, zbývá ani ne pět měsíců.
Macronovi dochází dech
Macron má za sebou několik divokých měsíců, které poznamenaly protesty proti důchodové reformě, pak bouře na předměstích a nakonec nekonečné debaty o podobě nového migračního zákona.
Prezidentova popularita se přitom dlouhodobě propadá. Mnozí Francouzi mají pocit, že tento politik, oblečený vždy do skvěle padnoucího obleku a žijící v honosném Elysejském paláci, jim rozumí čím dál tím méně. Nespokojenost, kterou před lety zažehly žluté vesty, tak stále doutná pod povrchem.
Vedle nízké popularity Macrona také dlouhodobě omezuje skutečnost, že nemá v parlamentu většinu. Pro své zákony a reformy tak musí hledat podporu i u dalších stran. Ani ne dva roky po svém znovuzvolení tak šestačtyřicetiletý Macron ztrácí dech.
Loni v prosinci mu přitom uštědřila ránu jeho dlouholetá rivalka Marine Le Pen, kterou dvakrát porazil v prezidentském klání. Macronova klíčová migrační reforma totiž prošla jen díky podpoře jejího Národního sdružení, které mnozí politologové označují za krajní pravici.
Do původního návrhu se Le Pen navíc podařilo prosadit několik ze svých tvrdších opatření – reforma tak zpřísňuje například podmínky pro získání občanství nebo přístup k sociálním dávkám.
Čtěte také: Rasismus, nebo strach o život? Ve francouzských školách je znovu dusno
Proti výsledné podobě zákona se okamžitě postavila část poslanců Macronovy strany Renaissance. A to byla velmi neobvyklá situace. Prezident tak čelil nebývalé revoltě ve svém vlastním táboře. Tři ministři dokonce pohrozili, že pokud reforma v této podobě projde, tak odstoupí.
Le Pen tak dokonale rozštěpila prezidentovu stranu. Když reforma nakonec prošla, politička nijak neskrývala své zadostiučinění. Označila to za své „ideologické vítězství“. Francouzům znovu dokázala, že její dříve okrajová strana má stále větší vliv na dění v celém státě a dokáže posunout zákony doprava.
„Macron nesmí prohrát“
Le Pen a Macron brzy znovu poměří své síly, tentokrát ve volbách do Evropského parlamentu.
Elysejský palác oficiálně tvrdí, že za překvapivým jmenováním Attala do čela vlády nebyla blížící se kampaň. Prezident podle svého vyjádření chtěl dát nový impuls francouzské vládě a znovu rozjet svou reformní agendu. Na druhou stranu však zdroj z Macronova blízkého okolí připouští, že kampaň přeci jen hraje určitou roli. „Není zakázáno, abyste jako prezident myslel na nadcházející volby,“ řekl pro deník Le Monde.
Zatím není jasné, kdo do těchto voleb povede Macronovu stranu Renaissance, která s nejvyšší pravděpodobností vytvoří společnou kandidátku se středovým hnutím MoDem. Původně se spekulovalo, že to bude výrazná tvář nastupující generace francouzských politiků Stéphane Séjourné. Ten ale nyní nově řídí ministerstvo zahraničí.
Na rozdíl od Macronovy strany, která si dává se zásadním rozhodnutím na čas, Le Pen a její Národní sdružení už mají několik měsíců jasno. Stejně jako minule se do čela kandidátky postaví osmadvacetiletá vycházející hvězda tamní politické scény Jordan Bardella.
Průzkumy veřejného mínění napovídají, že krajně pravicová strana zvítězí – stejně jako při posledních eurovolbách v roce 2019. Tehdy ji od Macronovy koalice dělil ani ne jeden procentní bod.
Letos bude ale náskok krajní pravice zřejmě mnohem výraznější. Průzkum společnosti Elabe pro televizi BFMTV ukazuje, že Národní sdružení by nyní získalo 28,8 %, zatímco Macronova koalice o deset procentních bodů méně. To je přelom. Takový náskok Le Pen nad svým dlouholetým sokem ještě nikdy neměla.
Pokud se tyto odhady naplní, prezident utrpí nebývalý debakl. „Macron v těchto volbách nesmí prohrát,“ komentoval to analytik Benjamin Morel. Podle něj by pak „ztratil kontrolu“ nad zbývající části svého prezidentského mandátu.
Krajní pravice stále posiluje. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že v příštích volbách zvítězí.
A co by to znamenalo? Oslabenému lídrovi by se už zřejmě nepodařilo prosadit nic z jeho velkých reformních plánů, kterými chtěl povzbudit tamní ekonomiku a vrátit jí ztracenou konkurenceschopnost. Plánoval přitom doplnit důchodovou reformu, zpřehlednit daňový systém nebo sociální dávky. Do konce mandátu přitom Macronovi zbývají ještě zhruba tři roky.
Kdo dokáže čelit krajní pravici?
Macron proto nyní hledá cesty, jak otočit nepříznivý vývoj, zastavit vzestup krajní pravice a získat zpět ztracené voliče.
A kvůli tomu přišla dlouho očekávaná výměna v Matignonském paláci, v tradičním sídle tamních premiérů. Ve Francii je přitom běžné, že prezident – země má poloprezidentský režim – mění „svého“ premiéra i složení kabinetu, aby vládě dodal nový impuls. Chce tak Francouzům ukázat, že vnímá jejich nespokojenost a chce vyslyšet jejich námitky.
Chci akci, akci, akci a výsledky, výsledky, výsledky, prohlašuje nový premiér.
Macron při výběru nového premiéra vsadil na dosavadního ministra školství a svého dlouholetého blízkého spolupracovníka Gabriela Attala. Ten se v prosinci dokonce v průzkumu agentury Ipsos dostal na špičku žebříčku nejpopulárnějších politiků ve Francii.
Attal se tak ve svých 34 letech vůbec nejmladším mužem a prvním gayem, který kdy zastával tuto funkci. Francouzská média si všímají, že měl vždy blízko k Macronovi. Kvůli tomu mu média a oponenti někdy dokonce přezdívají „mini Macron“.
Přestože sám nebude kandidovat, sehraje klíčovou roli právě v nadcházejících eurovolbách. „Attal a Bardella jsou ze stejné generace,“ řekl pro server Politico jeden z Macronových poradců. Podle něj má Attal nepopiratelný politický cit a talent, takže „dokáže čelit Národnímu sdružení“.
Macron je přesvědčen, že Attal znovu rozproudí jeho agendu. A nový premiér přesně ví, co se od něj očekává. „Chci akci, akci, akci a výsledky, výsledky, výsledky,“ prohlásil krátce po svém jmenování v televizi TF1. Vyzdvihl „energii“ svých ministrů, kteří jsou podle jeho slov „na 200 % odhodlání splnit očekávání Francouzů“.
Poloprezidentský systém
Od vzniku páté republiky v roce 1958 ve Francii funguje takzvaný poloprezidentský systém. Prezident je volen přímým hlasováním na pět let. Má klíčovou roli hlavně v otázce zahraniční politiky. Hlava státu také jmenuje premiéra a na jeho návrh také ministry.
Také nová vláda pod dohledem dua Macron–Attal nabyla jinou podobu. Dříve prezident dbal na to, aby více méně kopírovala jeho vlastní stranu Renaissance, jež podle jeho slov není „ani napravo, ani nalevo“. Tentokrát je to ale jiné. Hned osm ze 14 ministrů tvoří politici, kteří vzešli z pravicových Republikánů. Macron tím vysílá jasný vzkaz pravicově laděným voličům a stáčí celou vládu doprava.
Do funkce „superministryně“ zdravotnictví a práce nově přichází Catherine Vautrin, která působila už ve vládě Jacquese Chiraka. Společně s ní přišla také zmíněná Rachida Dati. Své posty si zároveň zachovali bývalí členové konzervativního tábora. Jsou to ministři vnitra Gérald Darmanin, financí Bruno Le Maire a obrany Sébastien Lecornu.
Hned tři z těchto politiků – Vautrin, Dati a Darmanin – mají přitom blízko k francouzskému exprezidentovi Nicolasi Sarkozymu. Ostatně blízkými vztahy s někdejším „hyperaktivním“ lídrem, který na sebe upozornil mimo jiné i tvrdým postojem vůči migrantům, se nijak netají ani Macron.
Všímá si toho i opozice. Lídr socialistů Olivier Faure k tomu napsal, že slibovanou obměnu vlády poznamenali „Sarkozyho dinosauři“.
Attala ve funkci čeká několik horkých měsíců, které proběhnou v době vyostřené volební kampaně. Největší pozornost se stočí právě na něj a na zmíněného Bardellu. Přestože jsou z opačného politického tábora, mají mnoho společného – jsou mladí, populární a patří k nastupující generaci politiků.
Čtěte také: „Velký Napoleon tě sleduje.“ Jak Francie buduje aparát na špehování občanů
Bude to napínavý souboj. Oba se dobře znají a dokonce si i tykají. A oběma jde také o jejich politickou budoucnost. O Attalovi se spekuluje, že by se v roce 2027 mohl ucházet o Elysejský palác. To mu bude 38 let. Zatímco v Česku by ani kvůli nízkému věku nemohl kandidovat, ve Francii to možné je (platí tam věková hranice 18 let).
A Bardella? Pokud Le Pen opravdu vyhraje příští prezidentské volby, tak on skončí v premiérském křesle. V nadcházejícím boji o přízeň Francouzů půjdou rukavičky dolů.
