Když Google platí menší daně než uklízečka. Stal se z nás slušný daňový ráj, říká irský sociolog

Kierran Allen je profesorem sociologie na University College Dublin a spolu s ekonomem Brianem O‘Boylem napsali knihu Ireland Tax Haven, která vyšla loni v listopadu. Tedy přesně měsíc potom, co titulky světových médií zaplavily zprávy o „průlomové dohodě“ 140 zemí světa o globální korporátní dani. Experti je ohledně implementace zatím skeptičtí a důvodem můžou být právě země jako Irsko.

O tom, jak irská daňová praxe zapadá do fungování globální ekonomiky, i ceně, kterou za ni platí Irové i zbytek světa, jsme mluvili s Allenem, který se daňové politice tohoto ostrovního státu věnuje nejen ve výzkumu, ale také jako aktivista.

Vaše kniha se jmenuje Irský daňový ráj. Jaké jsou vaše argumenty, podle kterých dává smysl mluvit o Irsku jako o daňovém ráji?

Jenom na vysvětlenou – Irsko má oficiální daňovou sazbu pro korporace 12,5 % a kvůli ní je v Evropě dlouho známé jako země s nízkým zdaněním. Ale těch 12,5 % bylo vždy takové číslo do novinových titulků. Ve skutečnosti se musíte podívat na to, co se počítá jako „zdanitelné zisky“. Ve finále tak většina korporací odvádí 5–6 %.

Tohle platilo dlouhé roky, ale pak se objevilo několik skandálů. Ukázalo se, že Apple a jiní neplatí na daních ani 2 %. Google zase odváděl svoje zisky do Nizozemska a dál na Bermudy. Z toho byl docela poprask, takže v reakci na to vláda zavedla nová opatření. Podle nich můžete na daních odvádět pouze 6,25 %, pokud se vaše firma pohybuje v oblasti intelektuálního vlastnictví. Jakmile si do toho započítáte výdaje – a v oblasti intelektuálního vlastnictví se s výdaji manipuluje snadno – dostanete se ještě níž. Část firem tak daní dokonce méně než 2 % ze svých zisků. Proto lze i po těchto změnách Irsko označit za daňový ráj.

Na základě korespondence mezi Applem a irským daňovým úřadem Evropská komise rozhodla, že firma dluží irskému státu na daních 13 miliard eur.

Většinu lidí při tomhle sousloví napadnou spíše ostrovy v Karibiku. Irsko je ale jiným druhem daňového ráje. Jak můžeme takové země rozdělit?

Zaprvé je můžeme dělit podle části světa, ve které slouží bohatým lidem. Takže například Singapur bude především pro bohaté z Asie. Pak máme daňové ráje, které jsou přizpůsobeny jednotlivcům. Naproti tomu Irsko slouží především korporacím – konkrétně těm americkým. Navíc nemá tak špatnou pověst jako některé země z Karibiku, takže pokud jste americká korporace, která dbá o svůj veřejný obraz, vyberete si raději Irsko.

Byly tu i nějaké další faktory kromě nízkých daní, které přivedly americké korporace právě do Irska?

Se vznikem jednotného evropského trhu se potřebovaly dostat do Evropy, aby sem mohly vyvážet. V Irsku se mluví anglicky, což je samozřejmě výhoda, ale na druhou stranu to také byla periferní země na úplném okraji Evropy. Mnohem důležitější ale bylo, že irští zákonodárci napsali legislativu na míru americkým firmám. Dnes to může znít překvapivě, ale ve Spojených státech se dřív platila poměrně vysoká korporátní daň, 35 procent, která se vztahovala i na zisky ze zahraničí. Potom ale v USA zavedli takzvanou check-the-box skulinu, která umožnila korporacím se té sazbě vyhnout. Irské autority si ten zákon pozorně pročetly a napsaly vlastní legislativu přesně tak, aby odpovídala právě téhle skulině.

Země gigantů a blackoutů

Mohl byste našim čtenářkám a čtenářům přiblížit případ Applu a následný soudní spor mezi Irskem a Evropskou komisí, který skončil u soudního tribunálu EU?

Apple přišel do Irska okolo roku 1980 jako jedna z posledních společností, která profitovala z nižších sazeb pro exportující firmy. Když se tohle změnilo, u irského státu si vyjednali, aby dál platili 2 %. Někdy po roce 2000 si ale řekli, že i tohle je moc a požádali o další snížení, takže od té doby platili na daních necelé procento ze svých příjmů. V roce 2013 se tím nejdřív zabýval americký senát, šéfa společnosti Apple Tima Cooka kvůli tomu vyslýchal Kongresu. Pak začala s vyšetřováním Evropská komise, která získala korespondenci mezi Applem a irským daňovým úřadem. Na základě toho Komise rozhodla, že Apple dluží irskému státu na daních 13 miliard eur.

Jakákoliv normální vláda, která není jenom sluhou korporací, by si ty peníze vzala. Jenže ta irská se proti tomu rozhodnutí odvolala, najala si špičkové právníky a ve spolupráci s Applem se jim podařilo soud vyhrát, takže Apple nemusí Irsku platit nic. Pozoruhodný je také argument, díky kterému ten spor vyhráli. Komise totiž tvrdila, že Apple dostal zvláštní zacházení a byl zvýhodněn. Irsko se ale hájilo tím, že nikoho nezvýhodňovalo. To je do určité míry pravda – takhle nízké daně totiž opravdu platily i jiné firmy.

Čtěte také: Přichází technopolární svět: Jak digitální giganti změní globální řád

Kromě Applu sídlí v Dublinu i další technologičtí giganti. Na Západě v posledních letech pozorujeme proměnu narativu okolo těchto firem. Už nejsou oslavovány jako inovátoři, ale naopak se v médiích téměř každý den můžeme dočíst o skandálech Facebooku či Googlu. Probíhá tahle změna postojů i mezi lidmi v Irsku?

Myslím, že postoje lidí nikdy nemají jen jednu dimenzi. Takže Irové můžou být na jednu stranu rádi, že ty firmy přinášejí pracovní místa, ale zároveň můžou být nespokojení s tím, jak Facebook zachází s jejich daty. Vzájemně se to nevylučuje. Novinkou je, že technologičtí giganti v Irsku vytvářejí datová centra, která mají podle odhadů spotřebovávat až třetinu irské elektřiny. V některých částech Dublinu už kvůli tomuhle došlo k blackoutům, což se lidem pochopitelně nelíbí.

Na druhou stranu ty firmy disponují velkou „měkkou mocí“. V tomhle je nejlepší Google, který se prezentuje jako „rozmanitá“ firma, kde se můžete bavit, chodit na jógu a obědvat skvělou asijskou kuchyni. Drží si tak pověst dobrého zaměstnavatele, i proto tam pracují asi tři tisíce lidí.

Evropská unie jako komplic, nebo hlídací pes?

Loni na podzim se téměř 140 zemí světa pod vedením OECD shodlo na tom, že by měla platit globální korporátní daň ve výši 15 %. Proč s tím Irsko souhlasilo, když má v současnosti tuto sazbu na 12,5 %?

Irské elity si zakládají na tom, že nabízí daňový ráj s uznávanou reputací. Takže když viděli, že se OECD posunuje směrem k 15 procentům, nechtěli jít proti proudu, protože by je to odsoudilo do pozice Bermud, tedy daňového ráje se špatnou pověstí. Zadruhé doufali, že američtí republikáni v Kongresu návrh na 15 % zablokují. To se ale nakonec nestalo, takže museli změnit strategii. Řekli si tedy, že je lepší být uvnitř vyjednávací místnosti než zůstat za dveřmi.

Díky tomu mohli z dohody vypustit slovíčko alespoň. Původně mělo usnesení znít tak, že globální korporace by měly platit daň „alespoň 15 %“, nakonec tam zůstalo jenom 15 %. A druhá věc, kterou z toho získají, je, že budou moct ovlivnit tu nejdůležitější otázku, která zní: 15 % z čeho? Ze všech zisků, nebo ze „zdanitelných zisků“, tedy částky po tom, co si firma odečte všechny možné náklady? Irsko tedy doufá ve druhou možnost, která umožní firmám platit na daních mnohem méně.

Z Panama Papers vyšlo najevo, že se bývalý šéf Evropské komise Juncker tajně scházel s korporacemi, jež chtěly přesunout své sídlo do Lucemburska

Manipulaci výdajů jste už zmiňoval. Mohl byste popsat, jak tohle funguje?

Tohle je velmi složitý proces, ale pokusím se uvést jeden příklad, jak to může probíhat. Řekněme, že vyděláte milion eur. Pokud najdete dost výdajů, tak nebude danit milion, ale jen čtvrt milionu. Kde vezmete tyhle výdaje? Jednou možností je, že si půjčíte peníze, ze kterých musíte platit úroky. Tyto úroky si pak můžete odečíst z daně jakožto výdaje.

Korporace pak často dělají to, že si půjčují samy od sebe. Máte pobočku v Irsku, ale půjčíte si od pobočky třeba v Česku – i když pravděpodobněji to bude spíš od pobočky v Lucembursku – a naúčtujete svojí irské pobočce velmi tučný úrok. Tím se sníží částka, ze které se vypočítává vaše daň v Irsku. A proč si půjčíte zrovna od lucemburské pobočky? Protože tam mají zase nízké daně na výnosy z těchto úroků půjček. Takže když umíte tuhle hru hrát dobře, můžete si výrazně snížit částku, ze které se nakonec daň počítá.

Tahle praxe je tedy legální. Vy v knize záměrně používáte trošku jiný slovník, než je obvyklé. Můžete vysvětlit proč?

Běžně se rozlišuje mezi dvěma termíny. Obcházení daně (tax avoidance) znamená to, co jsem teď popsal. Využili jste každé skuliny a započetli každý výdaj, ale naprosto legálně. Potom jsou tu daňové úniky (tax evasion), které označují, když se vyhnete placení daní ilegálně. My záměrně nepoužíváme ani jeden z těchto termínů – místo toho mluvíme o vyhýbání se daním (tax dodging). V knize totiž taky mimo jiné popisujeme, jak si korporace v podstatě píšou zákony sobě na míru. Tím pádem tohle rozdělení na ilegální úniky a legální obcházení nemá smysl.

Jaké další státy fungují v Evropě jako daňové ráje? Probíhá mezi nimi soupeření o korporace, které u nich mohou sídlit?

Funguje to spíš jako komplexní síť rozprostřená po několika zemích, kterou korporace využívají, aby nemusely platit daně. Máme tu pár malých ostrovů okolo Británie, které jsou všechny napojené na londýnské City. V EU je to Kypr, o kterém toho ale moc nevím. Dále se v západní Evropě používá Nizozemsko, přes nějž lze legálně odvést peníze třeba na Bermudy. A Lucembursko umožňuje ten trik s úrokovými sazbami. U této země je ale zajímavá ještě jedna věc.

Bývalý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker byl předtím 25 let premiérem a ministrem financí Lucemburska. Z Panama Papers přitom vyšlo najevo, že když tam chtěly korporace přesunout svoje sídlo, Juncker se s nimi tajně scházel a nabízel jim „pokročilé dohody“, díky kterým nakonec na daních platily necelá 2 %.

Čtěte také: Peníze do ráje a z ráje: Jak si Kypr vydržuje ruské oligarchy, skryté Čechy i místní elity

S Junckerovým případem se nabízí otázka: Snaží se podle vás Brusel opravdu něco dělat s daňovými ráji uvnitř EU? Na jednu stranu je tu vyšetřování Applu Evropskou komisí nebo rezoluce Evropského parlamentu, které praktiky Irska odsuzují. Na druhou stranu věci dál pokračují v zajetých kolejích…

Co se týče daní, tak EU teď opravdu tlačí na zvýšení korporátní daně na 15 %. Prvním důvodem je, že do určité míry musí brát na vědomí pocity obyvatel. A spousta lidí po celém světě vidí, kolik peněz vydělává Apple a jakou dostávají oni sami výplatu. Takže EU musí alespoň vypadat, že ohledně těchto korporací něco dělá. Zadruhé je tady něco, co jeden autor pojmenoval jako fiskální krize států. Ty musely během pandemie vyplatit obrovské sumy, jenom aby překonaly covid. Takže ve Francii a Německu si říkají, že na to je potřeba platit alespoň nějaké daně – a proč by se mělo všechno platit v Irsku? Určitá snaha tu tedy je, ale je to hodně komplikované.

Podle mě EU není tak liberální a progresivní instituce, jak se snaží tvářit. Všichni třeba mluvili o Trumpovi a jeho zdi, ale podívejte se, co EU předvádí ve Středozemním moři nebo na hranici s Běloruskem.

Z irské historie máme zase zkušenost s tím, že ženy dlouho neměly přístup k potratům. Protože Irsko bylo členem EU, tak tvrdily, že pokud jsou v jiných zemích potraty vedeny jako zdravotní péče, podle rovného přístupu ke zdravotnictví zakotveného v evropské legislativě by to tak mělo být i v Irsku. Protože EU tehdy v roce 1992 potřebovala schválit Maastrichtskou dohodu, přijala výjimku, podle které se tento rovný přístup nevztahuje na potraty. To ukazuje, že jim na právech tolik nezáleží, v EU jde hlavně o peníze a podporu velkých korporací.

Vymývání mozků

V přechodu Irska k daňovému ráji hrálo zásadní roli Mezinárodní centrum finančních služeb (IFSC), které založila irská vláda v 80. letech a v knize ho nazýváte největším stínovým bankovním centrem v Evropě. Co to přesně znamená?

Jedním ze zásadních rysů globálního kapitalismu je vzestup financializace, který začal zhruba v 80. letech. To znamená, že se větší část ekonomiky točí okolo finančních nástrojů, tedy v podstatě spekulací. Takže dnes můžete nakoupit pšenici, která se bude prodávat v čínských jüanech v roce 2025. Je to jako sázení na koně, ale v mnohem větším měřítku. Přináší to velká rizika, ale můžete vydělat spoustu peněz.

Když se podíváte na banku, tak vidíte masivní sloupy, velké atrium, zkrátka majestátní a solidně vyhlížející budovu. Ve skutečnosti je to ale mnohem riskantnější podnik. Když se chce banka zapojit do spekulací, tak potřebuje nějakou bariéru mezi tou riskantní aktivitou a běžnou činností, kdy schraňuje a půjčuje peníze lidem. Proto si zřídily stínové banky. Ty potom fungují jako neregulované, oddělené společnosti bez přímého dopadu na běžnou bankovní činnost.

Financializace je součást širších změn, které proběhly v 80. letech v ekonomikách po celém světě. Souhrnně bývají označovány jako nástup neoliberalismu. Byl přechod Irska k daňovému ráji reakcí na tuhle transformaci?

Až do konce 60. let tu máme relativně intervenční stát, který má státní firmy na elektřinu nebo ropu a snaží se vytvořit hlavně národní ekonomiku. Irsko se tohohle vzdává o něco dříve než ostatní země. Neoliberální ideologie se začíná naplno rozjíždět od ropné krize v roce 1973, ale irský stát se stává servilním vůči nadnárodním korporacím už o pár let dřív. Neoliberalismus ale dodal irským elitám potřebný diskurz, argumenty a politický rámec. Najednou bylo snadnější ospravedlnit to, že stát nemá zasahovat do ekonomiky a danit. A potom bohatství nějakým zázrakem prokape mezi lidi… Alespoň podle těchto pohádek.

V Irsku tohle přesvědčení přetrvává dodneška, tamní elity jsou možná jedni z nejoddanějších věřících v neoliberální ideologii. Dám vám k tomu příklad – teď během pandemie se po lidech vyžaduje, aby si dělali antigenní testy. Vláda ale říká, že rozhodně nemůžeme testy dotovat nebo je dávat zdarma, musí o tom rozhodnout trh, protože ten přece všechno vyřeší nejlépe, a nakonec dostane cenu dolu. Jak myslíte, že to dopadlo? Stal se pravý opak a ceny dál rostly.

Irský stát přispívá k okrádání těch nejchudších zemí světa. Podle OECD přijdou rozvojové země kvůli daňovým únikům každý rok o stovky miliard dolarů.

Spoluautor vaší knihy Brian O‘Boyle v jednom rozhovoru zmiňuje, že každé malé dítě v Irsku ví, že sazba korporátní daně je 12,5 %. V knize se věnujete také roli mainstreamových médií, která nízké zdanění nijak zvlášť neproblematizují. Přejímá tyto postoje i zbytek společnosti?

Je to příklad hegemonie, jak o ní psal Gramsci. Existuje tu dominantní pohled, podle kterého Irsko musí pro korporace zachovat nízkou sazbu. Já jsem proti tomu argumentoval celé roky, ale až donedávna jsem byl součást nepatrné menšiny.

Musíme mít na paměti, že Irsko má zhruba pět milionů obyvatel a jen během 80. let jich ze země emigrovalo čtvrt milionu. Jeden sociolog nazval Irsko skladištěm pro emigraci, protože lidé odsud vždycky odcházeli. Takže ty myšlenkové pochody vypadají zhruba takto: Potřebujeme tady pracovní místa, jinak budou lidé zase emigrovat do USA nebo jinam. A vzhledem k naší koloniální minulosti – protože jsme v minulosti tolik trpěli pod britskou nadvládou – máme právo provést to tímhle způsobem s nízkými daněmi. Tento pohled až donedávna převládal, ještě před deseti lety s ním souhlasila většina obyvatelstva. Vtlouká se jim to do hlavy odmala, proto ta znalost 12,5 % u dětí. Je to skoro jako vymývání mozků.

Pozorujete v poslední době nějaké změny?

Když jsme přesvědčovali lidi, dříve jsem argumentoval zhruba takhle: Vy pracujete, a nehledě na to, jak mizerně jste placení, pořád musíte platit 20% daň z příjmu. Ale korporace platí 12,5 %. Proč musí uklízečka, která chodí každé ráno uklízet do kanceláří Googlu, platit 20 %, ale Google nezaplatí ani 5 %? Když jsem používal tuhle morální argumentaci, lidé většinou souhlasili, že to není v pořádku, ale potom vždycky řekli, že potřebujeme pracovní místa, a tak musíme nechat korporace dělat si, co chtějí.

Čtěte také: Daně podle Amazonu. Exkluzivní univerzitní studie ukazuje, jak se dá s účetnictvím nadnárodních gigantů čarovat

Potom jsem ale svoji argumentaci trošku upravil a začal jsem říkat: Dobře, vy tedy souhlasíte s 12,5 %. Pak bychom ale měli zajistit, ať přestanou se všemi těmi imaginárními výdaji a platí alespoň tohle minimum. A tohle celkem funguje. Potom přišlo vyšetřování Evropské komise, skandál Googlu… Takže dochází k určitým změnám, ale většina lidí nejspíš pořád podporuje těch 12,5 procent. O tom, jak hluboce je tohle zakořeněné, svědčí i to, že největší levicová strana, Sinn Féin, nechce tuto sazbu zvýšit.

Vedle zmíněného „omlouvání kolonialismem“ je tu ale ještě jeden vliv Británie, který mohl Irsko postrčit na cestu daňového ráje. V knize píšete, že irské elity se soustředí spíše na nemovitosti a spekulace místo na vlastní průmysl. Jak spolu tyhle dva jevy souvisí?

V Česku máte dlouhou historii industrializace. Naproti tomu Irsko je zemí, která byla po staletí kolonizována a v globálním měřítku má slabou kapitalistickou elitu. Ta nemá tolik kapitálu, aby mohla vytvořit vlastní ocelárny nebo automobilky. A Irové nechtějí utopit svoje peníze v odvětvích, ve kterých by museli soupeřit s britskými podniky, jež začaly s průmyslovou revolucí už v 18. století.

Tím pádem potřebovali najít nějakou bezpečnější formu investice. Nemovitosti mají několik výhod. Jelikož je obtížné importovat cement kvůli jeho váze, vyrábí například jedna z největších irských korporací cement. Zadruhé lze hodnotu nemovitostí snadno ovlivnit skrze politická rozhodnutí. Když radnice změní územní plán a vaše pozemky se změní z rezidenčních na komerční, zvýší se hodnota vašeho majetku. Takže pokud máte úzké vazby na politické elity, snadno vyděláte spoustu peněz.

Za daňový ráj platí Američané, Irové i třetí svět

Jaké mají irské daňové praktiky dopady na zbytek světa?

Irsko pomáhá korporacím neplatit daně po celém světě. Z těchto peněz by se přitom daly financovat kvalitní veřejné služby pro chudé. Když si vezmeme třeba USA, tak jejich veřejné školství je katastrofální. A zčásti i proto, že tamní korporace díky Irsku nemusejí platit daně. Nejsou to ale jenom Spojené státy. Daňové praktiky irského státu přispívají k okrádání těch nejchudších zemí světa. Oxfam odhaduje, že rozvojové země kvůli daňovým únikům přijdou každý rok o 100 miliard dolarů. Podle OECD jde dokonce o několik stovek miliard. Chudší země jsou na korporátní dani mnohem víc závislé, a navíc nemají rozvinutý sociální stát, takže všechny ztráty v rozpočtu dopadají na lidi mnohem citelněji.

A co dopady v Irsku? Někdo by si asi mohl říct, že se mají dobře alespoň lidé v Irsku…

Co se týče Irska, je to o něco komplikovanější. Na jednu stranu to vypadá, že v Irsku daní spousta firem, takže i z těch nízkých daní přichází do země hodně peněz. Problém ale spočívá v ideologii, která jde ruku v ruce s politikou daňového ráje. Podle ní totiž jako občané nemáte nárok na sociální práva nebo pořádné veřejné služby.

Budoucí vláda musí říct: Myslíme to vážně, přimějeme je platit. A nebudou-li chtít, tak ty firmy převezmeme a vybudujeme jiný typ ekonomiky.

Takže Irsko má třeba z celé Evropy jeden z největších počtů dětí ve třídě na základní škole. Pokud chcete poslat svoje dítě v Dublinu do jeslí, zaplatíte přes 1000 eur měsíčně. Veřejná doprava je velmi drahá. Když potřebuju na operaci kyčle, budu čekat zhruba tři roky. Máme třetí nejmenší počet lůžek v nemocnicích na obyvatele ze všech zemí OECD. Takže ta ideologie, podle které korporace nemají žádnou odpovědnost za společnost, a tím pádem nemusejí platit daně, nakonec znamená, že i když do země proudí dost peněz, tak nejsou využívány na veřejné služby pro lidi. Zároveň se někde musí brát peníze do rozpočtu, takže zdanění práce je poměrně vysoké. Jako pracující člověk tak platíte vysoké daně, ale dostáváte za to mizerné veřejné služby.

V knize píšete také o tom, jak vliv korporací podrývá irskou demokracii. Jak tohle vypadá?

Příkladem je unijní návrh takzvané Tobinovy daně, která by měla být 0,2 % z každé spekulační finanční transakce. Jedenáct zemí EU bylo pro, Irsko bylo proti. Na ministerstvu financí totiž existovala expertní skupina, kterou tvořili zástupci korporací a bank. A tahle skupina poradila vládě, ať odmítne daň ze spekulací. Není to žádné tajné ovlivňování, ten vliv je už zabudován do samotných institucí.

Samostatnou kapitolou je krize bydlení, kterou pociťujeme i v Česku. Jak ta souvisí s irským daňovým rájem?

Některé z největší globálních fondů investujících do nemovitostí sídlí v Irsku. Patnáct takových fondů platilo na daních 250 eur za rok. Ty investice přitom dopadají i na lidi v Irsku. Po finanční krizi v roce 2008 se zhroutil trh s nemovitostmi, v nichž mají tradičně uložené peníze irské elity. Ministr financí proto odletěl do USA, kde měl mnoho schůzek s představiteli realitních investičních fondů a zval je na irský trh. Takže po roce 2013 se cíleně podporoval příchod velkých investorů, kteří skupovali nemovitosti a pak je za velké peníze pronajímali. Tím se znovu vyšponoval trh s nemovitostmi, majetek irských elit neztratil na hodnotě a odnesli to lidé, kteří dnes platí obrovské nájmy.

Jak z téhle situace ven? Věříte v mezinárodní řešení, které by nějak zakročilo proti daňovým rájům? Všude, včetně Irska.

V diskusi v Irsku často zaznívá, že nemůžeme sami nic udělat, dokud ta akce nebude koordinovaná a mezinárodní. Takže musíme počkat na OECD, počkat na USA, počkat na EU… Ale to se nikdy nestane. Tohle možná bude znít staromódně, ale při řešení problému daňových rájů se musíme bavit také o jednotlivých státech, které budou ochotné radikálně změnit kurz a vymanit se z toho, čemu Thomas Friedman říká zlatá pouta.

Někomu se to může zdát naivní, ale podle mě je to právě naopak. Naivní je čekat na to, až se všechny státy a mezinárodní organizace shodnou a něco udělají s daňovými ráji. Musíme se snažit bojovat proti daňovým rájům v jakékoliv zemi, ve které zrovna jsme.

Jak by tedy tohle vymanění ze zlatých pout mělo proběhnout v Irsku?

Je třeba si uvědomit, že Irsko má v podstatě 100 let v kuse pravicovou vládu. Ve vládě se střídají Fianna Fáil a Fine Gael, ale jsou v podstatě nerozeznatelné. Takže za prvé potřebujeme levicovou vládu, což by se mohlo po dalších volbách podařit. Nová vláda by si měla přiznat, že tu máme obrovskou zdravotní krizi, obzvlášť po covidu. Abychom tohle zvládli, tak zkrátka potřebujeme, aby ty obrovské firmy platily daně. Některé firmy možná odejdou, ale rozhodně ne všechny, a rozhodně ne ze dne na den, jak se nás snaží vystrašit.

Latest Polls by the Sunday Times, Sinn Féin Ireland lead the way on 31, people still want change… pic.twitter.com/ZNOywdKGb9

— Johnny Guirke TD Meath West (@JohnnyGuirke) October 17, 2021

Vedle toho ale potřebujeme budovat stát, který je ochotný zasahovat do ekonomiky. Který bude mít státní podniky, bude investovat do vzniku nových odvětví. V Irsku máme poměrně velký farmaceutický průmysl, který vyrábí patentované léky. Víme ale, že po celém světě jsou potřeba takzvané generické léky. A právě na ty by se mohl zaměřit irský průmysl, který nebude závislý na nadnárodních korporacích.

V neposlední řadě je jasné, že jakákoliv levicová vláda by čelila obrovskému tlaku od elit z celé Evropy, jako to zažila Syriza v Řecku. Proto musí být ta vláda připravená i na mezinárodní scéně říct: Myslíme to vážně, přimějeme je platit. A když nebudou chtít platit, tak ty firmy převezmeme a vybudujeme jiný typ ekonomiky. Tato radikální, demokraticky socialistická společnost ale musí nejdřív vzejít z velké mobilizace občanů a pracujících.