Ráno jste se probudili, škrábe vás v krku a slzí vám oči? Na stejný problém si v posledních dnech stěžují desítky milionů lidí v severní Indii. Zde se však pravděpodobně nejedná o první příznaky nakažení covidem. V regionu minulý týden naplno propukla smogová sezóna.
„Pokud se během Díválí budou odpalovat tradiční ohňostroje, znečištění vzduchu v Dillí překročí únosnou míru,“ varovali v předvečer největšího podzimního svátku indičtí meteorologové. Viditelnost na letištích se v tu dobu pohybovala mezi 600 a 800 metry a index kvality vzduchu (AQI) ve čtvrtek vykazoval hodnotu 382, tedy velmi špatnou. Pokud by se k aktuálnímu znečištění přidal kouř z pyrotechniky, upozorňovali odborníci, index se zřejmě dostane až nad 500, což je hodnota, na které celá indická stupnice končí.
Veškerá snaha však byla marná. Po oslavách hinduistického svátku světel se Dillí v pátek 5. listopadu probudilo do tmy. Viditelnost se snížila jen na několik desítek metrů a koncentrace PM2.5, tedy pevných částic menších 2,5 mikrometru, se na některých místech dostala až na 999 na metr krychlový. Většina měřicích stanic v Dillí hlásí i po víkendu hodnotu AQI vyšší než 400, což na indické stupnici znamená kategorii vážný.
O devět let kratší život
Zvládnete za den vykouřit 50 cigaret? Říkáte, že to je na samotné hranici lidských sil a časových možností? Pak vězte, že zhruba takovému množství inhalovaného dýmu odpovídá denní pobyt na vzduchu v Dillí. Na posuzování znečištění ovzduší používá většina vlád takzvaný index kvality vzduchu (Air Quality Index). Ten indický byl představen v roce 2014 a podle doporučení Světové zdravotnické organizace by jeho hodnota neměla překračovat 50. V Dillí se však v ročním průměru blíží ke 200. Průměrná koncentrace PM2.5 je pak v indické metropoli podle WHO vůbec nejhorší na celém světě a v listopadu běžně atakuje 1000 částic na metr krychlový.
Zhruba třetinu podzimního znečištění ovzduší zanáší do Dillí větrné proudění ze dvou států na severozápad od metropole – z Paňdžábu a Harijány.
O dopadech na veřejné zdraví není třeba spekulovat. Dřívější odhady říkaly, že znečištění vzduchu snižuje délku dožití o 2,6 roku a způsobuje 30 procent předčasných úmrtí. Nejnovější studie odborníků z univerzity v Chicagu hovoří dokonce o tom, že špinavé ovzduší zkracuje průměrnou délku dožití o celých devět let. Když v lednu 2015 navštívil Indii tehdejší americký prezident Barack Obama, třídenní pobyt v jejím hlavním městě mu podle propočtů zkrátil život o šest hodin. A vážnost situace výmluvně dokresluje i to, že hlavní ministr Arvind Kédžrívál svého času proslul takřka nepřetržitým kašláním, kvůli kterému před pěti lety podstoupil operaci hrtanu.
Nedá se přitom říct, že smogová situace nikoho nezajímá a že se před letošním Díválí nikdo nesnažil hrozící katastrofu odvrátit. Dillí i několik dalších indických států před svátky výrazně omezily nebo rovnou zakázaly prodej zábavní pyrotechniky. V širší perspektivě však jde o snahu veskrze zbytečnou. Rachejtle a petardy představují pro severoindické ovzduší zátěž sice obrovskou, ale pořád jen jednorázovou. Po hlavních příčinách podzimního a zimního smogu se musíme poohlédnout jinde.
Když fouká ze strnišť
Stav ovzduší se odvíjí od dvou faktorů: prvním je koncentrace nežádoucích látek, druhým pak rozptylové podmínky. A obojí je v Dillí začátkem listopadu naprosto tristní. Během října vzduch v severoindických nížinách vychladne a zpomalí se jeho proudění. To vede k meteorologické inverzi, při níž vzniká mlha a nízká oblačnost. Za studenějšího počasí navíc někteří chudí obyvatelé města začnou topit prakticky vším, co najdou po ruce. O jednorázovém efektu svátečních ohňostrojů asi není potřeba dále mluvit, a k tomu se přidávají konstantní zdroje znečištění jako prach ze staveb, kouř z pálení cihel, zplodiny z tepelných elektráren nebo výfukové plyny z automobilové dopravy.
Zdaleka největší příčinu každoročního smogu však musíme hledat až za hranicemi města, konkrétně ve státech Paňdžáb a Harijána na severozápad od Dillí. Zhruba třetinu podzimního znečištění ovzduší totiž do metropole zanáší větrné proudění právě z těchto dvou států. Jeho zdroj? Tamní zemědělci, kteří na svých polích pálí slámu, aby připravili prostor pro zimní osev pšenice. A ještě překvapivější je skutečnost, že za touto ekologickou pohromou stál původně dobrý úmysl.
Čtěte také: Jsme jen pár kroků od pohromy, státy na klimatickém summitu bojují o desetiny stupně Celsia
Zelená, nebo černá revoluce?
Celý příběh začíná už v 60. a 70. letech 20. století, kdy byly Paňdžáb a Harijána hlavními dějišti takzvané zelené revoluce. Zefektivnění a intenzifikace zemědělství tehdy vedly nejen ke znásobení výnosů, ale také k masivnímu odčerpávání spodních vod. Vlády v Paňdžábu a Harijáně proto vydaly zákon, který farmářům zakazoval osévat rýžová pole dříve než 10. května, aby místo podzemní vody více využili letních monzunových dešťů.
Nápad fungoval a úbytek spodní vody se zpomalil. Jenže pozdější osev také logicky znamenal sklizeň rýže až ve druhé půli října, a tím pádem i méně času před začátkem zimní sezony, při níž se pěstuje pšenice. Tu je nutno zasít už v půlce listopadu a většina rolníků nemá dostatek pracovní síly ani zemědělských strojů na to, aby strniště tak rychle uklidila. Farmáři proto zvolili nejrychlejší a nejlevnější řešení – slámu na polích prostě spálit. Problém tím však pouze přesunuli za humna a v trochu jiném skupenství. Podle studie z roku 2019 stouply koncentrace PM2.5 v Dillí o 30 procent oproti období před změnou paňdžábské a harijánské legislativy.
Kam s ním?
Zapalování strnišť bylo sice v roce 2015 zakázáno pod hrozbou několikatisícových pokut, zemědělci však v pálení nepřestali a v plamenech nadále končilo až 80 % slámy. Do situace se tak musela vložit ústřední vláda, která v roce 2019 spustila dotační program na svoz a likvidaci biomasy v hodnotě 11,5 miliard rupií. Podle vládních údajů je sice pálení slámy v poslední době na ústupu, výsledky jsou však zatím minimální.
V Dillí mezitím vyzkoušeli celou škálu řešení, jak se s toxickým vzduchem vypořádat. V lednu 2016 například zavedl hlavní ministr Arvind Kédžrívál pravidlo sudých a lichých dní – tedy že při špatném stavu ovzduší smí v jeden den jezdit po městě pouze vozy se sudým nebo lichým číslem poznávací značky. Výsledky jsou však sporné. Jednak se pravidlo zavádí jen při enormním znečištění, navíc se vztahuje výhradně na soukromá vozidla, která však v Dillí tvoří pouze třetinu silničního provozu. Kvůli větší bezpečnosti se navíc omezení nevztahuje na řidičky.
Háček vězí v tom, že všichni velcí znečišťovatelé se rekrutují z politicky vlivných skupin, ať už to jsou zemědělci, developeři nebo energetické firmy.
Čističe vzduchu jako řešení?
Co tedy zkusit škodlivé látky ze vzduchu nějak zachytit? I takové nápady už tu byly. Gautam Gambhír, bývalý hráč kriketu a současný poslanec, nechal před rokem na několik veřejných prostranství nainstalovat čističe vzduchu. Čtyři metry vysoké skříně měly nasávat a filtrovat vzduch v okolí 750 metrů. Bohužel by jich i při dokonalém fungování bylo potřeba zhruba 33 tisíc v ceně okolo 23 miliard rupií (zhruba 8 miliard korun) za instalaci a 12 miliard rupií (zhruba 4 miliardy korun) za údržbu. Gambhírova neziskovka však byla připravena do projektu zainvestovat nanejvýš zhruba 700 tisíc. Někteří odborníci navíc vyslovili námitky proti samotnému mechanismu a účinnosti těchto čističů. „Problém to sice nejspíš nevyřeší, ale jako místní rodák jsem prostě nemohl jen sedět doma,“ přiznal tehdy Gambhír.
V poslední době se sice objevily návrhy na čističe vzduchu, které jsou menší, účinnější a levnější, a s jedním z takových vynálezců se dokonce nedávno sešel i sám premiér Módí. Ve skutečnosti jde ale spíš jen o humbuk, který odvádí pozornost od samotné podstaty problému podobně jako zákazy ohňostrojů, rozdávání respirátorů zadarmo nebo pravidla sudých a lichých poznávacích značek.
Čtěte také: Ochránit národ, tradiční rodinu a životní prostředí. Jak populistická pravice vzala na milost ekologii
Systémový problém, systémové řešení
Pohled do nedávné historie ukazuje, že Dillí si se znečištěným ovzduším už jednou poradit dokázalo. Po sérii petic a občanských protestů nařídil v roce 1998 nejvyšší soud používat pouze bezolovnatý benzín, autorikši musely dokonce přejít z nafty na stlačený zemní plyn (CNG). V roce 2000 pak byla na popud nejvyššího soudu ústřední vláda přinucena zavést standardy pro emise výfukových plynů. Výsledek byl ohromující: emise oxidu siřičitého a oxidů dusíku v letech 1997–2005 klesly na polovinu.
Je tedy zřejmé, že aby bylo možné problém se smogem skutečně řešit, je nutné zavést hned několik systémových regulací najednou a celoročně. Háček však vězí v tom, že všichni velcí znečišťovatelé se rekrutují z politicky vlivných skupin, ať už to jsou zemědělci, developeři nebo energetické firmy. Málokdo je tedy ochotný jednoduše ustoupit ze svých pozic, dokud to neudělá ten druhý, nebo dokud nedostane dostatečně výhodnou pobídku.
Do hry navíc vstupuje také otázka náboženství, neboť velká část z paňdžábských zemědělců patří k menšinové sikhské komunitě. A většinoví hinduisté zase neradi slyší, že právě oni by se měli během svých podzimních svátků uskromnit a odepřít si tradiční ohňostroje. Zákaz prodeje zábavní pyrotechniky každoročně vyvolává odpor v konzervativních kruzích, které jej označují za omezování hinduistické většiny na náboženských svobodách. Reálně jde ale spíš o snahu nahnat na tématu politické body pro Indickou lidovou stranu (BJP), která je v Dillí v opozici. Zákaz totiž ve skutečnosti platí nejen na samotné Díválí, ale až do nového roku.
Světlo na konci zamlženého tunelu?
Ačkoli se severní Indie svého smogu jen těžko zbaví bez politické intervence shora, dosavadní snahy z centra jsou spíše rozpačité. V lednu 2019 federální vláda spustila Národní program čistého ovzduší (NCAP), který má finančně podpořit 102 indických měst ve snižování emisí. Někteří odborníci však namítají, že mnohem účinnějším řešením by bylo přesunout více zdrojů a pravomocí na celostátní i regionální kontrolní orgány, které by pak mohly znečištění lépe monitorovat a regulovat. A v případě velkoměst jako Dillí by to znamenalo i větší investice do veřejné dopravy – od zvýšení počtu městských autobusů až po opětné zlevnění jízdenek na metro, které po zdražení v roce 2017 přišlo o cestující.
Jako klíčové se nicméně jeví omezit emise uhelných elektráren. Ačkoli indické ministerstvo životního prostředí už v roce 2015 vydalo regule vyžadující instalaci filtrů, termín pro jejich splnění se z roku 2017 posunul až do roku 2022. Toto datum navíc platí jen pro elektrárny na území hlavního města, ty vzdálenější mají další rok až dva k dobru. Ekologické organizace rovněž upozorňují, že pokuty za nedodržení limitů jsou příliš nízké. „To, co by mělo být odstrašujícím prostředkem, je ve skutečnosti povolenkou ke znečišťování,“ říká Suníta Nárajan z Centre for Science and Environment.
Znamená to, že dystopické výjevy zamlženého Dillí budeme vídat i v nejbližších letech? Nejspíš ano, a stejně tak bude ještě popsáno mnoho papíru o tom, jak nad podzimním smogem zvítězit. Prvním dobrým krokem by ale mohlo být soustředit se na problém v celé jeho šíři a přestat hledat viníky mezi jednotlivci, ať už zapalují petardy nebo strniště. Odpustit si sváteční ohňostroj sice může být hezké, pokud se chcete nazítří aspoň zhluboka nadechnout, k vyčištění dillíského vzduchu to však samo o sobě nestačí.
