Kleopatra byla černoška, tvrdí filmaři v upoutávce na nový počin Netflixu. Co je na tom pravdy?

„Netflix se snaží vymazat egyptskou identitu,“ tvrdí právník, který podal na amerického distributora filmů žalobu. „Pokouší se vyvolat zmatek šířením falešných faktů o tom, že původ egyptské civilizace je černý,“ přidává své rozhořčení egyptolog a bývalý ministr pro památky Egypta Zahi Hawass.

Pohoršení nad obsazením herečky tmavé pleti jako královny Kleopatry VII. se ale objevilo snad po celém světě. „Příště černí lední medvědi?“ ptá se titulek českého serveru idnes.cz. Ten v honbě po klicích přidal anketu, kde čtenáři mohli hlasovat, zda jim to vadí, či nikoli. Pro Česko nepřekvapivě vyhrála velkým rozdílem odpověď „ano“.

Hrobka Kleopatry se nejspíš nachází v palácové čtvrti egyptské Alexandrie, ale jejímu odkrytí braní mimo jiné moderní zástavba.

Není to přitom za nedávnou dobu jediný příklad, kdy Egypťané – a nejen oni – na sociálních sítích i jinde zuří kvůli sbližování jejich historického dědictví s Afričany černé pleti. Z tohoto důvodu bylo také například zrušeno vystoupení afroamerického komika Kevina Harta, který řekl, že černoši byli ve starověkém Egyptě králi.

Proč se ale mnoho Egypťanů tolik vymezuje proti Kleopatře tmavší pleti a víme, jaké množství melaninu v kůži měla? A co si z této debaty vzít?

Propaganda, nebo důkaz?

„Je mi jedno, co ti říkali ve škole. Kleopatra byla černá,“ zaznívá v traileru na nový díl dokumentárně-dramatické série African Queens. „Kleopatra byla královna, ne otrokyně, tak proč je černá, když byla ve skutečnosti bílá Řekyně? Proč se snažíte ukrást identitu a civilizaci jiných zemí?“ oponovala jedna z uživatelek Twitteru na adresu protagonistky královny Adele James.

Kleopatra byla jednoznačně nejznámější egyptskou panovnicí, a tak k ní má každý co říct. „A to přitom Egypťankou nebyla,“ poukazuje pro Voxpot egyptoložka Alexandra Pastoreková z Českého egyptologického ústavu. Na její slávě mají podíl antičtí i pozdější autoři, a v moderní době zejména hollywoodská filmová tvorba.

Známe tedy etnický původ panovnice? „Jediné, co by ho jednoznačně stanovilo, jsou její tělesné ostatky,“ vysvětluje Pastoreková. Jenže její hrobka nebyla do dnešního dne nalezena. Odborníci věří, že se nachází v palácové čtvrti Alexandrie, ale jejímu odkrytí braní mimo jiné moderní zástavba.

Avšak dochovalo se mnoho královniných zobrazení. Těmi argumentuje i v oficiálním prohlášení egyptské ministerstvo památek. Cituje v něm několik expertů a uvádí, že „basreliéfy a sochy Kleopatry jsou nejlepším důkazem“. Poslední egyptská panovnice tak podle nich musela jednoznačně mít „bílou pleť a helénistické rysy“. Jenže u takových uměleckých podobizen je těžké určit míru idealizace, která v té době mohla sloužit coby forma propagandy.

Čtěte také: Do kin přišel film Válečnice. Africké Amazonky v něm bojují za svobodu, ženství i černošství

„Barvu její kůže neznáme,“ odpovídá Voxpotu bez známky pochybností profesor historie Richard Alston z londýnské univerzity Royal Holloway. Leč panovníkům z makedonské dynastie, a Ptolemaiovcům zvlášť, šlo o udržení „čistoty krve“, a máme tak doloženo spoustu manželství mezi příbuznými, nejčastěji pak mezi sourozenci. Podle Pastorekové proto není pravděpodobné, že do své rodiny vpustili někoho z domorodého obyvatelstva.

Alston ale připomíná, že nevíme, jaké byly tehdejší sexuální vztahy panovníků a zda do toho třeba i někdy dávno předtím nezasáhl jiný genetický zdroj. Navíc nedokážeme jednoznačně říct, kdo byla Kleopatřina matka – většina vědců si myslí, že Kleopatra V., sestra a manželka Ptolemaia XII. O možném původu její babičky pak nevíme vůbec nic.

Bílá, nebo černá? A koho to zajímá?

S popisem královniny podoby se setkáváme u mnohých antických autorů. Ti vyzdvihují její krásu, osobní kouzlo a vzdělanost. Ani jeden z nich pak nezmiňuje, že by měla tmavou pleť. „To by určitě zmínili, protože by se tím minimálně odlišovala od svých předků,“ myslí si Pastoreková.

V oblasti Středomoří se ale lidé pohybovali v obrovských počtech. Východ tohoto regionu je pak od počátku dějin dějištěm rozsáhlého obchodu a migrace s ním spojené. Alston tak tvrdí, že jednotlivé odstíny kůže tehdejších lidí ani nemůžeme znát. Pokud tedy uvidíme uměleckou adaptaci života za starého římského impéria a budou tam lidé světlé i tmavé pleti, nemá s tím prý problém.

Za velmi významné považuje to, že staré Římany barva pokožky úplně nezajímala. „Proto o tom žádný zdroj nemluví. Nikdo z té doby netvrdí: Jo, Kleopatra byla černá. Nebo že nebyla. Oni to prostě nechtěli komentovat a raději se zaměřovali na jiné věci,“ zdůrazňuje. Důležité pro ně byly spíše politické vztahy.

Avšak od dob vlády Kleopatry egyptské se toho mnoho změnilo. Přestože v historických pramenech nalezneme i jisté zmínky o různorodosti odstínů pleti, problém nastává, když je začneme chápat čistě moderním způsobem. „Koncept rasy v té době zkrátka nebyl znám, neboť vznik rasové teorie je bytostně spjat až s ideologickým kontextem 19. století,“ vysvětluje Voxpotu historik Jan Květina z Historické ústavu Akademie věd ČR a Univerzity Hradec Králové.

Nicméně ani tak si nelze myslet, že odkaz na barvu pleti neměl vůbec žádný politický nebo sociální kontext. Už od starověku můžeme vidět spojování tmavší pokožky s pracující vrstvou, ta světlejší zas byla znakem aristokracie. „Opět je ale nutné mít na paměti, že tato hodnocení nevyplývají z rasových teorií. Odstín pleti nebyl vnímán jako apriorní genetický znak, nýbrž jako odraz určitého sociálního prostředí,“ připomíná Květina.

Takzvaní černí orientalisté se snaží dokázat, že africká civilizace je kolébkou světové kultury.

Barva pleti tak měla v různých historických obdobích svůj společenský i politický význam, a ten byl odvozován od reflexe světa té které doby. V evropském případě to lze ukázat na středověkém pohledu, kdy rozdílnost odstínů lidské kůže byla založena na náboženském vysvětlení. Tehdy bylo domnělé Chámovo potomstvo, ztotožňované s „černými Afričany“, vnímáno s despektem. Druhorozený syn Noema byl totiž v Bibli proklet za zesměšnění otce. „Prokleto buď dítě Chámovo; ať je otrokem jeho bratří,“ píše se v knize Genesis. To nakonec vyústilo až v ospravedlňování zotročování a plenění afrického kontinentu, včetně vraždění jeho obyvatel.

Egypt ve varu

S naprostou jistotou tedy odstín pleti Kleopatry určit nemůžeme. Přesto – když se novinář z BBC egyptologa Zahi Hawasse, který je Egypťan, na její barvu kůže ptal, expert odpověděl zvýšeným hlasem: „Byla bílá! Kompletně!“ Stejnými vyjádřeními jsou zaplaveny také egyptské sociální sítě. Proč je to pro Egypťany tak důležité? A proč se nedokážou povznést nad obsazením herečky tmavší pleti do role jejich dávné královny?

Podle Jana Květiny to v zemi naráží na „pojetí tamní kolektivní – chcete-li národní –identity“. Jde o dlouhodobý vědecký a ideologický spor o „etnický“ původ starověkých Egypťanů. Ten se dotýká otázky, do jaké míry je naše představa o tehdejším Egyptě historicky objektivní, či naopak zkreslená stereotypními obrazy, zejména z evropského osvícenství. Tehdy byla egyptská civilizace chápana jako součást „černého Egypta“.

Ke zpochybnění takové interpretace došlo až v průběhu 20. století. Předešlý striktní výklad byl opuštěn a starověká společnost začala být vnímána jako různorodá. Obyvatelé Egypta se tedy mezi sebou etnicky lišili.

V rámci sporu pak podle Květiny můžeme sledovat dvě dimenze. Za prvé vědeckou, která řeší zejména dobové prameny. Za druhé otázku, kdo má právo interpretovat a znázorňovat egyptskou „národní“ historii a k čemu to má sloužit.

Čtěte také: „Zabij se a naroď se jako bílá.“ Strašení kritickou rasovou teorií zakrývá pokračující nerovnost

Kritici nového snímku tak kromě argumentace historickou nepřesností protestují zejména proti afrocentrismu. Právě za údajnou podporu tohoto pohledu na svět byla v Egyptě zrušena show komika Kevina Harta. Jde o negativní reakci na myslitele označované za černé orientalisty. Ti se snaží dokázat, že africká civilizace je kolébkou světové kultury. A právě v Kleopatře tmavé pleti vidí odpůrci této ideologie snahu o prosazení takového příběhu.

„Je to vzpoura proti tomu, aby Netflix využíval historii jako nástroj v takzvaných kulturních válkách,“ vysvětluje Květina. „Navíc se takto egyptská společnost stává pasivním objektem, v důsledku čehož může získávat pocit, že je interpretace její minulosti najednou jen jakousi zbraní cizích aktérů sledujících vlastní zájmy,“ dodává.

Civilizace je jen naše

Na příkladu zrušení vystoupení Kevina Harta ukazuje doktorandka historie na Pensylvánské univerzitě Razan Idris další možný důvod obrovského pohoršení nad zobrazováním vládců Egypta jako lidí tmavé pleti. Tvrdí, že egyptologie zůstává v Egyptě silně rasizovaným oborem.

Při hledání kořenů egyptského pobouření dochází ve své analýze až ke koloniálním egyptologům. Ti podle ní popularizovali používání rasové vědy jako kategorizaci moderní egyptské identity. Tvrdili totiž, že novodobý Egypt je „negroidní“. Naopak egyptská elita na přelomu 20. století oponovala tím, že současní Egypťané jsou přímými potomky faraonů. Coby důkaz ale stále používala rasovou vědu. Nyní to bylo podle ní oživeno.

V Česku pak přežívání koloniálních stereotypů umožňuje například tradiční pojetí dějepisu na školách. Tím nejsou na mysli ani tak metody výuky, ale výběr témat, jenž je stále výrazně eurocentrický.

Vžité dělení na domácí a světové dějiny pak podporuje představu, že českou minulost můžeme vypreparovat ze středoevropského, ale vůbec i evropského kontextu. Světový dějepis je zas prezentovaný hlavně rozmachem evropské civilizace. Mimoevropské dějiny se zmíní pouze tehdy, dostane-li se daná oblast do kontaktu s Evropou. „Z toho opět čiší tradiční vnímání kolonialismu jako nesení civilizačních vzorců,“ přitakává Květina.

Nejen bílá je krásná

Rozhořčení nad obsazením Kleopatry, o které s jistotou nedokážeme říct, jakou pleť měla, se ale rozneslo daleko za Egypt. Ze židle to nadzvedává i spoustu Čechů. Proč nás ale nepohoršuje čistě bílý Ježíš nebo jasně evropský Michelangelův David?

Jejich vyobrazení totiž podporuje představu, že dějiny jsou „čistě bílé“. Tenhle názor je zažraný pod kůži hlavně Evropanům. Stvořil ho systém, který dlouhodobě vyzdvihoval hlavně jejich úspěchy.

Žena, která měla sexuální vztah se dvěma předními římskými muži, prý nemohla být Afričanka s tmavou kůží.

Pro příklady nemusíme pouze k biblické mytologii nebo daleko do historie. Typickým příkladem je osvobozování Francie v roce 1945 de Gaulleovými jednotkami. Ty byly formované zejména v neevropském prostředí tehdejších kolonií. Díky čemuž byla relevantní síla tvořena vojáky tmavé pleti. Avšak z fotografií získáme dojem, že svobodu Francii vybojovala „bílá armáda“. V nedávných letech bylo totiž odhaleno, že spojenecké velení se snažilo zajistit, aby finální úspěch, včetně oslav pochodujících jednotek po pařížské Champs Elysee, byl prezentován jako bělošský.

V historickém kontextu jde tedy spíše o opomíjení důležitých detailů, jež by se nemusely shodovat s mainstreamovým výkladem dějin. Ty byly doménou „bílého muže“.

Čtěte také: „Chceme zpátky naše poklady.“ Elginovy mramory vyprávějí o tom, jak si západní muzea vylepšovala sbírky

A stejně tak dobrým příkladem je Kleopatra. V evropském umění je často zobrazována s přízračnou bílou pletí. To podle Richarda Alstona souvisí i s její mýtickou krásou. „Žena proslulá svým oslnivým zevnějškem musela mít bílou pleť,“ říká ironicky. „Navíc to byla žena, která měla sexuální vztah se dvěma předními římskými muži,“ přidává další důvod.

„Jenže my ani nevíme, jaký odstín pleti měl Julius Caesar,“ směje se Alston. „Třeba byl taky tmavý,“ dodává.

Teď královnou jsem já

Původ Kleopatry je tedy velice palčivá otázka, která se objevuje ustavičně. Zároveň tyto debaty vždy spadnou do zajetých tropů otázek, zda byla Kleopatra bílá, nebo černá. Pak následují dohady o tom, zda to byla Řekyně, nebo Egypťanka. Přitom se to ale nemusí vzájemně vylučovat.

Dnešní debaty o tom, kdo byla Kleopatra, možná odpovídají spíše na otázku: Kdo jsme my?