Za historické je možné bez přehánění považovat druhé kolo prezidentských voleb, které se v neděli uskutečnilo v Kolumbii. Poprvé v moderních dějinách byl totiž do čela druhé nejlidnatější jihoamerické země zvolen levicový kandidát: Gustavo Petro, dlouholetý senátor a bývalý starosta Bogoty, který se o pozici hlavy státu ucházel již potřetí.
Přestože byl Gustavo Petro od počátku považován za jednoho z favoritů, volby se neobešly bez překvapení, z nichž největší bylo vyřazení kandidáta tradičních politických stran Fredericka Gutierréze v prvním kole. Místo něj postoupil širší veřejnosti takřka neznámý podnikatel Rodolfo Hernández, který má za sebou jedinou politickou zkušenost, a to na pozici starosty Bucamarangy. U voličů silně naladěných proti celé vládní a politické elitě to pro něj ale znamenalo spíše výhodu a Hernández mohl Petra v druhém kole zásadně ohrozit. Kdyby se dokázal zdržet kontroverzních a často až nepochopitelných vyjádření.
Duque končí ve funkci jako rekordně neoblíbený prezident, za jehož vlády se země nedokázala vypořádat s dopady pandemie.
Vítězem se tedy nakonec stal s těsným rozdílem jednoho procentního bodu a bezmála tři čtvrtě milionů hlasů Petro. Ten kolumbijským voličům slíbil ambiciózní ekonomickou a ekologickou transformaci, dosažení konečného míru s guerillovými skupinami a v neposlední řadě konec ničivé války proti drogám. Spolu s Petrem zamíří do čela Kolumbie oceňovaná environmentální aktivistka Francia Márquez, jež se pro změnu stane vůbec první ženou s africkými kořeny na pozici viceprezidentky této jihoamerické země.
Ve stínu Uribeho
Kolumbijskou politiku v posledních dvou dekádách ze všeho nejvíc formovala jediná postava – protržní konzervativec Álvaro Uribe, který byl nejprve v letech 2002–2010 přímo hlavou státu a následně pomohl do prezidentského paláce hned dvěma svým blízkým spolupracovníkům. První z nich, Juan Manuel Santos, si Uribeho postupně znepřátelil, protože uzavřel mírovou dohodu s guerillovou skupinou FARC. Mocný exprezident mu ale tuto „zradu“ vzápětí vrátil, když se mu v roce 2016 podařilo přesvědčit veřejnost, aby proti mírové smlouvě hlasovala v referendu, a následně dopomohl zvolení loajálnějšího prezidenta Ivána Duqueho.
Uribe opouštěl úřad hlavy státu na vrcholu popularity, kterou si získal díky nekompromisnímu (a podle mnohých kriminálnímu) postupu vůči levicovým guerillám, ale i díky robustnímu ekonomickému růstu a snížení počtu lidí žijících v chudobě. Jeho nástupci už takové štěstí neměli. Duque naopak končí ve funkci jako rekordně neoblíbený prezident, za jehož vlády se země nedokázala vypořádat s ekonomickými a sociálními dopady koronavirové pandemie.
Čtěte také: Smrtící rána indiánům. Koronavirus decimuje brazilské původní obyvatele
Nespokojenost s těžko udržitelnou situací, kterou mělo ještě zhoršit plánované zvýšení daní, nakonec loni na jaře vybuchla ve formě masových protestů. Ty se Duqueho vládě nakonec podařilo potlačit pouze za pomoci nepřiměřeného násilí bezpečnostních složek, jak potvrdila například zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. V mnoha ohledech zpackané Duqueho prezidentství bezpochyby přispělo k touze velké části Kolumbijců po změně, která se naplno projevila 29. května v prvním kole prezidentských voleb.
V hlasování, jež probíhalo za obrovského zájmu voličů, na všeobecnou nespokojenost doplatil zejména bývalý starosta Medellínu Federico Gutiérrez. Ten měl ze všech kandidátů nejblíže k Uribemu a jeho straně, přestože se sám nacházel spíše v politickém středu. Gutiérrez musel v kampani čelit útokům prakticky ze všech stran, a nakonec navzdory předvolebním průzkumům skončil až na třetím nepostupovém místě. V tu chvíli bylo jisté, že se kolumbijská politika bez ohledu na výsledek druhého kola vydá novým a do té doby neprozkoumaným směrem.
Z guerilly do politiky
Kolumbijci měli ve druhém kole na výběr mezi dvěma kandidáty, které spojoval boj proti stávajícím vládním elitám, jinak se ale od sebe diametrálně lišili. Gustavo Petro se na politické scéně pohybuje už třicet let, předtím byl řadovým členem levicově nacionalistické (ovšem nikoli marxistické, jak se v médiích někdy nesprávně píše) guerillové skupiny M-19, která v roce 1990 odevzdala zbraně, podílela se na vzniku nové ústavy a příkladně se zařadila do politického procesu.
Petro plánuje zcela zastavit nové ropné a plynové projekty a za svou viceprezidentku si vybral bojovnici proti nelegální těžbě Márquez.
Petro za tu dobu vystřídal funkce poslance, senátora i starosty hlavního města Bogoty a od roku 2010 se celkem třikrát pokusil stanout v čele Kolumbie. Jeho volební platforma byla na latinskoamerické poměry moderně levicová – Petro se totiž nezaměřoval výhradně na řešení společenských nerovností, ale velkou roli v jeho kampani hrála i otázka řešení klimatických změn a odlesňování amazonského pralesa.
V regionálním kontextu zvláště neobvyklý byl Petrův odpor vůči fosilnímu průmyslu, v němž má naopak starší generace latinskoamerických levicových lídrů nezdravou zálibu. Pro životní prostředí mnohdy katastrofální těžbu ropy, zemního plynu nebo různých vzácných kovů podporovali autokraticky zaměření prezidenti Venezuely, Nikaragui či Bolívie i kupříkladu Lula da Silva v Brazílii. Petro naopak plánuje zcela zastavit nové ropné a plynové projekty, přestože je Kolumbie na vývozu těchto surovin do značné míry ekonomicky závislá, a za svou viceprezidentku si vybral zkušenou bojovnici proti nelegální těžbě Franciu Márquez.
Jeho protikandidát Rodolfo Hernández byl oproti tomu politicky podstatně nečitelnější. Úspěšný podnikatel ve stavebnictví politiky původně spíše financoval, než se v roce 2015 rozhodl kandidovat do čela půlmilionového města Bucamaranga. Na pozici tamního starosty nevydržel dlouho – po třech letech rezignoval a za tu krátkou dobu stihl být hned třikrát na několik měsíců postaven mimo výkon funkce, jednou i kvůli napadení člena městské rady. Posléze se v čele nové strany nazvané Liga protikorupčních vládců pustil přímo do prezidentské kampaně, a to se třemi hlavními principy: nekrást, nelhat a nezradit.
Pannu Marii přirovnal k prostitutce
Hernándezova Liga je v podstatě klasickým populistickým hnutím, které si klade za cíl „vyčistit“ kolumbijskou společnost od korupce, pozavírat provinilce a snížit platy politikům. Právě korupci považuje Hernández za příčinu veškerých problémů země, a to včetně ekonomických a sociálních nerovností. Její zničení by tedy podle jeho názoru mělo přinést hospodářskou prosperitu.
Politikova protikorupční křížová výprava je zároveň poněkud paradoxní, protože sám Hernández čelí kvůli svému působení na pozici starosty Bucamarangy trestnímu stíhání za to, že údajně tlačil na přidělení zakázky konkrétní společnosti výměnou za dva miliony dolarů pro svého syna.
V Hernándezově volební platformě je možné pozorovat jisté pravicové prvky, jako je například snížení daní. Zároveň však požaduje navýšení celních bariér, což je v přímém rozporu s dlouhodobou politikou kolumbijských konzervativců. V rovině společenských postojů je pak Hernández překvapivě progresivní – mimo jiné se vyslovil na podporu potratů, sňatků homosexuálů, eutanazie nebo legalizace měkkých drog.
Pro čtenáře v ateistickém Česku, kde se dosud urputně bojuje o manželství pro všechny (v Kolumbii je legální od roku 2016), může být zajímavé, že stále převážně katoličtí Kolumbijci poslali do druhého kola dvojici kandidátů s tak otevřenými postoji k nejvýbušnějším tématům kulturních válek.
,Kolumbijský Trump‘ radil ženám, aby se staraly o děti a vládnutí nechaly na mužích, a uprchlice z Venezuely označil za ,továrny na chudá děcka‘.
Vzhledem k tomuto neobvyklému koktejlu různých postojů se Hernández zřejmě ze všeho nejvíc podobá americkému exprezidentovi Donaldu Trumpovi, který měl alespoň v kampani před zvolením rovněž podstatně méně konzervativní názory než jeho republikánští konkurenti. Oba postarší může (Hernándezovi je 77 let) navíc spojuje až obsesivní láska k sociálním médiím a neschopnost dávat si pozor na jazyk.
„Kolumbijský Trump“ od svého opožděného vstupu do politiky stihl doporučit ženám, aby se raději staraly o děti a nechaly vládnutí na mužích, uprchlice z Venezuely označit za „továrny na výrobu chudých děcek“ a sám sebe prohlásit za obdivovatele „velkého německého myslitele“ Adolfa Hitlera.
Urazil také katolíky, když Pannu Marii přirovnal k prostitutce, a proslul nekontrolovatelnými záchvaty zuřivosti. Své chování později zpravidla omlouval s tím, že je vytržené z kontextu a Hitlera si prý spletl s Albertem Einsteinem, za což kolumbijskou židovskou komunitu emotivně prosil o odpuštění.
Složité období
Hernándezův překvapivý postup do druhého kola způsobil Gustavu Petrovi značné obtíže, protože ho na rozdíl od Gutierréze nebylo možné spojit s předchozími vládami. Vidina vítězství levicového kandidáta zároveň stávající konzervativní elity vyděsila natolik, že téměř okamžitě vyhlásily podporu jeho oponentovi. Hernándezovi to mělo alespoň matematicky zajistit pohodlné vítězství – spolu s Gutierrézem obdržel v prvním kole přes 52 procent hlasů.
Petro navíc část kolumbijské společnosti stále děsí kvůli traumatům spojeným s krvavým bojem proti guerillovým skupinám a kvůli jeho dlouholetým vztahům s venezuelským režimem. S ním se totiž Kolumbie opakovaně dostala na samou hranici ozbrojeného konfliktu.
Čtěte také: Nemesis: Příběh jednoho muže a jeho války o drogovou scénu v Riu
Jenže pak se projevila Hernándezova nevypočitatelná povaha. Prezidentský kandidát místo vedení řádné kampaně před druhým kolem pro údajnou hrozbu „vraždy nožem“ zrušil veškerá veřejná vystoupení, odebral se do Miami a vykroutil se z předvolebních debat. Dokonale tak potvrdil Petrova nařčení, že není způsobilý řídit stát, a v podstatě mu dopřál výhru bez boje – ačkoli je potřeba zmínit, že zároveň svým dílem přispěl k politické kultuře v zemi, když okamžitě uznal výsledek voleb a poblahopřál vítězi. V tomto významném bodě se tedy odlišil od Donalda Trumpa, který dodnes tvrdí, že ve volbách před dvěma lety zvítězil.
Gustavo Petro se díky tomu stal celkem hladce prvním levicovým prezidentem v Kolumbii a také další kapkou v nové „růžové vlně“ levicových politiků napříč Latinskou Amerikou, kteří v posledních letech zvítězili v Argentině, Bolívii, Peru, Hondurasu nebo Chile. Stejně jako jeho kolegy ho ovšem čeká mimořádně složité období. To nesouvisí jen s dlouhodobými kolumbijskými problémy, jako jsou vysoká míra násilí, strukturální chudoba či ekonomická nerovnost, ale rovněž s dopady ruského útoku na Ukrajinu a s dědictvím koronavirové pandemie.
Naplnění řady ambiciózních plánů nového kolumbijského prezidenta – včetně penzijní reformy, zvýšení korporátních daní nebo zajištění bezplatného univerzitního vzdělání – navíc může zkomplikovat fakt, že se nebude moci opřít o většinu v parlamentu. Mnozí se proto obávají, aby nepodlehl pokušení demokratické instituce obcházet, či rovnou podkopávat, což vedlo v sousední Venezuele k nastolení otevřené diktatury. Ostatně Petro již prokázal jisté autokratické tendence ve funkci starosty Bogoty.
Nový prezident nicméně podobné úvahy odmítá a tvrdí, že má politicky mnohem blíž k uruguayskému exprezidentovi Mujicovi než k Chávezovi nebo Castrovi.
