Konec království ve Španělsku? Královská rodina pohřbívá monarchii

V podvečer 23. února 1981 všechno nasvědčovalo tomu, že si španělský parlament zvolí nového předsedu vlády. Situace nebyla zdaleka ideální, mladá demokracie se po pádu Francova režimu potýkala hned s několika závažnými problémy najednou. Zemi zmítala vysoká nezaměstnanost i inflace, předseda vlády byl v demisi, z ozbrojených složek se čím dál častěji ozývala nespokojenost s demokratickým vývojem a do toho se v Baskicku začali násilím hlásit o slovo nacionalisté z ETA. Události toho večera ale svým významem dalece předčily „běžné“ vyslovení důvěry vládě.

Uprostřed hlasování totiž do sálu vtrhlo 200 příslušníků Guardia Civil (četníci). Za pomoci střelby do vzduchu si vyžádali ticho a poslušnost všech zákonodárců. Pučisté následně – zřejmě za účelem vytvoření mocenského vakua – odvlekli nejvyšší představitele zákonodárné i výkonné moci. Televizní kamery sice po vtrhnutí pučistů přestaly vysílat (záznam se však zachoval), ale rozhlasový přenos ze sálu dál běžel. 

Španělsko tak celou napjatou situaci sledovalo doslova v přímém přenosu. A pozornost se logicky obracela k jedinému ústavnímu činiteli, který nebyl v zajetí vzbouřenců – králi Juanu Carlosovi. Vzbouřenci mezitím za pomocí tanků obsadili radnici ve Valencii a čekali, jestli se k nim přidají další regiony. Když Juan Carlos ve vojenské uniformě hodinu po půlnoci začínal svůj televizní projev, osud Španělska byl do značné míry v jeho rukou. Král v něm ale jednoznačně podpořil referendem schválenou demokratickou ústavu a oznámil, že většina ozbrojených složek pracuje na potlačení puče. Druhý den ráno se pučisté začali vzdávat. 

Strmý pád 

Ze střetu s posledním nádechem francismu vyšla vítězně nejen španělská demokracie, ale také Juan Carlos. Jeho počínání přineslo jak popularitu jeho osobě, tak legitimitu monarchii jakožto instituci. Podle průzkumů státního centra pro sociologický výzkum ji Španělé hodnotili pozitivně až do první poloviny nultých let. Od té doby byla podpora koruny postupně sice vlažnější, ale například ještě v roce 2006 šlo podle průzkumů o třetí nejoblíbenější instituci (lépe dopadla jenom armáda a policie).

Ještě jeden ikonický moment si Juan Carlos připsal v roce 2007, kdy na iberoamerické konferenci okřikl venezuelského prezidenta Huga Cháveze dnes již legendární větou „Por qué no te callas?“ (Proč už nezmlkneš?). Zejména z jihoamerických zemí sice zaznívala kritika ve smyslu, že jde o důkaz koloniální arogance, ale ve Španělsku králova kultovní hláška zlidověla a podtrhla popularitu Juana Carlose. 

Zanedlouho ale přišla globální ekonomická krize, která zasadila Španělsku tvrdý direkt. Nezaměstnanost přesahovala 20 %, přičemž ze Španělů do 25 let byl nezaměstnaný každý druhý a země čekala na evropskou pomoc místním bankám. Uprostřed krize přišla z královského paláce zpráva, že Juan Carlos podstoupí operaci kyčle, kterou si zranil během safari v Botswaně.

Postupně ale začaly na povrch vycházet další okolnosti – místo obyčejného prohlížení zvířat šlo o lov slonů, krále doprovázela německá milenka a celý výlet vyšel v přepočtu na víc než milion korun. Jen pár dní před cestou do Afriky přitom monarcha v rozhovoru tvrdil, že nezaměstnanost mladých Španělů mu nedá spát. A aby toho nebylo málo, v době svého loveckého dobrodružství byl monarcha prominentní postavou Světového fondu na ochranu přírody (WWF).

King Juan Carlos sparked fresh outrage by hunting elephants in Botswana http://t.co/XDs9OWtKEb pic.twitter.com/fVtXBMrBKL

— Greens4Animals (@Greens4Animals) June 8, 2014

Za svoji botswanskou epizodu se Juan Carlos sice omluvil, ale strmý pád popularity už zastavit nedokázal. Zčásti také proto, že přicházely další a další skandály. Od prozrazených přátelství s byznysmeny s kriminální minulostí, přes získávání státních zakázek pro firmu králova zetě, až po kufry s téměř dvěma miliony eur, které si král nechal převážet z Bahrajnu do Švýcarska na svá osobní konta. Obraz monarchie byl natolik pošramocený, že se Juan Carlos uchýlil ke krajnímu kroku. Ačkoliv se dříve nechal slyšet, že „králové neabdikují, ale umírají“, v roce 2012 přenechal trůn svému synovi Felipemu.

Felipe VI., zachraňte monarchii

Jeho mise s cílem vylepšit reputaci královské rodiny vypadala dlouho  úspěšně. V roce 2018 se mladému králi dokonce podařilo vytáhnout popularitu monarchie jakožto instituce na úroveň ze „zlatých devadesátých“ let. Nebylo to ale na dlouho. Od začátku letošního roku začaly na povrch vyplouvaly stále nová odhalení z okolí bývalého monarchy a v březnu kvůli nim Felipe VI. dokonce svému otci přestal vyplácet rentu, kterou měl původně z titulu emeritního krále dostávat.

Po abdikaci se na bývalou hlavu státu také přestala vztahovat imunita, což umožnilo prokuratuře španělského nejvyššího soudu letos v červnu začít Juana Carlose vyšetřovat v případě úplatků kvůli zakázce pro španělskou firmu, jež měla stavět železnici v Saúdské Arábii. To všechno ke smůle Juana Carlose opět koreluje s obdobím, kdy Španělsko v důsledku koronaviru vyhlíží další finanční krizi.

Veřejný obraz monarchie nevylepšila ani samotná pandemie, která by teoreticky měla jinak čistě reprezentativní instituci naopak pomoct. Podle květnového průzkumu společnosti INVYMARK byla koruna nejhůře hodnocenou institucí ze všech. I hodnocení samotného Felipeho VI. je tak momentálně nejnižší od jeho nástupu na trůn. Oba průzkumy přitom proběhly ještě předtím, než Juan Carlos opustil Španělsko. Při pohledu na situaci se jasně nabízí otázka, zdamá má vůbec španělská monarchie budoucnost?

Původní smysl monarchie

Při hledání odpovědi je potřeba hlubší pohled, než můžou nabídnout průzkumy veřejného mínění. Zatímco většina západu začala o rozdělených společnostech intenzivně debatovat poté, co si Británie zvolila Brexit a USA Donalda Trumpa, ve španělské intelektuální debatě se motiv jménem „dvě Španělska“ objevuje prakticky nepřetržitě od konce 19. století. 

Dělící linie shrnuje ve své knize politolog José Magone: „Na jedné straně konzervativní, především venkovské a katolické Španělsko. Na druhé straně progresivní, městské a anti-klerikální Španělsko.“ Jistě, stejný hodnotový střet zažila (a do určité míry stále zažívá) téměř každá evropská země, ale nikde jinde nepřešel do tak brutální podoby, jako byla španělská občanská válka z let 1936-1939.

Během ní do vítězného tábora sice patřili i monarchisté, ale samotný Franco o obnovení monarchie nikdy neusiloval. „Naše hnutí nemělo monarchistický význam, jenom španělský a katolický,“ napsal diktátor, který nakonec zůstal v čele státu až do své smrti v roce 1975. Takže když se jeho nástupcem stal právě Juan Carlos, měl po konci diktatury dobrou výchozí pozici pro sjednocení dvou protikladných proudů španělské společnosti.

Konzervativní část ho logicky přijala bez větších problémů a levici si na svoji stranu získal demokratickými reformami. Právě kvůli nim jedna z oslavných biografií Juana Carlose nese podtitul „Král pro republikány“. Jednou z reforem byla také legalizace politických stran, mezi které zahrnul i do té doby výslovně zakázanou komunistickou stranu.

To se sice neobešlo bez značné nevole na pravici, která byla ještě umocněna probíhající studenou válkou, ale královi se tak podařilo získat na svoji stranu i do té doby striktně republikánskou levici. „Dobře jsme věděli, jak důležitá byla role krále v uklidnění armády, církve, nejbohatších a obecně všech tradicionalistických sil,“ vysvětloval s odstupem postoj sociálních demokratů (PSOE) k monarchii jejich tehdejší místopředseda Alfonso Guerra.

Až do poloviny 90. let se celá španělská stranická politika vyznačovala velkou mírou konsenzu, což se projevovalo mimo jiné poměrně častými mezistranickými pakty. Motivace byla zřejmá – vyhnout se otevírání starých ran z dob diktatury či občanské války a udržet obě dvě Španělska co nejblíže u sebe. A právě v tom hrál Juana Carlos, respektive monarchie jako taková, zásadní roli. „Monarcha je důležitým symbolem politické a teritoriální jednoty,“ hodnotil ještě na konci nultých let jeho roli politolog Magone.

Ztráta nadstranické aury

Po skandálech královské rodiny to ale vypadá, že monarchie tuhle sjednocující schopnost ztratila. Většina afér měla co dočinění s penězi či korupcí, což v době ekonomické krize přitáhlo pozornost na finanční stránku království. A část voličů se logicky začala ptát, proč by měli ze svých daní platit představitele, kteří svoji reprezentativní funkci nevykonávají zrovna nejlépe. Ti navíc nejsou nikým voleni, což souvisí s dalším španělským problémem – nízkou důvěru v instituce a politiku.

Podle průzkumů Pew Research Center je 74 procent Španělů pesimistických ohledně politického systému a 68 procent z nich není spokojeno s tím, jak funguje španělská demokracie. „Lidé začali Juana Carlose vnímat jako vrchol systému, který selhal,“ komentovala jeho abdikaci v roce 2014 Ana Romero, novinářka pokrývající královskou rodinu. 

Monarchie ztratila schopnost urovnávat politické spory a místo toho se samotná její existence stala předmětem jednoho z nich. Poslední průzkum s otázkou „monarchie nebo republika?“ totiž dopadl přesnou remízou, přičemž rozdělené hlasů podle voličské příslušnosti přesně kopíruje pravo-levé dělení.

 

Bližší pohled ukazuje, že královské zřízení je podle očekávání nepopulární především mezi mladými. Tomu kromě obecně progresivnějšího voličského chování nasvědčuje i to, co ohledně krále (ne)mají v paměti. „Ti, kterým je pod 40 let, si mě budou pamatovat jenom kvůli Corinně (milenka zapojená do finančních skandálů), slonům a kufříkům,“ měl se údajně Juan Carlos před pár týdny svěřit svému blízkému příteli.

Další oblastí, kde monarchie není zrovna v oblibě, jsou španělské autonomní oblasti usilující o nezávislost, především Katalánsko a Baskicko. To se naposledy ukázalo během katalánské krize v roce 2018, kdy místní vláda uspořádala podle španělských zákonů ilegální referendum o nezávislosti. Španělsko i zbytek světa následně obletěly záběry policejní brutality namířené proti hlasujícím.

Felipe VI. následně přednesl projev, ve kterém se proti násilí nijak nevymezil a pouze odsoudil kroky katalánských autorit. Proto není překvapivé, že po odchodu Juana Carlose ze země schválil katalánský parlament rezoluci, která odsuzuje počínání bývalého krále a toho současného neuznává jako svoji hlavu státu.

Řešení jménem referendum? 

To všechno vrací do hry otázku, která se ve veřejném prostoru poprvé výrazněji probírala v době abdikace Juana Carlose – neměli by se Španělé o osudu monarchie rozhodnout sami, tedy v referendu? Ačkoliv se voliči neshodnou na požadovaném státním zřízením, podpora pro pouhé uspořádání referenda se pohybuje mezi 55 a 60 procenty.

Pokud jde ale o rozložení sil v parlamentu, je situace zcela opačná. Jedinou otevřeně republikánskou celonárodní stranou v parlamentu jsou Unidas Podemos, která krátce po odchodu Juana Carlose vydala prohlášení volající po „mnohonárodnostní republice“. Tento názor ale nesdílí větší ze dvou koaličních stran – španělská sociální demokracie, která se ústy svého předsedy a premiéra Pedra Sanchéze vyslovila na obhajobu současné ústavy. 

Ta přitom hraje v celé záležitosti klíčovou roli. „Jakožto základní prvek španělské demokracie má velkou symbolickou hodnotu, a proto je pro politiky obtížné dělat v ní změny,“ hodnotí v knize Politický systém Španělska Magone. Od jejího schválení v roce 1978 k ní došlo jen ke dvěma drobným úpravám a v obou případech šlo o změny v návaznosti na EU – jednou o hlasovací právo pro její občany v lokálních volbách, podruhé o maximální schodek rozpočtu v souladu s unijními pravidly.

Ústava jako taková přitom na změnu státního zřízení myslí – a řádně jej komplikuje. Ke změně je potřeba souhlas dvou třetin parlamentu, čímž by se parlament rozpustil a uspořádaly by se volby. Návrh by musel znovu projít nově vzniklým parlamentem a pokud by se tak stalo, byla by otázka předložena jako referendum španělským občanům. „Ústava je v podstatě brněním monarchie,“ hodnotí to Alberto Lardiés, novinář a autor knihy Bourbonská demokracie.

Na rozdíl od běžných Španělů se tak Felipe VI. o svou práci v nejbližší době nejspíš bát nemusí, ale celkově monarchii nečeká snadné období. S přicházející ekonomickou krizí se dá očekávat čím dál tím větší rozhořčenost běžných Španělů, kterou můžou navíc pohánět další odhalení ohledně uprchlého krále Juana Carlose. V jeho nepřítomnosti navíc bude pokračovat vyšetřování, které pro veřejný obraz královské rodiny v praxi nemůže dopadnout dobře.

Emeritní král buď skončí před soudem, nebo ho prokuratura sprostí obvinění, což jen podpoří dojem části španělské společnosti, že spravedlnost nefunguje pro všechny stejně. Ať už si bude justice počínat jakkoliv, jedna věc je jistá. Juan Carlos se během svého života zvládl stát spíš než zmíněným králem pro republikány naopak esem v jejich hře proti monarchii.

Podívejte se také na naši reportáž z protestů žlutých vest ve Francii: