Nad ruskými lidskoprávními organizacemi se již několik let postupně stahují mračna, zvláště pak po přijetí nové ústavy v červenci 2020. Nyní hrozí likvidace nejstarší ruské občanskoprávní organizaci Memorial, která se mimo jiné více než 30 let podílela na udržování a ochraně památky obětí stalinismu.
Psal se říjen 1990. Na moskevské Lubljance se sešly stovky lidí, aby společně za přítomnosti bývalých vězňů gulagu slavnostně odhalily památník obětem politických represí – takzvaný Solovecký kámen. Velký žulový balvan, symbolicky umístěný naproti bývalé budově NKVD, byl na místo dopraven ze Soloveckých ostrovů, kde býval za Sovětského svazu vězeňský tábor neboli gulag. Patu kamene dodnes zdobí krátký popisek: Tento kámen byl dodán spolkem Memorial ze Soloveckého vězeňského tábora a instalován na památku obětí totalitního režimu.
Solovecký kámen na moskevské Lubljance / Zdroj: Andy House / Wikimedia / CC BY-SA 2.0
Na atmosféru tehdejší události vzpomínal před pár týdny pro ruskou verzi BBC i člen Mezinárodního Memorialu Sergej Krivenko. „A to všechno bylo povoleno: průvod i shromáždění, zablokovali silnice. Byla tam taková jednota s úřady,“ popsal Krivenko. Nyní, více než 31 let poté, však nabral vztah úřadů k organizaci Memorial zcela opačný směr. Dříve věhlasné sdružení s vysokou morální autoritou ve společnosti, které ještě na přelomu 80. a 90. let bylo aktivní hybnou silou ruského veřejného a politického života, čelí od minulého měsíce dvěma žalobám. Ty žádají rozpuštění dvou klíčových organizací v rámci hnutí, a to Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial. Soudy mají pokračovat v předvečer a během našich vánočních svátku.
Plíživá likvidace
Listopadový návrh prokuratury však nebyl blesk z čistého nebe. Ba naopak, činnost organizací pod Memorialem byla soustavně potlačována již od roku 2014, kdy Lidskoprávní centrum Memorial od úřadů dostalo nálepku zahraničního agenta. V následujících letech se zastrašování a útoky na jeho členy a spolupracovníky jen stupňoval. Ruské úřady si tak v podstatě testovaly, kam až mohou s nátlakem zajít, a plíživě si budovaly živnou půdu pro budoucí rozpuštění organizace. Memorial se tak stále častěji musel vyrovnávat se sílícími provokacemi.
Seznam politických vězňů vedený Memorialem pokládá moskevská prokuratura jako jeden z důvodů k rozpuštění organizace.
Snaha o nátlak se naplno projevila kupříkladu v roce 2019 v souvislosti se soutěží středoškolských vědeckých prací Člověk v dějinách. Rusko – 20. století, kterou Memorial od roku 1999 pravidelně pořádá. Tehdy byli vítězní středoškoláci a vedoucí jejich prací předvoláni na pohovory k ředitelům škol za účasti členů tajné policie (FSB) a zástupců regionální správy, kde jim bylo sděleno, že by měli okamžitě s Memorialem přestat spolupracovat. Sdružení následně upozornilo na to, že tyto hovory nebyly iniciovány místními úřady, ale z centrální úrovně.
Útokům a potyčkám byl Memorial v minulosti vystaven i ze strany různých prapodivných spolků. Naposled v říjnu 2021, kdy skupinka zhruba 30 neznámých vandalů narušila promítání filmu Pan Jones od Agnieszky Holland v moskevské kanceláři Lidskoprávního centra Memorial.
Zapálená auta a útoky
Zvláště intenzivnímu pronásledování jsou v posledních letech vystavování členové Memorialu na severním Kavkaze, jenž z hlediska bezpečnosti představuje v rámci Ruska specifický region.
Svědčí o tom i incident z března 2018, který se odehrál v Machačkale – hlavním městě republiky Dagestán. Tehdy neznámý útočník fyzicky napadl tamního vedoucího kanceláře Lidskoprávního centra Memorial Siražutdina Dacijeva. Aktivista byl na ulici při cestě do práce udeřen neznámým předmětem do hlavy, což mu způsobilo četné krevní výrony a otoky. Musel být proto převezen na neurochirurgické oddělení. Kdo za útokem stál, dodnes není jasné. Podle očitých svědků agresor ihned po napadení usedl do auta a odjel.
Na laxní a neefektivní přístup tamní policie si o rok později stěžovali zástupci dagestánského Memorialu. Poukázali rovněž na to, že policie v Machačkale dosud pořádně nevyšetřila ani další ataky a výhružky, jimž zde musejí zástupci jejich organizace čelit. K nim lze mimo jiné přiřadit i zapálená auta aktivistů, vypálenou kancelář či četné výhružné dopisy. Úřadům v Dagestánu i v sousedním Čečensku činnost Lidskoprávního centra Memorialu přidělává již mnoho let vrásky na čele. Není se čemu divit, aktivisté opakovaně poukazují na systematické porušování lidských práv, jehož se dopouštějí zejména čečenské instituce, které nemají přirozeně zájem na tom, aby podobné nevládní spolky v oblasti působily.
Čtěte také: Rusko se uzavírá: Jestli máte možnost, odjeďte, vyzývají tamní opozičníci
Zahraniční agent
Nepříjemné překvapení zažili členové a přívrženci Memorialu letošního 11. listopadu. Ten den totiž ruská generální prokuratura podala zmíněný návrh na rozpuštění sesterských institucí – Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial. První z nich se zabývá odhalováním zločinů v dobách stalinismu a historickou pamětí, druhá se v rámci dané problematiky zaměřuje na současnost. Jde o dvě páteřní organizace celého hnutí, avšak vedle nich existuje řada menších poboček, fungujících nezávisle na sobě.
Jako důvod pro žalobu prokuratura uvedla údajně soustavné porušování zákona o takzvaných zahraničních agentech. Tato kontroverzní právní norma, platná v Rusku od roku 2012, totiž ukládá vybraným organizacím, médiím či jednotlivcům povinnost označovat svou činnost hanlivou nálepkou zahraniční agent. Takové pojmenování obvykle dostanou nezávislá média či sdružení, která se odmítají podřídit diktátu Kremlu a jež přijímají finanční podporu ze zahraničí. Lidskoprávní centrum Memorial dostalo tuto velmi nelichotivou nálepku již v roce 2014, Mezinárodní Memorial o dva roky později. Moskevská prokuratura rovněž obviňuje hnutí z toho, že dlouhodobě prezentuje činnost organizací, které jsou v Rusku zakázány. Mezi ně patří třeba Svědci Jehovovi. Aktivisté však uvedená obvinění odmítají a považují je za absurdní.
Memorial versus Kreml
Důvody perzekuce a snahy ruských úřadů o zákaz Memorialu se nikterak výrazně neliší od postupů namířených proti ostatním neziskovým organizacím a nezávislým médiím. Podle analytika Pavla Havlíčka z Asociace pro mezinárodní otázky se ruský režim zkrátka snaží – zvláště po loňském referendu, jež Putinovi umožnilo ucházet ještě o dva prezidentské mandáty – zlikvidovat všechny nepohodlné hlasy v domácí politice.
Memorial se navíc režimu kromě své nezávislosti znelíbil i tím, že vedle veřejné prezentace temných stránek sovětské historie poukazoval v posledních letech i na nedodržování lidských práv v Rusku. Letos v říjnu organizace na svém webu informovala o stále se zvyšujícím počtu politických vězňů v Rusku – v současné době jich eviduje přinejmenším 420. Právě seznam politických vězňů vedený Memorialem pokládá moskevská prokuratura jako jeden z dalších důvodů k rozpuštění organizace.
Ruský nezávislý novinář a spoluzakladatel lidskoprávního projektu OVD-info Grigorij Ochotin dodává, že situaci okolo občanskoprávního sektoru ještě více zhoršily zářijové výsledky ruských parlamentních voleb. Ty ukázaly, že vládnoucí strana již nemá ve společnosti bezbřehou podporu. Kremelský režim si je navíc dobře vědom, že mu pomalu, ale jistě klesá obliba u ruské společnosti. Ještě více proto utahuje šroubky nezávislým organizacím.
Sdružení již odhalilo více než tři miliony obětí sovětských represí, mezi nimiž figurují i občané dalších národů včetně Čechů a Slováků.
A že jich v Rusku mnoho fungujících nezůstalo. Letošní rok se tak stal osudným pro nejznámějšího opozičního předáka Alexeje Navalného, jenž si od ledna odpykává dvouapůlletý trest, a jeho spolupracovníky. Právě Navalného štáby a fondy proti korupci a na obranu lidských práv označil letos v červnu moskevský soud za extremistické. Členům těchto fondů a dalším lidem z Navalného okolí bylo rovněž odepřeno kandidovat v letošních parlamentních volbách.
Stupňující nátlak v současnosti pociťuje i šéf ruské nevládní organizace Gulagu.net, zabývající se odhalováním mučení v ruských věznicích, Vladimir Osečkin. Jeho jméno se totiž počátkem listopadu ocitlo mezi hledanými osobami ruského ministerstva vnitra. Seznam v Rusku nežádoucích organizací je samozřejmě mnohem delší.
Čtěte také: Ruské volby: Poslední snahy o hru na demokracii padly
Kauza jako důležitý předěl
„Zničit nejznámější vzdělávací a lidskoprávní organizaci v Rusku a ve světě, organizaci, která odhalila pravdu o stalinských represích, o represích za sovětské éry, znamená jediné: Rusko a jeho vláda už nechtějí napodobovat demokracii atd. Přiznává, že se vrací k totalitě se všemi důsledky, které z toho plynou,“ napsala pro Rádio Svobodná Evropa lidskoprávní aktivistka Zoja Svetova.
Přestože je Memorial jedním z mnoha nezávislých občanskoprávních hnutí, které je v současnosti vystaveno šikaně ze strany úřadů, lze v jeho případě hovořit jako o určitém zlomu. V předchozích letech ještě nikdy nepodnikl ruský stát kroky, jež by vedly přímo k rozpuštění některých organizací pod Memorialem, byť hnutí čelí již sedm let řadě překážek. Žádná jiná nevládní organizace za sebou nemá takový otisk v ruské společnosti jako právě Memorial. Sdružení již odhalilo více než tři miliony obětí sovětských represí, mezi nimiž figurují i občané dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Činnost Memorialu se navíc neomezovala pouze na přinášení svědectví z dob represí. Po 30 let pronikala také do školství, kultury a dalších složek společenského života.
Na přelomu 80. a 90. let. ovlivňoval Memorial aktivně i politické dění v zemi. Podílel se například na tvorbě Zákona o rehabilitaci obětí politických represí či otevřeně podporoval některé kandidáty ve volbách do ruské dumy. Kdyby se někdo pokusil v 90. letech rozpustit Memorial, pravděpodobně by takový krok vzbudil mezi lidmi mnohem větší vlnu nevole než nyní. Popularitě Memorialu v tehdejším postkomunistickém Rusku totiž nahrávala transformující se společnost, jež byla doslova hladová po hledání pravdy a odkrývání zločinů sovětského režimu.
V Rusko není mnoho rodin, jejichž předků by se sovětské perzekuce nedotkly. I přes tuto zkušenost se o stalinistické éře v rodinách moc nemluví.
S postupem času se ovšem proměnil postoj Rusů k éře Sovětského svazu i k osobnosti Josifa Stalina. Zatímco v roce 2005 se dle průzkumu společnosti Levada pouhých 29 % respondentů vyslovilo pozitivně k případné stavbě Stalinova pomníku k výročí konce druhé světové války, v květnu 2021 by tomuto krutovládci postavilo pomník 48 % z nich. Takový příklon ke Stalinovu odkazu ilustruje, že k diktátorovi se staví kriticky čím dál méně Rusů. Nyní je vnímán v podstatně pozitivnějších konturách, tedy jakožto silný vůdce a vítěz druhé světové války, jenž dovedl Sovětský svaz hospodářsky pozvednout.
Vytěsněná minulost
Vzrůstající relativizace a zpochybňování Stalinových zločinů u části obyvatel vede logicky k menší podpoře aktivit, které tyto činy odhalují a otevřeně je odsuzují. Za současnou nepříznivou pozicí Memorialu tak stojí vedle kremelského režimu rovněž slabší společenský zájem a menší ochota lidí bránit hodnoty, které hnutí představuje.
Dokladem toho jsou i slova čtyřiadvacetiletého Igora. Mladý Rus žijící sedm let v Praze patří k velkým podporovatelům aktivit Memorialu. O existenci hnutí se však nedozvěděl v ruské škole, nýbrž až v tuzemsku. Jak sám připouští, pro většinu Rusů představuje Memorial neznámou organizaci, o jejíž osud se zajímá pouze malá část obyvatel, a to především intelektuálů. Podle Igora přitom neexistuje v dnešním Rusko mnoho rodin, jejichž předků by se sovětské represe a perzekuce nedotkly. I přes tuto historickou zkušenost se o stalinistickém období dodnes v rodinách příliš nemluví.
Rusko bez Memorialu
Hnutí a jeho přívržence nyní nejspíš čekají měsíce napětí a nervozity. U ruských soudů definitivní rozhodnutí zatím nepadlo, jednání budou pokračovat ve dnech 23–28. prosince. Tedy v období, které na Západě patří hlavně Vánocům a během nich, ale i v následujících dnech před oslavami příchodu nového roku, asi mnoho lidí demonstrovat nebude. Pravoslavní Rusové sice slaví Vánoce až na Nový rok, avšak i u nich budou minimálně 28. 12. vrcholit přípravy a zájem o veřejné otázky půjde stranou.
Na to, jak soud předložené argumenty vyhodnotí, se lidé spjatí s Memorialem poměrně rozcházejí. Třeba člen české pobočky Memorialu Štěpán Černoušek příliš nevěří v příznivý scénář a obává se, že nakonec soudy obě organizace rozpustí.
O poznání optimističtější pohled přináší moskevská odbornice na lidská práva a členka organizace Human Rights Watch Tanja Lokšina, která doufá, že ruské úřady nakonec podlehnou tlaku a síle občanské společnosti a fungování Memorialu nakonec neomezí. V konečnou spravedlnost soudu věří i výkonná ředitelka Mezinárodního Memorialu Jelena Žemkova. Podle jejích slov nelze uzavřít organizaci, jež se mnoho let zabývá ochranou lidí, kvůli technickým příčinám.
Černoušek i Lokšina se však shodují v tom, že i kdyby soud dvě klíčová uskupení rozpustil, bude v Rusku nadále legálně působit řada poboček Memorialu, pod které činnost zaniklých institucí automaticky přejde. Zahájit soudní proces proti každé pobočce by bylo byrokraticky složité a mohlo by ochromit soudnictví v jednotlivých ruských oblastech. V tomto ohledu ruské úřady zkrátka dojedou na komplikovanou a nepřehlednou strukturu hnutí, neboť celý Memorial je jen obtížně právně žalovatelný. Ovšem jak dodává Tanja Lokšina, sebevětší omezení činnosti ze strany státu nikdy Memorial plně nezničí, neboť to není pouze jedna instituce, ale široké společenské hnutí, které bude vždy aktivní, byť v ilegalitě. „Memorial – to jsou především lidé a hodnoty, a ty nelze tak jednoduše rozdrtit,“ zakončuje.
