Jako zcela průlomový počin v dějinách země označil kazachstánský prezident Tokajev referendum o změně ústavy. Podle něho umenší pravomoce hlavy státu, posílí právní instituce a odstraní neblahé dědictví předchozí vládnoucí garnitury. Co ale výsledek lidového hlasování tomuto středoasijskému státu skutečně přináší?
Důležitý plebiscit se v Kazachstánu konal o prvním červnovém víkendu a rozhodovalo se o úpravách téměř třetiny celého textu ústavy. V praxi však více než o detailní implementaci změn jednotlivých článků jde spíše o posílení současného režimu i samotného prezidenta. A o vyrovnání se s přetrvávajícím napětím po lednových násilných protestech.
Polednové ticho, ale ne klid
Původ proběhnuvšího ústavního referenda je třeba hledat v lednu letošního roku.
Rozsáhlé sociálně-ekonomické protesty se tehdy sešly s pouličními násilnostmi. Na pozadí panujícího chaosu došlo i ke střetu v rámci vládnoucí elity, ze kterého vyšel vítězně současný prezident Kasym-Žomart Tokajev, tehdy vnímaný jako politický protégé prvního prezidenta Nursultana Nazarbajeva.
Dosud není jasné, kdo souboj mezi starými nazarbajevovci a příznivci postupně emancipujícího se Tokajeva odstartoval a jak v detailech proběhl, nicméně výsledkem se zdá být Tokajevovo definitivní pevné usazení se v prezidentském křesle. Zároveň i odstřižení alespoň podstatné části ohledů, které na zájmy svého předchůdce musel brát.
První prezident Kazachstánu Nazarbajev dokonce nechal do ústavy zapsat i své zásluhy o stát a zajištění osobní doživotní beztrestnosti.
Odstranění hlavních politických konkurentů a postupné uklidnění situace ve velkých kazašských městech ovšem neznamenalo návrat do stabilních a klidných časů. Především na domácí scéně přetrvávaly (a přetrvávají) problémy, kvůli kterým lidé vyšli do ulic – ekonomická stagnace, korupce, arogantní kleptokratický stát. Pokud by prezident Tokajev pouze převzal rozhodující moc a jinak pokračoval v zavedených kolejích, byl by na dobré cestě k opakování podobných událostí v dohledné budoucnosti.
To je první z důvodů, proč Tokajev velmi záhy oznámil zásadní zrychlení a rozšíření reforem – od ekonomických přes politické až po ostentativně antikorupční. Změna ústavy, navíc podpořená aureolou lidového hlasování, je důležitou, ale jen jednou součástí ohlášené transformace.
Některé z prezidentových kroků budou mít bezesporu bezprostřední a zjevný dopad na život v Kazachstánu, například administrativní reforma provincií a vytvoření nových celků. Jiné však, včetně revize ústavy, alespoň zatím spíše ukazují na Tokajevovu snahu vytvořit kolem sebe nový osobní režim a přetvořit si státní systém podle vlastních potřeb. Stejně jako to udělal jeho kritizovaný předchůdce Nazarbajev.
Čtěte také: Kazachstán zachvátily největší protesty od konce SSSR, ukončit je může zásah zvenčí
Prezidentské ústavy
A zde přichází druhý důvod k přepracování základního zákona státu.
Kazachstán patří k zemím se silně personalizovaným systém a silnou rolí prezidenta. Podobně jako u ostatních států v regionu je zcela běžné, že nová hlava státu si bude přizpůsobovat formální i neformální instituce v zemi vlastním potřebám a pohledu na svět. Ústava není v tomto případě výjimkou. Není zákonem, který by zůstal – například jako v České republice – v podstatě neměnný, napříč střídajícími se vládnoucími skupinami. Je spíše jedním z nástrojů, který vládnoucí elita aktivně používá k řízení země.
Míra těchto úprav a způsob implementace se liší stát od státu a též prezident od prezidenta. Odrážet může okolnosti, za kterých do úřadu přišel, do jaké míry spolupracuje s předcházejícím prezidentem a jeho mocenskou klikou a též jak autokratický konkrétní politický systém je.
Nicméně je velmi pravděpodobné, že pokud se kontury kazachstánského politického světa zásadně nezmění, bude Tokajevův nástupce sledovat podobnou strategii a i on vtiskne státní i ústavní legislativě svůj osobitý ráz.
Shal, ket!
Ústava může sloužit i jako součást legitimizace prezidenta a jeho režimu. První prezident Nazarbajev, zakladatel moderního Kazachstánu, dokonce nechal do ústavy zapsat mimo jiné své zásluhy o stát a zajištění osobní doživotní beztrestnosti.
Je tudíž velmi logické, že současný prezident Tokajev pokračuje v upevňování své moci po lednových událostech těmito reformami, v nichž nejenže upravuje státní struktury, ale také z nich odstraňuje mocenskou i symbolickou přítomnost kohokoliv dalšího. Především svého předchůdce.
Mimo očekávatelné „standardní“ odstraňování Nazarbajevova vlivu po převzetí rozhodující moci využívá současný prezident Tokajev také značné nepopularity jeho osoby v posledních letech prezidentství, či ještě lépe neoblíbenosti jeho nejbližšího okolí. Za ní stála mimo jiné dlouhodobě nepříznivá ekonomická situace a politická stagnace – i s přispěním globální hospodářské krize – dohromady s korupčními kauzami Nazarbajevových příbuzných a spojenců na vysokých státních postech.
Z referenda o ústavě se fakticky stalo referendum o reformní agendě prezidenta Tokajeva a o důvěře v jeho politickou vizi.
Výzvy „Shal, ket!“ (Starče, jdi pryč!; narážka na tři dekády Nazarbajeva ve funkci) se ozývaly již dříve na demonstracích opozičních stran a hnutí, ale při lednových protestech se vyhrotily do dříve nemyslitelných gest jako strhávání Nazarbajevových soch.
Tuto emoci prezident Tokajev kooptoval, jelikož může část palčivých problémů současnosti přisoudit dědictví Nazarbajevovy éry. Už během ledna zahájil personální změny – nepřekvapivě v bezpečnostních a politických patrech státu – a restrukturalizaci firem a fondů napojených na státní peníze, včetně těch, z nichž těžil Nazarbajevův klan.
Odstranění čestných titulů a politických privilegií zakladatele státu a jeho rodiny z ústavy je důležitým nejen praktickým, ale politickým podtržením těchto kroků.
Referendum jako nástroj
Tokajev by pochopitelně mohl navržené změny implementovat sám, nicméně schválení referendem pro něj má zvláštní význam.
Voliči měli jen pár týdnů na nastudování všech dodatků a právních analýz. Příprava hlasování probíhala pouhý měsíc, detailní veřejná debata se prakticky nekonala. Navíc občané nehlasovali pro jednotlivé změny zvlášť, ale pro celý balík jednotně.
Velmi snadno se tak z referenda o ústavě stalo fakticky referendum o reformní agendě prezidenta Tokajeva a o důvěře v jeho politickou vizi.
Čtěte také: Neklid je zpátky: Tři hrozby pro střední Asii a Afghánistán
Podle dat dostupných po ukončení plebiscitu kolem 74 % oprávněných voličů hlasovalo pro přijetí reforem – což je dobré číslo ve srovnání s tím, že stejné procento hlasů oficiálně obdržel Tokajev při své prezidentské kandidatuře. Zatím nejsou publikované průzkumy, kolik lidí hlasovalo ze sympatií k Tokajevově programu a kolik přišlo především s motivací ukončit „Nazarbajevovu éru“.
Nicméně dle kazachstánské legislativy je toto referendum platné a dává tak Tokajevovi mandát k aktivní reformační činnosti. Ostatně jak prezidentovi blízcí ujišťují, ústavním referendem přestavba státu rozhodně nekončí.
Druhá republika
Navržené reformy – tak, jak jsou psané na papíře –, mohou mít dalekosáhlý pozitivní dopad na celou zemi. Nicméně v realitě kazachstánského systému se také může stát, že se změní jen velmi málo. V kombinaci se silným prvkem neformálních vlivových sítí v kazachstánském politickém světě totiž nebude ani tolik záležet na výsledku samotného referenda, ale na tom, jak důkladně a v jakém duchu se navržené změny implementují.
Proklamované omezení pravomocí prezidenta je spíš reakcí na rozhořčení lidí kvůli minulým excesům než přechodem k jiné formě vlády.
Jednou z nejčastěji zmiňovaných změn je posílení role parlamentu. Jenže parlament je dlouhodobě plně ovládán jednou stranou (Nur-Otan, nyní přejmenovaná na Amanat). Registrace nových politických stran probíhá velmi pomalu, a ty, které skutečně aktivně kritizují režim a jeho protagonisty, neúspěšně usilují o státní registraci i dlouhá léta.
Prezident si také dále drží kontrolu nad vládou, předsedou senátu nebo bezpečnostními složkami. Podobně požadavky na větší odpovědnost lokálních a regionálních úředníků zatím nevypadají, že by padly na úrodnou půdu.
Proklamované omezení prezidentských pravomocí tak v této chvíli odpovídá spíše reakci na požadavky rozhořčené veřejnosti k omezení mocenských excesů minulé éry než záměru provést komplexní strukturální přechod k jiné formě vlády.
Opatrná budoucnost
Existuje řada důvodů, proč může průběh referenda do budoucna vyvolávat spíše skepsi než optimismus. Nicméně neznamená to, že by současné politické změny v Kazachstánu neměly žádný význam. Zcela evidentně se hýbou třicet let existující mocenské a ekonomické struktury kolem prvního prezidenta.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Občanská společnost v zemi má nyní zkušenost s masovými celostátními protesty, a přestože je poznamenalo násilí, nová vláda jim bude muset více naslouchat a více na jejich mínění dbát. Zároveň musí veřejnost i vláda více reagovat na mezinárodní dění, včetně války na Ukrajině, a zamýšlet se nad svým vztahem k dalším autoritářským zemím v regionu.
Bude tak záležet na prezidentovi i samotných občanech, jakým směrem se Kazachstán v nadcházejícím období vydá, a jestli toto referendum bude skutečně milníkem v historii země.
