Rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu o přípustnosti přihlížení k rasovému původu uchazečů o univerzitní studium může vést k tomu, že jej studenti budou akcentovat ještě více.
Na sklonku června zrušil Nejvyšší soud precedent, který umožňoval americkým vysokým školám uplatňovat takzvanou affirmative action, tedy afirmativní akci – jednoduše řečeno pozitivní diskriminaci především afroamerických uchazečů o studium. Ta měla pomoci alespoň částečně vyrovnat poměr mezi nimi a dětmi bělošské většiny vyplývající z předchozích staletí nespravedlnosti. Na rozdíl od loňského přelomového rozhodnutí o potratech tento krok i přes dílčí podobnosti srovnatelnou bouři nevole nevyvolá.
Historie afirmativní akce sahá přibližně půlstoletí do minulosti a podrobná shrnutí jejího vývoje snadno najdete jak v angličtině, tak i v češtině. Tím nejvýznamnějším milníkem byla dvojice rozhodnutí Nejvyššího soudu z let 1978 a 2003. Tehdy se odehrály procesy v případech označovaných jako Regents of the University of California v. Bakke a Grutter v. Bollinger. Vyplynulo z nich, že brát při přijímacím řízení v potaz barvu kůže uchazeče je přípustné, ale v praxi by k němu nemělo docházet – například prostřednictvím naplňování kvót, tedy rezervováním míst čistě pro potomky menšin, jako ve zmíněném případu z roku 1978. Podle druhého rozhodnutí by zase měl původ hrát v přijímacím řízení jen dílčí roli.
Podobně jako loňské interrupční rozhodnutí teď aktuální změna možné podoby afirmativní akce umenšuje. Nejde o rozsudek, který by vše najednou smetl ze stolu.
O tom, že afirmativní akce v uplynulých dekádách pomohla zvýšit počet afroamerických studentů na univerzitách ve Spojených státech nemůže být pochyb – od roku 1965 do přelomu tisíciletí se podíl těchto studentů bakalářských a magisterských programů začal pomalu blížit podílu Afroameričanů v americké populaci.
Podobně jako loňské interrupční rozhodnutí teď aktuální změna možné podoby afirmativní akce umenšuje. Nejde o rozsudek, který by vše najednou smetl ze stolu. Stejně tak je důležité mít na paměti, že tato praxe je něco, co zákon univerzitám umožňoval a nastavoval zákonné limity, ale přímo nenařizoval – konkrétní provedení bylo vždy na dané škole. Některé státy ji naopak samy zakázaly, nejslavněji Kalifornie v roce 1996 a to rozhodnutím, které místní občané potvrdili referendem v roce 2020. Ve všech státech, které postupně praxi afirmativní akce zakázaly, následně podíl afroamerických studentů poklesl.
O tom, komu přesně afirmativní akce pomáhala nejvíce, se teď však vedou vášnivé debaty. „Černošští studenti, kteří přichází na Harvard, nepocházejí z východní Anacostie, západního Baltimoru nebo východního Flatbushe v Brooklynu. Nemluvíme o studentech s nejnižšími příjmy, většinou jsou ze střední třídy,“ tvrdí Delano Squire z konzervativního thinktanktu Herritage foundation v podcastu Breaking Points. „A myslím si, že kvůli složitosti otázky rasy a vývoji této debaty v průběhu desetiletí mají nakonec studenti asijského původu pocit, že jsou trestáni za to, co běloši udělali černochům,“ dodal. Právě relativní znevýhodnění studentů asijského původu hrálo v rozhodnutí Nejvyššího soudu klíčovou roli.
Trump slaví, Michelle Obama pláče
I proto je náhled americké veřejnosti na afirmativní akce poměrně komplikovaný. Podle aktuálního průzkumu společnosti Morning Consult souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu 61 % dotázaných voličů. Překvapivě pak s Nejvyšším soudem souhlasí i těsná většina demokratů – 52 % – a 46 % dotázaných Afrorameričanů. Nejde přitom o nový voličský sentiment. Podobně odpovídali Američané i v loňském průzkumu Pew Research, kdy 74 % dotázaných uvedlo, že rasový původ uchazeče by u univerzitního příjímacího řízení neměl hrát ani malou roli. Když v roce 2016 Nejvyšší soud rozhodl afirmativní akci zachovat, proti se v průzkumu společnosti Gallup stavěly přes dvě třetiny dotázaných.
Afirmativní akce je tedy v USA vnímána přinejmenším jako kontroverzní. Je to znát i z vyjádření politických špiček. „Nikdy nešlo o definitivní řešení v boji za spravedlivější společnost,“ uvedl teď bývalý prezident Barack Obama, který se už v roce 2008 v Chicagu nechal slyšet: „Musíme se nad afirmativní akcí zamyslet a vyvarovat se tomu, aby se některým naši dětem, které jsou zvýhodněné, dostávalo příznivějšího zacházení než nějakému chudému bělošskému děcku, které to mělo v životě těžší.“ Paradoxně to byl Donald Trump, kdo naopak ještě v roce 2015 tvrdil, že s afirmativní akcí nemá problém. Aktuální rozhodnutí Trump nicméně slaví, zatímco bývalá první dáma Michelle Obama přes komplexní postoj svého manžela pád afirmativní akce oplakává.
Jen pro rodinu a armádu
Zajímavé při tom všem může být se blíže podívat na to, co Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí nezrušil. V nenápadné poznámce pod čarou ve stanovisku soudu stojí, že americké armádní akademie dále principů afirmativní akce mohou využívat. „Tento soud dospěl k závěru, že rozmanitost ve vysokém školství je hodná zachování pouze do té míry, do jaké by mohla být prospěšná k přípravě Afroameričanů a dalších nedostatečně zastoupených menšin na úspěchy v bunkrech, nikoli v zasedací místnostech,“ poznamenává ve svém disentu soudkyně Ketanji Brown Jackson.
Část kritiků dosavadní podoby afirmativní akce dlouhodobě tvrdí, že by místo barvy kůže měli být uchazeči o univerzitní studium zvýhodňování na základě socioekonomického statusu.
Zcela beze změny soud pak nechává takzvané „legacy admissions“. „Elitní univerzity zvýhodňují mnohem vyšší počet uchazečů pomocí zohledňování rodinných vazeb. Z nich v drtivé většině těží uchazeči především z většinové společnosti, a to navzdory jejich mnohdy (pod)průměrným výsledkům na střední škole a při přijímacím řízení,“ vysvětluje amerikanista Jan Beneš ve svém článku pro Deník N. „Například Harvard, který byl jednou z žalovaných stran v současném případu zákazu afirmativní akce, jen v roce 2019 přijal na základě kritéria příbuzenského vztahu 43 % všech bělošských studentů,“ dodává. Beneš také vysvětluje, že systém legacy admissions má velmi problematické kořeny – americké univerzity se před 100 lety pomocí této praxe snažily znesnadnit přijetí především židovských a katolických studentů z tehdejších imigrantských vln.
Tato praxe přitom ovlivňuje výsledky přijímacích řízení na elitních amerických univerzitách mnohem více, než afirmativní akce. Na ni proto míří čerstvá žaloba, která poukazuje na to, že uchazeči s vazbami na absolventa mají 6krát větší šanci uspět v přijímacích řízeních, a ti s vazbami na donory mají šanci větší hned 7krát. V loňském průzkumu Washington Postu a George Mason University přitom 75 % dotázaných uvedlo, že zvýhodňování uchazečů, jejichž příbuzní navštěvovali stejnou univerzitu, je nemístné. I proto jen od roku 2015 více než 100 amerických škol od této praxe upustilo. Na nejelitnějších školách Ivy League však praxe přetrvává.
Strukturální náprava? Žádná
Část kritiků dosavadní podoby afirmativní akce dlouhodobě tvrdí, že místo aspektu barvy kůže by měli být uchazeči o univerzitní studium zvýhodňování na základě socioekonomického statusu. „V této zemi ale žije mnohem více bílých Američanů než Afroameričanů celkově. Přestože v černošské populaci tvoří lidé s malým jměním větší podíl, než jaký je podíl bělošské populace v obdobném postavení, v potenciální množině nemajetných žadatelů bude stále mnohem větší množství bělošských studentů než černošských,“ varuje ve svém textu pro časopis The Atlantic Richard Rothstein. Dále upozorňuje, že i afroameričí studenti ze střední třídy jsou znevýhodněni oproti majoritě, a neměli by tedy z rovnice vypadávat.
Čtěte také: Ovládnout soudy, proměnit USA: Americká Federalist Society usiluje o konzervativní revoluci už 40 let
Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu je ale v důsledku relativně mnohoznačné. Mimo jiné proto, že dle stanoviska předsedy soudu Johna Robertse je stále přípustné, aby škola přihlédla k životní zkušenosti uchazeče o studium, a to i s ohledem na rasový původ. „Nic univerzitám nezakazuje vzít v potaz uchazečův popis toho, jak jeho rasa ovlivnila jeho život, pokud konkrétně ilustruje i charakterové vlastnosti nebo jedinečné dovednosti, kterými může tento konkrétní uchazeč univerzitě přispět,“ uvádí Roberts. Zároveň ale zdůrazňuje, že tento přístup musí být aplikován na individuální bázi.
„Myslím, že se teď budeme muset potýkat jen s negativními externalitami afirmativní akce. A to v momentě, kdy jsme zároveň nepoložili základy žádné strukturální nápravě,“ říká pro podcast The Daily odborný asistent Tyler Austin Harper z Bates College v Maine. Harper uvádí, že mimo jiné nabízí uchazečům o univerzitní studium konzultace ohledně jejich přijímačkových esejí. Už teď dle něj studenti mají ve svých esejích tendenci akcentovat – nebo naopak neakcentovat – svůj původ tak, aby to pro ně bylo výhodné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tento trend dle něj jedině posílí.
