Dva nedávné tweety amerického prezidenta Trumpa se staly rozbuškou debaty o tom, kdo by měl rozhodovat, jaký obsah uvidíme na sítích. Velké platformy Facebook, Twitter a Snapchat k nim totiž zaujaly různé postoje a na všechny se během chvíle sesypala z různých stran vlna kritiky. Podle amerického i unijního práva dosud platí, že digitální platformy mohou s uživatelským obsahem libovolně nakládat – například jej smazat, označit jako nepravdivý či je pohřbít dolů na naší zdi –, ale zároveň se za tyto editorské zásahy nikomu nezodpovídají. Plány washingtonské i unijní administrativy však naznačují, že tato neomezená svoboda digitálních platforem může brzy skončit.
„Korespondenční hlasování NEBUDE nic jiného, než jeden velký podvod.“ „Když se začne rabovat, začne se střílet.“ Právě tyto příspěvky amerického prezidenta se Twitter rozhodl označit varovnými popisky. V prvním případě odkazem na „fakta k hlasování poštou“, v druhém pak upozorněním, že prezidentův tweet oslavuje násilí. Oba kroky prezidentova nejoblíbenější sociální síť podnikla na základě svých komunitních pravidel, která mimo jiné zakazují sdílet nepravdivé informace k volebním procesům a výhružky násilím či jeho schvalování.
Původní tweet Donalda Trumpa s komentářem od Twitteru.
Podobně angažovaný přístup zaujala společnost Snap, která se rozhodla Trumpa odebrat ze sekce Discover na platformě Snapchat. Prezidentovy příspěvky tak na Snapchatu bude možné dohledat, ale platforma je uživatelům nebude aktivně doporučovat. Naopak zcela opačně zareagoval Facebook, jehož majitel Mark Zuckerberg označil svoji sociální síť za „instituci zasvěcenou svobodě slova“, na které by mělo zůstat co nejvíce různých projevů. Stovky zaměstnanců Facebooku následně uspořádaly proti rozhodnutí svého managementu stávku.
Rozdílný přístup digitálních platforem k Trumpovým tweetům může připomínat rozdílný přístup imaginárních států k identickému chování jejich občanů. Zatímco vládci státu Twitter usoudili, že prezident Trump porušil místní limity svobody slova, ve státu Facebook hranice nepřekročil. Podobně se suverénní vladaři internetových platforem rozhodli v otázce politických kampaní, které jsou povolené ve facebookové jurisdikci, ale nikoli ve twitterové. Naopak v případě nahoty platí přísnější zákony ve státě Facebook než ve státě Twitter.
Počtem uživatel přesahují sociální sítě ty největší státy světa. Zdroj: Statista.
Připodobňování ke státu Facebook ještě podpořil květnovým vytvořením nezávislého dohledového panelu, který bychom v našem státotvorném názvosloví mohli označit za „nejvyšší soud“. Jeho čtyřicet členů má na základě podnětů Facebooku a (ve druhé fázi) i jeho uživatelů vydávat závazná rozhodnutí týkající se mazání a ponechávání uživatelského obsahu, která mají do budoucna sloužit jako precedenty. Zřízení takové instituce vzbuzuje řadu zajímavých otázek týkajících se role velkých digitálních platforem v dohledu nad internetovými projevy. Mezi nejzajímavější patří ta, zda by kromě soudu neměla vzniknout také demokratická vláda a parlament zastupující uživatele (tedy občany) států Facebook a Twitter.
Při státotvorných příměrech je totiž důležité mít na paměti, že digitální platformy v současnosti fungují jako absolutní monarchie, o jejichž obsahu svrchovaně rozhodují Mark Zuckerberg, Jack Dorsey, Sundar Pichai a jejich nejužší management. Pouze a jedině na jejich libovůli záleží, zda chtějí k příspěvkům prezidenta Trumpa přistupovat jako k relevantnímu politickému názoru, nebo zdali se rozhodnou je angažovaně stáhnout jako nezákonné či nemorální. Uživatelé a ostatně i zaměstnanci mohou s rozhodnutími ohledně obsahu udělat jen velmi málo.
Změna základních pravidel
Absolutní svoboda digitálních platforem nakládat s uživatelským obsahem a přitom za něj právně neodpovídat by se mohla brzy změnit. Diskutuje se jak o revizi sekce 230 amerického Communication Decency Act z roku 1996, tak i o změně unijní Směrnice o elektronickém obchodu z roku 2000. Oba tyto dokumenty stanovují, že digitální platformy neodpovídají za protiprávní obsah nahraný uživateli. Dají se proto označit za úhelné kameny participativního internetu 2.0, který uživatelům umožnil vzájemně komunikovat skrz různá fóra či sociální sítě s minimálními zásahy třetích stran. Odborníci se shodují, že pokud by Facebook, Twitter nebo třeba komentářová sekce Aktuálně.cz musely právně odpovídat za veškerý obsah nahraný uživateli, pravděpodobně by ze strachu ze soudních pří a likvidačních pokut nikdy nevznikly.
Návrhy na změnu tohoto základního rozhraní vznikají v EU a v USA v poněkud jiném kontextu. Americký Exekutivní příkaz zakazující online cenzuru vznikl živelně v reakci na výše popsaný incident, kdy Twitter kontroloval a skrýval tweety amerického prezidenta. Vychází přitom z dlouhodobé kritiky některých amerických republikánů, podle kterých velké digitální platformy diskriminují názory konzervativců a představují tak hrozbu pro svobodu slova. Dokument ve zkratce požaduje, aby Federální komise pro komunikace (FCC) vyjasnila, v jakých případech jsou zásahy do uživatelského obsahu ze strany digitálních platforem povolené. Pokud by FCC následně usoudila, že platforma v editacích obsahu překročila svoje pravomoci, mohla by ji postavit na úroveň „vydavatele“, který za uživatelský obsah právně odpovídá.
Platformy postrádají legitimitu k tomu, aby se staly světovými policisty internetových projevů. U států zase hrozí, že moderování internetových příspěvků zneužijí k prosazování cílů vládní garnitury, což je zřejmě skrytý záměr Trumpova návrhu.
Odborníci upozorňují, že Trumpův exekutivní příkaz dává vládní agentuře rozsáhlé pravomoci v interpretaci „základního zákona“ internetu, nerozlišuje mezi velkými platformami a miniaturními fóry a nerespektuje existující rozhodnutí amerických soudů, které právo platforem spravovat obsah několikrát potvrdily. Příkaz je považován především za pomstu prezidenta, který ví, že platformy nebudou schopny jeho požadavkům na nestrannost dostát – a díky tomu je bude možné selektivně trestat. Ať už bude praktický důsledek Trumpova příkazu jakýkoli, debata o revizi sekce 230 v USA bude zřejmě pokračovat dál: její reformu podpořil i demokratický prezidentský kandidát Joe Biden, podle něhož by velké digitální platformy „měly nést odpovědnost za nepravdy, které se na nich objevují“.
Paralelně s událostmi v USA se Evropská komise chystá odhalit návrh přelomového Aktu o digitálních službách. Ten připravuje po letech výbušných diskusí o regulaci různých typů „nebezpečného obsahu“ – EU dosud řešila obsah porušující copyright, teroristický obsah či zneužívání dětí legislativně, za účelem omezení šíření nenávistných projevů a dezinformací pak uzavírala dobrovolné kontrakty s velkými digitálními platformami.
Akt o digitálních službách má především vyjasnit právní odpovědnost digitálních platforem směrem k jejich uživatelům a vyřešit problém „infrastrukturních“ velkých platforem, které dosud de facto rozhodují, které služby se dostanou k zákazníkům. Na rozdíl od Trumpova exekutivního příkazu vzniká návrh Evropské komise po rozsáhlých konzultacích se zainteresovanými skupinami (mimo jiné i formou online dotazníku). I tak se však na unijním poli očekává několik let trvající bitva ohledně jeho finální podoby.
Za větší demokratizaci
Ve vztahu k největším digitálním platformám tahají občané i běžné firmy dlouhodobě za kratší konec provazu. Často se na ně musí chtě nechtě přidat, protože je využívají všichni jejich přátelé či zákazníci – v opačném případě by mohli přijít o sociální kontakty i zdroj příjmů. Uživatelům je přitom ze strany platforem nabídnut jednostranně nadefinovaný kontrakt, který musí akceptovat se všemi jeho implikacemi (například v oblasti zbytného sběru dat). O osudu jejich příspěvků a účtů potom „autoritářské“ platformy rozhodují samovolně, netransparentně a bez možnosti se odvolat. Právě tato nerovnost je dobrým argumentem pro posílení role státu jako prostředníka mezi mocnými digitálními platformami a bezmocnými uživateli.
Učinit platformy právně zodpovědné za uživatelský obsah však není nejšťastnějším řešením této situace – zcela jistě by totiž vedlo k ještě častějším zásahům platforem či států do svobody slova. Jak bylo popsáno výše, platformy postrádají legitimitu k tomu, aby se staly světovými policisty internetových projevů. U států zase hrozí, že moderování internetových příspěvků zneužijí k prosazování cílů vládní garnitury, což je zřejmě skrytý záměr Trumpova návrhu. I pro demokratické vlády respektující svobodu slova a vládu práva je navíc extrémně těžké najít všeobecně přijímané hranice přípustných projevů. Zároveň často postrádají právní, digitální a finanční kapacitu vlastní internetovou legislativu vymáhat. Z těchto důvodů pak rozhodnutí o přípustnosti projevů samy delegují na platformy, čímž je paradoxně posilují.
Regulace internetu bychom se jako jeho uživatelé neměli apriorně obávat. Podobně jako naši předchůdci vešli do 20. století bez potřebné sociální, pracovněprávní a antimonopolní legislativy, vstoupili jsme i my do 21. století bez ochrany v digitálním světě.
Daleko jednodušším krokem ze strany států pro posílení postavení uživatelů by byla podpora „demokratizace platforem“. Digitální platformy by v první řadě měly s uživateli jednat transparentně, umožnit jim přizpůsobovat své prostředí, odvolávat se proti nejasným či nespravedlivým rozhodnutím a zapojovat je do diskuse o vlastním fungování. Příkladem dobrého legislativního přístupu může být loňské unijní Nařízení o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikové uživatele online zprostředkovatelských služeb, podle kterého musí obchodní platformy předem varovat podniky o zavření jejich účtů, odůvodňovat tato rozhodnutí, vysvětlovat parametry řazení inzerátů nebo zřídit transparentní mechanismy pro stížnosti. Podobné principy by se v budoucí legislativě mohly zavést i směrem k řadovým uživatelům.
Větší slovo v rozhodování by měli dostat i zaměstnanci platforem, mimo jiné prostřednictvím odborů. Tomu by mohla pomoci úprava pracovního práva, které dosud ve většině zemí EU včetně ČR lidem bez standardního úvazku, kteří v technologickém sektoru převažují, nedovoluje zakládat odborové organizace. Inspirativní jsou i návrhy platforem spoluvlastněných a spravovaných občany a státy. V neposlední řadě by uživatelé měli mít možnost migrovat z platformy, s jejímiž pravidly a hodnotami nesouhlasí, aniž by tím utrpěly jejich sociální vazby a příjem. Pro ochranu uživatelů internetu proto bude do budoucna stěžejní důsledné dodržování pravidel hospodářské soutěže a možnost přenášet data mezi jednotlivými platformami.
Regulace internetu bychom se jako jeho uživatelé neměli apriorně obávat. Podobně jako naši předchůdci vešli do 20. století bez potřebné sociální, pracovněprávní a antimonopolní legislativy, vstoupili jsme i my do 21. století bez ochrany v digitálním světě. Správně připravená legislativa může podpořit internet, kde se velcí hráči zodpovídají svým uživatelům. Na druhou stranu musíme jasně odmítnout nepromyšlené zasahování do samotných základů internetu, jako to udělal Trump svým exekutivním aktem. Dá se předpokládat, že unijní návrh bude výrazně promyšlenější než to, s čím přišel americký prezident Trump. I přesto by uživatelé a normotvůrci měli být obezřetní a přemýšlet, zdali je zvýšení odpovědnosti platforem za obsah opravdu ta správná cesta vpřed.
Autorka pracuje ve státní správě. Dlouhodobě se zabývá problematikou digitálních platforem.
Podívejte se na naši reportáž o nástupu autonomních zbraní:
