Pozornost světových médií zaměstnává naplno od konce letošního února ruský vpád na Ukrajinu a jeho snaha vytvořit si další postsovětský satelit. Jsme svědky nové fáze přerozdělení dědictví rozpadlé SSSR? Jaká je v kontextu současného rozšiřování „ruského světa“ perspektiva dalších bolavých míst bývalého komunistického impéria?
Americký historik ruského původu Stephen Kotkin ve své knize Armageddon Averted. The Soviet Collapse 1970–2000 vyjádřil tezi o relativně mírumilovném rozpadu Sovětského svazu.
Na západ od sovětských hranic se mohl tento pohled jevit jako správný – s ohledem na absenci občanské války v Rusku či jiného rozsáhlého konfliktu mezi velkými státy typu Ruska, Ukrajiny či Kazachstánu. Při bližším pohledu však zde vidíme řadu menších, ale neméně krvavých střetů.
Na mnoha místech se podařilo konflikt uhasit, potlačit, nebo tam ani (naštěstí) nevyvřel. Namátkou vzpomeňme Gagauzsko, Karakalpakstán, Tatarstán, Talyšsko, údolí Pankisi, Džavachetii a další regiony. Sovětské a postsovětské dědictví je tak pouze zdánlivě stabilní. Po celou dobu totiž docházelo k proměnám celého prostoru či driftování jednotlivých států a jiných útvarů od sebe. Každý tento konflikt byl či stále je i něčím specifický, měl či má svou historii, vývoj i výsledek, a také zanechal různé stopy v různých částech politiky, ekonomiky i společnosti.
Ruská invaze na Ukrajinu tyto pohyby výrazně urychlila. Již po několika měsících od jejího zahájení pozorujeme především změnu postavení Ruska v jednotlivých případech. Jeho uvolňující se místo zaplňují noví vnější hráči, tentokrát nikoliv jako druhořadí nebo rovnocenní, nýbrž vystupující jako „hlavní síla“. Jak by se tedy mohly dále vyvíjet jednotlivé spory a ozbrojené střety v postsovětském prostoru, a to s ohledem na měnící se pozici a sílu Ruska v nich?
Plán na další ruské satelity nevyšel
Rok 2014. Přelomové období, kdy se Ukrajina po revoluci na Majdanu rozhodla vykročit v podobě nových reforem a proevropské orientace směrem na Západ. Nazpět ji ovšem usilovně táhla Moskva, jež si ji chtěla za každou cenu udržet ve sféře svého vlivu a pod kontrolou. Za stěžejní vojenské a finanční podpory Kremlu se tak Krym stal součástí Ruska a na východě Ukrajiny vznikly pod patronátem Moskvy dva neuznané separatistické státy, takzvaná Doněcká a Luhanská lidová republika.
Zamrzlý konflikt a s ním spojená nevyřešená územní otázka – tak vypadala hlavní páka v rukách Putina. Jenže ani nezměrná snaha Kremlu a vynaložené miliardy na udržování separatistických republik Ukrajinu, která si euroatlantickou integraci zapsala dokonce do ústavy, v jejím směřování nezastavily.
Tyto kroky vedly Moskvu k zahájení příprav na větší ozbrojenou akci v duchu hesla „když to nejde po dobrém, půjde to po zlém“. Intervence měla nastolit v Kyjevě loajální proruský a protievropský režim, podobný tomu v Bělorusku. Nejprve Kreml definitivně uznal nezávislost takzvaných lidových republik a o pár dní později pro jistotu vtrhnul na celé území Ukrajiny. Z plánovaného totálního záboru sousední země však nakonec vzešla „jen“ okupace několika teritorií.
Zatímco orientace podněsterské elity je konzistentní, moldavská politika byla donedávna střídáním prozápadních a proruských vlád.
Když plán na vytvoření dalšího proruského satelitu selhal a postupně začalo hrozit nebezpečí ztráty již dobytých území, Putin se pragmaticky rozhodl začlenit tyto části Ukrajiny přímo do své „říše“.
Tím se pro Rusko mění nastavení ukrajinské protiofenzivy na agresivní válku proti území Ruské federace se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Ukrajina a většina států světa se drží zcela opačného názoru, což vede ke „hře s nulovou sumou“, tedy že zisk jedné strany znamená stejnou ztrátu strany druhé.
Ukrajinské zisky budou v Rusku považovány za ztrátu, a naopak. Politické řešení konfliktu je tak zablokováno pravděpodobně až do vojenského vyčerpání jedné či druhé strany. A to nepočítáme eskalaci do celosvětového nukleárního konfliktu s pravděpodobnou eliminací všech stran, včetně de facto států na Donbasu.
Odříznuté Podněstří
Vedení Podněsterské moldavské republiky považuje Rusko od války s Moldavskem v roce 1992 za jediného garanta své existence. V regionu působí ruské „mírotvorné“ síly o počtu zhruba dvou tisíc vojáků – pro srovnání jde o téměř polovinu bojeschopných sil Moldavska. U městečka Kolbasna jsou pak ze sovětských dob uschovány značné zásoby zbraní a munice. Tamní ekonomika je závislá na dotacích a vyplácení důchodů z Moskvy místním ruským občanům, ale také na vztazích s Moldavskem.
Čtěte také: „Stačí zhasnout světla.“ K převratu v Moldavsku schází Putinovi už jenom krůček
Na rozdíl od ostatních de facto států se z Podněstří vyváží zboží pod moldavskými značkami a licencemi. Zároveň Rusko nikdy Podněstří jako samostatný stát neuznalo. Pravděpodobně by k tomu došlo, kdyby se Putinovi vydařil jeho vojenský záměr propojit Krym a Ruskem obsazenou jižní Ukrajinu s Podněstřím. V případě úspěchu této operace hrozilo reálné „pohlcení“ samotné Moldávie ruskou armádou.
Podněstří i jeho ruská posádka však zůstaly v bezvýchodné izolaci, o čemž svědčí i prohlášení tamních představitelů o připojení k Rusku v létě tohoto roku. Na rozdíl od ostatních de facto států Rusku chybí geografické propojení či jiná logistika, která by umožňovala tento separatistický region reálně spravovat. Z tohoto důvodu je chersonská fronta životně důležitá pro Moldavsko i Podněstří, samozřejmě s protichůdnými očekáváními. Z hlediska Kremlu znamená neúspěch na této frontě značné problémy při zásobování, dodržování bezpečnostních záruk a „ochraně práv“ ruských občanů Podněstří.
Zatímco orientace podněsterské elity je konzistentní, moldavská politika byla donedávna houpačkou střídání prozápadních a proruských vlád, přičemž se voliči postupně zklamávali v jedněch i druhých. Vojenská operace na Ukrajině a přijatá žádost o vstup do EU toto „kyvadlo“ výrazně nabouraly směrem k Evropě. I přes zatčení bývalého proruského prezidenta Igora Dodona jsou však síly orientované na Rusko nadále vidět, ať již napříč celou moldavskou politikou, či koncentrovaně v tradičně proruské gagauzské autonomii.
Vyprovokováním Gruzie k útoku na jihoosetinské Cchinvali chtěla Moskva zkomplikovat Tbilisi členství v euroatlantických strukturách.
Rozbuškou nynějších protivládních protestů v chudém Moldavsku jsou pak likvidační ceny za plyn. Někteří pozorovatelé poukazují na to, že případný proruský zvrat by mohl znamenat intervenci Ukrajiny do Podněstří a likvidaci problému. To je ovšem spíše teorie, jelikož by to pro Zelenského znamenalo otevření další náročné fronty. Na druhou stranu mohou být současné problémy Podněstří i příležitosti k nátlaku Moldavska na jeho představitele, aby byl konflikt urovnán. Například podle vzoru Gagauzska v 90. letech, kde byla domluvena autonomie výměnou za zachování tohoto jihomoldavského regionu jako součásti Moldavska.
Hrozí další válka s Gruzií?
Dědictvím rozpadu Sovětského svazu v Gruzii jsou především dvě separatistické oblasti – Abcházie a Jižní Osetie. Od 90. let se tak jako červená nit táhnou dvě vzájemně se vylučující tendence: 1) obava z revanšismu Gruzie v Abcházii, Osetii i Rusku, a naopak gruzínský narativ znovusjednocení. Obě roviny skýtají pouze málo příležitostí ke kompromisu. 2) Vztah k Rusku, který je v Gruzii i v de facto státech protichůdný.
Od „pětidenní války“ v roce 2008 jsou obě republiky uznány Ruskem a několika dalšími státy jako samostatné. Jedním z motivů Moskvy k vyprovokování tehdejšího gruzínského prezidenta Saakašviliho k útoku na jihoosetinské Cchinvali byla, podobně jako později na Ukrajině, snaha zkomplikovat Tbilisi členství v euroatlantických strukturách, především NATO. Naopak gruzínská strategie reintegrace se opírá o hlavní tezi (kromě vojenského řešení s nepoměrně větším soupeřem) – „být atraktivnější než Rusko“.
Čtěte také: Válka už klepe na dveře každé ruské rodině. Putin zřejmě zavře hranice, zatím jen mužům
Od počátku Putinova útoku na Ukrajinu se v Gruzii diskutuje o možné „druhé frontě“ vůči Rusku a obnovení územní celistvosti země. Tyto úvahy vyvrcholily v polovině září vyjádřením šéfa vládnoucí strany Gruzínský sen Giorgiho Kobachidzeho ohledně možného referenda o vyhlášení války Rusku. Předseda nejmocnější politické síly je však nízkou šarží oproti skutečnému vládci a „majiteli“ Gruzie, multimiliardáři a bývalému premiérovi Bidzinovi Ivanišvilim. Patrně i díky němu vede kabinet – k nevoli aktivní části vlastního obyvatelstva – od počátku rusko-ukrajinského konfliktu opatrnou hru. Tu lze vyjádřit ruským příslovím „tišeji než voda, níže než tráva“.
Zmíněná politika zahrnuje celou škálu často protichůdných opatření – od odmítnutí protiruských sankcí navzdory svému ukrajinskému spojenci až po otevřené hranice a bezvízový režim s Ruskem.
Abcházie a Osetie mají rovněž každý svá specifika. Jižní Osetie se chronicky potýká s téměř absolutní nemožností nakrmit samu sebe. Do roku 2008 bylo možné vydělávat na pašování zboží z Ruska do Gruzie či Arménie, a opačně. Po uzavření takzvané gruzínsko-jihoosetinské hranice se nový „samostatný“ stát stal zcela závislým na svém severním sousedovi a patronovi, včetně téměř kompletní sanace státního rozpočtu.
Není tedy divu, že v květnu roku 2022 odstupující prezident Jižní Osetie Anatolij Bibilov vypsal na červenec referendum o připojení k Rusku. Nový prezident Alan Gaglojev zatím toto rozhodnutí nepotvrdil, nicméně se takové téma může kdykoliv vrátit do hry, ať již zevnitř republiky, nebo tlakem z Moskvy. Ve druhém případě se však zdá, že Rusko nemá zájem na otevírání neuralgických bodů na jižním Kavkazu a faktický protektorát v Jižní Osetii je pro Kreml dostačující. Přestože výše uvedené vyjádření Kobachidzeho bylo spíše spontánním výstřelem, Jižní Osetie by byla logicky prvním a „jednodušším“ objektem ke znovusjednocení Gruzie.
Ankara neusiluje jen o uspokojení nároků Baku. Jde jí také o obnovení jednání s Jerevanem a o tradičně dobré obchodní vztahy s Gruzií.
Abcházie se – i přes svou závislost na Rusku – snaží hrát mnohem samostatnější hru. Svědčí o tom mimo jiné i červencové protesty proti požadavku Moskvy na předání 184 hektarů v Picundě, kde by podle neoficiálních informací měla stát další rezidence Vladimíra Putina. V posledních týdnech se zároveň na tamních sítích objevily obavy občanů z probíhající mobilizace (drtivá většina obyvatel Abcházie má ruský pas), což se vedení země prozatím pokouší vyvracet. Nátlak Kremlu na tento krok by mohl znamenat přinejmenším v Abcházii výrazný odklon od Ruska, což by otevíralo okno příležitosti pro reintegrační snahy Gruzie.
Náhorní Karabach, Arménie a Ázerbájdžán
Ázerbájdžánská ofenzíva v roce 2020 zanechala z původního Náhorního Karabachu včetně přilehlých území torzo – nijak nespojené s Arménií a neubránitelné, pokud by se ázerbájdžánské vedení rozhodlo k jeho úplné likvidaci. Ta může přijít poté, co v oblasti nebudou operovat arménští vojáci ani ruští mírotvorci. K naplnění tohoto plánu „přispěli“ Rusové po únoru nahrazením smluvních vojáků v mírotvorné misi nevycvičenými branci. Přestože Kreml nemá zájem na otevření další „fronty“, přestává mít síly kontrolovat jak ázerbájdžánské, tak arménské vedení.
Uvolněný prostor tak mohl Ázerbájdžán využít k prosazení z jeho pohledu nedodržených bodů příměří z roku listopadu 2020. Především mu jde o vytlačení arménské armády ze zbytkového Karabachu, demarkaci arménsko-ázerbájdžánských hranic (včetně nároků na sporná území) a otevření koridoru do exklávy Nachičevan. Srpnové a zářijové manévry tak lze nazvat jakýmsi průzkumem pole.
Zároveň se v oblasti aktivizuje Turecko, starší bratr Baku, a nahrazuje zde Rusko v roli hlavní geopolitické velmoci. Ankara však neusiluje pouze o uspokojení nároků Baku. Jde jí třeba také o obnovení jednání s Jerevanem o normalizaci vztahů, nehledě na tradičně dobré obchodní vztahy s Gruzií.
Oslabené Rusko ve všech regionech
Do kavkazského dění dnes promlouvá i Evropská unie. Na tomto poli však zatím funguje spíše „měkká“ síla, zatímco například Arménie by požadovala bezpečnostní záruky podpořené „hardwarem“. Zároveň je EU limitována momentálním hladem po dodávkách ropy a zemního plynu, jež mohou nahradit ty ruské, čehož si je asertivní Ázerbájdžán velmi dobře vědom. Doplatit na to může především zbytek dosud přežívajícího Karabachu a také Arménie, donucená k řadě ústupků při oslabení svého klíčového geopolitického patrona v Moskvě.
Čtěte také: Arménie vs. Ázerbájdžán: Válka nikdy neskončila, mírový proces nikdy neexistoval
Četné cíle ruské intervence na Ukrajině zůstaly do značné míry nenaplněny. Podařilo se včlenit de facto státy Donbasu a další území jižní Ukrajiny do Ruské federace, i když udržení těchto teritorií je s otazníkem. A bude stát hodně krve právě mobilizovaných Rusů. Tento „úspěch“ je vyvážen oslabením Putinova režimu prakticky ve všech ostatních směrech.
Ruskou roli na Jižním Kavkazu přebírá Turecko s Ázerbájdžánem. Přes některé problémy prozatím zůstávají loajální i proruské de facto státy v Gruzii, jež však nejsou z geopolitického hlediska zajímavé. Rusko navíc definitivně ztratilo možnost ovlivňovat Ukrajinu a částečně i Moldavsko, problémům pak čelí v podpoře Podněstří.
Situaci by zvrátily útoky jadernými zbraněmi, kterými ruští představitelé stále intenzivněji straší. Tento krok by však zcela změnil geopolitické postavení Ruska i těch států na postsovětském prostoru, které jsou ještě ochotny akceptovat ruský vliv. V tu chvíli by otázka ruských satelitů přestala být zcela relevantní. Ruská invaze na Ukrajinu tak dala do pohybu výrazné změny v postsovětském prostoru, jejichž dosah bude záviset na výsledku války i na možnostech Moskvy podporovat své zájmy.
