Kdo ctí českou ústavu, nemůže mít stejný přístup k USA jako k Číně či Rusku. Bezhodnotový vnitropolitický pragmatismus současné vlády se promítá i do mezinárodních vztahů. Jestli ho nahradí efektivní hodnotová politika, která občanům zajistí bezpečí i prosperitu, rozhodnou příští volby, píše ve třetím příspěvku o směřování Česka v rozbouřeném světě Daniel Koštoval.
Sněmovna je klíčová komora, která jediná schvaluje zákon o státním rozpočtu a hlasuje o důvěře vládě. Vládnutí je v České republice postaveno na rozložení politických sil právě ve Sněmovně. Zahraniční politika u nás sice není v centru každodenního politického života, a tedy ani jednotlivých politických stran, zároveň však její směřování definuje naplnění životních a strategických zájmů našeho státu.
Čtěte také: Voxpot otevírá předvolební debatu o české zahraniční politice
Zajištění bezpečnostních zájmů země je prvořadým úkolem zahraniční politiky. Se zajištěním bezpečnosti souvisí zajištění prosperity. O aktuálních bezpečnostních zájmech naší republiky pojednává vládní dokument Bezpečnostní strategii ČR z roku 2015, ty jsou ovšem stabilní od poloviny 90. let. 20. století. Svět kolem nás se přitom vyvíjí až bouřlivě. Zároveň dnes bohužel nemáme jako dříve domácí konsenzus, jak by měla ČR postupovat. Rozetnou volby v roce 2021 tento gordický uzel? Nabízejí politické strany realistická a pro naši republiku racionální řešení?
V jakém světě žijeme?
Abychom mohli posoudit, zda recepty, které nabízejí politické strany, jsou pro naši zemi skutečně zahraničněpolitickým řešením, musíme se podívat na dvě základní věci:
Za prvé, kam nás dovedla zahraniční politika definovaná v 90. letech 20. století po obnovení naší svobody, nezávislosti a suverenity.
Za druhé, v jakém světě žijeme a jaká je predikce vývoje v mezinárodním a bezpečnostním prostředí.
Zahraniční politika zformulovaná v 90. letech 20. století reagovala na naši historickou zkušenost a zároveň se snažila zajistit maximální ochranu nově nabyté svobody a nezávislosti. Cílem bylo vyhnout se situaci, kdy by se ČR ocitla jako předmět pro mezinárodní aktéry, především velmoci, osamocená jako v roce 1938 a o jejím osudu by se rozhodovalo za jejími zády. Zároveň bylo cílem vytvořit pevné ukotvení naší republiky v západním společenství tak, abychom byli rovnoprávným partnerem, který sedí u stolu, u něhož se demokraticky rozhoduje na základě hodnot obsažených v naší ústavě. Jsou jimi právní stát, občanské svobody, respekt k lidským právům a soukromému majetku.
České politické elity, až na volební bloky SPOLU a Pirátů se STAN, opět vábí zrádná politika národní nabubřelosti, respektive neutrality a mostu mezi Východem a Západem.
V neposlední řadě bylo cílem najít takové řešení naší bezpečnosti, které by zajistilo obranyschopnost země na strategické úrovni, tedy poskytlo ČR strategickou sílu a hloubku v podobě odstrašení a v nejhorším případě i efektivní vojenskou obranu. Díky této zahraniční politice jsme dokázali v roce 1999 vstoupit do Severoatlantické aliance – systému kolektivní obrany, založeném na čl. 51 Charty OSN – a v roce 2004 do Evropské unie. Ukotvení v těchto klíčových strukturách nám poskytlo nejlepší záruky bezpečnosti a prosperity v naší historii. Na této politice je založena zmíněná Bezpečnostní strategie ČR z r. 2015, která podtrhuje strategickou důležitost transatlantické vazby, tedy spojeneckých vztahů s USA (a Kanadou). Spojené státy byly klíčovou mocností pro vznik samostatného Československa v roce 1918 a pro vstup České republiky do NATO, který vydláždil cestu pro vstup do Evropské unie.
Bezpečnostní situace v mezinárodních vztazích se zhoršuje. Čína za posledních deset let zvyšuje svou asertivitu, která přechází do agresívního chování. To je doprovozeno otevřeným sdělením, že jejím cílem je globální velmocenská dominance, a mohutným zbrojením s důrazem na globální projekci síly pomocí námořnictva a letectva. Čína chce změnit mezinárodní pořádek a podřídit ho svým zájmům a hodnotám nacionalistické komunistické strany.
Stejný zájem na změně mezinárodního pořádku má i Rusko (jak podrobně popisuji zde). Minimálně od roku 2013 Rusko praktikuje politiku založenou na filozofii, že vztahy mezi státy jsou permanentní válka, v různé intenzitě vedená nevojenskými i vojenskými prostředky. Toto pojetí světa představil ruský náčelník generální štábu Valerij Gerasimov (podrobněji zde v mém článku). Rusko se podle toho chová, a proto čelíme hybridním útokům v mediálním i kybernetickém prostoru či operacím GRU na našem území.
Obě země sdílejí strategický cíl rozbít soudržnost euroatlantického společenství – NATO a EU. USA i kolektivně NATO na toto agresivní chování reagují deklarováním vůle k dialogu, ale i k obraně – viz předposlední summit NATO v Londýně s prezidentem Trumpem a poslední summit NATO s prezidentem Bidenem, který proběhl 14. června 2021.
Prezident USA Joe Biden hovoří s Jensem Stoltenbergem, generálním tajemníkem NATO. Foto: NATO (Flickr)
Na uvedeném hodnocení se shodují čeští vládní i seriózní nevládní bezpečnostní experti. V důsledku uvedeného trendu pak Vojenské zpravodajství ve své poslední výroční zprávě hodnotí: „V průběhu roku 2019 se svět přiblížil konfliktu“, ve světě jsou „pokračující proměny dosavadního velmocenského uspořádání, prohlubující se multipolarity a úpadku principů mezinárodního práva“. Dochází „k nárůstu napětí mezi globálními rivaly: Spojenými státy americkými, Čínou a Ruskem. (…) Otevřená konfrontace není chápána jako hrozba, ale je vnímána jako příležitost. (…) To se týká například prudkého rozvoje využívání a zneužívání kybernetického prostoru.“
Co nabízí politické strany
Politické strany vstupují do předvolebního klání v okamžiku, kdy zahraniční politika zformulovaná v 90. letech 20. století ztratila na politické scéně jednoznačnou podporu (KSČM nepočítaje, ta byla od ztráty moci v roce 1989 vždy proti). Ačkoli formálně je česká zahraniční politika ukotvená v kolektivní obraně NATO a EU, prakticky současná i předešlá vláda, ale i mnoho dalších politiků a stran za posledních deset let, sleduje jakousi politiku nezúčastnění a neutrality s odporem k velkým státům-velmocem – či s obavou z nich bez rozdílu, zda jde o Rusko, Čínu nebo USA. To vyvolává dojem, že klíčovým, byť nepsaným principem je: hlavně se nikoho nedotknout a nevyčnívat z řady. Když jde o plnění závazků v NATO a EU, už patnáct let nedodržujeme takřka nic.
Změní nadcházející volby do Sněmovny tuto situaci?
Předvolební programy volebních bloků SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) a Pirátů se STAN hovoří jednoznačně: pevné ukotvení v NATO a EU, aktivní přístup, plnění závazků včetně výše obranného rozpočtu na úrovni 2 % HDP a zachování strategicky důležité transatlantické vazby. Volební program bloku SPOLU je v tomto ohledu explicitnější a propracovanější. Jde o nabídku voličům pokračovat důsledně a bez váhání v úspěšné hodnotově zakotvené zahraniční politice, která překonala nedostatky a neúspěch první československé republiky po roce 1918. To odpovídá Ústavě ČR z roku 1993, která je založená na hodnotách Západu. Kdo ctí naši ústavu, nemůže mít stejný přístup k USA jako k Číně či Rusku.
Hnutí ANO a ČSSD nemají dosud předvolební program ani dlouhodobý program. Čerpat lze z předvolebního programu pro minulé volby do Sněmovny a z osmiletého vládnutí od roku 2013. Obě strany deklaratorně hovoří o zakotvení v NATO a EU. O transatlantické vazbě však v zásadě nehovoří. ČSSD dokonce v předvolebním programu pro minulé sněmovní volby explicitně deklarovala cíl „udržovat dobré strategické vztahy s globálními velmocemi – USA, Čínou a Ruskem“. Jde o nelogický a definovaným českým zájmům odporující výrok. Je také ve vnitřním rozporu k tvrzení samotné ČSSD, že základem zahraniční politiky je zakotvení v NATO a EU. Pokud na tom bude ČSSD trvat, měla by vysvětlit, jak to myslí.
Praktické vládní kroky ANO a ČSSD sledují kompromis jdoucí za hranice jakéhokoli skutečně udržitelného kompromisu. Tyto strany podřídily klíčové zahraničněpolitické principy vnitropolitickým potřebám – aby získaly v roce 2018 důvěru, rozhodly se pro dojednání tolerance od KSČM. Tím se spojily s politickou entitou, která nejenže neguje vývoj po roce 1989, ale aktivně se snaží o destrukci všech výsledků úspěšné polistopadové zahraniční politiky.
Vláda ANO a ČSSD prakticky postupovala tak, že ČR nezačala plnit své alianční závazky ani se k jejich splnění nepřibližuje. Těsně před posledním summitem NATO nakonec přiznala již několik let zřejmou věc, že ČR nesplní svůj alianční závazek dosáhnout 2 % HDP coby obranného rozpočtu do roku 2024. Návrh státního rozpočtu na rok 2022 a výhled na roky 2023–2024, který schválila vláda ANO a ČSSD, tomu odpovídá. Nesplníme tak své obranné závazky, které jsme v alianci přijali. Je to proto v současném mezinárodním vývoji podrývání pozice ČR jako kredibilního aktéra a součásti Západu i pozice NATO. Takové jednání vychází vstříc zájmům Číny, Ruska a dalších nepřátel našich hodnot a způsobu života – drolí soudržnost a obranyschopnost Západu.
Současná vládní koalice jednu věc říká a druhou dělá. Můžeme mluvit o bezhodnotovém vnitropolitickém pragmatismu. Co vlastně ANO a ČSSD chtějí, za co bojují a o co jim v zahraniční politice jde? (Termín „bezhodnotový vnitropolitický pragmatismus“ je inspirován termínem „bezhodnotový pragmatismus“, který použil David Klimeš v knize „Česko versus budoucnost – naše dnešní krize a jak z ní ven”, kterou vřele doporučuji.)
Politika individuálního postupu (národní nabubřelosti) ve smyslu praktického distancování se od NATO či USA je z bezpečnostního a vojenského hlediska katastrofou.
Program hnutí Přísaha z hlediska bezpečnosti deklaratorně nabízí to nejlepší z polistopadové bezpečnostní politiky – pevné ukotvení v NATO, plnění závazků, obranný rozpočet na úrovni 2 % HDP atd. Z hlediska zahraniční politiky, k níž je bezpečnostní politika klíčovou podmnožinou, však narážíme na logický rozpor v souvislosti s tezí: „Odmítáme, aby Česká republika naskakovala na vyděračské praktiky ze strany jakékoli velmoci. Ať je to Rusko, Čína, nebo USA. Partnerství musí být oboustranně výhodná a oba, nebo více partnerů se v takovém vztahu musí cítit bezpečně a prospěch z něj musí mít všichni.“
Tato teze je podtržena tezí „Česko na prvním místě“. Vydírání od Ruska a Číny je realita a nepřekvapivé chování. Vydírání od USA? Že by tím mělo být připomínání plnění závazků, které Přísaha sama deklaruje? USA poskytují ČR strategickou bezpečnost při globálních hrozbách a ČR přitom neplní alianční závazky. Česko na prvním místě znamená, že Přísaha nakonec věří v individuální strategické schopnosti naší země, která se všem samostatně ubrání? Nebo je to jen další variace na bezhodnotový vnitropolitický pragmatismus? Bude na voličích se rozhodnout.
Čtěte také: Považovat se za součást Západu nestačí. Česká malost nás odsouvá na periferii
SPD nemá zatím předvolební program. Čerpat lze z odpovědí na otázky Voxpotu a z dlouhodobého programu zformulovaného v letech 2015–2016. SPD razí program národní suverenity, Česka na prvním místě s jeho národními zájmy, nespoléháním se na NATO a postulátem nebýt přívěskem EU, NATO, Ruska ani Číny. V případě členství v NATO a EU požaduje uspořádání referenda. Podporuje rozvoj obranyschopnosti ČR, tedy i modernizaci a posílení Armády ČR, zároveň však nemluví o plnění aliančních závazků v NATO a EU a postoj strany k výši obranného rozpočtu je nejasný. Z dikce programu a ad hoc politických kroků a deklarací lze dovozovat nevstřícný postoj k NATO a negativní k EU a stejný neutrální postoj k velmocem, ať jde o spojenecké USA či vůči nám a Západu agresivní Čínu a Rusko.
Co znamenají nabídky politických stran pro ČR v dnešním světě
České politické elity, až na volební bloky SPOLU a Pirátů se STAN, opět vábí zrádná politika národní nabubřelosti, respektive neutrality a mostu mezi Východem a Západem. To je v rozporu s politickou a hodnotovou podstatou české ústavy. Takový přístup ignoruje realitu vývoje v mezinárodních vztazích a je v rozporu s dlouhodobě definovanými českými životními a strategickými zájmy.
V horšící se bezpečnostní situaci ve světě, kdy nedemokratické mocnosti aktivně atakují mezinárodní řád a naši pozici s tím, že nemají daleko k použití vojenské síly, je jakýkoli odklon od úspěšné zahraniční politiky zformulované v 90. letech 20. století vytvářením podmínek pro ztrátu nezávislosti, suverenity a hodnot svobodného světa. Bezhodnotový vnitropolitický pragmatismus je opakem efektivní hodnotové politiky, která jediná může zajistit českým občanům bezpečí a prosperitu. Politika individuálního postupu (národní nabubřelosti) ve smyslu praktického distancování se od NATO či USA je z bezpečnostního a vojenského hlediska katastrofou. Zcela mimo realitu. Sami nemůžeme obstát. Osamoceni se staneme obětí agresivních aktérů – jako v roce 1938 a 1939 nebo po roce 1945 a v roce 1968.
V tomto smyslu jsou sněmovní volby navýsost důležité. Bude se rozhodovat o svobodě, bezpečí a prosperitě občanů naší republiky.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.
