Povolební jednání v Rakousku otevřela cestu vládě strany Svobodných, vedené kontroverzním Herbertem Kicklem. Co čekat od jím sestavené vlády, když má ve straně obdivovatele oddílů SS?
Když loni na konci září v rakouských parlamentních volbách poprvé zvítězila krajně pravicová strana Svobodných, pro tamní politiku to byl přelomový okamžik.
Navzdory komplikované povolební matematice se však zdálo, že tradiční demokratické politické strany dodrží své předvolební sliby a nepustí radikálního předsedu Svobodných k moci.
Ještě důležitější zlom, a možná i počátek nové éry v rakouské politice, nastává teď. Koaliční jednání tří „poražených“ stran v prvním lednovém týdnu selhala a otevřela Herbertu Kicklovi cestu do kancléřského křesla.
Na počátku roku se přitom zdálo, že Rakousko směřuje poprvé v historii ke svazku tří stran. Hledání kompromisu mezi středopravicovými lidovci dosluhujícího kancléře Karla Nehammera, sociálními demokraty pod novým levicovým lídrem Andreasem Bablerem a liberálními reformisty NEOS bylo dle očekávání obtížné a zdlouhavé.
V rakouském kontextu nikoli neobvykle, přesto se však očekávalo, že motivace neumožnit vládu Svobodných překoná názorové rozdíly.
Věta „Kein weiter wie bisher“ (už ne jako doposud) se stala neoficiálním heslem povolebních vyjednávání, kterým se zaštiťovali všichni tři straniční lídři – mělo vyjadřovat připravenost ke změnám a ochotu čelit výzvám, před kterými Rakousko stojí. Programové odlišnosti se však ukázaly jako příliš hluboké a otevřenost k ústupkům a reformám jako nedostatečná.
Z koaličních jednání jako první odstoupila nejmenší strana: liberálové NEOS, pro něž by byla účast ve vládě premiérou, o kterou dlouho usilovali. Zkušení lidovci a sociální demokraté tak možná očekávali, že jejich touha po vládě umenší reformní požadavky liberálů.
Předsedkyně Beate Meinl-Reisinger však i po zkušenosti rozpadu semaforové trojkoalice v Německu (a možná také s vědomím osudu českých Pirátů) odmítla hrát roli nejslabšího článku, který nebude schopný prosadit nutné změny vůči silnějším partnerům.
Kritiku směřovala zejména na sociální demokracii a její neochotu ustoupit z požadavku zavedení majetkové daně, a naopak odmítání úsporných opatření i nezbytné důchodové reformy.
O den později ukončili hledání dalších variant společné vlády se sociálními demokraty i lidovci. Jejich případná dvojkoalice by měla v parlamentu většinu jediného hlasu, čímž by byla nejen obtížně akceschopná, ale navíc permanentně vystavená riziku hlasování o nedůvěře v případě nepřítomnosti svých poslanců.
Naše reportáže a analýzy vznikají díky přímé podpoře členstva Voxpot Klubu. Děkujeme všem, kdo nám pomáháte propojovat Česko se světem!
Zároveň s ukončením koaličním jednání rezignoval na funkci dosluhujícího kancléře a předsedy strany Karl Nehammer, a otevřel tak cestu k vládě Herberta Kickla. Zatímco Nehammer ze svého důsledného kritického postoje vůči Kicklovi nikdy neustoupil, jeho odchod posílil podnikatelské křídlo strany, které se k možnosti jednání se Svobodnými i s kontroverzním Kicklem dlouhodobě stavělo otevřeněji.
Ochotu s Kicklem spolupracovat navíc vyjádřil bezprostředně po svém pověření vedením lidové strany její generální tajemník Christian Stocker.
Finální posvěcení cesty k vládě Svobodných s lidovci pak přišlo od prezidenta Alexandera Van der Bellena. Ten sice po loňských volbách odmítl pověřit vítězného Herberta Kickla sestavením vlády s argumentem, že není schopen najít koaličního partnera, nyní však akceptoval změněné podmínky a pověření Kicklovi udělil.
Dilema lidovců
Svobodní tak do koaličních jednání vstupují se všemi trumfy v rukávě. Pokus odstavit je od vlády selhal a kromě vítězné pozice z voleb mají na lidovce ještě další důležitou páku: riziko předčasných voleb.
Podle aktuálních průzkumů totiž podpora lidovců klesla k dvaceti procentům, a Svobodní naopak atakují historická maxima – v současnosti by je volilo více než třicet pět procent voličů.
Předvolební průzkumy odrážejí pesimistickou náladu, zklamání, a velkou nedůvěru v politiku, která momentálně v rakouské společnosti panuje. Rakousko se potýká s ekonomickými problémy, schodek rozpočtu již přesáhl tříprocentní hranici stanovenou Maastrichtskými kritérii, na běžné lidi navíc dopadají problémy s dostupností bydlení a dlouhé čekací lhůty ve zdravotnictví.
K pesimistické atmosféře přispívají také rostoucí problémy s migrací. Ačkoli má Rakousko s integrací cizinců mnohaleté zkušenosti a dlouho v tomto ohledu platilo za příklad úspěšné země, rostoucí radikalizace a problémy s kapacitou ve školství přispívají k negativním náladám vůči přistěhovalcům.
Velká část Rakušanů tak nevěří tradičním stranám, a naopak slyší na populismus a radikální rétoriku Svobodných. Jejich popularitě navíc přispívá i zdatné ovládání sociálních sítí, kde mají zdaleka nejpočetnější publikum ze všech tamních politických stran.
Čtěte také: Neutralita je jedním ze základních mýtů, na nichž Rakušané staví svoji identitu, říká vídeňský historik
V této atmosféře tak lidovci pravděpodobně nebudou chtít připustit variantu předčasných voleb, v jednání se Svobodnými ovšem budou muset akceptovat nevýhodnou pozici. Z programového hlediska by však koaliční rozhovory mohly být jednodušší než v případě dříve plánované trojkoalice.
Lidovci i Svobodní se jako strany z pravicového spektra shodují v konzervativním přístupu k politice. Odmítají zvyšování daní a pravděpodobně budou chtít zvrátit některá opatření, prosazená zeleným křídlem dosluhující vlády – například zamítnutí stavby dálničního tunelu v oblasti Lobau v Národním parku Donauauen.
Podobný pohled mají i na regulaci migrace, některá radikální opatření navrhovaná Svobodnými ovšem narážejí na evropská pravidla i zásady lidských práv a bude výzvou pro lidovce tyto návrhy usměrnit.
Klíčovou otázkou koaličních jednání bude ekonomika. Jak zastavit zadlužování země, snížit schodek rozpočtu a po problematických letech znovu nastartovat rakouské hospodářství? Úsporná opatření navrhovaná Svobodnými – snížení sociálních dávek pro migranty, zastavení ekologických dotací – na sanaci rozpočtu nestačí a právě tato oblast ukáže, jak dopadnou populistické sliby v konfrontaci s realitou.
Ve stopách Orbána
Asi největší neshody pak lze mezi lidovci a Svobodnými očekávat v oblasti evropské politiky a v přístupu k válce na Ukrajině.
Proevropští lidovci se budou v Rakousku snažit vytvořit koalici se stranou, která sice přímo nepožaduje vystoupení z Evropské unie, ale společně s partnery z frakce Patrioti pro Evropu by tento svazek ráda redukovala na čistě ekonomický projekt, bez společné politické role.
V případě konfliktu na Ukrajině pak Kickl, podobně jako jeho blízký partner Viktor Orbán, přisuzuje vinu na situaci kromě Ruska i Ukrajincům a NATO a požaduje zrušení protiruských sankcí s argumentem, že více škodí Rakušanům než přispívají k řešení války.
Důležitou roli při utváření nové koalice může ještě sehrát prezident Alexander Van der Bellen. Ten se v minulosti několikrát vyjádřil, že jmenuje pouze vládu zastávající demokratické principy. Samotné pověření Kickla sestavením vladního kabinetu je však signálem, že vládě Svobodných pravděpodobně umožní převzít vedení země i přes vlastní názorové výhrady.
Podobně jako prezident Thomas Klestil, který jmenoval první rakouskou vládu se zástupci Svobodných v roce 2000, může prezident využít své ústavní pravomoci k odmítnutí některých navrhovaných ministrů.
Již vyjednávací tým Svobodných tvoří kontroverzní osobnosti, například předseda parlamentního klubu Norbert Nemeth, který se společně s dalšími členy strany krátce před volbami účastnil pohřbu člena buršáckého spolku Olympia, na kterém se zpívala píseň věrnosti oddílů SS.
Čtěte také: Jak je ti, Rakousko? Tamní pravicoví populisté míří k vítězství
I přes zmíněné kontroverze je Herbert Kickl v pozici kancléře nejpravděpodobnějším vyústěním současné politické situace v Rakousku a skutečností, na kterou se i Evropa musí připravit.
Co lze od Kickla v této roli očekávat je velkou neznámou. Jeho mediální vystoupení z posledních dní ukazují snahu vyjadřovat se státnicky a konstruktivně, zároveň ale neváhá hrozit předčasnými volbami v případě selhání koaličních vyjednávání.
S inspirací u Viktora Orbána se pravděpodobně bude snažit nejen o vstřícnější postoj k Rusku, o výraznou regulaci migrace a vybudování „pevnosti Rakousko“, ale i o omezení veřejnoprávních médií, zejména televizní stanice ORF.
Na rozdíl od Orbána však bude omezen sice slabším, ale zkušeným a hlavně nezbytným koaličním partnerem. Jisté každopádně je, že Rakousko nyní s Kicklem skutečně čeká ono vzývané „kein weiter wie bisher“.
