Co ruský voják, to sexuální násilník. Takový obrázek přinesla média minulý rok po osvobození severu Ukrajiny. Co je na něm pravdivého a jak by měla být vedena diskuze o zločinech ruské armády na území Ukrajiny? O tom si tentokrát Voxpot povídal s expertkou přes ženská práva a aktivistkou Ninou Potarskou.
„S každou válkou jde ruku v ruce mimo jiné i sexuální násilí a lidé, zvláště za hranicemi Ukrajiny, o něm chtějí číst,“ říká mi šeptem v našem telefonickém hovoru, zatímco čeká v letištní hale na svůj let. Nejsem zdaleka prvním novinářem, jenž se jí na tuto obzvlášť citlivou problematiku ptá.
Není divu, Nina Potarska patří k těm, kteří k ní mají co říct. Na Ukrajině má totiž na starosti koordinaci aktivit Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu. Ženským právům a genderově podmíněnému násilí se však věnuje již řadu let. Ruská invaze jí v tomto směru přinesla novou zkušenost a ukázala i nové úhly pohledu. Ne se všemi se však ztotožňuje.
Nina je přesvědčena, že celá debata o sexuálně laděných zločinech ze strany okupační armády by se měla vést zejména s ohledem na jejich oběti, nikoli v rámci snahy přilákat pozornost. Náš rozhovor se ovšem netýkal jen fenoménu znásilňování, ale i tomu, jak může válka, v níž bojují na frontě zejména muži, zacloumat s feministickou debatou v zemi.
Poté, co ruští vojáci před rokem opustili Kyjevskou oblast, zaplavily mediální prostor otřesné zprávy o masovém sexuálním zneužívání tamních obyvatel ruskou armádou. Šířily se informace například o hromadném znásilňování dětí. Následně však byly mnohé z těchto zpráv vyvráceny. Dá se nyní s odstupem času zhodnotit rozsah těchto útoků? Nakolik to byla součást ukrajinské snahy o přitáhnutí pozornosti?
Téma sexuálního násilí vzbuzuje strašně moc emocí a spekulací. Jejich skutečný rozsah na Ukrajině se ovšem nedá příliš věrohodně zhodnotit. O masových sexuálních útocích se veřejnost dozvěděla skrze šokující zprávy, z nichž některé šířila i sama bývalá ombudsmanka Ludmila Denisova.
Jestli už máme zprávami o sexuálním násilí získat pozornost, dělejme to tak, aby motivovaly oběti k tomu svou zkušenost ohlásit úřadům.
Jenže později se ukázalo, že hodně z toho nebylo založeno na pravdě. Denisova tak sama poměrně zásadně tyto zločiny znevěrohodnila. Tím v žádném případě neříkám, že se případy sexuálního násilí na civilistech v minulosti neděly a nedějí ani v současnosti – byly však mnohdy přitaženy za vlasy, aby přilákaly větší pozornost k Ukrajině.
Prostředek politického nátlaku
Vzpomenete si na nějaký konkrétní příklad, který se během času ukázal jako nepravdivý?
Denisova například loni na jaře zveřejnila otřesný případ několikaměsíční holčičky, kterou měl údajně znásilnit čajovou lžičkou ruský voják. Nakonec se tato informace díkybohu ukázala jako nepravdivá, byť samozřejmě nikdo nemůže se stoprocentní jistotou tvrdit, že nikdy k ničemu podobnému nedošlo. Za jakým účelem mohla něco takové veřejně oznámit? Aby šokovala co nejvíce lidí, nejen doma, ale i v zahraničí.
A víte, k čemu to vedlo? Nikdo si sice neidealizuje ruské vojáky, ale tohle přišlo řadě lidem natolik šílené, že začali veškeré tyto zprávy brát s rezervou. Jiné to naopak natolik šokovalo, až traumatizovalo, že museli rovnou vyhledat terapeutickou pomoc. To je příklad dcery mé kamarádky, která byla ještě několik týdnů po zveřejnění podobných případů psychicky na dně. Přitom se některé z nich ani nestaly.
Z druhé strany se na základě různých svědectví ví, že zločiny se sexuálním podtextem okupační vojska skutečně páchaly, byť mnohdy ne tak, jak je líčila Ljudmila Denisova či reportéři. Jak k této citlivé problematice tedy přistupovat?
Jsem rozhodně za to, aby představitelé státu přinášeli vždy pravdivé a ověřené informace, a neklamali národ. Jestli už tedy máme přitáhnout pozornost, dělejme to v zájmu obětí, tedy tak, aby je podobné zprávy motivovaly k tomu svou zkušenost ohlásit policii či úřadům. Jde koneckonců i o to dopadnout pachatele a postavit je před soud.
Čtěte také: 5 let MeToo z 5 pohledů: Ani teď není společnost k sexuálnímu násilí dostatečně tvrdá
Zapomínat by se rovněž nemělo na systematickou pomoc postiženým, ať už jde o psychologickou či zdravotnickou, a další programy. Pokud zprávy povedou k něčemu, z čeho budou mít prospěch i oběti, například, že jim to dodá větší odvahu o své drastické zkušenosti mluvit, tak mají z mého pohledu smysl. Avšak využívat tyto zločiny jako prostředek politického nátlaku je něco, s čímž se já zkrátka neztotožňuju. Už s ohledem na to, kolik dalšího traumatu to přináší do už tak psychicky devastované ukrajinské společnosti.
Množství zločinů by pro nás mělo v první řadě signalizovat počet lidí, jimž je třeba pomoct, a svědectví o nich by pak mělo vést ke spravedlivému potrestání pachatelů. Vytvořit atmosféru, že všichni ruští vojáci jsou sexuální násilníci, což ani není pravda, totiž nijak nepomůže obětem, ani samotnému boji Ukrajiny za svou svobodu a nezávislost.
Věřím tomu, že po uveřejnění slov Denisové o vlně hromadných znásilnění jste coby ženská liga musely zažít přímo smršť zájmu ze strany novinářů.
Je to tak. Občas za mnou i nyní přijdou zahraniční novináři a prosí o kontakt na některou z obětí. Prý kvůli tomu, aby ukázali, jak se ruská agrese dotýká obyčejných lidí. Dobře, tomu rozumím, ale co z toho pak ta oběť bude mít, že takto veřejně půjde s kůží na trh? Zajistí jí alespoň terapii nebo nějaký jiný druh pomoci? Asi ne, zneužijí jejího traumatu k přilákání čtenářů a diváků. Bohužel to hlavní, co okolo války vzbuzuje zájem, je krev a sex.
Jediné, co může vojáky odvrátit od páchání válečných zločinů, je strach z krutého potrestání. Záleží tedy hodně na veliteli uskupení.
Když zmiňujete zahraniční novináře, nemáte občas pocit, že jezdí na Ukrajinu někdy spíše hledat senzaci než smysluplně mapovat situaci?
Víte, já osobně si myslím, že čím dále žije člověk od války, raketových útoků, násilností a všeho, co k těmto konfliktům patří, tím více je od toho emocionálně oproštěn. Nijak se ho to nedotýká, ani jeho blízkých. Nevadí mu pak tolik číst tyto šílenosti, které však Ukrajinci mnohdy prožívají na vlastní kůži. Jenže lidská důstojnost je během války ponižována vytrvale, nejen v podobě vražd a sexuálního násilí, to už však tolik zájmu nepřináší.
I tady na Ukrajině už po dobu trvání konfliktu pozoruji mnohem větší emocionální odstup. Hodně zde narostla tolerance vůči válečnému násilí. Postupně si přestáváme všímat výbuchů a dalších útoků. Naše psychika tuhle realitu již postupně přijala. Lidé si přivykají ke všemu a nelze s tím nic dělat.
Znásilnění jako stigma
Vašemu pohledu rozumím, avšak přece jen bych se ještě a okamžik vrátila k sexuálnímu násilí. Opravdu nelze nyní z toho, co se prokázalo, odhadnout počet jeho oběti.
Nikdo dnes nemůže oběti posčítat i s ohledem na skutečnost, že velká část Ukrajiny je stále okupována. Ke mně osobně se obrátily pouze tři oběti, které svou zkušenost předtím s nikým nesdílely, ani se neobrátily na policii. Velký problém představuje fakt, že se lidé prostě bojí mluvit, zvláště v malých městech a vesnicích. Brzy by se mohlo vše rozkřiknout a následně by to už o dané oběti věděl každý. Udělat tedy věrohodný obraz zatím nejde.
Čtěte také: Násilí na ženách roste. Jde o stínovou pandemii, tvrdí Světová zdravotnická organizace
Důležitým aspektem rovněž je, co si pod pojmem sexuální násilí stanovíme. Je to jen pohlavní styk, nebo i třeba to, že jsou muži a ženy společně svlékáni ve filtračních táborech či jsou nuceni používat stejné neoddělené toalety? Já osobně považuji za určitý druh sexuálního násilí všechny tři případy. Ve všech se jedná o ponížení lidské důstojnosti, jenže nucené svlékání už dneska nikoho příliš nedojme.
V souvislosti s těmi nejzávažnějšími činy na civilistech se hovořilo, že se začaly dít v momentě, kdy se ruská armáda začala cítit ohrožená. Byly podle vás masové vraždy a sexuální útoky více vázané na konkrétní vojenské brigády, region, přelomový okamžik?
To, co ale ukazuje praxe ze světa, je, že jediné, co vojáky může odvrátit od páchání válečných zločinů, je strach z krutého potrestání. Záleželo tedy hodně na veliteli uskupení. Nechci zde generalizovat, ale zkušenost nám prozrazuje, že neplatí vždy takové to, že největší zločiny páchá stahující se armáda. To samé se týká národnostních menšin. Nelze říct, že by se zločinů některé etnikum dopouštělo více než jiné.
„Tam kde je válka, se naprosto vytrácí humanita,“ cituji vaše slova. Sledujete v této souvislosti nárůst závažných kriminálních činů mezi civilisty i v neokupovaných oblastech Ukrajiny? Přece jen konflikt už trvá přes rok a frustrace a únava ve společnosti se jistě zvyšují.
To je hodně dvojznačné. Když si vezmeme třeba problematiku domácího násilí, všechny současné faktory naznačují, že by mělo být na vzestupu. Při pohledu do statistik policie k počtu výjezdům však významnější růst nepozorujeme. Může to být ovšem spojeno i s tím, že lidé nyní policii volají méně. Když totiž muže nahlásí, existuje riziko, že bude naverbován do armády, což lidi samozřejmě odrazuje. Rovněž jsou mnozí z nich přesvědčeni, že má nyní policie hodně práce související s konfliktem.
Nikdy nebylo tolik případů pouličních přestřelek jako nyní, a to ne někde na frontě, ale mezi lidmi. Dramaticky se totiž zvýšil počet držitelů zbraní.
Jak obecně hodnotíte ochotu lidí tyto případy nahlašovat? Posunula se podle vás v tomto ohledu ukrajinská společnost?
Je zde markantní rozdíl mezi městy a vesnicemi. Před čtyřmi lety jsem se přestěhovala do malé vesničky a viděla jsem, že tam nikdo policii v případě domácího násilí volat nechtěl. Raději si tyhle záležitosti řešili sami v rámci rodiny nebo sousedství.
Vesnická populace je zkrátka více tradiční a nábožensky založená. Je to podobné myšlení jako za časů mé babičky – typu zbil tě, protože jsi mu neuvařila, špatně ses k němu chovala a podobně. Bohužel s těmito tendencemi se na venkově stále setkáváme, a bude se muset obměnit několik generací, než se ženy úplně přestanou bát. Už nyní je však moje třináctiletá dcera se sebevědomím někde úplně jinde než já.
V něčem je přece jen Ukrajina dál než Česko. Přijali jste jste Istanbulskou úmluvu. Předpokládám tedy, že otázka genderově podmíněného násilí byla ve vaší zemi více tematizovaná.
Ano, na Ukrajině byla v předválečném období vybudována plná infrastruktura pomoci obětem domácího násilí. Vznikla tu aktivní spolupráce neziskových organizací, úřadů a orgánů činných v trestním řízení. Některé členky z těchto organizací, které přijely do Česka, byly poměrně překvapené. Zatímco na Ukrajině už byl postaven a spuštěn celý systém pomoci a preventivních programů, v Česku zatím nic takového není. Nyní nesrovnávám počty případů, ale pouze systém, který byl u nás již plně zaveden. Do toho však nyní bohužel hodila vidle válka
Válka jako příležitost pro ženy
Je nějak domácí násilí zmapované i regionálně? Tedy existují v rámci Ukrajiny oblasti, kde se vyskytuje častěji, pomineme-li zmiňovaný kontrast město versus vesnice?
Řekla bych se, že si východ země stál o něco lépe, protože se jedná o průmyslové oblasti. Ženy tam tedy vždy více chodily do zaměstnání, z čehož vyplývá i větší samostatnost. Naopak západ byl tradičnější a religióznější, ženy spíše zůstávaly doma, staraly se o domácnost či hospodářství.
Když odhlédneme od domácího násilí, naznačují statistiky během války nárůst jiných závažných trestných činů, například vražd?
Ano, vidíme například velký vzrůst pouličních přestřelek. Zvýšil se totiž dramaticky počet držitelů zbraní. Nikdy jsme neslyšeli o tolika případech jako v současnosti, a to se samozřejmě neděje nikde na frontě, ale mezi lidmi. Je to hodně znepokojující trend, který ukazuje mimo jiné i na vzrůstající psychickou vyčerpanost lidí.
Čtěte také: Domácí násilí za války: „Jestli mě nezabijí Rusové, zabije mě možná on.“
Ta bude mít ještě velké následky, nejen v oblasti kriminality, ale i zdraví. Dokud je válka, všichni jsme v jakési bojové mobilizační fázi, avšak až se vše uklidní, tělo začne reagovat. Tento stres se nikam neztratí, zůstává v těle a později se projeví. Podle mě s následky války se budeme potýkat ještě za deset let.
Poslední otázka je trošku k zamyšlení. Mluvily jsme o sexuálním i domácím násilí. Co podle vás udělá válka s debatou o rovnoprávnosti mužů a žen? V době míru je snadné ji připomínat, jenže na frontě proti sobě stojí především muži. Byť ženy se samozřejmě podílejí na obraně vlasti třeba jako zdravotnice.
Nad tím sama hodně uvažuji. Pravdou je, že se na ženy občas zapomíná. Spousta z nich přitom za poslední rok získala neuvěřitelné zkušenosti, třeba při přejezdu do cizí země, kde se pak navíc o všechno musely postarat samy. Já například vozila humanitární pomoc z Polska na Ukrajinu, a nikdy jsem to předtím neděla. Stejně tak ostatní ženy, nemluvě o těch vojenských zdravotnicích, vojákyních… Nyní je otázka, jakým způsobem tyto zkušenosti využít a přetavit do budoucna. I krizová zkušenost může být dobře integrovaná do klidných časů.
Čtěte také: Lidé s násilím žít nechtějí, v tom je naděje, říká psycholožka Barbora Jakobsen
Na druhou stranu však je třeba připustit, že válka vždy podtrhne mužskou sílu. Protože jsou zkrátka fyzicky silnější a odolnější. Ženy jsou zase těhotné a rodí děti, a rodit pod výstřely a výbuchy taky není jednoduché. V současnosti vidíme velkou sakralizaci mužských obránců, avšak já si myslím, že stojí za to myslet i na ženy, že i ony jsou svým způsobem hrdinky. Pokud se nám podaří využít jejich zkušeností a uchopit nově nabyté schopnosti za ten správný konec, věřím, že tenhle konflikt ženskou roli ve společnosti ještě posílí.
Vznik textu byl podpořen z programu Strategie AV21: Lokální konflikty a globální souvislosti.
