Pandemie koronaviru uzavřela školy a přinutila žáky i učitele zůstat doma. Okamžitě se objevily úspěšnější i méně úspěšné projekty a postupy pro domácí vzdělávání, nové cesty využití technologií ve výuce i debaty o tom, jak je české školství na krize a nové výzvy připraveno. Co nám pandemie řekla o stavu českého vzdělávání? O tom jsme se bavili s Dr. Romanem Švaříčkem z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který je autorem několika knih o vzdělávání a vedle toho se nedávno zapojil do sběru a vyhodnocování dat v anketě mezi 10 tisíci rodiči, kteří odpovídali na dotazy ohledně domácího vzdělávání v době koronaviru.
Mohla nám tahle krize říct něco o stavu školství před ní?
Je o to opravdu řez do školství. Jako bychom opravdu zastavili vlak a podívali se najednou do krajiny, která se nám do té doby jen míhala před očima. Děláme toho hrozně moc a nevnímali jsme to. Můžeme se zamyslet, na co jsme kladli důraz a na co bychom se měli zaměřit, pokud bychom něco chtěli změnit. Překvapil nás důraz na faktické vědění, a také že není kladen důraz na schopnost fakta aplikovat nebo provést dokonce analýzu a syntézu. To ukazuje, že současná škola je v obtížné situaci. My po těch žácích už dávno nechceme jenom datum, kdy byla bitva na Bílé hoře. Chceme, aby to dali do různých kontextů a byli o tom schopni povídat a vyhodnotili důsledky, ke kterým vedla. Kurikula však pořád obsahují mnoho požadavků na fakta a kritikové často říkají, že i kdybychom chtěli děti více vést ke kritickému myšlení, nemáme na to prostor. Kdybychom kurikula zeštíhlili, nemusela by to být jen fakta, které ta škola řeší, ale mohly by to být i o navozování vztahů mezi dětmi a důraz na sociální vztahy celkově.
Co tedy rodičům přišlo při výuce důležité? Na co by se zaměřili a čeho by se zbavili?
Rodiče daleko více, než na cokoliv jiného, kladli důraz na jádrové předměty: matematika, čeština, přírodopis, chemie. Tím to končí. U těch dalších předmětů jako výtvarná výchova, občanská výchova, nebo dějepis rodiče vůbec netrvali na tom, aby se jejich děti naučily takto nedůležité věci v tak krizové době. Rodiče například uváděli: Je jedno, kdy se moje dítě naučí, kdo to byli Přemyslovci, to nechte být. Pro ty rodiče hrají roli fakta, fakta, fakta. Ta představa encyklopedického vzdělávání je u nás pořád velmi silně rozšířená.
Jaké požadavky měli rodiče vůči škole nejčastěji?
Jednak je to obsah, potom je to forma samotné výuky. Rodiče si daleko víc, než jsme čekali, přáli online výuku. To znamená takovou výuku, kde učitel pomyslně vstupuje do jejich domácnosti a ujímá se toho samotného vysvětlení, dává zpětnou vazbu a nebo si i s nimi povídá o tom, co dělali o víkendu a jak se měli. Rodiče volali po tom, aby se digitální technologie nevyužívaly jenom jako digitální nástěnka. Rodiče vlastně říkali: “My si myslíme, že děti by na počítači trávily méně času, protože musely hodně času trávit vyhledáváním informací. Možná by je učitel mohl navést tou správnou cestou, kde se mají posunout aby přišly na řešení toho úkolu. Nám by se vlastně líbilo, aby nás učitelé učili učit.”
Co z těchto dat můžeme vyvodit?
Rodiče si najednou začali uvědomovat, jaká je práce učitele. Uviděli díky tomu nejen pod pokličku školy, co se tam vlastně odehrává po stránce vzdělávání, ale viděli především to, že už přesně neví jak ten a ten jev vysvětlit. Děti dostali skrze nějakou platformu zadané úkoly a rodiče se dostali do momentu, kdy nejenže kontrolují, jestli má dítě hotovo, kontrolují i jestli je to hotovo správně, ale podíleli se i na vysvětlování zadání i širších souvislostí. U toho se rodiče rozpovídali, jak je to pro ně obtížné. Neví třeba, jak dítě motivovat, neví jak jej mají přesvědčit.
Rodiče si samozřejmně stěžovali na to, že nemají dostatek času. Obzvláště u dětí na prvním stupni a nebo v podmínkách, kdy se musí starat ještě o další sourozence. A druhá věc je technická bariéra a to je nedostatek technického vybavení v domácnosti. Když se podíváme na testy PISA před pandemií, uvidíme, že 98 procent dětí odpovědělo, že mají přístup k počítači. Až tahle doba však tuto otázku hlouběji prověřila a zjistilo se, že ten jeden počítač nemusí stačit. Můžeme si představit rodiče, kteří jsou zároveň na home office, mají jedno starší dítě druhostupňové, jedno dítě prvostupňové a na jednom zařízení má běžet jak práce toho rodiče, tak online výuka a nebo zpracování úkolů.
Jak se v krizi změnila dynamika vztahu mezi školou a rodiči?
Rodina a škola si trochu vyměnily role. U nás funguje v tomto vztahu spíše klientský přístup. Ve škole jsou odborníci, chceme aby učili dobře a velký důraz je kladen na výběr základní školy. Rodič si vybere tu nejlepší školu, protože předpokládá, že tím vyřešil otázku vzdělávání dítěte jak nejlépe mohl. Nyní se však ocitil v pozici, kdy na ně má škola nějaké požadavky a oni se s nimi musí nějakým způsobem vypořádat. Málo jsme z ankety vyčetli, že by o těchto požadavcích vedli rodiče s učiteli diskuzi, že by se učitelé rodičů zeptali, kolik mají času nebo jak mají zadávat úkoly.
Jak hodnotíte roli ministerstva? Jak krizi zvládlo?
Kdyby na tuto otázku odpovídali ředitelé, tak si myslím, že bychom slyšeli odpověď typu: Ministerstvo se do značné míry vzdalo řízení a vedení školství v této době a přesunulo jej na tu nejnižší úroveň, tedy na samotné školy. Často to vidíme v různých reakcích ředitelů v médiích. Říkají, že to mají obtížnější z důvodu, že nemají žádnou strukturovanější nebo návodnější pomoc ze strany ministerstva. Mají sice nějaké mantinely, ale často nejsou schopni si je správně vyložit a nejsou si jisti zda, když použijí zdravý rozum, mohou tyto mantinely porušit. Na ředitele se z ničeho nic navalil poměrně velký balík úřednické práce, které by za ně mohl udělat někdo jiný. Oni se tak nemohli věnovat pedagogické činnosti a místo toho se věnovali online rozhovorům nebo se účastnili online výuky svých učitelů.
Rodiče si často stěžovali, že učitelé zadávali úkoly na různých platformách. Jakto, že se učitelé v tomto nebyli schopni domluvit?
Rodičům opravdu trvalo hrozně moc času nastavit všechny systémy, na kterých učitelé úkoly zadávali, způsobem, aby vzdělání správně fungovalo. Bylo tomu právě kvůli absentující roli ministerstva a střední úrovně řízení. Městská část, pod kterou spadá více škol, by napříkald mohla zasíťovat učitele a školy mezi sebou, učitelé by se při výuce mohli vystřídat nebo si v práci pomoct. Učitelé například řešili, jestli mají používat Skype, Zoom, nebo Google Classroom, bylo to pouze na nich. Kdyby jim v tom někdo pomohl, tak by ten stres na začátku mohl být nižší i pro rodiče.
Další věc, na kterou jsme se ptali byla otázka, jak rodiče vnímají tu smysluplnost zadávané práce v porovnání s domácímy úkoly, které škola zadávala před tím. Více než dvě třetiny rodičů řekly, že užitečnost práce zadávané na doma hodnotí kladně. A klíčová položka byl čas. Jak dlouho děti tráví domácím vzděláváním a do jaké míry v tom působí rodiče. Zjistil jsme, že děti tráví v průměru 2 až 4 hodiny prací na úkolech, které jsou zadány školou. Rodiče pomáhají dětem zhruba polovinu toho času.
