Kudy z krize I. Odkud vyrostl nerůst a kde jsou jeho meze

Lidstvo se potýká s řetězem ekologických krizí, které můžou nejen výrazně omezit náš blahobyt, ale rovnou ukončit globální civilizaci, jak ji známe. Nad úbytkem biodiverzity, dezertifikací, nedostatkem vzácných surovin a dalšími ční jako nejvýraznější problém – a reálná příčina řady z nich – krize klimatická.

Klimatická krize má i ekonomickou rovinu. Současné přemýšlení o tomto jejím rozměru můžeme hrubě rozdělit do tří přístupů: první je nerůst a jeho varianty, druhý zelený růst, třetí pak ignorování situace. Každá z těchto myšlenkových škol nahlíží na klimatickou krizi jinak a prosazuje jiná ekonomická a politická řešení.

V krátké sérii článků se za pomoci klíčových knih, studií nebo konkrétních politik jednotlivých hnutí pokusím přiblížit, o co jejich stoupencům a stoupenkyním jde, v čem si zásadně nerozumí a v čem se naopak překrývají.

Růst: nejdřív pomalu…

Nerůstovou filozofií rozumíme obhajobu cíleného a vědomého snižování hospodářského růstu nebo rovnou zmenšování ekonomiky. Odpověď na otázku, odkud se nerůst vzal a proč, je dobré hledat v růstu jako takovém.

O prakticky všech známých – a alespoň jednu generaci funkčních – lidských společnostech od nástupu zemědělství se dá říci, že jejich cílem byl a je růst. Při pohledu na graf Mezinárodního měnového fondu to sice může znít jako nesmysl, protože světové HDP na hlavu velkou většinu z posledních dvou tisíc let zjevně téměř nerostlo, ale není tomu tak.

Existují dva důvody, proč může graf vyvolávat mylný dojem, že růst nastartoval a dostal se do popředí zájmu teprve nedávno.

Zaprvé, po většinu starověku a středověku byl růst z dnešního pohledu extrémně pomalý. Tehdejší podmínky rychlejší tempo jednoduše neumožňovaly. Společnost neměla potřebné technologie, postupy ani systémy řízení. Neznamená to ale, že středověký člověk nezkoumal a nezušlechťoval svět kolem sebe.

Tento zápas popisuje například James Hannam v knize God’s Philosophers. I v prostředí vzácných zdrojů a nepočetné hrstky profesionálních intelektuálů zatížených především organizační prací a vykládáním Bible dokázala středověká věda vytvořit hmotné i nehmotné nástroje, se kterými bylo možné odvrhnout klasickou řeckou filozofii a začít se posouvat k vědecké metodě.

Konkrétnějším příkladem růstu před industrializací může být vývoj odívání. V sedmém nebo osmém století jsme schopni rozlišit praktické změny a lokální trendy delší než lidský život. V patnáctém století už často dokážeme identifikovat odění dle místa a letopočtu s přesností na deset nebo dvacet let. Tento pokrok nepoháněla nutnost, ale příchody nových materiálů, technologií a módních vln.

Druhým důvodem pomalého růstu pak byly neúspěšné státní politiky, které o prosperitu a růst usilovaly. Příkladem může být historický izolacionismus Japonska nebo Číny.

…pak rychle

Růst nabírá na síle v osmnáctém století a připravuje půdu pro rychlou industrializaci. Obzvláště dobré podmínky měl na Britských ostrovech, které z více důvodů dokázaly stabilně růst po šest set let včetně epizod s třeba třiceti lety jednoprocentního růstu. Do klíčového období proto Británie vstupovala se silnou podnikatelskou vrstvou a s populací téměř zdvojnásobenou na pouhých sto let.

V této době ale v Anglii také vzniká první vědecké pojednání, které můžeme označit za jasně nerůstové. Politický ekonom a historik Thomas Robert Malthus přichází v Eseji o principu populace (1798) s myšlenkou populační pasti. Blahobyt podle Malthuse vytváří vhodné podmínky pro víc lidí – a lidé, vedeni svými pudy, hlavně tím pohlavním, tento prostor přirozeně zaplní. Tak se ale budou výnosy z práce dělit opět mezi více lidí, nastane soupeření o zdroje a celková větší bída.

Malthus měl poněkud smůlu, že svou teorii formuloval za úsvitu průmyslové revoluce, která přinesla tak rychlý růst, že bohatla i prudce narůstající populace jak Británie, tak většiny kontinentální Evropy. Ekonomický boom na dlouhou dobu odsunul nerůstové myšlenky do pozadí. Přežívaly jen v kuriozitách typu hnutí Crafts and Arts, které kritizovalo industrializaci, prosazovalo kvalitní řemeslnou práci a mimo jiné se stalo i inspirací pro secesní styl.

Nerůst znovu a hlasitěji

Idea nerůstu se vrátila na scénu až v sedmdesátých letech minulého století s globálním think tankem Římský klub a jeho publikací Meze růstu (1972). Římský klub na základě počítačové simulace předpovídal vyčerpání přírodních zdrojů a pokles ekonomického výkonu i celkové populace, alespoň pokud nedojde k zásadní změně růstového modelu ekonomiky.

Desítky milionů prodaných výtisků znamenaly citelný zásah do veřejného mínění, přesto ale k žádnému zásadnějšímu společenskému či politickému posunu nedošlo. Zrodila se však nicméně celá ekonomická škola, která se poněkud odděleně od mainstreamu vyvíjela dál. Po padesáti letech pak někteří autoři původní publikace navázali ve sborníku Limits and Beyond (2022), ve kterém jsou ještě mnohem pesimističtější.

Základním východiskem teorií nerůstu je už od 70. let přesvědčení, že „na konečné planetě nelze růst donekonečna.“ Zdroje jsou omezené.

Teorie nerůstu obzvlášť nabyla na popularitě v posledních letech. Nerůstové hnutí má výrazně silnější politické zastoupení: například uvnitř parlamentních Zelených stran probíhá diskuze o tom, zda je zelený růst možný a zda není správnou cestou právě nerůst. Měkká varianta nerůstu obhajovaná knihou Kate Raworth Ekonomie koblihy byla pro Danuši Nerudovou dostatečně legitimní na to, aby tato známá ekonomka a později i prezidentská kandidátka napsala předmluvu k českému vydání. Boom zažívá nerůstová literatura obecně: jmenujme Jasona Hickela s Méně je více, Giorgose Kallise a jeho Na obranu nerůstu nebo Future is Degrowth od Matthiase Schmelzera, Andrey Vetter a Aarona Vansintjana.

Zvyšující se obliba nerůstu má dva hlavní důvody. Prvním je obecně se zpomalující růst, jehož plody se navíc rozdělují výrazně nerovnoměrně. Druhým a hlavním je urgence. Současný ekonomický systém si po státních intervencích zvládl poradit s ozonovou dírou, kyselými dešti i dalšími problémy. Kombinace současných krizí životního prostředí, od klimatické krize po úbytek biodiverzity ale akceleruje a první dopady už jasně pociťujeme. Nálada „musíme co nejrychleji šlápnout na brzdu“ dává nerůstu silnou legitimitu.

Zdroje tu nejsou

Základním východiskem teorií nerůstu je už od sedmdesátých let přesvědčení, že „na konečné planetě nelze růst donekonečna.“ Zdroje jsou omezené. U některých je to zjevné, jako například u kovů a ropy, u jiných méně: od úrodnosti půdy po to, kolik emisí ještě můžeme bez fatálních následků vypustit do atmosféry.

Na nedostatku surovin není nic nového. Například Britské impérium čelilo v osmnáctém století pozoruhodnému problému: chyběly mu stromy, ze kterých by mohlo vyrábět lodě. Ztrátu se povedlo překonat kombinací masivní výsadby (podobně situaci řešily i další státy, třeba Dánsko), mezinárodního obchodu (a tedy pokácením jiných lesů) a přechodu na kovové trupy plavidel.

Ve dvacátém století přinesla elektrifikace a masová výroba elektrických spotřebičů obavy o zásoby mědi. „Věk elektřiny a mědi bude krátký,“ prorokoval v roce 1924 americký geolog Ira Joralemon. „Při očekávané intenzitě produkce vydrží světové zásoby mědi sotva dvanáct let. Naše civilizace založená na elektřině se scvrkne a zanikne.“ (Engineering and Mining Journal. 118/1924) To se ale nestalo. Měď do velké míry nahradil hliník, který dříve lidstvo neumělo efektivně těžit, a také jsme se naučili lépe recyklovat. Přes stále rostoucí spotřebu vystačíme s mědí podle současných předpovědí až do roku 2100.

Různé proudy teorie nerůstu spojuje i názor, že mnoho z úspěchu kapitalismu tkví v tom, co přijímá a naopak nepřijímá jako legitimní náklady a zisky.

Zdá se, že tržní mechanismy a lidská vynalézavost problém vyřešily. Měď zdražila, což vedlo k tlaku na inovace a efektivitu. Je tedy nutné se nedostatkem materiálů vůbec trápit? Stručně: ano, je. Zásadní problém je, že některé suroviny stále neumíme adekvátně nahradit. Často zmiňovaným příkladem je lithium, zásadní pro výrobu baterií pro elektromobily a pro ukládání energie obecně. Jeho cena sice začala ke konci loňského roku lehce klesat, i tak je ale meziročně dvakrát vyšší.

Vzhledem ke stále rostoucí poptávce není ani přes zprávy o dalším navýšení těžebních kapacit stále jasné, kde se cena lithia může zastavit. Založení nového dolu trvá deset let – když to jde dobře, ono to často moc dobře nejde. Protože plnohodnotné náhražky lithia zatím nemáme, jeho nedostatek vede ke zdražení elektromobility a celé plánované zelené transformace.

U lithia je přitom ještě štěstí, že se ložiska nacházejí po celém světě a nové doly vznikají i přímo v Evropě. Zato například polovina zásob kobaltu taktéž používaného při výrobě baterií leží v Demokratické republice Kongo, což z této země dělá přirozené místo pro velmocenské střety.

Řada civilizací zanikla právě kvůli nedostatku zdrojů, typicky úrodné půdy nebo dřeva, jak připomíná vedle řady jiných autorů například Jared Diamond v Kolapsu. Že se naše civilizace stále drží, ještě neznamená, že je odolná navěky.

Logika nerůstu je zde jasná: místo neustálého vymýšlení, jak přes zjevný nedostatek zdrojů vyrábět stále více a více věcí, je nutné těch věcí vyrábět méně.

Co v cenách chybí

Různé proudy teorie nerůstu spojuje i přesvědčení, že velká část úspěchu kapitalismu spočívá v tom, co přijímá a naopak nepřijímá jako legitimní náklady a zisky. Jinak řečeno: co započítává a nezapočítává do cen.

Tuto kritiku začal rozvíjet například francouzský ekonom Serge Latouche. Zatímco dnes už si externalit všímáme a politické mašinérie se je snaží naceňovat, v sedmdesátých letech to byl pohled poměrně ojedinělý.

Čtěte také: Lithiové dilema: Jak může zelená tranzice vést k ekologické katastrofě

Typickou externalitou jsou emise skleníkových plynů, které v důsledku škodí všem. Přesto se jejich tvorba dlouho nepromítala do cen, což se pomalu mění až v posledních letech s povolenkami a uhlíkovými daněmi. Zisky patřily výrobci, ale náklady sanovali všichni ostatní. Podobné mechanismy, často ještě s mnohem bezprostřednějšími následky, přispívají i k úbytku vodních zdrojů, vyčerpání půdy a dalším škodám na životním prostředí.

Podle zastánců nerůstu je současná podoba kapitalismu tak ničivá i proto, že se cíleně zabývá pouze některými statistikami.

Problému externalit věnuje Raworth velkou část již zmíněné Ekonomie koblihy, a to nejen v kontextu životního prostředí. Například domácí práce ani péče většinou nejsou nijak finančně odměněné. Existují samozřejmě dobré důvody, proč si vzájemně neplatíme za všechen mezilidský kontakt. Právě u nenaceňování ekologických škod je ale takové kritika mimořádně akutní.

Vzhledem k logice kapitalismu vždy hledat tržně nejvýhodnější řešení a stálé růst se tlak na přírodní zdroje neustále zvětšuje. Lze sice politickou akcí omezit, například nacenit emise, finální rovnice je ale pro příznivce nerůstu i tak zřejmá. Růst bude vždy na úkor něčeho a na samoregulaci kapitalismu nelze spoléhat. Politické řízení je pod tlakem vlastníků kapitálu a změny v běžném politickém procesu příliš pomalé. K přečerpáním limitů planety bude proto kapitalismus směřovat vždy.

Minimálně o tom, že je fosilní lobby schopná desítky let ovlivňovat veřejný prostor, už skutečně pochybovat nemůžeme. Ropné koncerny věděly o realitě klimatické změny mezi prvními a cíleně tlačily na prokrastinaci.

Poslední chvíle konat

Pak je tu ještě zmíněná urgence ekologických problémů. Klimatická krize už se projevuje častějšími extrémními meteorologickými jevy, od požárů po povodně. Protože vyspělé země disponují kombinací šťastnějšího podnebí a štědřejších rozpočtů na tlumení následků katastrof, následky krize teď bolestivěji pociťují hlavně země rozvojové, třeba Etiopie.

Nehrajeme o to, jestli se klimatické změně vyhneme, ale jak se jí dokážeme přizpůsobit a jak moc ji zpomalíme, nebo naopak zrychlíme. Globální shoda v Pařížské dohodě zní, že oteplení o dva stupně je ještě přijatelné – i to ale bude znamenat rozsáhlé přesídlování, neobyvatelnost celých regionů a ještě častější přírodní katastrofy. Stále hrozí, že civilizace dosáhne zlomových bodů, po kterých nastane nezvratitelný klimatický kolaps: roztání ledovců a uvolnění metanu z permafrostu, zánik amazonského pralesa a tak dále. Je jich více, než jsme čekali, a jsou blíže. Riskujeme s vysokými sázkami.

Nerůst zde nabízí jasný cíl. Místo ozeleňování a pomalého hledání inovací a lepších řešení pro udržení růstu škrtá samotný požadavek růstu. Obrací se k ekonomice méně věcí s větším užitkem. V českém prostředí tento názor reprezentuje třeba Josef Patočka nebo Tadeáš Žďárský.

Čtěte také: Umíme si vyrobit zelený zítřek? Evropa hledá odpověď na začátek konce ekonomické globalizace

Tento strategický cíl se promítá do řady menších, často reálně dosažitelných a s jinými hnutími sdílených cílů. Příkladem může být zkracování pracovní doby, které by při dobrém provedení přineslo nižší nezaměstnanost, spokojenější životy a nižší spotřebu. Řadu myšlenek pak tento směr sdílí i se zeleným růstem. Liší se hlavně v pohledu na to, jak razantně postupovat nebo kolik rozhodování nechat na soukromých firmách.

Limity nerůstu

I nerůst má své limity. Nejzásadnější problémy se pojí se samotným přechodem na nerůstový systém.

Nejprve jsou tu jednorázové překážky. Státy jsou zadlužené a jejich půjčky jsou do velké míry kryté důvěrou v to, že jejich ekonomiky porostou. Náhlé prohlášení „růst už není naším cílem“ by proto z pohledu věřitelů znamenalo zásadní problém.

I kdybychom jej vyřešili, za rohem jsou další. Například důchodový systém předpokládá budoucí růst ekonomiky, navíc se náklady něj spolu s rostoucím podílem starších lidí v populaci neustále zvyšují.

Základní výhodou růstu, obzvláště toho stabilního, je snadnější rozdělování bohatství. Je výrazně snazší rozdávat z extra zisků než organizovat redistribuci existujícího bohatství třeba skrze daně. Nedostatek zdrojů obvykle nevede ke snížení nároků, ale ke konfliktu různých zájmových skupin.

Nemusíme to ani ilustrovat dramatickými příklady vězeňských táborů, stačí se podívat do Itálie. Ta posledních 25 let v podstatě ekonomicky stagnuje a lidová nespokojenost a zápas o zdroje tam vedou k úspěchu politického extremismu. Ten řešení – nepřekvapivě – nepřináší.

Přechod k nerůstu by si přitom vyžádal ne jedno takové odepření něčeho, ale desítky odmítnutí „zbytečností“.

Konec růstu neznamená jenom snížení zbytného materiálního luxusu. Jakmile se začíná hrát o přístup ke vzdělání nebo zdravotní péči, boj o zdroje je ještě mnohem ostřejší.

Ani současné nastavení neumí otázku, kdo co dostane, řešit příliš efektivně. Koneckonců stále žijeme ve světě, který je ochotný platit za mistrovství světa v kopané životy tisíců dělníků a penězi, které by dokázaly nějaký čas živit celé státy. Nelze tak tvrdit, že nerůst soutěží s dokonale racionálním systémem alokace zdrojů. Problémy nerůstu ale nemají podobu jednotlivých divných ústřelů. Háček zůstává v principiální otázce, jak tedy vhodně koordinovat společnost.

Ekonomie flákoty

Filozofie nerůstu na všechny problémy odpovídá dobrovolným snížením spotřeby. Jednak cestou osobní skromnost, kterou ostatně kážou všechny větší světové filozofie a náboženství, jednak skrze zakládání komunit typu ekovesnic. Problém nicméně spočívá právě ve slově „dobrovolné“. Přání a trendy se totiž stávají potřebami samovolně, jen těžko se dají vnutit.

Podívejme se blíže na jeden příklad takové změny. Nahrazení masa (zvlášť hovězího) rostlinnou stravou by bylo obrovským skokem k udržitelnosti.

Jak vidíme, reálná cena masa je při započítání emisí skleníkových plynů velmi vysoká, a to nemluvíme třeba o vodě spotřebované k jeho produkci. Nabídka rostlinných produktů na pultech se zvyšuje, i tradiční fastfoodové řetězce nabízejí rostlinné burgery, poptávka tedy zjevně existuje a reaguje na ní i nabídka. Potvrzují to i statistiky, podle kterých přibývá vegetariánů a veganů a další omezení lidé plánují – viz výzkum Ipsos.

Jde tedy o příklad úspěšné „přirozené cesty“ k větší udržitelnosti? Úplně ne. Množství celkem zkonzumovaného masa na hlavu v Evropě totiž navzdory těmto posunům stagnuje či dokonce roste. Dobrovolné omezení spotřeby masa bez dalších pobídek je dle všeho buď velmi pomalé, nebo úplně neefektivní.

Co kdybychom tedy takové omezení vnutili? Direktivní příkazy nebo i jenom úprava cenotvorby jsou politicky riskantní kroky. K povstání žlutých vest stačilo lehké zvýšení daně z paliv a rozšíření uhlíkové daně z firem na domácnosti. Skokové navýšení například ceny hovězího tak, aby reflektovala dopad jeho produkce na životní prostředí, by bylo možná ještě větším šokem.

Přechod k nerůstu by si přitom vyžádal ne jedno takové odepření něčeho, ale desítky odmítnutí „zbytečností“. Jakmile si na nějaký statek společnost zvykne, stává se rychle nezbytným.

Přesto existují existují i mírné důvody k optimismu. Velkým příslibem úspor stále zůstává sdílená ekonomika. Nadšené předpoklady o udržitelném boomu sdílení (viz třeba studii z roku 2017) se sice minuly s realitou a problematické je také postavení pracovníků „gig economy“. Ale některé potenciální přínosy zůstávají. Například posun od vlastnění jednoho nebo několika automobilů k využívání sdílených vozů by mohl při dobré implementaci znamenat o dost vyšší efektivitu a menší plýtvání zdroji bez výrazného snížení komfortu.

Všichni, nebo nikdo

Nejzásadnějším problémem dobrovolného odvržení růstu je však to, že žijeme v propojeném globalizovaném světě. Aby takto radikální změna měla smysl, musely by se pro ni buď rozhodnout všechny společnosti najednou, nebo by lidstvo muselo čelit tisícům nových problémů a vyhrocených konfliktů.

Čtěte také: Přestat být montovnou: Náš nový průmysl musí být soběstačný, zelený a sociální

Představme si, že se jeden stát rozhodne přestat tlačit na růst, a že se mu dokonce podaří najít dlouhotrvající a funkční politickou shodu na dobrovolné stagnaci. Už to samo o sobě zní jako zázrak – ostatně desítky let trvající ekonomická stagnace dovedla Itálii nikoliv k všeobecné spokojenosti, ale k rozjitřené a rozdělené společnosti s postfašisty a přáteli Putina v čele státu.

[infobox id=”2″]

Taková země bude buď čelit stále větším a větším vnějším tržním tlakům, nebo se pokusí uzavřít před světem, čímž ještě výrazně zhorší svoje ekonomické vyhlídky a šance na inovace a prosperitu.

Navíc je otázkou, jestli jsou nějaké státy mimo Severní Koreu a Eritreu vůbec schopné si nutnou izolaci prakticky zajistit.

Kritika by byla, plán chybí

Hnutí prosazující myšlenku nerůstu dovedně kritizuje největší a nejzjevnější problémy současného ekonomického systému a předkládá některé smysluplné návrhy. Kde ale zatím – a možná ze své podstaty navždy – selhává, je představení realistické a funkční alternativy, na kterou by šlo přepnout během několika let.

Právě ona časová urgence, která nerůstu přinesla v poslední době tak velkou popularitu, je i jeho zásadním problémem. Žádá kulturní, společenské a ekonomické změny, u kterých nedokáže navrhnout, jak jich efektivně dosáhnout. Dílčí řešení jako například vysoké spotřební daně na konkrétní náročné a „zbytné“ statky už se zavádějí do současného modelu.

Jedna z otázek, na kterou pak stále nemáme odpověď je – pokud přestaneme dobrovolně růst a inovovat na stovkách front najednou v rámci tržního boje, jak přesně dosáhneme vědeckého rozvoje?

Problémy ale má i konkurenční koncept zeleného růstu, o kterém si povíme příště

Text je prvním dílem třídílné série o ekonomickém systému pro svět zmítaný klimatickou krizí a potenciálním nedostatkem zdrojů. V následujícím se zaměříme na zelený růst, v posledním pak na nebezpečí statusu quo.