Jako dárek k 66. narozeninám dostal na konci června otevření první části města pojmenovaného jeho přezdívkou: Arkadag neboli Ochránce národa. Bývalá hlava Turkmenistánu Gurbanguli Berdymuhamedov měla celou výstavbu pod kontrolou, byť pásku za ní přestřihl její rodinný i prezidentský následník Serdar Berdymuhamedov. Dokonalá paralela k momentálnímu rozložení moci v zemi.
„Dnes se stala skutečně historická událost, která bude zapsána zlatým písmem ve velkolepých kronikách naší nezávislé a neutrální vlasti, sebevědomě se pohybující na cestě prosperity a pokroku.“ Takto zhruba před týdnem popisovala otevření nového města Arkadag turkmenská média.
Článek doprovází několik upravených fotek prezidenta Serdara Berdymuhamedova pózujícího s nůžkami a červenou páskou nebo skupinou dětí oblečených v tradičních oděvech. O jeho otci a exprezidentovi v jedné osobě sice v oficiálním textu nepadla ani zmínka, ale vlastně ani nemusela. Název Arkadag totiž dostatečně vypovídá o tom, na čí počest se tento miliardový projekt staví.
Předáním moci zabil dvě mouchy jednou ranou – dovolilo mu to zachovat si zdraví a zároveň se zbavit zodpovědnosti za narůstající problémy.
Gurbanguli Berdymuhamedov si navíc „své město“, jehož název nese jeho pseudonym, před otevřením pořádně prověřil. Státní média reportovala o jeho výletu do skoro hotového Arkadagu na začátku června, kdy zkontroloval kvalitu elektrobusů, včetně jejich zastávek, nebo budov místní administrativy. Články tak vytvořily jasný obrázek o tom, kdo je mozek a srdce celého projektu a kdo mu propůjčuje svou tvář.
The President of Turkmenistan took part in the opening of the country's first «smart» city Arkadaghttps://t.co/l5ZjlATNQx pic.twitter.com/ftdlN62BuQ
— Embassy of Turkmenistan to Austria (@TurkmenEmbassy) June 30, 2023
Dynastie Berdymuhamedů
Předchozí reflexe není náhodná, naopak odráží dynamiku vládnoucího tandemu otec–syn. Gurbanguli oficiálně předal moc Serdarovi na začátku roku 2022 s tím, že je na čase ustoupit mladším. Serdar sice nejdříve musel vyhrát volby, v Turkmenistánu je to ale spíše formalita.
„Kvůli tomu, že turkmenský režim je velmi neprůhledný, nemáme dost informací o tom, co vedlo Gurbanguliho k předání moci. Můžeme tak pouze operovat na rovině pravděpodobnosti,“ osvětluje pro Voxpot Filippo Costa Buranelli, odborný asistent ze skotské University of St Andrews, jenž se specializuje na Střední Asii.
Čtěte také: Hlad, exodus, anebo spolupráce? Střední Asie čelí dopadům ruské invaze i krizi s vodou
Podle experta zmíněné rozhodnutí nicméně přišlo v období, kdy se zhoršoval prezidentův zdravotní stav a zároveň se zhoršovaly ekonomické podmínky v zemi. „Předáním moci tak zabil dvě mouchy jednou ranou – dovolilo mu to zachovat si zdraví a zároveň se zbavil zodpovědnosti za narůstající problémy,“ dodává Buranelli.
S tím, že v rozhodnutí hrálo roli zdraví, souhlasí i Ruslan Myatiev z lidskoprávní organizace a nezávislé mediální platformy Turkmen.news. „Můj osobní pocit je, že Gurbanguliho zdravotní stav není nejlepší. Kolují spekulace, že má cukrovku a v roce 2019 byl dokonce v kómatu. Takže se rozhodl předat moc Serdarovi, aby se ujistil, že prezidentský úřad zůstane v rodině, pokud se s ním něco stane,“ řekl Voxpotu.
Serdar Berdymuhamedov usedl loni do prezidentského „trůnu“ po svém otci Gurbangulim / Foto: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Lídr, ochránce i hrdina
Po odstoupení z funkce ale Gurbanguli usedl do křesla předsedy horní komory parlamentu, známé jako Halk Maslahaty (Lidová Rada). Tato pozice mu umožňovala ponechat si některé rozhodovací funkce a dále ovlivňovat politiku státu. Rozhodně tedy nezmizel z politické scény, naopak se nadále potkával s důležitými delegacemi nebo jezdil na mezinárodní návštěvy. Někteří tak tvrdili, že předání moci bylo od začátku čistě symbolické.
Role jednoho ze ,starších‘ je v turkmenském kontextu velmi důležitá. Gurbanguli ji v posilování kultu své osobnosti dovedně využívá.
Ruslan Myatiev pak z každodenního sledování turkmenské státní televize vypozoroval, že přijede-li mezinárodní delegace a setká se se Serdarem, reportáž má vždy voiceover, v němž redaktor schůzku popisuje. Když ale přijede delegace a potká se s Gurbangulim, nechají tam původní zvuk. „Nevím, co si z toho lidé mohou vzít, ale podle mě to jasně ukazuje, kdo má jakou pozici. Serdara ani nenechají mluvit,“ podotýká Myatiev.
V lednu tohoto roku Serdar oznámil změny legislativního systému. Halk Maslahaty se při zachování názvu přetvořila na vrchní legislativní úřad, který má za úkol dohlížet nad všemi orgány státní moci a rozhodovat o zahraniční i domácí politice. V čele tohoto mocného orgánu zůstal Gurbanguli, který byl zároveň jmenován „Lídrem národa, Patronem všech Turkmenů a Hrdinou Turkmenistánu“. Jako hlava této instituce tak bývalý prezident znovu oficiálně získal nejmocnější pozici v zemi.
„Ochránce národa“ Gurbanguli Berdymuhamedov během návštěvy ruského prezidenta Putina v roce 2017, tehdy ještě v oficiální roli hlavy Turkmenistánu / Foto: snl.no / Kremlin.ru / CC BY SA 4.0
„Opět nelze přesně říct, co ho vedlo k rozhodnutí vzít si moc zpět, ale můj první odhad je, že to, v co doufal – tedy, že za a) se Serdarovi podaří zkrotit zhoršující se situaci v zemi a za b) bude přijat ostatními mocenskými skupinami – nešlo podle plánu,“ vysvětluje Costa Buranelli.
Existují ale i další teorie: Bruce Pannier, novinář dlouhodobě se zabývající Střední Asií, například v podcastu The Red Line řekl, že Gurbanguli nepočítal s ruskou invazí na Ukrajinu, která zásadně zamíchala geopolitickými kartami. Jiní zase tvrdí, že Serdar dělal rozhodnutí, se kterými jeho otec příliš nesouhlasil.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Bez ohledu na to, co za rozhodnutím Gurbanguliho stálo, moc v Turkmenistánu je momentálně oficiálně rozdělena mezi otce a syna. Neoficiálně to však vypadá, že Serdar je spíše tváří režimu, zatímco důležitá rozhodnutí dělá Gurbanguli.
Podle Costy Buranelliho je zajímavé tuto dynamiku pozorovat i v regionálním kontextu. Když ostatní hlavy států Střední Asie přijedou do Turkmenistánu, vždy mají buď dlouhou konverzaci, nebo aspoň krátký hovor s Gurbangulim. „Je to zvláštní pojetí diplomatického protokolu, ale na druhou stranu to vypovídá hodně o tom, jak je regionální prestiž a role jako jednoho ze „starších“ stále velmi zohledňována,“ dodává expert z University of St Andrews.
„Dědeček společnosti“
Role jednoho ze „starších“ je v turkmenském kontextu velmi důležitá. Gurbanguli si to uvědomuje a dovedně ji v posilování kultu své osobnosti využívá. Přestože se teď musí o mediální prostor dělit se synem, analytici v posledních letech pozorují, že proces budování tohoto „zbožštění“ nabral na síle.
Kult osobnosti má v Turkmenistánu svou tradici, takto v hlavním městě Ašchabadu pravidelně čistí obří zlatou sochu prvního a doživotního prezidenta Turkmenistánu Saparmurata Nijazova (vládl v letech 1990–2006). Ten má v zemi také své město – Turkmenbaši, v roce 1993 přejmenované z Krasnovodsku podle prezidentova čestného titulu „Otec všech Turkmenů“. / Foto: Shutterstock
V této souvislosti Costa Buranelli připomíná dva zásadní důvody. „Za prvé tím Gurbanguli ukazuje, že i přesto, že není oficiální prezident, je stále přítomen v životech obyvatel. Snaží se vytvořit image takového dědečka společnosti, kterému stále velmi záleží na lidech,“ tvrdí odborník skotské univerzity. To je podle něj velmi důležité v kontextu středoasijské filozofie, kde existuje myšlenka, že velký vůdce musí být přítomen coby zdroj moudrosti a správnosti. „Za druhé si buduje odkaz. Všechny ty projekty tak mají sloužit jako připomenutí, že tu byl a staral se o zemi,“ vysvětluje Buranelli.
Jakmile vyjedete z hlavního města Ašchabadu, vidíte zničené silnice a tristní infrastrukturu. Místo jejich rekonstrukce ale staví nové město pro elitu.
Jedním z těchto počinů je právě město Arkadag. Projekt perfektně zapadá do Berdymuhamedova kultu osobnosti. Státní média prezentují město jako symbol prosperity a pokroku – a Arkadag tak skutečně působí. Město je excentrické a opulentní, s krásnými bílými domy, zlatými sochami, širokými silnicemi a travnatými plochami. Navíc je představováno jako „smart city.“
V první fázi projektu bylo údajně postaveno 336 „moderních budov“, po dokončení má město pojmout až 73 tisíc lidí. Obytné domy mají být vybaveny chytrými technologiemi, nemocnice budou disponovat nejmodernějšími přístroji a veškerá doprava bude poháněna elektromotory. Město bude mít i vlastní televizi, rádio nebo fotbalový klub, vše pod názvem Arkadag.
„Výstavba města Arkadag, centra digitálních a chytrých technologií, která byla zahájena Lídrem národa, Ochráncem všech Turkmenů a Předsedou Halk Maslakhaty Gurbangulim Berdymuhamedovem, je indikátor ekonomické životaschopnosti turkmenského státu a jeho aspirací k výšinám vědeckého a technického pokroku,“ napsala o městě státní média.
Čtěte také: Svoboda se v Kyrgyzstánu zase jednou ztrácí. Prezident utahuje otěže, sám v nich ale může skončit
Kritici režimu toto město, jež má stát skoro pět miliard amerických dolarů, tedy bezmála desetinu HDP Turkmenistánu, příliš neoslavují. Naopak – argumentují, že je zbytečné a peníze na jeho náklady by se daly použít rozumněji. „Jakmile vyjedete z hlavního města Ašchabadu, uvidíte zničené silnice a celkově velmi špatnou infrastrukturu. Místo toho, aby je zrenovovali a udělali něco pro lidi, rozhodnou se postavit nové město pro elitu,“ komentuje hospodaření se státní kasou Ruslan Myatiev.
Prosperita a rozvoj – ale pro všechny?
Kromě symbolismu totiž Berdymuhamedovy projekty přínos pro obyvatele moc nemají. Ti tak podle kritiků režimu na úkor prezidentské rodiny a elity okolo ní často žijí ve velké chudobě. „Mnoho rodin každodenně bojuje, aby měly alespoň to nejzákladnější pro život,“ podotýká Ruslan Myatiev.
Země má nejpomalejší internet na světě, který je přísně kontrolován, a navíc nepokrývá velkou část země. Novináři smí reportovat pouze pozitivně.
Podle Myatieva jsou momentálně největším problémem nezaměstnanost a nízké platy. „Za prvního prezidenta Saparmurata Nijazova byla spousta věcí dotována státem – lidé neplatili za elektřinu, vodu, plyn a podobně. Tohle se ale muselo zrušit – pořád je to sice do jisté míry dotováno, ale lidé už musí sáhnout do peněženek,“ vysvětluje a dodává, že druhým problémem je nezaměstnanost. „Stát je největším zaměstnavatelem, a pokud člověk ztratí práci, je pro něj velmi těžké najít novou. Režimu to vyhovuje, protože to lidi nutí poslouchat. Prostě radši přijmou věci tak, jak jsou, než aby přišli o práci.“
Nezávislá média například reportovala, že tisíce státních zaměstnanců byly nuceny se otevření města Arkadag zúčastnit. Například v regionu Lebap prý bylo z každé státní organizace vybráno pět zástupců, kteří se museli dostavit na otevření. Nikdo jim už ale údajně cestu neproplatil. Po otevření potom platforma Turkmen.news napsala, že během ceremonie úřady zásadně zpomalily internet, pravděpodobně proto, aby se omezilo šíření negativních zpráv o zemi a vládě.
Čtěte také: Důležitý kamínek do mozaiky „Nového Kazachstánu“ – volba prezidenta
Ostatně omezování internetu není v zemi nic nového. Kromě státních médií si toho Turkmeni moc nepřečtou. Země má nejpomalejší internet na světě, který je přísně kontrolován, a navíc nepokrývá velkou část země. Novináři smí reportovat pouze pozitivně, a ti, kteří se pokusí o kritiku, mohou být zavřeni a mučeni.
V žebříčku Press Freedom Index organizace Reportéři bez hranic Turkmenistán skončil v roce 2022 na 176 místě ze 180 – horší je už pouze Írán, Vietnam, Čína a Severní Korea. „Lidé naštěstí začínají být technicky zkušenější a umějí si najít cesty k nezávislým informacím. To číslo je ale bohužel limitované všemi těmi přísnými restrikcemi,“ uzavírá Ruslan Myatiev.
Přestože momentálně drží Gurbanguli Berdymuhamedov moc pevně pod kontrolou, otázkou zůstává, zda dostatečně připravil podmínky, aby po jeho smrti relativně mladý Serdar nemusel čelit problémům a nedostatku legitimity. Jedno je ovšem jasné – se současným prezidentem žádná pozitivní změna pro obyvatele nepřišla. A šance, že přijde po smrti toho bývalého, avšak nadále mocného, zůstávají velmi nízké.
