Ženský basketbal v USA překonává sledovaností ten mužský. Nenese to s sebou však jen pozitiva: basketbalistky se ocitly ve víru kulturních válek a chodí jim i výhružky smrtí.
„Díky vám.“ Poté, co v roce 2017 Dawn Staley poprvé v roli trenérky vyhrála finále univerzitního ženského basketbalu, nechala vytvořit repliky poháru pro vítěze a s touto krátkou zprávou je nechala rozeslat všem hráčkám, které v kariéře kdy trénovala. A všem ostatním černošským trenérkám univerzitního basketbalu v USA zase poslala poštou ústřižek sítě z basketbalového koše z finálového zápasu. Aby věděly, že i ony mohou jednou zvítězit, že je pro ně v lize místo a že se Staley sdílí stejný úděl.
Máloco odráží společnost tak, jako sport. Ten se v průběhu 20. století proměnil jak v nové náboženství – časy nedělních mší jsou nastavené, aby nekolidovaly se zápasy amerického fotbalu – tak i v nástroj integrace žen a etnických menšin.
Nadpoloviční většinu profesionálních hráčů amerického fotbalu dnes tvoří černoši, v basketbalu téměř tři čtvrtiny. Baseball má ve svých řadách zase třetinu Hispánců.
Basketbalistka Angel Reese přiznala, že jí začaly chodit výhrůžky znásilněním i smrtí. Podobnému chování čelily i další černošské hráčky.
Začleňování menšin však neprobíhá vždy hladce, jak ukazuje příklad ženského univerzitního basketbalu. V něm se totiž letos na jaře sešly s výjimkou tématu interrupcí snad všechny vektory amerických kulturních válek.
Neporažené
Dawn Staley toho má za sebou hodně. Je členkou basketbalové síně slávy coby hráčka i trenérka – třikrát totiž jako hráčka a jednou jako trenérka národního týmu vyhrála Olympijské hry. Na aténské olympiádě v roce 2004 dokonce nesla americkou vlajku při zahajovacím ceremoniálu. Historicky navíc patří mezi nejlepší hráčky ženské profesionální ligy WNBA.
Letos už potřetí dovedla basketbalistky z univerzity v Jižní Karolíně k titulu v univerzitní lize, a to bez jediné prohry v sezóně.
Cesta Jižní Karolíny k titulu se přitom nerodila lehce. Po loňské prohře v semifinále s Iowou ukončily studium všechny hráčky základní sestavy a Staley musela sestavovat nový, nezkušený a nesehraný tým. Ten ve finále opět narazil na Iowu s Caitlin Clark, historicky jednou z nejlepších hráček univerzitního basketbalu.
Clark se letos povedly nevídané kousky: v polovině února překonala rekord v počtu nastřílených bodů v ženském univerzitním basketbalu, aby pár týdnů nato pokořila i ten mužský. Když tak Iowa nad Jižní Karolínou ještě v polovině druhé čtvrtiny držela desetibodový náskok, málokdo věřil, že se Clark konečně po čtyřech letech snažení nedočká vytouženého titulu.
Staley však prakticky nehnula brvou, nevzala si oddechový čas a ještě do poločasu její hráčky získaly tříbodové vedení, které do konce zápasu už nepustily. Jižní Karolína se tak stala teprve pátým neporaženým ženským týmem v historii. A prvním týmem za poslední čtvrtstoletí, který vyhrál titul poté, co přišel o všechny hráčky základní sestavy z předchozího ročníku.
Trenérka si v bundě od Louise Vuittona za pět tisíc dolarů vychutnávala vítězství a v projevu neopomněla poděkovat jak Bohu a svým hráčkám, tak i Caitlin Clark za to, kolik pozornosti přinesla ženskému basketbalu.
Velká bělošská naděje
Právě příběhu Caitlin Clark a její honbě za Svatým grálem v podobě titulu se totiž americká média většinově věnovala na úkor prakticky kompletně černošskému týmu z Jižní Karolíny.
ESPN, nejvýznamnější sportovní médium v USA, určila během finálového turnaje zvláštního reportéra, který se měl věnovat jen a pouze Clark. Stanice CNN zase doprovodila reportáž o finálovém vítězství Jižní Karolíny hlavní fotografií Caitlin Clark, nikoli vítězného týmu. Legendární pořad SNL si Clark jen týden po finálové prohře pozval ke krátkému živému vystoupení v ikonickém segmentu Weekend Update.
Firma Nike jí okamžitě po draftu profesionální ligy WNBA nabídla lukrativní smlouvu na exkluzivní řadu tenisek – žádnou takovou přitom nikdy nedostala žádná černoška, včetně v současnosti nejlepší hráčky A'ja Wilson.
Jinými slovy si mnohá americká média a fanoušci z Caitlin Clark vytvořili takzvanou Velkou bělošskou naději. Clark totiž dominuje sportu, v němž většinu hráček a hráčů tvoří Afroameričané. Celému spasitelskému narativu navíc dopomohla prohra Clark v loňském finále, kde Iowa podlehla týmu z Louisiana State University a její hlavní hvězdě, černošce Angel Reese.
S tou se Clark – která je známá jak střeleckými schopnostmi, tak i uměním (ne)verbálně rozžhavit soupeřky provokacemi doběla – dostala během zápasu do několika střetů, aby jí ke konci utkání Reese ukázala na prsteníček, kde se měl za pár chvil vyjímat prsten pro vítěze.
Amerika tak měla po loňském finále jasno: snaživá bělošská věřící holka od vedle táhnoucí tým z pravého amerického středozápadu versus velkohubá černoška bez vychování z chudinského ghetta. Dobro proti zlu, běloši proti černochům, čistota sportu proti manýrům, které jej ničí. A Velká bělošská naděje byla na světě. Černobílému příběhu nakonec nasadila korunu první dáma USA, Jill Biden, když se namísto tradičního pozvání vítězného týmu do Bílého domu pokusila přizvat i tým Iowy s Clark.
Svoji Bělošskou naději fanoušci i internetoví trollové bránili na sociálních sítích všemi způsoby – Angel Reese přiznala, že jí kvůli chování vůči Clark začaly chodit výhrůžky znásilněním i smrtí. Podobnému chování čelily i další černošské hráčky z týmů, které se Iowě a Clark letos ve vyřazovacích bojích postavily.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
