Kyjev už odrazil i nepříjemnější hosty, ubráníme se, říkají Ukrajinci

„Jestli chceme vyhrát válku, tak musíme mít ve věcech pořádek,“ říká Alexandr a zametá při tom roztřepenou metlou chodník. „Když není pořádek, není vítězství,“ hřímá generálským hlasem, který naplňuje jinak zcela pustou ulici v centru Kyjeva. Říká, že po chodníku musí zamést ještě pár místností a umýt okna. „Za chvíli mi přivezou uprchlíky z východu a co by to bylo, kdyby je hlavní město uvítalo nepořádkem,“ ptá se a odhodlaně pokračuje v práci. Ne všichni však udrželi pracovní nasazení jako on.

Při půlhodinové chůzi od centrálního náměstí Nezávislosti přes přilehlou ulici Nebeské stovky až po jindy rušné ulice vedoucí k dříve slavnému zbrojařskému závodu Arsenal potkáte jen pár lidí. Většina z nich jsou vojáci, kteří vedle ženijních bagrů a obrněnců střeží několik strategických křižovatek u parlamentu a vládních budov. Ostatní jsou z velké části schovaní za temnými skly těch několika aut, které se kolem vás v rychlosti proženou ulicí do neznáma.

Při chůzi prázdným městem neustále kontrolujete nebe – čekáte, kdy přijde bombardování. Zmatené zprávy jednou říkají, že ruská armáda už dobyla aspoň jedno z kyjevských letišť a za chvíli bude Kyjev plný výsadkářů. Následně se na různých kanálech dozvídáte, že má ukrajinská armáda stále funkční protivzdušnou obranu, jindy vám tvrdí, že se nebem prohání záhadný pilot ve stíhačce Mig-29, který ničí útočníkům jeden moderní stíhací Suchoj za druhým. Zhruba polovina všech zpráv, co se k vám dostanou, se ukáže jako nepravdivá.

Zůstaneme a budeme bojovat

Jestli něco definovalo první den po začátku invaze, byla to hlavně totální nemožnost vyznat se v množství pravdivých i nepravdivých informací, které se ze všech stran objevily. „Nesdílejte fejky a každou informaci, která se k vám dostane, prověřte aspoň z pěti dalších zdrojů,“ ozývalo se poslední den z rádia tolikrát, že to začali opakovat už i lidé na ulici.

Všichni, co jsme byli politicky aktivní po Majdanu, jsme v nebezpečí, dopr*ele.

„Co tu celý den děláte?“ ptám se v metru dvaadvacetiletého Leona a jeho šestnáctileté přítelkyně Saši. „No, hlavně se snažíme nešířit fake news,“ odpovídají mi. V metru jsou ještě se Sašiným bratrem a matkou. „Od včerejška sledujeme nové informace a je opravdu těžké se v nich vyznat,“ upřesňuje s tím, že má pořád aspoň jeden člověk z jejich skupiny službu a sleduje, co se právě děje. Kontrolují hlavně vládní stránky a kanály v Telegramu.

Metra jsou kvůli neustálému nebezpečí bombardování plná lidí. Stovky obyvatel Kyjeva je využívají jako protiletadlové kryty. Většinou jen tiše sedí a sledují aktuální informace na mobilu.

Jedním z fejků, který se chvíli lavinově šířil, byla zpráva o tom, že prezident Zelenský opustil zemi. V reakci na to hlava státu nahrála video se skupinou svých spolupracovníků ve svém vojenském zeleném roláku, ať se lidé nebojí, že je s nimi. Bývalý prezident Porošenko zase při rozhovoru s CNN na jedné kyjevské ulici ukazoval, jaké si on a jeho parta připravili zbraně. „Budeme bojovat,“ říkal.

Mají seznamy, budou nás likvidovat

Jiní politici ale z města utekli. „Náš starosta byl známý korupčník,“ vypráví nám místní obyvatel před radnicí v jedné jižní čtvrti v Kyjevě. Jeho jméno nám říct nechce. „Jen to tu začalo, tak vzal nohy na ramena,“ kroutí nesouhlasně hlavou. Prý je teď už daleko za hranicemi. Vedle radnice je cesta, po které míří řada aut směrem z města. Do metropole jich jede jen pár.

Vcházíme do radnice, kde je poměrně živo – starosta chybí, ale několik členů městské rady tu pobíhá, telefonuje, domlouvá se. Jeden z nich nás bere bokem. „Pochopte, že my vám žádný rozhovor dát nemůžeme. To nevíte, jaká je teď strategie Rusů? Mají naše seznamy, chtějí sem přijít a fyzicky nás zlikvidovat,“ říká nervózně. „Všichni, co jsme byli politicky aktivní po Majdanu, jsme v nebezpečí, dopr*ele,“ zakleje a z jeho tváře je patrné, že je na pokraji zoufalství.

Čtěte také: Může to trvat klidně dlouhá desetiletí, ale my to vydržíme, říkají Ukrajinci, kteří se dnes probudili do války

Zatímco se na radnici snaží vypořádat s hrozbami fyzické likvidace, běžní obyvatelé předměstské vesnice se organizují do sousedských hlídek. Od rána se totiž šíří i informace o tom, že začíná rabování a vykrádání domů.

„Vždyť nemáme nic, čím bychom se mohli bránit,“ říkala Jevgenije, když jsme se dnes ráno probudili ve sklepě luxusní vily, která měla i protiletadlový kryt. Vlastnil ji pár napůl z Ukrajiny a Litvy, který se už včera stáhl do bezpečí v Pobaltí. Svým sousedům ji nabídli s tím, že jim jde o jejich bezpečí. Nakonec se ale ukázalo, že se spíš báli, že by jim vilu opravdu někdo vyraboval. V noci nás v ní spalo přes deset, celá široká rodina Jevgenije.

„Cítila bych se bezpečněji, kdybychom byli u nás doma,“ říká na ranní poradě Žéňa, když se objeví téma vykrádání. Někdo ho začal řešit na jednom z místních kanálů v Telegramu. Jiní sdíleli zase to, jak si vyrobit domácí molotov.

„Tak si na obranu vyrobíme molotovy?“ ptá se Jevgenije nervózně a hned se rozesměje.

„Nebo předěláme Amy na vlkodava,“ směje se její bratr Sergej a hladí u toho jejich psa huskyho.

Padne ještě několik návrhů, co by se dalo dělat v případě útoku neznámých lidí na dům, ale nakonec se všichni shodnou, že se budou cítit lépe ve svých nechráněných obyčejných domech než v bohaté vile s protiletadlovým krytem ve sklepě. Během půl hodiny se všichni balí a rozjedou se do svých domů. My jsme vyrazili do centra města.

Bojuje se trochu dál

Zatímco kolona z města je tak hustá, že se prakticky nehýbe, směrem do Kyjeva čekáme na checkpointu jen asi půl hodiny. Cestou nás míjí obrněný transportér, za chvíli projede i pár ukrajinských tanků. Ze zpráv, které jsme mohli od včerejška číst, nebylo jasné, jestli se už v centru bojuje, nebo je klid. Metro nicméně jezdilo, tak jsme zaparkovali auto na jeho poslední zastávce na předměstí a dál jsme pokračovali pod zemí až do úplného centra.

Ven jsme vyšli kolem poledne na náměstí Nezávislosti. Na schodech do metra stál jen fotograf agentury AFP. „Je tu klid. V dálce bylo slyšet bombardování, ale v centru se nic neděje,“ informuje nás o současné situaci. Na jindy živém náměstí i přilehlé centrální ulici Chreščatik je až na pár aut a občas rychle procházející chodce úplně prázdno.

Během dvouhodinové procházky po centru potkáváme lidí jen poskrovnu. Před stanicí metra Arsenalnaja sedí několik mužů se samopaly – všichni koukají do mobilů nebo telefonují.

Čtěte také: První den ruské invaze, která šokovala svět

Před východem z metra stojí několik kuřáků, kteří na chvíli vyšli nahoru z krytu, aby uvolnili napětí. Do toho se na nás usmívá muž z Ázerbájdžánu. „Přijel jsem do Kyjeva dodělat zkoušky na univerzitě a teď se nemám jak dostat ven,“ vysvětluje s klidným úsměvem.

„Zkoušel jsem to přes Bělorusko, ale tam už nepouští nebo dokonce vyhodili do vzduchu mosty,“ upřesňuje a zamýšlí se nad tím, jestli se jejich ambasádě podaří vyjednat s Polskem bezvízový průchod pro své občany.

Chtějí nám vyměnit vládu? Ať počkají na volby

„Sakra, to je krása,“ zvolá vousatý muž, který se vydal s rodinou na výlet do obchodu kousek od úplného centra před metrem Lva Tolstého. „Lidi dostali dva dny volna, tak odjeli na chalupy, centrum je plné kancelářských budov, tak je tu teď prázdno,“ vypráví odlehčeně a drží za ruku jednu z dcer. Ta zase druhou a ta drží mámu. V prázdném městě vypadá usmívající se rodina na procházce jako zjevení.

„My chalupu nemáme, tak jdeme na procházku do obchodu pro něco sladkého pro dcery a pak se zase vrátíme domů a budeme hrát hry,“ říká Maxim klidně. „Zůstali daleko od centra, naši kluci je odrazí,“ vypráví přesvědčeně o ruské armádě postupující na město. „Už jsme tu měli i nepříjemnější návštěvníky a vylámali si o nás zuby. „Jestli nám chce někdo změnit vládu, tak si bude muset pár let počkat a přesvědčit lidi ve volbách. To, že se Kyjevu říká Město-hrdina, není náhoda,“ loučí se.

My sedáme na metro a vyrážíme na Oboloň – do čtvrti na samém severu Kyjeva, ze které se od včerejška objevovaly videa bojů s ruskou armádou i střelba v ulicích. Když vycházíme z metra, ve kterém se schovává tolik lidí, že by se sem další už zřejmě ani nevešli, čekáme ostřejší situaci a známky bojů.

Najednou se rozezní sirény a ozve se série hlasitých ran dopadajících raket. Tentokrát to nebylo daleko.

„Včera mě vzbudila série výbuchů, myslel jsem si, že někdo dělá ohňostroje“ vypráví Pablo před asi jediným obchodním domem, který v okolí funguje. „No řekněte, nezbláznil se Putin docela?“

Vevnitř je plno lidí, ale regály jejich nápor zvládají, všeho je dost. Ředitelka nám říkala, že kvůli větší poptávce začali narychlo dokonce péct vlastní chleba. Následně se nás ptá, jak to vypadá ve městě. „Bombarduje se? A kde přesně? Víte, těch informací je hrozně moc a já se v tom nedokážu vyznat, láme rukama a následně nám dává bonboniéru. „Moc děkujeme, že jste tu s námi, že nás neopouštíte,“ říká nám a vrací se do práce.

Pablo nám před obchodním domem popisuje, jak tu byly opravdu v ulicích tanky, ale dnešek má být klidnější. Pomalu zapadá slunce a z dálky se zase začíná ozývat dunění. Procházíme téměř prázdnou Oboloní a zvuk zesiluje. Zanedlouho slyšíme i výstřely ze samopalu. To znamená, že se boje nebezpečně přiblížily, stále je ale nevidíme.

Čtěte také: Ukrajinské poučení pro Česko: Konec obranné a zahraniční politiky se slevou

Scházíme do metra, které je nabité k prasknutí. Někdo si sem přinesl i stoleček a židličky a s přáteli popíjí čaj. Jiní lidé kontrolují zprávy. Je cítit napětí a my vyrážíme po třech dnech posledním metrem do hotelu. Na ulicích je zákaz vycházení, v jindy živých místech nevidíme vůbec nikoho. Dunění se z dály ozývá jako hrozivá bouře.

Najednou se rozezní sirény a ozve se série hlasitých ran dopadajících raket. Tentokrát to nebylo daleko. V zástavbě ale nedokážu rozeznat, jestli tři nebo sedm kilometrů. Výbuchy se přibližují a my za zvuku sirén utíkáme do nejbližšího metra. Místo pohodlné postele zase spíme tak jako většina Kyjeva – hluboko pod zemí, zatímco nahoře zní páteční nocí dunění raket.