Válka v Libanonu každým dnem eskaluje. Izraelské útoky zasáhly velkou část libanonského území a vedle bojovníků a předáků Hizballáhu zabily a vážně zranily stovky lidí. Zároveň se už milion obyvatel dalo do pohybu. Kam míří a s jakými okolnostmi se musí vyrovnávat?
V pátek 27. září večer otřásl celým Bejrútem mohutný výbuch. Izraelské letectvo srovnalo se zemí šest rezidenčních budov na jižním předměstí města. A pak už šlo všechno rychle.
Obyvatelům již silně zasažené oblasti přichází od izraelské armády výzva k evakuaci. Následují další a další výbuchy. Po městě, kde tuto noc nikdo nespí, se začíná šířit otázka: Je Hassan Nasralláh mrtvý?
„Ne, to nemůže být pravda“ říká mi zoufale pětatřicetiletá Aya, která přežila již dvě války v Jemenu. „Pokud je mrtvý, tak jsme tady všichni úplně v prdeli.“ Zpráva o zabití vůdce libanonského hnutí Hizballáh je během druhého dne potvrzena.
Čtěte také: Hizballáh potvrdil zabití svého vůdce Nasralláha po izraelském útoku
Kromě obrovského stresu, paniky a obav o budoucnost znamená eskalace konfliktu s Izraelem nárůst lidí, kteří museli opustit svoje domovy. Během rok probíhající přeshraniční války jich bylo vnitřně vysídleno na sto tisíc.
Nyní již libanonský premiér hovoří o milionu obyvatel a je nutné očekávat, že počet uprchlíků dále poroste. Kam tito lidé jdou a co tam na ně čeká?
Vzhledem k pokračujícím záchranným akcím na místě, kde byl zabit Hassan Nasralláh společně s řadou bojovníků Hizballáhu, ještě není znám výsledný počet obětí víkendového útoku. V tuto chvíli je potvrzeno přes třicet mrtvých a téměř dvě stě zraněných.
Vzhledem k rozsáhlé destrukci na místě je pravděpodobné, že číslo dále poroste. V zemi bylo jen za minulý týden zabito tisíc obyvatel a další tisíce zraněny.
Pro srovnání rozsahu momentální situace: během poslední války mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006 bylo v Libanonu během dvou měsíců zabito dvanáct set lidí, z nichž odhadovanou většinu tvořili civilisté.
Kam jít?
Útoky mají i výrazný psychologický dopad a Libanonem se šíří panika. Nikdo netuší, jak se situace vyvine, a prchající lidé neví, kam se uchýlit.
Ulice Bejrútu jsou plné těch, kdo přes noc utekli ze svých domovů na předměstí Dahíja. Celé rodiny přespávají na pobřežní promenádě a náměstích. Někteří si stihli vzít alespoň deky, jiní leží přímo na dlažbě.
Někteří se pokoušejí opustit město a vydat dále na sever. Veřejná doprava, která sice běžně funguje na neoficiální a chaotické, nicméně relativně efektivní struktuře, dnes téměř mizí.
Na místě, odkud běžně odjíždějí dodávky a autobusy vozící cestující na sever, panuje napjatá atmosféra. Desítky čekajících se vrhají ke každému z řídce se objevujících autobusů.
Ten, do kterého se nakonec dostanu i já, je během pár minut plně obsazen převážně rodinami s malými dětmi. Lidé sedí v uličkách i na palubní desce. S sebou si většinou vezou jen velmi malá zavazadla, do kterých ve spěchu sbalili pár nejnutnějších věcí.
V tomto místě měl být paywall. Kvůli důležitosti tématu však článek necháváme otevřený pro všechny. Jestli naše nezávislé informování oceňujete, zvažte vstup do Voxpot Klubu. Díky vaší podpoře budeme moci nadále podávat zprávy ze slepých míst tuzemské novinařiny.
Všichni, s nimiž se dávám do řeči, odešli předešlé noci přímo z Dahíje. Někteří mají na severu známé, kteří je ubytují. Jiní plán nemají, ale doufají, že se budou moci uchýlit do některého z nově otevřených středisek dočasného ubytování.
Jedno takové zahájilo provoz na začátku minulého týdne v bývalém hotelu v centru Tripolisu. Kapacita sedmi set padesáti osob byla naplněna během první noci. Podle lidí, se kterými hovořím před budovou, dostala každá rodina přidělenou jednu místnost, bez ohledu na počet jejích členů.
Nemám s Hizballáhem nic společného, a podívejte se, co se mi stalo.
Sedmičlenná rodina čtyřicetileté Zeinab obývá jeden pokoj, ne na všechny tedy vyšla vlastní postel. Přijela se svými dětmi a sestrami přímo z jižní Nabatíji. Cesta, která by běžně trvala tři hodiny, jim zabrala dvanáct.
„Bylo to hodně vyčerpávající, hlavně kvůli dětem,“ vysvětluje. „Máme ale štěstí, že jsme měli vlastní auto, a jsme rádi, že jsme tady. Teď můžeme jen doufat, že se válka nerozšíří až sem.“
Více prostoru má zatím rodina Alího, opraváře hodinek v důchodu, který na místo dorazil jen s manželkou a dospělou dcerou. „Moje žena je hodně nemocná, jsem tedy rád, že má vlastní postel. Naše dcera je zdravotní sestra, takže je teď celé dny v práci,“ shrnuje jejich situaci.
Sedíme na trávě před budovou, která se má stát jeho dočasným domovem. Alí trvá na tom, že nás s novinářkou, se kterou jsme na místo přijely, pozve na kávu.
„Celý život jsem žil a pracoval v Kuvajtu,“ vypráví. „Před dvěma lety jsem se ale vrátil sem. Nenačasoval jsem si to zrovna nejlépe,“ konstatuje hořce.
Ze strachu před válkou se již před pěti měsíci s rodinou přestěhoval z jižního Libanonu na zmíněné bejrútské předměstí Dahíja, které teď museli také opustit. Ukazuje nám fotografie rodinného domu ve své vesnici, kam se doufal brzy vrátit. Před několika dny se od sousedů dozvěděl, že je zcela zničen.
„Nemám s Hizballáhem nic společného, a podívejte se, co se mi stalo,“ rozhazuje rukama.
Dobrovolníci místo nefunkčního státu
Dobrovolníci procházejí mezi lidmi a nabízejí jídlo. Lidé s prázdnými barely se vzájemně směřují k hadici v rohu pozemku, kde si mohou nabrat užitkovou vodu. Na místě funguje také základní zdravotní ošetření poskytované studenty medicíny.
Právě kvůli této infrastruktuře sem přicházejí další lidé, přestože je zařízení naplněno. Spí na zemi před branou, zatímco probíhají snahy o navýšení kapacit na jiných místech ve městě.
Navzdory nefunkčním státním strukturám se po celé zemi organizují dobrovolníci. Restaurace a kavárny se proměnily v dočasné jídelny pro ubytovací zařízení, která vznikají převážně ve školách.
Někteří lidé také pracují na vyklízení opuštěných budov, aby je zpřístupnili uprchlíkům. Mnoho lidí rovněž přenechává své domovy vysídleným rodinám.
Skupina pěti mužů, s nimiž hovořím v bejrútské Hamře, přenechala svůj sdílený byt dvěma rodinám. Sami nyní přespávají v obchodech nebo restauracích, ve kterých pracují.
„Já zvládnu spát u nás pod barem na zemi, ale nechci, aby to musela dělat rodina s malými dětmi,“ vysvětluje mi kuchař Ahmed svoje rozhodnutí.
Země uprchlíků
Libanon se vyznačuje nejvyšším počtem uprchlíků na světě v poměru k počtu obyvatel. Oficiální statistiky o lidech na útěku v zemi většinou chybí a formálně neexistuje ani status uprchlíka. Odhady však naznačují, že vysídlení lidé představují 25–30 % populace, přičemž většinu tvoří Syřané a Palestinci. Pro srovnání, v Evropské unii je tento podíl pouze 0,6 % nebo například v Německu pak 1,2 %.
Vzhledem k enormně vysokému počtu uprchlíků v zemi byla infrastruktura zásadně přetížená ještě před rozšířením války Izraele s Hizballáhem. I přes veškerou snahu místních je nyní situace bez ukončení konfliktu a rozsáhlé mezinárodní pomoci naprosto neudržitelná.
Nikdo navíc nemůže zaručit, že oblasti, které jsou nyní považovány za bezpečné, nebudou zasaženy při dalších útocích. A zda ti, kdo nyní pomáhají, se nebudou muset dát sami na úprk.
Už před současnou eskalací vedl vysoký počet uprchlíků k sociálním tenzím. Ani dnes se všude nedostává příchozím přivítání.
Například v některých ekonomicky silnějších křesťanských regionech se sousedskými whatsappovými skupinami šíří výzvy, aby nikdo uprchlíkům nepronajímal bydlení. Lidé tam také sdílejí fotografie žen v nikábech a vyděšeně se ptají, zda jde o Syřanky, nebo šíitky.
Tyto reakce mohou souviset s ekonomickými rozdíly, ale i s dědictvím občanské války. Právě tradiční křesťanské oblasti se často dostávaly do ozbrojených střetů se syrskými vojsky, Organizací pro osvobození Palestiny (PLO) i šíitskými milicemi hnutí Amal.
Zvyšování napětí mezi sektářsky definovanými skupinami může mít v současné zoufalé situaci katastrofální následky.
Žádné cesty nevedou z Libanonu
Lidé na svém útěku volí různé strategie. Ti, kteří nemají možnost se dostat ze země, stojí před dilematem, zda rozdělovat své rodiny. Někteří zůstávají pohromadě, aby případně pohromadě také zemřeli.
Další se pokoušejí každé ze svých dětí poslat do jiné lokality, aby zvýšili šanci na přežití alespoň některých z nich.
Dlouhé fronty se tvoří také na hraničním přechodu do Sýrie. Pokoušejí se tudy dostat někteří Libanonci, ale většinou se jedná o Syřany, kteří stejnou cestou jen nedávno utíkali před válkou ve své zemi a nevědí, jaký osud je tam bude čekat.
Mnoha mužům zde hrozí narukování do armády, některým ale i vězení. Hranici válkou stále zmítané země překročily již desetitisíce lidí.
Občané disponující cestovním pasem, a tedy i možností vycestovat, tak v posledních dnech hojně učinili. Varianta legálního odjezdu ze země se však týká jen zlomku populace – především získání samotného pasu je velmi nákladná záležitost.
Libanonci pak bez víza mohou cestovat jen do velmi mála zemí. Již před válkou existovalo mnoho případů, kdy finančně zajištění lidé bez motivace zemi trvale opustit plánovali návštěvu příbuzných či dovolenou v Evropě, ale jejich žádost o vízum byla zamítnuta.
Poslední trasou, která se nabízí, je pokusit se ze země dostat po moři. Jedná se však o extra nákladnou a nebezpečnou variantu – a klasifikovanou jako nelegální.
To lidi v zemi, z níž se teď prakticky skoro nedá dostat, dostává do inherentně neřešitelné situace.
Autorka je doktorandka antropologie žijící v Libanonu.
