Liduprázdnou krajinou se stanem a kočárkem: Jak jsme objevovali českou vnitřní periferii

„Proč má potřebu brát člověk s sebou na čundr takhle malé dítě? Dítě si z toho nic neužije, vy si přiděláváte 100x víc práce. Serete okolí, když má dítě problém. Všude potkávám spoustu moderních rodičů s kojenci. Mají doslova zatemněno a nevidí, jak nebetyčně serou okolí, a myslí si, jak jsou free rodiče.“

I takto vypadaly některé reakce na můj dotaz na tipy, zkušenosti nebo poučení z krizového vývoje pro plán na vícedenní pěší výlet s devítiměsíčním miminkem a spaním venku. Přiznám se, že mě takové reakce ve specializované outdoorové diskusi zarazily. Naštěstí se ukázaly jako menšinové a sešla se i řada užitečných rad.

Trasa prochází středem nejrozlehlejší části území označovaného jako vnitřní periferie Česka.

Nicméně semínko pochybností nad správností a přiměřeností našeho počínání ve mně i tak vzklíčilo. Původní plán přejít pěšky více než stokilometrovou trasu z Rakovníka do Mariánských Lázní jme nakonec zredukovali přibližně o třetinu. Startovní bod se tak z Rakovníka posunul na západ do Mladotic, vesnice ležící na lokální trati severně od Plzně.

Místo a směr jsme si nevybrali náhodou. Trasa prochází přibližně středem patrně nejrozlehlejší části území označovaného jako vnitřní periferie Česka. Její oblasti lemující střední Čechy jsou cílem našich výletů dlouhodobě. Toto ale bylo poprvé, kdy jsme se rozhodli vyrazit na vícedenní pochod.

Vnitřní periferie I.

Pojem vnitřní periferie označuje oblasti, pro něž jsou společná kritéria jako horší dopravní obslužnost a dostupnost regionálních center, stárnutí a odliv obyvatelstva, nižší podíl osob s vyšším vzděláním nebo ztížená dosažitelnost služeb.

Soustavu území, kterou je tak možné označit, vymezil v tehdejším Československu už v roce 1988 sociolog Jiří Musil v textu Nové pohledy na regeneraci našich měst a osídlení. Vznikl jako příspěvek do diskuse o budoucím rozvoji země ještě v časech tehdejší centrálně plánované ekonomiky.

Ačkoli od jeho vydání uplynulo více než 30 let, rozsah území, které i další autoři a autorky charakterizují právě jako vnitřní periferii, se téměř nemění. Systémové příčiny vzniku těchto oblastí jsou totiž mnohem starší, některé se odvíjejí už od samotné podoby krajiny. Jiné z příčin podmíněných lidskou činností se zas datují až do středověku nebo časů válek raného novověku.

Čtěte také: Dominantní hráči v EU ignorují zaostávání periferií, říká expert Vídeňské univerzity

Při pohledu na mapu České republiky v tomto kontextu pozornost upoutají zejména oblasti na okraji dnešního Středočeského kraje a jejich největší celistvá část rozkládající se od jeho severního okraje přes okresy Louny, Rakovník a dále na západ přes severní okraj Plzeňského kraje.

Co si vzít s sebou, co nechat doma a kudy jít?

Podobnou cestu na více dní se spaním venku jsme neplánovali poprvé, dosud to však bylo vždy ve společnosti dospělých svéprávných osob. S novými okolnostmi jsem se cítil sevřen mezi čelistmi kleští. Nemáme přílišné nároky na osobní komfort, jídlo nebo potřebu se každý den převlékat do čistého. Odhodlání vystačit si s málem navíc umocňuje relativně čerstvá zkušenost z podhůří východního Himaláje, kdy jsem měl chuť již ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem osobně proklít každou v batohu zbytečně nesenou ponožku.

Kdyby byl nějaký problém, nikde v Česku nedělí člověka od civilizace nebo dopravy víc než pár hodin.

Na druhou stranu je tu ale obava o křehké tři čtvrtě roku staré miminko. Nebude mu v noci zima? Jak bude spát? My se najíme kdekoli a kdyby bylo nejhůř, pár dní bez jídla dospělý člověk v pohodě vydrží. Dcera byla a je stále kojená, ale i tak ráda jí. Člověk jí chce samozřejmě dopřát co nejhodnotnější a variabilní stravu.

I přes minimalistický způsob balení začne hromada narůstat, jakmile do ní zahrnete stan, spacáky, karimatky, vodu a dva psy. Vždyť potřebujete jídlo i pro ně. Na druhou stranu, kdyby byl nějaký problém, nikde v ČR, ani ve vnitřní periferii, člověka od civilizace nebo dopravy nedělí víc než pár hodin. V nejhorším tedy zjistíme, že jsme udělali chybu a potupně se vrátíme.

Při plánování cesty musím naprosto smeknout před webem a aplikací mapy.cz. Cestu je možné plánovat detailně i mimo turistické značky a v každém místě zvažované trasy si lze zobrazovat výškový profil. Stejně tak je možné se spolehnout na to, že tam, kde jsou cesty značeny jako spojitá čára, jde opravdu o silničku, panelku nebo i nezpevněnou cestu umožňující průjezd vozidel pro údržbu lesa. A tedy vždy o místo, kde se člověk může naprosto spolehnout na průjezdnost kočárkem.

Čtěte také: Když ještě směly děti chodit samy ven, do nejlepší přípravky pro život

Toto jsem však v plném rozsahu zjistil až první den výletu. Původně jsem se nechal ukolébat teorií, že, jde-li o značenou turistickou cestu a pohybujete-li se po vrstevnicích, vše bude v pohodě. Nebylo. Dnes už se vzpomínce na kočárek a zavazadla přenášená několik hodin přes vyvrácené stromy, suťové svahy a několik brodů, jakožto i průjezd cestou mizící v lánech kopřiv, směji a považuji to za zajímavou zkušenost. V ten moment nám ale do smíchu dvakrát nebylo.

Vnitřní periférie II.

Pokud člověk vyhledává rozsáhlá odlehlá místa, nemusí za nimi z Prahy cestovat daleko. Rakovnicko je nejřidčeji osídlená oblast středních Čech. Okres Plzeň-sever je dokonce často uváděn jako statistická zajímavost – je to jediný okres v republice bez nemocničního lůžka. Mezi amatérskými astronomy jde navíc o vyhlášenou oblast k výletům za pozorováním noční oblohy. Celý rozsáhlý pás od Rakovníka až k hranicím s Německem je totiž zcela bez velkých sídel. Na jihu leží Plzeň, na severu Karlovy vary a na západě Mariánské Lázně.

Během cesty však asi třikrát vidíme stát nové solitérní domy na místech s výhledy do kraje. Velké parcely, náročné terénní úpravy i styl staveb prozrazují, že jejich majiteli patrně budou movitější lidé hledající klid. To nám nepřímo potvrzuje i muž, kterého u takového domu – zjevně těsně před dokončením – požádáme o možnost nabrat si vodu. „Já nejsem majitel, dělám tu podlahy, ale jasně že vám vodu natočím,“ a dodává: „pán s dcerou to tady budou mít moc pěkný, krásnej dub, pořádný fošny.“

Za takzvané dlouhé turecké války bylo území vypleněno žoldnéři táhnoucími do Uher.

Zvlněná zelená krajina, rozsáhlé lesy Křivoklátska, Manětínského hvozdu a Slavkovského lesa. Na sever navíc leží rozlehlý, intenzivně využívaný a civilistům zapovězený Vojenský výcvikový prostor Hradiště. Rozvoj oblasti v posledních desetiletích brzdilo zpožďování výstavby dálnice D6 z Prahy do Chebu, která dnes stojí zhruba z poloviny.

Historicky se v oblasti nenacházely ani významné surovinové zdroje – s výjimkou ložisek kaolínu na severním, respektive jižním okraji –, které by vedly k průmyslovému rozvoji. Kořeny zabrzděného rozvoje však jdou ještě hlouběji. Za takzvané dlouhé turecké války na přelomu 16. a 17. století bylo území navíc vypleněno žoldnéři táhnoucími do bitev v Uhrách a na Balkáně.

O několik málo desítek let později se katastrofa opakovala za třicetileté války. I samotná Praha tehdy přišla o jednu třetinu obyvatel. Dopad plenění na Rakovnicku a Plzeňsku byl vzhledem k členitému terénu, zalesnění a nepříliš velikým sídlům o to drtivější. Nad žoldnéři chyběl byť jen pofidérní dohled, který by bránil naprosté devastaci.

Dodnes tady můžete vyjít na návrší a nevidět ani jedno lidské sídlo. Jen louky, pole, lesy nebo sady.

Na cestě

„Víte, já bych ráda, ale se psama vás ubytovat nemůžu,“ říká paní majitelka nenápadného penzionu na kraji městečka, když jsme se poněkud promoklí ptali na možnost přespání. „Jezděj sem taky Němci a Holanďani, a ti kdyby našli psí chlup, tak už nepřijedou,“ dodává na vysvětlenou. Ale nebyl ještě večer, teplý vzduch a vítr nás osušil a spali jsme nakonec ve stanu.

Veškeré obavy o blaho miminka se navíc ukázaly jako bezpředmětné. Já sám jsem byl na kraji psychické stability dvakrát, jednou v situaci, kdy cesta podél potoka vedla přes svah se sesunutou skalní sutí. Museli jsme rozebrat kočárek, balancovat mezi kameny a vodou a postupně vše přenášet, přičemž mi každou chvíli klouzaly nohy směrem do potoka. Podruhé, když má lýtka v podmáčeném lese napadly roje komárů. K mému překvapení jsem je z naší pětičlenné skupinky zajímal jen já a jeden z našich psů.

Partnerka se zas rozzuřila při spatření asi už desátého brodu, který bylo nutné přejít během několika málo hodin prvního dne výletu. Poprvé je to zajímavé zpestření cesty, ale zábavný potenciál vyprchává poměrně rychle. Obě fenky jančily, když je při zastávce na jídlo na kraji pastviny obtěžovali obří ovádi bzučící jako miniaturní vznášedla. Touto optikou vyšla z testu psychické stability dcera nakonec jako jediná, kdo si za celou cestu zachoval čistý štít.

Bez stanu bych s miminkem a dvěma psy venku nespal.

Spaní se také ukázalo jako bezproblémové. Skrytých míst pro postavení stanu je dost, pokud se člověk vyhne myslivecky exponovaným úsekům. Tuzemská právní praxe rozlišuje mezi tábořením, které je s výjimkou vyhrazených míst zakázáno, a přenocováním, jež je naopak zakázáno jen ve vyhrazených místech. Ustálený výklad je přitom takový, že postavení stanu (na rozdíl například od zavěšené hamaky) již naplňuje znaky táboření.

Přiznám se bez okolků k porušování takového výkladu. Aby bylo možné mluvit o přečinu, musí být krom naplnění skutkové podstaty přítomen i prvek společenské nebezpečnosti. Pokud si s večerním šerem postavíme stan, přespíme, za rozbřesku se sbalíme, nikdy nerozděláváme oheň, vyhýbáme se chráněným územím, kde bychom snad i pouhým zválením mohli ohrozit vzácné rostliny nebo živočichy, vidím společenskou nebezpečnost jako nulovou.

Ačkoli se v tomto ohledu považuji za značně volnomyšlenkářského, bez stanu bych s už lezoucím miminkem venku nespal, nicméně pro nás by větší problém zřejmě představovali naši psi. V bezpečí stanu považují z venku znějící štěkavý zvuk lišky nebo „dávivý kašel“ srnce za něco, co se odehrává mimo oblast, kterou je jejich úkolem střežit. Pod širým nebem by reagovali zbytečným štěkotem. Takto se menší fenka vždy stočila do klubíčka, větší se ke mně přitiskla a spaly obě až do rána. Stejně tak i dcerka. Ta měla svou provizorní postýlku v korbě kočárku a usínala snad lépe než doma.

Krajina bez lidí, ale v zajetí agrobyznysu a myslivců

Když jsme před mnoha lety s partnerkou začali pravidelně jezdit na výlety, zaskočila mě na většině míst mimo zastavěná území či notoricky známé turistické cíle až absolutní nepřítomnost člověka. Při průchodu vesnicemi člověk samozřejmě zahlédne lidi pracující na zahradách, hrající si děti nebo penzisty klábosící na návsi. Mimo vesnice je ale člověk naprostou vzácností.

Výjimkou jsou jen tradičně vyhledávané prázdninové lokality typu Krkonoše nebo Šumava či okolí do jednoho až dvou kilometrů od turistických hotspotů, jakými jsou rozhledny a hrady. Ideální stav pro někoho, kdo hledá dlouhé průchody krajinou a odpočinek od přemíry sociálních kontaktů.

Myslivci jsou velice silnou lobby – od úrovně malých obcí po parlament. To má až překvapivé konsekvence.

Lunaparkové atrakce typu stezek v korunách stromů nebo překotný rozvoj středisek ve stylu Lipna či Harrachova ve mně vyvolávají ambivalentní pocity. Chápu veškeré námitky proti. Na druhou stranu cítím i záchvěvy sobectví, neboť se kolem nich na velmi omezeném území koncentrují lidi s ambicí „jet ven“. A na někoho, jako jsme my, tak čeká vylidněná krajina zbytku republiky.

První den jsme potkali pouze dvojici, které se u pasů houpaly velké nože ve zdobených pouzdrech, a menší skupinu žen v kostýmech, patrně účastnic jakéhosi LARPu. Další dny už pak během více než 50 kilometrů chůze mimo vesnice naprosto nikoho. Při cestě po silničkách prakticky absentovala i auta, jen párkrát kolem projel traktor, ošlehaný zemědělský pick-up nebo auto s logem Lesů ČR.

Pokud bych už měl vznášet nějaké námitky na lidskou činnost omezující pohyb krajinou, týkají se aktivit zemědělců a myslivců. Stává se, že cesta, myšleno taková, která má status veřejné komunikace, a je tedy ze zákona přístupná všem, je přehrazena ohradníkem nebo dokonce rozorána. Příčinou může být přesvědčení, že „tam stejně nikdo nechodí“. Bohužel některé cesty jsou již sotva patrné, což se někdy týká i těch turisticky značených.

Čtěte také: Jak střední třída zabila písečnou kosu na jihu Indie a já na tom nesu svůj podíl

Dalším konkurentem pro výletníky našeho typu je myslivost. Takzvané honební pozemky pokrývají většinu nezastavěného území. Myslivci jsou velice silnou lobby – od úrovně malých obcí až po parlament. To má mimochodem pro řadu lidí překvapivé konsekvence. Ani majitelé pozemků nemohou aktivity mysliveckých sdružení na svém majetku omezovat. Ta jsou tak sice ne vždy nápadným, ale přesto nekorunovaným vládcem s vlivem daleko větším, než většina lidí tuší.

O síle myslivců se takto kdysi přesvědčil i jeden můj známý, co se počátkem 90. let vrátil do Česka z emigrace. V liduprázdných končinách západních Čech koupil více než sedm čtverečních kilometrů spojitých lesů a pastvin a plánoval podnikat v zemědělství: od volného pastevního chovu vepřů po pěstování malin ve velkém. Jeho pozemky byly tak rozsáhlé, že měl právo myslivce na nich působící vypovědět, což i učinil. Záhy na základě fiktivních pohledávek byla na jeho firmu uvalena nucená správa. Insolvenční správce, sám aktivní myslivec, se na pozemcích mého známého stal se svými přáteli neomezeným vládcem po dobu patnácti let, po které se táhly soudy.

Dopady na turisty samozřejmě tak drastické nejsou. Jen na některých místech vhodných pro utáboření může stát v dohledu třeba až šest posedů a okraje lesů a luk mohou být zasypány ovocem a zrním pro přilákání prasat a spárkaté zvěře. Země zcela zrytá kopyty a posetá trusem neláká k pobytu, tím méně k nočnímu přespání. O noční společnost stáda kanců, nebo v horším případě kulek myslivců, kteří rádi vystřelí na cokoli, co se hýbe, nestojí asi nikdo.

Pár přízemních praktických rad

Na závěr se pokusím shrnout několik praktických postřehů a rad. Pokud máte pochybnosti, zda se svým miminkem vyrazit na výlet spojený se spaním venku, neváhejte. Vyzkoušejte to. Máte velkou šanci, že tak jako my zjistíte, že jste se obávali zcela zbytečně.

Pokud máte většího fyzicky zdatného psa, dokáže vám neuvěřitelně ušetřit síly.

Perfektním kusem vybavení je skládací pikniková deka, z jedné strany nepromokavá a omyvatelná. Dá se rozbalit všude, rychle osychá, dobře se na ní přebaluje a byla ideální na krátká zastavení sloužící k občerstvení či protažení chodících i nechodících členů výpravy.

Kočárek jsme měli obyčejný, který používáme běžně. Jeho jediná terénnost spočívá v dobrém odpružení a nafukovacích kolech. Existují sice i speciální outdoorové kočárky či vozíky, jejichž průchodnost je určitě lepší. Náš obyčejný však disponuje velkým úložným prostorem, dítě je na něj zvyklé a díky kšírům v něm mělo během jízdy řadu možností poloh i pohybu. Odnímatelná korba navíc posloužila jako improvizovaná postýlka.

Kromě kočárku přibalte určitě i nosítko či šátek. Miminku může nabídnout jinou perspektivu, když se v kočárku nudí. Některá v nich ráda spí. Především jsou však neocenitelné tam, kdy musíte kočárek kousek poponést.

Při volbě trasy a její průchodnosti pro kočárek sázejte na jistotu, a to i za cenu možné nižší atraktivnosti. S trochou vůle a námahy se toho dá zvládnout hodně, ale vracet se (natožpak opakovaně) několik stovek metrů složitým terénem, který jste projeli jen tak tak, protože dál už to opravdu nepůjde, je pro většinou lidí již za hranou příjemně vzrušujícího dobrodružství.

Dobrý nápad byl i postroj do tahu pro větší z fen a amortizační vodítko, původně určené pro canicross. Pokud máte většího fyzicky zdatného psa, dokáže vám neuvěřitelně ušetřit síly. Miminko jsme vzali do nosítka, kočárek naložili bagáží a zapřáhli fenku. Kočárek samozřejmě musíte dál tlačit, ale pokud má pes sílu a tahání ho baví, hodně to pomůže. Pohodlně jsme tak vyšli několik táhlých kopců, kde bychom se jinak dost zapotili.

Jídla jsme si vzali málo, téměř jen pro dcerku. Jinak jsme se občas cestou přes vesnici zastavili v místních konzumech, nakoupili zásoby a mohutně se najedli na lavičkách před nimi. Na návštěvu pizzerie v Manětíně bych po gastronomické stránce raději zapomněl, ale měla milý personál a miminko si moc pochutnalo na jahodách.

Doporučit můžeme návštěvu lokálních muzeí, a to nejen při aktuální nepřízni počasí. Jsou často spravována s láskou a zaujetím pro místní kraj. Můžete v nich dostat dobré rady pro další cestu, a jak jsme viděli v Nečtinách, zdejším lidem slouží i jako přirozený komunikační i kulturní uzel.

Nejdůležitější rada však určitě zní: Miminko je kamarád, co zvládne víc, než si myslíte, a bude spokojené hlavně tam, kde budete spokojení i vy.