Lukašenko může být zlikvidován, když bude brzdit rozlet lidí v jeho okolí, říká politolog

Nejenom opozici, ale i Kremlu a běloruským oligarchům je jasné, že Alexandr Lukašenko může být pro svou vlastní zemi brzdou. Jak z této zoufalé situace, která deptá místní obyvatele a svými bezpečnostními riziky zneklidňuje celou Evropu? Pro odpověď jsme se sešli s člověkem, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje.

Politolog, publicista a blogger Igor Tyškevič absolvoval Běloruskou státní univerzitu v Minsku. Jako expert spolupracoval mimo jiné s americkým Národním demokratickým institutem (NDI), nyní žije v Kyjevě. Tam působí v Ukrajinském institutu pro budoucnost – nezávislém think-tanku, který se zabývá prognózami scénářů dalšího vývoje. Podle něho si už Lukašenkovo okolí uvědomuje, že bez reforem to dál nepůjde.

Můžete nám trochu přiblížit, co se nyní v Bělorusku odehrává?

Režim Alexandra Lukašenka teď situaci stabilizoval. Důležité pro něj byly dvě věci – eliminovat pouliční protesty a upevnit vertikálu moci. Obojí se povedlo. Na ulicích běloruských měst už prakticky nevidíme, že by někdo demonstroval. Propaganda se zaměřuje na společensky pasivní vrstvu obyvatel a snaží se démonizovat lídry opozice. Počet akcí organizovaných úřady, jako jsou různé happeningy nebo koncerty pod širým nebem, se dostává na úroveň roku 2019. Vláda se tak snaží ukázat, že všechno je v pořádku.

Ani protestní nálady ve společnosti nikam nezmizely. Jen se nijak neprojevují. Lidem v okruhu Lukašenka je přitom jasné, že starý systém nebude fungovat bez transformace. Pracují proto na ústavních změnách a snaží se napětí zmírňovat třeba propuštěním některých politických vězňů nebo prohlášeními o budoucích amnestiích.

Jak je na tom opozice?

Taky ona teď hledá cesty, jak působit na neaktivní masu obyvatelstva, jenže represe vůči médiím ji od většiny nástrojů odstřihly. Máme tu opoziční centra ve Varšavě, Vilniusu a v Lotyšsku, několik skupin politiků, kteří sice mluví o vzájemné spolupráci, přitom ale mezi sebou soupeří, kde můžou. Pak jsou tu struktury staré opozice uvnitř země, částečně činné, mnohdy ale sedící v kriminálech. Nové opoziční skupiny jen obtížně hledají kontakty. O té opozici, která je nejvíc vidět v polském a běloruském exilu, platí, že se soustředí spíš na mobilizaci národa, opakuje stále, jak jsou Bělorusové skvělí a stateční. Jde o dobrý způsob, jak získat západní granty, jenže Lukašenkovi tohle lavírování v podstatě vůbec neškodí. Reálnějším nebezpečím by pro něj bylo, kdyby tyto skupiny zformovaly program, co dělat s Běloruskem v momentě, kdy on padne a ony převezmou moc. Jenže nic takového se neděje, a pokud se opozičníci nevzpamatují, hrozí jim podobný pád do zapomnění jako venezuelskému Juanu Guaidóvi, jehož Evropa svého času taky prohlašovala za prezidenta země.

Čtěte také: Úroveň represí je strašná, lidé jsou zadržováni i za špatné ponožky, říká běloruská novinářka

Nejlepší „zbraní“ je ropa a plyn

V poslední době jsme svědky stále intenzivnější vojenské spolupráce mezi Ruskem a Běloruskem. Můžeme to interpretovat jako sjednocování či společný postup vůči Západu, z něhož je třeba mít obavy?

Pokud se podíváme třeba na nedávné vojenské cvičení Západ 2021, nejde tu zase až tak o nic mimořádného, tyto manévry se opakují každý rok. Zajímavé je ale to, jak je interpretují média v Rusku. Zatímco dřív se mluvilo o společných rusko – běloruských manévrech, teď už je to jen ruské cvičení s účastí menšího partnera. Moskva donutila Minsk k vojensko-technické spolupráci, jenže to, že by měla být na běloruském území ruská stálá vojenská základna, se Lukašenkovi moc nezamlouvá. Nejspíš tak vznikne výcvikové centrum protivzdušné obrany, které však nebude plnohodnotnou bází – platit tu stále mají běloruské zákony. Nebudou tam tedy pozemní vojska, i když dva ruské systémy protivzdušné obrany S-400 čtyři kilometry od hranice samozřejmě také představují hrozbu.

Ruská vojenská zařízení, která jsou v Bělorusku umístěna, zůstanou ve stejné podobě i nadále?

Již existující místa – spojovací uzel Vilejka určený pro komunikaci s ruskými ponorkami po celém světě a radiolokační stanice včasné výstrahy před balistickými raketami Volga – mělo Rusko pronajaté do 1. července 2021. Lukašenko podepsal dekret o prodloužení nájmu do 20. srpna. Pokud se na to podíváme z právnické stránky, byly tyto dva objekty po celou následnou dobu na území Běloruska nezákonně. Hodně to vypovídá o způsobu vyjednávání mezi oběma státy.

Znamená to, že se Rusko snaží Bělorusko začlenit do své federace?

Ne. Pro Rusko je výhodné, aby Bělorusko zůstávalo zemí s atributy vlastní státnosti, ale přitom bylo pod plnou ekonomickou a politickou kontrolou. V první etapě se Moskva snaží ovládnout přes různé společné programy běloruskou ekonomiku. Děje se to jak prostřednictvím privatizace, tak i vytvářením různých holdingů. Přičemž většina Bělorusů chápe pod slovem integrace hlavně vyšší obrat ve vzájemném obchodu.

Jenže už i tak je Rusko pro Bělorusko nejbližším ekonomickým partnerem, je tu ještě vůbec co prohlubovat?

Rusko se na importu a exportu podílí asi padesáti procenty. Co je ale zarážející, je struktura vzájemných investic. Ty ruské v Bělorusku se pohybují kolem devíti a půl miliardy rublů, přičemž osm a půl miliardy činí investice Gazpromu. Jinými slovy, kromě plynárenského a ropného průmyslu Rusko nikam jinam příliš neinvestovalo, a to teď hodlá Kreml napravit.

Algoritmus zlaté akcie

Ekonomika je důležitá, ale není to jediná sféra vzájemných vztahů. Co ty ostatní? 

Druhá etapa sjednocování se týká veřejného mínění. Ze sociologických průzkumů, které dělají ruské instituce, totiž vyplývá, že za politické sjednocení je tak kolem tří procent lidí. Za sjednocení ve sféře celní, daňové a podobně – kolem deseti procent. Potenciál pro proruské strany činí tak kolem dvaceti procent. Tady se role chopila ruská média, jejich prokremelský segment vystupuje vůči Bělorusku poměrně jednotně. Například loni až do 19. srpna, tedy ještě devět dnů po volbách, podporovala tato média opozici. Pak se obrátila k podpoře Lukašenka. Ta nyní trvá, jenže má své meze. Moskva chce prosadit takový scénář, aby část pravomocí přešla na vládu, kterou by schvaloval či jmenoval parlament.

Je chybou dívat se na systém v Bělorusku jako na pyramidu, kde je na vrchu jen jeden člověk. Kolem Lukašenka se vyskytuje zhruba pět vlivových skupin.

Ovládat parlament je jednodušší než diktátora?

Lze realizovat takzvaný algoritmus zlaté akcie, o který se kremelští političtí technologové s větším či menším úspěchem pokoušeli na Ukrajině, v Gruzii, Arménii, Moldávii či Kazachstánu. Jde o to, že v parlamentu je množství frakcí, které se hádají mezi sebou, a jedna z nich, nepříliš velká a proruská, se vždy přidá na tu stranu, kam je potřeba. Tímto způsobem je možné pracovat bezprostředně s běloruskými činiteli, což se zatím Moskvě nedařilo kvůli odporu prezidenta Lukašenka. Doplatil na to Michail Babič. Když se jako velvyslanec pokoušel jezdit po regionech a navazovat kontakty přímo, kvůli nelibosti běloruské strany ho Moskva nakonec stáhla. Když ale bude to samé dělat v zájmu Ruska předseda nějaké místní parlamentní frakce, je všechno v pořádku.

A je tu i další věc: všechny půjčky, které Minsku jeho největší spojenec poskytuje, mají splatnost od roku 2024 do 2026. Shodou okolností v této době budou v Bělorusku pravděpodobně prezidentské volby. Takže nový prezident, bez ohledu na to, kdo to bude, prostě dostane na stůl účet – buď budeš platit, nebo se podřídíš našim požadavkům. V Moskvě se rovněž ze všech sil snaží zhoršovat vztahy Běloruska s Evropou, protože je to výhodné. Sankce Bruselu totiž jdou na ruku ruským oligarchům. Těžba draselných solí – to je Uralchem Dmitrije Mazepina. Automobilky MAZ či BelAZ zase Rostec Sergeje Čemezova, v ropném průmyslu chce Rosněfť už dávno vykoupit část běloruské infrastruktury.

Čtěte také: Od násilí k sametu a zase zpátky. Reportáž o tom, proč je konec Lukašenka stále v nedohlednu

Jak pevná je pozice Lukašenka v tomto systému?

Lukašenko má rád moc. Pokud ho srovnáváme třeba s ukrajinským exprezidentem Viktorem Janukovyčem, ten měl na prvním místě peníze a moc mu sloužila jen jako prostředek k jejich získávání. U Lukašenka je to naopak, má na prvním místě moc a peníze jsou pro něj jen prostředkem, jak si ji vydobýt. Pak se také změnila struktura běloruského podnikání, objevila se střední třída. Je tu vývoz technologií, který zaujímá padesát procent průmyslového exportu, a režim to nijak nereflektuje. Lukašenko si nepočíná příliš strategicky, protože jinak by se vyhnul konfrontacím a svět by ho velebil jako polepšeného diktátora.

Stane-li se brzdou, zlikvidují ho

Z toho, co říkáte, vyplývá, že Lukašenko dlouho vládnout nebude…

Toto volební období pravděpodobně doslouží. Rozhodne-li se jít do dalších voleb plánovaných na rok 2025, není jisté, nejen zda ho zvolí, ale jestli vůbec zůstane naživu. Souvisí to se změnou struktury běloruského byznysu, kterou si přejí lidé v jeho bezprostředním okolí. Je chybou dívat se na systém v Bělorusku jako na pyramidu, kde je na vrchu jen jeden člověk. Kolem Lukašenka se vyskytuje zhruba pět vlivových skupin. Jsou to zástupci silových struktur – byznysmeni, vojensko-průmyslový komplex a podobně. Zatím jim ještě současný stav vyhovuje. Jestli se ale Lukašenko stane brzdou pro realizaci jejich myšlenek, pak ho zlikvidují. A to klidně i doslova, jsou toho schopni.

Transformace Běloruska proběhne tak jako tak, jde jen o to, jak si budou sami Bělorusové navzájem házet klacky pod nohy. Hladký scénář předpokládá pět až sedm let, více komplikovaný deset až patnáct let. Škoda jen, že evropští politici nedokážou vést dialog právě s těmito vlivovými skupinami. Mnohé by pak šlo lépe.

Pokud se ukáže, že v případu Šyšova šlo o vraždu s politickým motivem, utrpí hlavně ukrajinsko-běloruské vztahy. A smát se bude Ruská federace.

Pomohlo by to třeba i v řešení Lukašenkem řízené migrační krize na hranicích Běloruska s Litvou a Polskem?

Tady se běloruský vůdce snaží zopakovat úspěch svého tureckého protějšku Recepa Tayyipa Erdogana. V zemi se tak uvolnila dřívější striktní pravidla, která nelegálním migrantům velmi komplikovala život. Zaprvé jde o víza, kde je zjednodušený režim a stát nevyžaduje od cestovních kanceláří záruky, že se dotyčný vrátí zpět. Migranti se taky mohou najednou pohybovat i v jinak zapovězeném hraničním pásmu, a když se pokoušejí hranici překročit, pohraničníci se prostě opozdí. Lukašenko to celé dělá jen proto, aby měl munici pro jednání se Západem. Doufá, že čím víc takových věcí nabídne, tím méně se budou propírat jeho aféry.

Druhým cílem je dostat sousedy do situace, kdy se zřeknou demokratických pravidel řešení krize, aby pak Lukašenko mohl říct: Podívejte se, nás pranýřují za násilí vůči demonstrantům, a jak se oni sami chovají k migrantům?

Jak se proti tomu bránit?

Ustupovat a vést jednání na toto téma s Běloruskem asi není vhodné. Lze ale jednat se zeměmi, odkud migranti přicházejí, to je dnes hlavně Irák. A taky pracovat s těmi zdroji, které využívají sami migranti či ti, kteří se k odchodu z domova rozhodují. Prostě jasně tam v arabštině napsat, že je to celé podvod a lidé nikam neprojdou.

Kauza Šyšov s ruskou stopou

Bělorusy žijící na Ukrajině nedávno šokovala smrt opozičního aktivisty Vitalije Šyšova žijícího v kyjevském exilu, kterého našli oběšeného v lese. Policie případ šetří jako sebevraždu, přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl skoncovat se životem. Přesně takto vypadala některá podezřelá úmrtí v Bělorusku, a jsou tu i další okolnosti. Měl podle vás někdo důvod Šyšova zavraždit?

Šišov byl sice hodně vidět v médiích, rozhodně ale nešlo o nejaktivnějšího a nejvýznamnějšího běloruského opozičníka v Kyjevě. Dále – běloruské tajné služby jsou sice docela dobré ve sbírání informací, s operačními schopnosti za hranicemi je to ale horší. Už vůbec nemají žádnou agenturní síť, protože na tak náročné věci nejsou peníze. Vyloučit se nedá nic a existuje množství různých verzí. Pokud by se ale ukázalo, že šlo o vraždu s politickým motivem, utrpí hlavně ukrajinsko-běloruské vztahy. A kdo se bude smát? Ruská federace.

Z toho, co říkáte, mi vychází možná ruská stopa – a dobře víme, že na tyto věci v Moskvě know-how a kapacity mají…

Ano. Je to podobné, jako když novinář Raman Pratasevič v Athénách před vzletem letadla, které zakrátko poté donutila k přistání běloruská stíhačka, napsal zprávu kolegům, že ho někdo sleduje. Jenže Lukašenkovy tajné služby nedisponují skupinami specializovanými na sledování lidí za hranicemi země. Takže kdo to asi mohl být?

Opět se dostáváme k tomu, že v těchto případech je třeba se bránit. Mají smysl mezinárodní sankce?

Určitě ano. Musíme počítat s tím, že sankce mají dvě vlny účinnosti. Jednak v momentě zavedení, když společnosti, kterých se to týká, musejí změnit strukturu svého byznysu. Druhý šok nastupuje za deset patnáct let, když země reálně pocítí zaostávání v oblasti technologií. Některé působí více, jiné méně. Jsou věci jako například důsledný postup proti pašování cigaret, které cílí do černého, na stínovou ekonomiku spojenou se samotným Lukašenkem. Tady jde ale hlavně o práci běloruských a litevských pohraničníků.

Není chyba v tom, že se nedaří definovat sektory, kam sankce zacílit?

Obecně se dá říct, že sankce Spojených států, v nichž platí ve formě zákona, jsou účinnější. Evropské zpravidla míří na průmysl, a ne vždy se trefí. Jsou oblasti, které se pod sankce vůbec nedostaly, ačkoli by si to zasloužily. Existuje třeba státní instituce nazvaná Útvar pro výkon trestu (DIN), která má na starosti věznice. Lidé odbývající si tresty pracují. Produkci, kterou dělají, například nábytek, prodávají přes prostředníky i na zahraniční trhy. Myslíte, že se tato instituce dostala na sankční seznam? Přestože žije z otrocké práce, pracují tam i političtí vězni a příjmy jdou na financování silových struktur, včetně těch, které se podílejí na represích. Problém je bohužel v tom, že DIN má evropské partnery, mimo jiné i dostatečně velké obchodní řetězce.

Sledujte také naši reportáž z ruských trollích farem: